autor: Diamondairways
Ahojky všem, představuji Vám další překlad. Povídka je prostě úžasná. Naprosto jsem se do ní zamilovala. Přečtěte si příběh gondoliéra Toma, který shodou okolností a náhod potká Billa. Ještě se naučíte něco málo o Benátkách. 😊
Užijte si čtení, Vaše Lauinka
Prohnul se v zádech, pokrčil kolena a rozběhl se jako vítr. Po několika krocích se vznesl do vzduchu a se smíchem z čiré radosti vzlétl z vrcholku Monte Baldo. Ten pocit z letu tak vysoko nad zemí se nedal vyjádřit slovy, musel se prostě zažít, a Bill ho rád zažíval tak často, jak to jen šlo. Miloval prostě všechno, co mu v žilách šílenou rychlostí rozproudilo adrenalin a naplnilo ho radostí až po okraj.
Obratně řídil vypůjčený paraglide a otáčel jím, aby si mohl užít ty úchvatné výhledy do celého okolí. Dole pod ním se bílé lodě prodíraly sytě modrou hladinou Gardského jezera a všude kolem něj se k mlhavé obloze tyčily zasněžené vrcholky hor. Vítr si pohrával s jeho vlasy, hladil ho po tváři a Bill na zlomek vteřiny zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl, cítil se v tom jediném okamžiku čisté svobody tak bolestně naživu.
„Hej, Adame!“ Vykřikl z plných plic a zamával svému příteli, když konečně otočil svůj vlastní paraglide k němu. Bill vystrčil palec nahoru, bláznivě se usmál a na oplátku dostal kývnutí a úsměv.
Klouzali spolu a užívali si čerstvého vzduchu a nádherného výhledu. Billovi se podařilo natočit krátkou video zprávu, kterou zveřejnil na svém soukromém cestovatelském blogu, který si před cestou založil. Bylo to hlavně pro jeho přátele a rodinu, aby mohli sledovat jeho kroky a vidět, co dělá a kde se právě nachází. Když jim oznámil, že se chystá na cestu s batohem po Evropě, požadovali, aby je průběžně informoval, a s nadějí doufali, že ho „všechny ty šílenosti nezabijí.“
„Ahoj lidi,“ řekl, když kamera zabrala jezero. „Právě teď letím opravdu vysoko. Nevím přesně, jak vysoko, ale… je to kurva úžasný! Sledujte ten výhled!“ Trochu pootočil paraglide, aby kamera zachytila malé domky v Malcesine, které byly blízko sebe. Z takové dálky vypadaly jako tečky. „Stále jsem v Itálii, je tady toho ještě strašně moc k vidění a je tu šílené vedro. Umm, příště jedu do Benátek! Doufám, že se i vy všichni bavíte! Ahoj!“
Když skončil s natáčením, pořídil několik fotek. Hodina rychle uběhla, a než se nadál, sledoval Adama až dolů k zelenému pruhu trávy, který jim posloužil jako místo pro přistání. Pomalu klesali dolů, až o několik okamžiků později bezpečně přistáli a okamžitě se pustili do balení žlutooranžových paraglidů.
„Pojď, tady je odvoz,“ řekl Adam, když byli hotovi. „Vysadíme tě ve městě. V pohodě?“
„Jo, to bude super. Díky, že jsi mi půjčil paraglide a jel sem se mnou.“ Bill se na svého přítele zářivě usmál a rukou si prohrábl větrem rozcuchané vlasy. S Adamem se moc nevídal, jelikož se před pár lety odstěhoval do Itálie, kam chodil na univerzitu, a aby byl upřímný, chyběl mu. Byl to asi jediný člověk, kterého znal a který měl také rád extrémní sporty, a proto ho nepoučoval o jejich nebezpečnosti.
„Jo, neznám nikoho, kdo by ti dokázal odepřít něco, co opravdu chceš.“ V Adamových modrých očích prolétl škádlivý záblesk.
„Oh ano,“ řekl Bill pobaveně. „Jsem profík v přesvědčování, boj se.“
Adam se zasmál a lehce ho udeřil do ramene. „Teď jsi mým dlužníkem, pane Přesvědčovateli. Až se rozhodnu vyrazit do Hamburku, očekávám nějakou super akci.“ Mrkl na něj, čímž Billa rozesmál. „Nebo mě můžeš naučit ty svoje karetní triky.“
„Tak fajn. Prostě mi zavolej, až tam budeš, ale moje karetní triky jsou rodinné tajemství předávané po staletí, takže na to zapomeň.“ Zavtipkoval a rty se mu zkřivily do bezelstného úsměvu. Bill byl v kartách dobrý, hlavně ve všech druzích pokeru, ale nechápal, proč si lidé myslí, že používá triky, aby vyhrál.
