autor: Haylzee
Snuggles – Přítulňák
„Tome?“
Nebyla to úplně Tomova tvář, spíš stín, přízračný odraz té skutečné, a než Bill stačil mrknout, stín se před jeho očima doslova vypařil.
„Co?“ Zašeptal Bill a odhodil peřinu stranou. Rozsvítil světlo a rozhlédl se po místnosti. Když to spatřil, byla tma a on si říkal, jestli s ním jeho oči nehrají nějakou hru, protože jak to mohlo vypadat jako Tom?
Víc, než cokoli jiného byl Bill zmatený, spěchal k Tomově pokoji, rozsvítil a uviděl bratra, jak tvrdě spí, přesně jak čekal.
„Tome, probuď se,“ zasyčel a posadil se na kraj postele.
„Co je?“ Tom se s povzdechem probudil, a pak na Billa zamžoural. „Proč jsi rozsvítil? Jestli se bojíš, prostě si vlez ke mně.“ Překulil se a zabořil obličej do polštáře.
„Já se nebojím,“ řekl Bill. „Já jen… právě se stalo něco opravdu divnýho.“
„Co?“ Ozvala se Tomova tlumená odpověď.
„Přítulňák mi vlezl do postele a já ho viděl…“
Tom zvedl hlavu a převrátil se, aby se posadil a rázem vypadal mnohem více vzhůru. „Viděl jsi ho?“
„Jo, ale… byl jsi to ty,“ odpověděl Bill zamračeně.
Tom si protřel oči. „Cože? O čem to mluvíš?“
„Nevím, jak to vysvětlit,“ řekl Bill a stále se cítil stejně zmatený, jako teď vypadal Tom. „Byla tma, ale vím, že jsi to byl ty. Dneska ve sprše jsi říkal, že jsi viděl svůj odraz…“
„No jo. Díval jsem se na sklo,“ zamumlal Tom. „Samozřejmě, že jsem viděl svůj odraz.“
„Nemyslím si, že to byl odraz,“ řekl Bill tiše. „Myslím, že… Přítulňák na sebe vzal tvoji podobu.“
Tom zkřivil obličej, a pak si povzdechl. „To si nemyslím. Bille… možná to ani není duch.“
„Není to duch? Tak co je to?“ Zeptal se Bill.
„No… já vím, že to zní divně,“ začal Tom a propletl si prsty. „Ale už odmalička se mi občas zdálo, že jsem uprostřed noci vstal a vlezl si k tobě do postele. Myslím, že to začalo nedlouho potom, co jsme přestali spát v jedné posteli, možná to bylo kvůli pohodlí, nevím.“
„Tehdy jsme byli děti,“ připomněl mu Bill. „A jak to souvisí s Přítulňákem?“
Tom pokrčil rameny. „Mám pocit, že jsem byl možná náměsíčný, ale jen v mé mysli…“
Bill zavrtěl hlavou, vůbec tomu nerozuměl. „Jak? Co tím myslíš?“
„Jako že… moje tělo zůstává tady, ale mysl se toulá jinde, a protože jsme dvojčata, možná to cítíš nebo tak něco? Já nevím, asi je to hloupost.“ Tom si znovu protřel oči a odvrátil pohled.
„Chceš říct, že jsi Přítulňák?!“ Vykřikl Bill. „Přítulňák jsi ty?!“
„Dává to smysl, ne?“ Zeptal se Tom. „Proč by jinak vypadal jako já?“
„To nevím,“ řekl Bill pochybovačně. „To mi připadá ještě divnější než to, že je to duch. A co ten hotelový pokoj? A ta sprcha? Proč by se ti o tom zdálo?“
Tom neřekl ani slovo, ale jeho tvář říkala všechno, každý její rudý centimetr.
„Oh,“ řekl Bill a jeho tělo ztuhlo. „Oh.“ Rychle vstal. „Myslím, že se prostě vrátím do postele.“
Tom přikývl. „Jo, jo, dobrou noc.“ Přitáhl si peřinu a svalil se zpátky na postel s obličejem schovaným v polštáři.
