autor: Schmingg
Vítr zvlňoval hladinu jezera Nelson s ostrým severním nádechem, sotva slyšitelným přes jemné vlnění a houpání vody. Silné plíce ranního vzduchu vydechovaly v jemných proudech a tančily mezi holými větvemi stromů laskajícími jezero. A v ranním světle nového dne vrhalo nebe svůj šedý úsvit, který jako by se snažil vyživit zemi a nadmořskou výšku pod svou klenbou.
Muž v černém stojící na břehu hleděl na dýchající krajinu a pomalu mrkal proti chladnému vzduchu. Stál bos na trsu trávy, který se krčil mezi štěrkem. Chlad ho zebal do prstů, avšak ne, že by mu to vadilo.
Jeho oči fascinovaně hleděly na obdivuhodný výhled na jezero, jen tak nepřítomně zíraly do vznášející se mlhy, která odhalovala jen okraje vody a hory přímo před ním. Pořádně se nadechl čistého vzduchu a zastrčil si ruce do kapes bundy.
Mezi ledovou arénou se ve shluku lesních porostů, které obklopovaly břeh vody, střídala divoká zvěř. Zatímco se jeho oči kochaly horskou krajinou před ním, jeho uši naslouchaly pozdravům lesních ptáků a štěbetání veverek, které se navzájem škádlily a honily. Jeho oči byly dokonce svědky pohledu na rodinku sov, která před hodinou vzlétla nad vodu a hrdě se vznášela s široce roztaženými křídly. Pro měšťáky, kteří byli spíš než na houkání sov, zvyklí takhle brzy ráno na zvuky dopravy, to byl významný pohled.
Dech se mu zatajil, když se moc rychle nadechl a zapomněl na otupělost, která se zmocnila jeho zarudlých tváří a uší. Klidně hleděl do krajiny s pocitem, který by se dal popsat jedině jako spokojenost. Připadalo mu, jako by nejen stál zde na břehu jezera, ale spíš jako by zapustil kořeny do ledového porostu pod svýma bosýma nohama. Vítr se mu pohupoval kolem rozpuštěných pramenů vlasů a on ho sotva cítil – jednoduše, v klidu toho jednoho okamžiku, který mu bylo dovoleno prožít.
Ne však, že by ten okamžik trval dlouho. Před chvílí za sebou zaslechl zvuk křupajícího štěrku. Nepřítomně naslouchal, jak se k němu blíží jistými kroky – neotočil se však, aby se podíval, jen se nechal vést svýma ušima.
Zachvěl se, když ucítil, jak se mu vzduch mění na zádech, v očekávání něčeho, co se postavilo za něj. Neucukl však, ani když se tělo přiblížilo a kolem jeho těla se ovinuly paže a pár rukou mu vklouzl do kapes bundy.
„Dobré ráno, Bille,“ pozdravil právě ve chvíli, když ucítil nos vzadu na krku.
„Tomi, není ti zima?“ Uslyšel na oplátku jemné zašeptání. Tom se lehce usmál a vyhledal ruce ve svých kapsách. Propletl jejich prsty a lehce je stiskl.
„Nevzpomínám si,“ odpověděl chabě a pozvedl jedno obočí, když si představil, jak muž za ním koulí očima.
„Máš studené ruce, hlupáčku,“ uslyšel na oplátku, což ho přimělo trochu pootočit hlavu. Jakmile tak učinil, setkal se s hlubokýma hnědýma očima, které se na něj vědoucně dívaly. S pocitem náklonnosti se však rozhodl nic neříkat a místo toho věnoval polibek do koutku úst druhého muže. Podle lehce rozcuchaných vlasů a nenalíčené tváře usoudil, že se Bill zrovna probudil.
„Jak dlouho už jsi tady?“ Zeptal se druhý z mužů a Tom jen pokrčil rameny.
„Hodinu, možná.“
„Oh ano? Pak není divu, že máš modré nohy.“
Tom se podíval dolů a usmál se. „Ani jsem si toho nevšiml.“
Jeho přítel jen zavrtěl hlavou. „Typický spisovatel – hlavou až příliš v oblacích, než aby se staral o praktické věci, jako jsou boty.“ Škádlil ho, i když zabořil hlavu ještě víc do Tomova ramene.
„Ale proto mám tebe, ne?“ Zeptal se Tom řečnicky, přestože věděl, že si tím vyslouží další protočení očí.
„Ty jsi tak ubohý,“ popíchl ho Bill a usmál se do Tomova zátylku, zatímco se Tom uchechtl.