Nasadil si sluneční brýle Rayban, popadl batoh a následoval svého přítele k autu. Poté, co uložili paraglidingy do kufru, nastoupili na zadní sedadlo, kde byl vzduch hustý kvůli vedru venku. „Ta za volantem je Marissa,“ řekl Adam a ukázal na blonďatou dívku s výrazným opálením a náušnicemi v podobě peříček. „A tohle je Rio.“ Gestem ukázal na kluka na sedadle spolujezdce, který měl místo vlasů po celé hlavě tetování. „Lidi, tohle je Bill. Říkal jsem vám o něm, to je ten machr s jednokolkou.“
Bill se usmál a snažil se nezírat na inkoust na hlavě toho týpka. „Čau. A vlastně je to suicycl.“ Koutky úst se mu při odpovědi zvedly.
Marissa nastartovala auto a řídila ho po nerovné, hrbolaté cestě. „Proč zrovna suicycle? Co to je?“ Podívala se na něj ve zpětném zrcátku.
„Je to jen přezdívka, kterou na to používám,“ řekl Bill s úsměvem v hlase. „Něco jako sebevražedné kolo, víš? Je hodně vysoká.“
„Má přes dva metry, ne?“ Otočil se Adam na Billa se zdviženým obočím.
„To je ta stará, teď mám novou, který má skoro tři. Ale ta, se kterou cestuju, má jenom něco málo přes metr.“
„Ty vole, to je šílený! Tři metry vysoká, to myslíš vážně?“ Rio se k nim otočil čelem. „Jak dlouho už to děláš?“ Zeptal se a upřel na něj tmavé zvědavé oči.
Bill pokrčil rameny a odšrouboval uzávěr lahve s vodou. Let v oblacích ho zanechal tak vzrušeného, že sotva dokázal sedět v klidu.
„Od šesti let. Dostal jsem ji jako dárek k narozeninám, a hned jsem se na ní začal učit jezdit. Byla to taková láska na první pohled,“ řekl s tichým smíchem.
„Nebo na první jízdu!“ Ozval se znovu Adam, což Billa přimělo, aby ho hravě udeřil loktem do žeber.
„Každopádně jsem makal a časem jsem se v tom zlepšoval, a pak si pořídil novou. Teď mám doma asi pět různých modelů. Přemýšlím, že si navrhnu i nějakou vlastní.“ Dlouze se napil z lahve, a pak se zadíval ven z okýnka a sledoval, jak se kolem něj míhá krajina, zatímco si poklepával prsty o koleno.
„Ty vole, já to prostě musím vidět. Nechceš dneska večer přijít na náš večírek u ohně? Jak dlouho se vlastně ve městě zdržíš? Adame, proč jsi ho před námi schovával?“
Adam se tomu zasmál a kopl Riovi do sedadla. „Neschovával, my se taky moc často neviděli. Malý Rockstar má hodně práce.“ Střelil po Billovi pohledem a usmál se.
Bill obrátil oči v sloup a plácl Adama stranou ruky, kde měl prsteny, do ramene. „Říkal jsem ti, abys mi tak neříkal. Jestli je tady někdo malý, tak jsi to ty.“
Rio se zasmál, ale spíš to znělo jako zaskřehotání. „Tak co ten večírek, Bille?“
Bill se znovu otočil a podíval se na Ria, přičemž se krátce zamyslel, jestli je to vážně jeho opravdové jméno. „Možná. Vlastně zítra odjíždím. Kde je ten večírek?“ Přejel si jazykem po spodním rtu.
Rio se otočil, aby prohrábl batoh a našel kus papíru. Rychle na něj načmáral adresu, a pak ho podal Billovi. „Přijď, když budeš chtít, a kdyžtak vezmi i jednokolku.“ Široce se na něj usmál.
S přikývnutím papír složil a strčil si ho do kapsy, pochyboval, že ho bude skutečně potřebovat. Večírky a poznávání nových lidí bylo zábavné, ale zítra brzy ráno musí stihnout trajekt. Čekaly ho Benátky, poslední italské město, které měl v plánu navštívit. Při pouhém pomyšlení na ně mu tělem projelo vzrušení. Usmál se pro sebe a uvolněně se opřel do koženého opěradla sedadla, zatímco se auto řítilo směrem k Malcesine.
***
Večerní vzduch byl stále prosycen horkem uplynulého dne. Bylo husté, téměř hmatatelné. Když Bill stál na balkoně svého hotelového pokoje, cítil, jak mu na čerstvě umyté kůži ulpívá jako neviditelná vrstva barvy. Měl z něj výhled na rušnou ulici pod ním s malými obchůdky a hlučnou kavárnou naproti. Lidé se shromažďovali kolem stolků na chodníku, smáli se a popíjeli víno v tlumeném světle staromódních pouličních lamp. Jejich řeč zněla jako vlny omývající písečnou pláž, melodicky a emotivně. Divoce gestikulovali a zněli pestrými barvami. Když pouliční muzikanti začali hrát nějakou rozvernou melodii, Bill sledoval, jak někteří z nich vstávají a tančí na dlážděné ulici.
Při té scéně se koutky jeho rtů zvedly do unaveného úsměvu. Možná by si zatančil taky, kdyby ho po dlouhém výšlapu v horách, na který se vydal během dne, nebolely nohy.