Bill znovu zhasl světlo a spěchal zpátky do svého pokoje, srdce mu silně bušilo, ale už ne ze strachu. Když se vrátil do postele, stále nemohl usnout, jenže už to nebyl duch, kdo mu nedal spát.
***
Když Bill druhý den opouštěl ložnici poté, co se v ní několik hodin schovával, byl nervózní. Trvalo mu dlouho, než usnul, takže bylo už dávno po poledni, když se konečně probudil. Přemýšlel o Tomově odhalení, bylo to vlastně jediné, na co dokázal myslet, ale Bill stále nebyl stoprocentně přesvědčený o teorii, s níž Tom přišel, a nesčetněkrát ji probíral tam a zpět.
I když si to nepřipouštěl, Tom k němu choval nějaké city, což by vysvětlovalo, proč se mu zdálo o tom, jak se s Billem mazlí v posteli, hraje si s jeho vlasy a líbá ho, zatímco Bill je nahý, ale nevysvětlovalo to, proč Billa přišpendlil k posteli nebo ho uvěznil ve sprše. Tom by mu nikdy neublížil, v žádném případě, bez ohledu na to, jaké city k němu choval. Bill předpokládal, že v Tomově opilém stavu možná vůbec netušil, co dělá nebo že to vůbec dělá, a možná se dveře sprchy opravdu jen z nějakého důvodu zasekly a jen to všechno působilo velmi divně.
„Ahoj,“ řekl tiše a sešel po schodech dolů, kde Tom seděl na pohovce. Vypadal, že ani on toho moc nenaspal.
Tom ztlumil televizi a posadil se dopředu s nečitelným výrazem.
„Omlouvám se za to, co se stalo včera v noci,“ vyhrkl. „Asi jsem tě vyděsil, promiň,“ zopakoval.
„To je v pohodě,“ řekl Bill, posadil se vedle něj a znepokojeně zkroutil prsty. Když se snažil usnout, přemýšlel o spoustě věcí, o spoustě věcí týkajících se Toma.
„Byl jsi tak vyděšený,“ pokračoval Tom. „Neměl jsem tušení, co se děje, nikdy bych tě takhle schválně neděsil. Ani jsem si na ty sny nevzpomněl, když jsi mluvil o tom, co se ti děje…“
„Já vím, já vím,“ řekl Bill a nesouhlasně mávl rukou. „Vlastně je to docela úleva. Žádný strašidelný duch, který by mě pronásledoval.“ Usmál se na Toma a ten sklonil hlavu a tváře mu opět zrudly.
Bill si nemohl pomoct, jen tak zíral; s nově nabytými znalostmi myšlenek, které se Tomovi honily hlavou, se mu nikdo nemohl divit, že je zvědavý.
„Přestaň,“ řekl Tom se sevřenými rty, jako by se snažil nesmát. Zíral přímo před sebe. „Přestaň se na mě takhle dívat.“
„Chci jen něco vědět,“ řekl Bill a srdce mu vyskočilo až do krku. Musel být odvážný, jinak by se to nikdy nestalo.
„Co?“ Zeptal se ho nesměle Tom, a konečně se na něj podíval.
Bill využil příležitosti, aby se naklonil a dal Tomovi na rty polibek, o kterém přemýšlel ráno celé hodiny. Myslel jen na to, že se skutečně dotkne Tomových úst, takže byl rád, když Tom polibek prohloubil a rukama naklonil Billovu tvář, aby ho nechal bez dechu, když se od sebe konečně odtáhli.
„Wow,“ bylo jediné, co ze sebe Bill dokázal dostat, a pak se rozesmál.
Tom se ušklíbl, tvář měl stále červenou. „Tohle jsi chtěl vědět?“
Bill přikývl a jeho pohled těkal mezi Tomovýma očima, které ho pozorně sledovaly, a rty, které před chvílí ochutnal. Bill poznal ten omámený pohled, a to, jak se Tomovi rozšířily zorničky, ho přimělo k úsměvu.
