autor: Sturmfrei
Billovo nové pracoviště vonělo kávou. Ne benzínem ani pivem, které někdo rozlil u chladicích boxů. Ne po moči, protože tyhle dveře na záchody se řádně zavíraly, a ne po trávě, kterou kolega potajmu kouřil v šatně. Vonělo to tam příjemně, čerstvě uvařeným espressem a teplým pečivem. Málem ani nezáleželo na tom, že tahle práce byla lépe placená a pracovní doba byla přijatelnější; Bill by ji vzal už jen kvůli té vůni.
Možná to byla nadsázka. Lepší plat a pracovní doba byly docela zásadní. Odpolední místo noční mu zlepšila život. Už nemusel spánek dohánět zdřímnutím mezi hodinami, nebo někdy i během nich, což značně zlepšilo jeho vysokoškolské zážitky i jeho vztahy s profesory. Navíc mohl vypít tolik kávy zdarma, kolik jeho tělo zvládlo.
Bill usrkával svůj nápoj zdarma, vylovil z kapsy zástěry telefon a otevřel kontrolní seznam, který mu jeho nadřízený poslal e-mailem. Poprvé měl na starost zavíračku sám a navzdory třem tréninkovým směnám se zkušeným baristou se Bill necítil dost jistý na to, aby to zvládl, aniž by sedmkrát za hodinu zkontroloval svůj seznam. „Vyčistit pumpičky na sirup,“ zamumlal si pro sebe a strčil telefon zpátky do kapsy. „Nebo, jak tomu rádi říkáme, zamazaný prsty.“
„Zamazaný prsty?“ Ozval se hlas za ním. „Plánuješ loupež?“
Bill se otočil, ale uklidnil se, když si uvědomil, komu ten hlas patří. „Oh jo, plánuji si nacpat kapsy muffiny a prodat je na černém trhu.“
„On existuje velký černý trh s muffiny?“ Zeptal se mladík a nonšalantně se opřel o pult.
Bill ho znal – tedy alespoň jeho tvář – z jeho bývalé práce na benzince. Musel by si půjčit něčí ruku, aby spočítal, kolikrát si ten mladík za rok, co tam pracoval, něco koupil.
I kdyby sem chodil méně často, Pátečník (jak mu Bill nepříliš chytře přezdíval) stejně nebyl typ člověka, na kterého se dá jen tak zapomenout. Ještě předtím, než se spolu vůbec dali do řeči, Bill rád sledovával, jak jeho šedý chevrolet přijíždí k pumpě. Ten kluk byl prostě a jednoduše hezký. Oblékal se ležérně, ale všechno na něm vypadalo dobře; měl ty nejdelší řasy a nejvřelejší oči, a když si jednou místo obvyklého drdolu udělal volný culík, Bill si po zbytek večera představoval, jak mu ty lesklé tmavě hnědé vlasy protékají mezi prsty.
Dnes měl Pátečník na sobě šedé triko s výstřihem do V, který odhaloval jeho dobře stavěnou horní část těla. Bill se okřikl, aby na něj nezíral, a místo toho odpověděl: „O černém trhu ti nic neřeknu. To jsou tajný informace. Pouze pro baristy.“
„Oh, do prdele, jsem v nebezpečí, když se na to ptám?“
„Zatím ne, ale radši si objednej, než se dostaneš do skutečných problémů,“ mrkl na něj Bill, aby bylo naprosto jasné, že si dělá legraci a nemá se čeho bát. Pátečník se uchechtl a objednal si flat white. Zaplatil kartou, a pak do sklenice na spropitné hodil dva dolary.
Jako poděkování se Bill velmi snažil o své extra latté umění. Jelikož byl baristou přesně třiadvacet dní, srdce, o které se tolik snažil, vypadalo spíš jako slon. Když se začal omlouvat, Pátečník ho s úsměvem zastavil.