„A ty to miluješ.“
Po Tomově krku pak začaly klouzat obláčky teplého, mravenčivého dechu, až se mu zatřepotaly řasy.
„Je tady vlastně klid,“ řekl Tom a přemýšlel nahlas, když zíral před sebe na jezero.
Bill souhlasně zabručel. „Tiché místo pro hlasité myšlenky.“
Jen co ta slova vyřkl, prohnal se kolem jejich těl vítr, což Toma přimělo k úsměvu a natáhl se, aby druhého muže objal.
Ano, byla to příjemná změna oproti rušné atmosféře městského života. Ráno bylo pochmurné, stejně jako noc, která kolébala hvězdy. Pro oba byl tenhle výjezd vzácností – zatímco Tom si svoji práci mohl vzít všude, kam šel, ta Billova byla stálá. A už po první noci v horách zjistil, že je rád, že ho oranžová záře nočních pouličních lamp nijak nebaví ani neinspiruje.
S nadšením zjistil, že teď do svého psaní nejspíše zahrne o něco více sov.
„Nejspíš bys měl jít dovnitř, než přijdeš o prsty na nohou,“ řekl Bill po chvíli, čímž donutil Toma se tiše zasmát. Místo odpovědi se však zachvěl, jelikož teprve teď zaregistroval chlad, jak se k němu tisklo teplé tělo. „Nejspíš jo.“
Billovy oči se v tu chvíli zaleskly překvapením, když se na Toma zadíval. Zavrtěl hlavou a promluvil: „Nejspíš? Tome Trümpere, nikdy nepochopím, jak může být někdo pořád tak rozptýlený svými vlastními myšlenkami.“
Tom ani nedokázal najít pořádnou odpověď, protože bylo pravdou, že když se jeho fantazie rozběhla, nedokázaly ho odradit ani základní smysly jako zima, hlad, nebo dokonce únava. Byl navždy ztracen v kádi inspirace, do níž realita nemohla proniknout. Rodiče ho vždycky považovali za „příliš velkého snílka“, ale on si nedokázal představit žádnou dimenzi, ve které by nebyl uchvácen světem kolem sebe.
„Ani já to nechápu.“ řekl Tom a pokrčeným prstem se dotkl Billovy tváře. „Nejspíš příliš mnoho krásy k vidění, řekl bych.“
„Typické,“ popíchl ho Bill, i když mu při tom komplimentu zajiskřilo v očích. „Víš, jaká je moje definice krásy?“
„Jaká?“ Tom se na něj podíval a na rtech se mu objevil potutelný úsměv. Bylo sice teprve brzy ráno, ale rozeznával Billův tón.
S bodrým výrazem ve tváři Bill naklonil hlavu na stranu. „Probouzet se vedle svého přítele, a ne v prázdné posteli,“ řekl.
„Promiň,“ odpověděl Tom provinile. Ve své podstatě se probudil těsně předtím, než se rozednělo, a oči se mu v potemnělém útočišti jejich chatky zaleskly jen tak lehce, aby se daly považovat za klidné. Bzučení hmyzu kolem a štěbetání časně vstávajících ptáků bylo něco tak podmanivého. Dohromady s tichým a svěžím vzduchem, který vnikal do prostoru v chatě a kolem ní, nedokázal dlouho jen tak klidně ležet.
Tom se usmál, když ucítil, jak mu Billova hlava spočinula na rameni.
„Chceš říct, že chceš jít zpátky do postele?“ Zeptal se a sklopil zrak, aby spatřil Billův zlomyslný pohled.
„Přesně o to se snažím,“ zasmál se Bill a obrátil oči v sloup. „Chci na tobě skákat, jestli je to dostatečná nápověda.“
Tomovy oči se rozšířily. „Myslím, že ještě tak úplně nechápu,“ odpověděl a široce se usmál, když se Bill odtáhl a sevřel v rukách přední část jeho bundy. Přitáhl si Toma k sobě a nechal jejich rty jen pár centimetrů od sebe.
„Doslova tě hodím do toho ohniště a budu tě tam válet, dokud nebudeme oba pokrytí popelem,“ pohrozil Bill a zatahal ho za bundu tak, že to Toma lehce rozesmálo. Podíval se k díře, o které Bill mluvil – stále ještě zčernalé od ohně, který zapálili předchozího večera.
„Nemyslím, že by ti to slušelo,“ odpověděl Tom a vysloužil si od druhého tiché uchechtnutí.