„A?“
„Myslel jsem, že se budu cítit divně,“ prohlásil Bill.
„A jak se cítíš?“ Pobídl ho Tom, aby se kolenem otřel o Billovo.
Bill si položil otevřenou dlaň na břicho. „Cítím motýly.“
Všechno do sebe zapadalo; Bill chtěl říct víc, ale nedokázal odtáhnout své rty na dostatečně dlouhou dobu, aby to mohl udělat. V Tomově náruči, v Tomově skutečné náruči, to najednou všechno dávalo smysl. Ano, takhle to bylo správné.
Líbání bylo náhle přerušeno, když Tom na Billovy rty zašeptal: „Au,“ a když se od sebe odtrhli, zjistili, že volně stojící lampa na konci pohovky se převrhla a s žuchnutím dopadla Tomovi na hlavu.
„Blbá lampa,“ zamumlal Bill. Rukama hladil Tomův zátylek a přitáhl si ho blíž.
„Uh?“ Tom se na něj díval přivřenýma očima a na úder do hlavy už zřejmě zapomněl.
Bill zavrtěl hlavou, tiše se zasmál a znovu si Toma přitáhl k sobě, aby mohl pokračovat ve zkoumání bratrových úst.
***
Bill si protáhl ruce nad hlavu a pro jistotu ohnul prsty na nohou. Usmál se, když ho Tomova ruka omotaná kolem jeho těla polechtala na břiše.
„Ahoj,“ zašeptal Tom do tmy a přitiskl se k Billově tváři. „Jsi v pohodě?“
„Jo, jsem v pohodě, vážně v pohodě.“ Ušklíbl se Bill a hravě Toma štípl do brady. „A ty?“
„Úžasně,“ odpověděl Tom, a pak ho pomalu a líně políbil.
Byly to týdny, co se líbali, mazlili a dotýkali, ale teď to poprvé překročili a Billovi z toho bzučelo v hlavě; chtěl zůstat v Tomově posteli navždy a nikdy neztratit ten pocit, který ho zaplavoval. Bill zjišťoval, o kolik lepší je mít kolem sebe skutečného Toma se všemi jeho sladkými polibky a pohlazeními, sladkými slovíčky, která mu šeptal do ucha, než usnuli. Bill se díky tomu cítil v bezpečí, milovaný a od té noci, kdy spatřil Tomovu tvář ve stínu, se nemusel bát strašidelných, přízračných věcí. Bill se nikdy necítil lépe.
Až na občasný neodbytný pocit, že něco není v pořádku.
Překulil se k Tomovi a vsunul své nohy mezi bratrovy, potěšený, že trčí zpod peřiny, přesně tak, jak to měl Bill rád.
„Měli bychom si to zopakovat,“ zašeptal a zasmál se, jak se Tomův obličej rozzářil širokým úsměvem. „Nemyslím hned teď,“ dodal, čímž si vysloužil štípnutí do boku, který musel být odražen šťouchnutím, a než se Bill nadál, už s ním nemilosrdně zápasil a lechtal ho.
„Ne! Au!“ Zavrčel. „Moje noha!“
„Tvojí nohy jsem se ani nedotkl,“ řekl Tom a zkroutil prsty u nohy.
„Jo, dotkl,“ zakňoural Bill. „Kopl jsi mě do chodidla svojí nohou.“
Tom se zasmál. „Nekopl!“
„Ale někdo to udělal.“ Billovy oči se rozšířily. „Bože…“
„Ne,“ odtušil Tom. „Nejspíš jsem tě asi nakopl já.“
Bill nic neřekl, přitáhl si peřinu k bradě a opřel si hlavu o Tomovo rameno.
„Pořád myslíš na Přítulňáka?“ Zeptal se Tom a jemně štípl Billa do loktu.