„Hej, na slonech není nic špatného.“ Vzal si kelímek s sebou a kývl na Billa. „Rád jsem tě viděl. Ať se ti v nové práci líbí.“
„Díky,“ řekl Bill a úsměv mu opětoval. Bylo by laciné a neprofesionální říct to nahlas, ale s Pátečníkem u pultu se mu tady už líbilo.
***
V době, kdy už Bill dokázal udělat pořádné latté srdce, potkal už několik známých tváří. Vzhledem k poloze kavárny, která stála hned naproti parkovišti benzínky, ho to nepřekvapilo; zarážející bylo, že ho nikdo z nich bez jeho starého apatického výrazu ve tváři nepoznal. Svým způsobem bylo jistou útěchou vědět, že lidé, kteří na něj v jeho staré práci vrčeli, na něj zapomněli v okamžiku, kdy vyšli ze dveří.
Jediný, kdo, jak se zdálo, nezapomněl, byl Pátečník. Stále chodil každé dva až tři týdny, objednával si flat white s sebou a dával padesátiprocentní spropitné. Bill se na své páteční směny začal těšit, stejně jak tomu bylo na pumpě, a odcházel zklamaný, když strávil pátek, aniž by viděl ty hnědé oči a vytetované kormidlo na jeho pravé ruce.
Někdy, ve dnech, kdy ten mladík přišel, a Bill tu byl ještě s někým ze svých spolupracovníků, si Bill představoval, jak vystupuje zpoza pultu a skutečně s tím klukem mluví, přesvědčuje ho, aby se posadil, a vede s ním opravdový rozhovor. Rozhodně neprofesionální; rozhodně lákavé. Přesto by nikdy nenašel dost odvahy na to, aby to skutečně udělal. Jediná nová informace, kterou se mu podařilo zjistit, bylo Pátečníkovo skutečné jméno – Tom – a stálo ho to hodně pevné vůle, aby se na to vůbec zeptal.
„Tak jo, já už půjdu,“ přerušila mu myšlenky jeho kolegyně. „Zvládneš to tady sám?“
„Zůstala bys, kdybych řekl ne?“ Zeptal se jí Bill s úsměvem. Věděl, že Sasha má v pátek večer taneční hodiny a raději obchod se všemi stále běžícími spotřebiči zavře, než aby je zmeškala; podle očekávání ho odbyla a zmizela se převléknout z uniformy. Bill se sám pro sebe uchechtl a začal utírat stanici s ledovými nápoji.
Následujících třicet minut strávil nerušeně úklidem, až na dámu, která si nutně potřebovala odskočit. Začala mu vysvětlovat, proč raději nechodí na záchod na benzínce, ale Bill ji přerušil dřív, než stačila říct cokoliv víc. „Nebojte se, madam, ani svého nejhoršího nepřítele bych nenutil použít ten záchod tam. Kód toho našeho je čtyři-osm-tři-šest.“
Při odchodu dáma hodila do sklenice na spropitné dolar a popřála mu hezký víkend. Bill jí popřál totéž, a pak se vrátil k čištění pumpiček na sirup. Sotva se však otočil, jeho pozornost si vyžádal zcela jiný hlas. Za prvé to byl muž a za druhé z jeho tónu vyzařovala spíše podrážděnost než vděčnost.
„Můžu si tady něco objednat nebo ne?“
Bill si rychle utřel prsty do papírového ručníku. „Samozřejmě, pane. Co si dáte?“
Zvedl oči a uvědomil si, že má co do činění s dalším starým známým – dalším, jehož tvář zůstala prázdná, když se na něj Bill usmál. Tohle byl pan Porsche. Tuhle přezdívku si vysloužil kvůli své patologické potřebě vystavovat logo Porsche na klíčích od auta bez ohledu na to, kdo je uvidí. V dobách, kdy Bill pracoval na benzínce, přicházel tento muž jednou týdně, plácl klíčky na pult, a pak vytáhl peněženku. Objednával si kávu, stěžoval si na její chuť a nechával své klíče ležet před Billem, zatímco si do nápoje přidával nekřesťanské množství cukru.