„Tak se vraťme zpátky do postele, Tomi.“ Bill pustil Tomovu bundu a vsunul svou ruku do Tomovy. Jejich prsty se setkaly a objaly, když Bill začal couvat a vedl Toma zpátky do chatky – a Tom celou dobu s obdivem pozoroval jeho rošťácký výraz ve tváři.
Musel uznat, že teď, když si dostatečně užil vzácné zimní chvilky, byla myšlenka na to zamotat se se svým přítelem do přikrývek více než vítaná. Byli tu sami – pro jednou si mohli dělat, co chtěli. Neměli nic na práci, jen trávit čas jeden s druhým, což bylo to, o co Bill zřejmě usiloval.
Bill měl možná pravdu, když říkal, že Tom je skoro vždy ztracen ve své vlastní hlavě. Obsedantně bloudil nekonečnými smysly úžasu, jako by hledal něco hlubokého, ale ve skutečnosti – dokázal si hloubku spojit jen s určitou tváří, s určitým souborem sarkastických očí a s ústy, která se hýbala až příliš rychle. Okolí zasněžených hor nebo mrazivé jezero nikdy nepůsobily jako rušivý element – naopak, to vše bylo důvod, jak si být blízko.
Žádné překážky, žádný hluk. Jen oni, oheň, který vycházel z komína chaty, a postel, která oddalovala povinnosti dospělých.
Tom překročil práh srubu, nechal se odvést do miniaturní ložničky, a hned jak vstoupili, sundal si bundu a kalhoty. Bill udělal totéž, jen s krokem navíc, aby si zul boty, a brzy byli oba propleteni mezi těžkou peřinou a prostěradly pod nimi.
„Je zvláštní neslyšet policejní sirény ve čtyři ráno,“ zamyslel se Bill, jakmile si položil hlavu na Tomovu širokou hruď, právě když ho Tomovy paže objaly.
„Myslím, že je divné vidět opravdové hvězdy.“ Opáčil Tom a zabořil nos do Billova temene.
„Jo,“ souhlasil Bill s povzdechem. „Škoda, že tahle chata stojí uprostřed naprosto pustý prdele.“
Tom se tomu zasmál. „Bože, ty a ta tvoje pusa,“ zamumlal a podíval se dolů, když ucítil, jak se Bill posunul a podíval se nahoru.
Povytáhl obočí. „A co je s mou pusou?“ Zeptal se ho Bill, na což Tom jen zamrkal.
„Není tam, kde má být,“ řekl Tom a ignoroval sarkastickou poznámku, která ho pálila na jazyku. A pak se usmál, když ho Bill hravě plácl po hrudi.
„Tak mě polib, ty idiote,“ řekl Bill s úsměvem a oheň v jeho očích zaplál jasněji. „Nebo se chceš raději kochat tou scénou venku?“ Škádlil ho a gestem ukázal na zatažené okno na konci místnosti.
„… žárlil bys?“
„Přestaň,“ zabručel Bill, než vzal Toma za čelist a přinutil ho spojit jejich rty. Tom ho napodobil a nechal konečky prstů, aby se nežně dotýkaly saténové pokožky obličeje jeho partnera, když se jejich rty setkaly a roztáhly. Tohle uměl jen Bill – byl v jeho rukách jako tmel a mohl ho formovat do jakékoli podoby, která se mu v danou chvíli líbila. Bill byl krásný, opojný a chuť jeho úst byla vždy příliš sladká na to, aby si ji nedokázal vychutnat.
Ještě nikdy nepotkal někoho jako on – někoho, kdo by ho dokázal donutit poddat se tak automaticky, bez jakéhokoli přemýšlení. V rušném velkoměstě, ve kterém žili, byl Bill ztělesněním jezera – nebo rodinky sov, které se mu vznášely nad hlavou. I když někdy byla jeho láska tak silná nebo opilecky provokativní, že si připadal, jako by ho držela pod vodou – toužil po ní. Jejich rty se navzájem laskaly tak láskyplně, že to bylo to jediné, co dokázalo zpomalit jeho podivuhodnou mysl, která úzkostlivě toužila po múze.
Nevěděl, jestli něco může trvat věčně – idylická zima na odlehlém místě nejspíš ne. Ale v jeho očích stále jasně hořel plamínek jako v těch Billových… jediná věc, díky níž se chaos alespoň trochu podobal míru.
Chata, jezero a luxus skutečného ticha byly jen příjemným bonusem.
autor: Schmingg
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