„Možná,“ odpověděl Bill. „Možná mi chybí…“
„Hej.“
Bill se zachichotal a přetočil se, dokud neležel na břiše, aby se mohl podívat na Toma. „Žárlíš, co?“
„Přítulňák se musí držet zpátky,“ řekl Tom pevně, a pak si odfrkl, protože se začal smát.
„Jsi tak žárlivý,“ řekl Bill. „Vždyť jsi to ty, kurva. Ježíš Marja, Tome, chyběl jsem ti tak moc, že jsi musel astrálně cestovat, jen abys byl uprostřed noci se mnou.“ Posměšně obrátil oči v sloup, ale nedokázal potlačit úsměv.
Tom pokrčil rameny. „Co na to říct? Někteří kluci posílají květiny, já svoji duši.“
Bill se zasmál a dal Tomovi na tvář mlaskavou, vlhkou pusu. „Roztomilé. Myslím, že se to bude hodit, až budeme někdy v noci od sebe a já se budu chtít pomazlit.“
Tom se zamračil. „Ne, žádné mazlení.“
„Oh, proč?“
„Mazlit tě můžu jen já,“ řekl Tom. „Říkal jsem ti, že má jít Přítulňák do prdele.“
„Ale vždyť jsi to ty, ty hlupáku.“ Promnul si kořen nosu. „Budeš se se mnou mazlit ve svých snech. Takhle to bylo?“ Zeptal se náhle. „Bylo to, jako by ses se mnou opravdu mazlil? A co ve sprše? Viděl jsi mě nahého, jako bys tam skutečně byl?“
„Ehmmm,“ zdálo se, že Tom o tom chvíli přemýšlí. „Už si to ani pořádně nepamatuju.“
Billův úsměv ochabl. „Jak to myslíš, že si to nepamatuješ? Jako že jsi zapomněl?“
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, jen si vlastně moc snů nepamatuju. Jsem si ale jistej, že jsem si je užil.“
Bill se znovu převalil, dokud neležel na zádech a mlčky zíral do stropu.
„Co je?“ Zeptal se Tom. „Co se děje?“
Bill se kousl do rtu. „O nic nejde.“ Nedokázal se zbavit neklidu, který se do něj vkrádal, ale nechtěl kazit tuhle chvilku. „Jen špatný pocit.“
„Přece se mi na hlavu nechystá spadnout další krabice, ne?“ Dobíral si ho Tom, ale Billa jeho nonšalance neuklidnila a jen se ušklíbl.
„Víš… jestli je Přítulňák opravdu duch nebo… něco,“ řekl tiše. „Dělat ze sebe někoho, kdo vypadá jako ty, by byl dokonalý způsob, jak se ke mně dostat.“ Chvíli o tom přemýšlel a přeběhl mu z toho mráz po zádech. „Vlastně nejlepší způsob, jak se ke mně dostat, by bylo, kdyby posedl tvoje tělo.“
Tom na něj vyjeveně zíral. „Proč říkáš tyhle věci?“
Bill se ustaraně kousl do rtu a lehl si zpátky. „Prostě mám strach,“ zašeptal.
„Aw, pojď sem. Dokážu tě od toho odpoutat.“
Bill se nechal vtáhnout do objetí a usmál se Tomovi do úst, když ucítil, jak se bratrovy ruce toulají po jeho těle. Bill tak rychle na další kolo připravený nebyl, ale byl víc než šťastný, že může prožít další líbání a mazlení, aniž by byl oblečený.
***
Držel tmavého krasavce v náručí a pozoroval chlapce, jak spí, stejně jako to dělal skoro celý život. Teď, když měl skutečné tělo, bylo všechno jiné. Potřeboval jen, aby se ten druhý přestal snažit neustále s ním zevnitř bojovat, cítil jeho zoufalou touhu dostat se ven a vrátit se ke svému drahému bratrovi.
Bude si muset dávat větší pozor na to, co říká.
Bill na to málem přišel.
KONEC
autor: Haylzee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