Stížnosti byly oprávněné (čerpací stanice opravdu nabízela podřadnou kávu), ale logo Porsche se postupně stalo docela směšným. Ve skutečnosti se směšnost celé věci ještě zhoršila poté, co si Bill náhodou všiml vizitky místního autobazaru v peněžence toho chlapa.
„Jedno velké cappuccino s sebou, a ať je horké.“ Pan Porsche hodil klíče na pult a věnoval Billovi pohled plný rostoucí netrpělivosti. „Nebo toho chci moc?“
„To rozhodně není problém, pane. Bude to tři sedmdesát pět.“ Bill se pohnul, aby nalil mléko do džbánku, ale než stačil udělat víc, pan Porsche na něj začal štěkat.
„Za zasraný cappuccino? To je směšný. Vždycky jsem platil jeden zkurvenej dolar!“
„Ano, pane, ale to byla filtrovaná káva z automatu. My tady používáme espresso z arabiky nejvyšší kvality, mléko nahříváme ručně…“
„Je mi jedno, jestli si ty zkurvený zrna sbíráš sám, já nebudu platit čtyři dolary za zasraný cappuccino!“ Pan Porsche praštil dolarem vedle klíčů. „Tady!“
„Je mi líto, pane,“ řekl Bill sladce, „ale pořád je to tři sedmdesát pět. Obávám se, že vám opravdu nemůžu dát vaši objednávku, když ji nezaplatíte.“
Čekal, že pan Porsche znovu otevře peněženku nebo sebere klíče a odejde, ale ten muž měl jiný nápad. S rozzlobenou tváří strčil ruku do sklenice na spropitné, vytáhl pár zmuchlaných dolarů a vrazil je Billovi do obličeje.
„Okay, tady jsou ty tvoje čtyři dolary!“
„Uhm,“ řekl Bill. „To je moje spropitné.“
Kdyby měl chvilku, aby se vzpamatoval, nejspíš by řekl něco inteligentnějšího, ale pěst plná peněz, kterou před ním pan Porsche mával, mu na chvíli zastavila schopnost přemýšlet. Navíc to vypadalo, že zákazník rozhodně nehodlá čekat na jeho odpověď.
„Jsou to prachy! Vezmi si je a udělej mi to zasraný cappuccino!“
„Pane,“ řekl Bill pomalu, „ty peníze už jsou moje. Nemůžete zaplatit svůj nápoj mými vlastními penězi.“
„Kecy,“ zavrčel na něj pan Porsche. „Měl by sis přečíst svou zasranou smlouvu, takhle spropitné nefunguje. Jsou to prachy ve sklenici, takže nikomu nepatří, tak přestaň plýtvat mým časem!“
„Omlouvám se, že vás do toho vstupuju,“ přerušil ho hladce jiný hlas, „ale pletete se. Podle zákona o spravedlivých pracovních standardech z roku 2009 se spropitné absolutně považuje za majetek zaměstnance. Bez ohledu na to, kde je spropitné uloženo, zda v peněžence zaměstnance, nebo ve společné nádobě na spropitné, peníze ze zákona patří pracovníkovi. Zákon FLSA zakazuje manažerům, nadřízeným, majitelům apod. spropitné zabavit, takže je rozhodně nezákonné si je jako zákazník vzít. Defakto zde tohoto mladého muže okrádáte.“
Bill i pan Porsche se zmateně otočili a zjistili, že se na ně zdvořile usmívá Pátečník. Bill se kousl do rtu, aby mu úsměv neopětoval; zdálo se, že pan Porsche si nově příchozího změřil a zřejmě usoudil, že mu za výměnu názorů nestojí. Se zvukem, který zněl něco jako zavrčení, popadl klíče a dolar, kterým se původně snažil zaplatit, nacpal si je do kapsy a oddupal ke dveřím.
„To je ale kokot,“ řekl Tom, právě když ho pan Porsche míjel. Muž na okamžik zaváhal, ale pokračoval dál a zabouchl za sebou dveře.
Bill se začal chichotat. „Wow, netušil jsem, že jsi právník.“
„Nejsem,“ řekl mu Tom a také se zasmál. „Chodil jsem na práva, ale po třech semestrech jsem toho nechal. Ale jednou jsem psal práci o minimální mzdě v USA.“
„To je úžasný,“ řekl Bill. „Díky, že jsi mě zachránil. Nemohl jsem uvěřit, že budu muset čtyřicetiletému chlápkovi vysvětlovat, jak funguje spropitné.“
„Rád jsem ti pomohl,“ mrkl na něj Tom a Bill cítil, jak se mu trochu podlamují kolena. Aby zakryl náhlý třes v rukou, vrátil zmačkané spropitné zpátky do sklenice a natáhl se pro džbánek s mlékem.
„No, za tohle dostaneš pití na účet podniku. Flat white?“
„Jo. Ale jsi si jistý?“ Tom se opřel o pult s peněženkou v ruce. „Na rozdíl od některej jinejch, já nemám problém zaplatit.“
Bill vzhlédl od kávovaru, aby mu věnoval vážný pohled. „Ať tě to ani nenapadne. Strč si tu peněženku zpátky do kapsy, nebo ti dám tolik kupónů, že ti vystačí na celý život.“
Tom se zasmál, čímž vehnal Billovi ruměnec do tváří, ale stejně otevřel peněženku a hodil do sklenice na spropitné jako obvykle dva dolary.
„Jak chceš,“ řekl Bill, „dostaneš kupony.“
Nalil mléko, dokončil nápoj s dokonale vytvarovaným srdcem a postavil hrnek před Toma. Pak otevřel zásuvku pod pokladnou a vytáhl z ní štos kupónů spojených gumičkou. Technicky vzato by Bill neměl dávat víc než jeden kupon na zákazníka, ale bylo mu to jedno. Rozdělil štos na dvě poloviny a jednu z nich přisunul k Tomovi, druhou hodil zpátky do zásuvky.
Tom, který se natahoval po svém pití, se v pohybu zastavil. „To myslíš vážně? Kolik jsi mi jich právě dal?“
„Nemám tušení, nepočítal jsem je,“ řekl Bill s nevinným úsměvem. „Platí ale jen rok, takže by ses měl začít vracet častěji.“
To bylo nejblíže tomu, aby přiznal svůj zájem o toho kluka, a jeho žaludek mu připadal jako jojo na provázku. K jeho překvapení vypadal Tom trochu zmateně – několikrát zamrkal, pomalu spustil ruku, kterou natáhl k šálku, a špičkou jazyka přejel kolem piercingu ve rtu, než znovu promluvil.
„To určitě budu. Ale to bych stejně udělal i tak. Víš, kolik peněz jsem utratil za kafe od té doby, co jsi tu začal pracovat?“
Podruhé během patnácti minut se Bill přistihl, jak říká: „Uhm.“
„Jo,“ řekl Tom, kaštanově hnědé oči teď upíral na Billovu tvář. „Zastavoval jsem u benzínky, i když jsem občas měl plnou nádrž. Teď se v pátek stavuju na kafe sem.“
Bill nedokázal uhnout pohledem. Chtěl se podívat na hodiny a zjistit, kolik mučivých minut mu ještě do konce směny zbývá, ale intenzita Tomova pohledu uzamkla i jeho. Bezděčně se naklonil dopředu, loktem málem převrhl sklenici se spropitným, a cítil, jak se jeho úsměv rozšiřuje.
„Takže tím chceš říct, že ti dlužím za kafe za několik měsíců a měli bychom zajít někam na skleničku, abych ti to mohl vrátit?“
Tom se tiše zasmál a trochu sklonil hlavu, takže se na Billa podíval skrz řasy. „Přesně to říkám. Máš dneska večer čas? Nebo zítra?“
„Moje směna končí…“ Bill se konečně podíval na hodiny. „Za pětačtyřicet minut. Pak musím ještě uklidit. Myslíš, že vydržíš počkat?“
„Oh jo.“ Tom se napil a koutkem úst se usmál. „Rozhodně to stojí za to.“
autor: Sturmfrei
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