Šmátral po kapsách džínů, aby našel zmačkanou krabičku, v níž byly poslední tři cigarety a žlutý zapalovač. Ten až na čtvrtý pokus zasvítil malým plamínkem; zjevně docházel a on si bude muset koupit nový, stejně jako další krabičku. Proč musely být cigarety tak návykové a tak drahé? Nejspíš už za tenhle zlozvyk utratil celé jmění, dost peněz na to, aby klidně procestoval celý svět, nejen starou dobrou Evropu, jak to dělal poslední měsíc. Přeskakoval z vlaku na vlak, na některých místech se zdržel jen den, než se vydal dál navštívit nová města a památky. Všechno nové a neprozkoumané ho přitahovalo jako světlo můry. Musel prostě vidět, vyzkoušet a poznat svět. Zítra nastoupí na trajekt a vydá se vstříc novému cíli. Batoh měl sbalený a budík nastavený na nějakou ošklivou brzkou ranní hodinu, jako je sedmá ráno.
Kdo je v tuhle hodinu vůbec naživu? Jeho čas nastal teď, když slunce sklouzlo za obzor a nechalo noc pomalu pronikat do ulic. Večer se vždycky cítil nabuzený, tak živý, že se mu chtělo žít věčně, jen aby si ten pocit užíval, jak jím prochází v elektrických vlnách.
Naklonil se přes zábradlí balkonu, opřel se o něj lokty a potáhl z cigarety. Několik minut přemýšlel o pozvání na večírek, ale nakonec se rozhodl, že tam nepůjde. Dnes večer se prostě necítil na to, aby se tahal s jednokolkou a bavil hlouček nejspíš opilých cizinců. Stávalo se to pokaždé, když se se svou jednokolkou někde objevil, lidé chtěli vidět, jak na ní jezdí, nebo si ji sami vyzkoušet, čímž se stal hlavní atrakcí. Zpočátku to byla zábava, ale nakonec ho to začalo unavovat a vysávalo to z něj veškerou energii. Bill miloval večírky, ale jasně si stanovil své hranice. Stačilo pár hodin, a pak cítil potřebu někam vypadnout.
Pohybem prstů nechal nedopalek cigarety plachtit vzduchem a sledoval, jak s posledním zasvícením dopadá na zem pod ním. Pak jeho pohled upoutal pár dívek ve světlých šatech, které stály na obrubníku; mávaly na něj a smály se, jejich vlasy se v mírném vánku pohybovaly jako hedvábí. Vánek, který chtěl cítit, když se prodíral horkým dnem. Teď tu byl a přejížděl po jeho tváři jako chladivé pohlazení.
Vítr byl něco, co Bill cítil jako ztělesnění.
Lehce se usmál, odstrčil se od zábradlí a vrátil se do potemnělého pokoje. Poté, co strávil několik minut nahráváním dnešních videí na svůj blog a psaním rychlého příspěvku, šel do koupelny, aby si upravil vlasy. Slunce je ještě více zesvětlilo a krásně kontrastovaly s úžasným opálením, které během cestování po Itálii získal.
Vyšel z koupelny právě včas, aby viděl, jak se jeho telefon rozsvítil. Určitě nová zpráva, pomyslel si a přešel k nočnímu stolku, aby ho zvedl. Než odjížděl, všem doma řekl, aby mu nevolali, pokud to nebude naléhavé. Bill chtěl mít ten čas jen pro sebe, žít okamžikem a touhle chvílí a nesoustředit se na to, co se stane zítra. Skoro všichni z okruhu jeho přátel a rodiny měli tendenci ptát se ho na to, co bude dělat dál, a to mu lezlo na nervy. Cestování mu připadalo jako útěk, jako by se dostal z klece.
Zase Edie, pomyslel si při pohledu na zprávu a odesílatele.
Přemýšlel jsi o tom? Můžu ti zavolat? Čas se krátí, člověče. xxx Ed
Bill si povzdechl a posadil se na postel, aby svému dotěrnému spolubydlícímu odpověděl.
Ne a ne. Promluvíme si později, až se vrátím.
Stiskl tlačítko „odeslat“, opřel se o zeď a na chvíli zavřel oči. Proč po něm každý chtěl odpovědi? Nikdo nemůže vědět, co přinese budoucnost. Jak mohl přemýšlet o něčem takovém, jako je závazek k univerzitnímu programu na další tři nebo pět let? Vždyť ani nepřemýšlel nad tím, kde bude za půl roku. Život se odehrával tady a teď. Právě teď chtěl cestovat, vidět svět, potkávat nejrůznější lidi a bavit se. Ne studovat něco, co možná v životě ani nevyužije. Přál si, aby to jeho rodina a Edie, a sakra i všichni ostatní, pochopili. Bill často měnil názor, co vypadalo dobře teď, nemuselo být zas tak skvělé za rok, natož za pět. Možná, že v tu dobu už nebude ani naživu.
Univerzita, to prostě nebylo nic pro něj. Neměl příliš představu o tom, co by chtěl v životě dělat, kromě toho, že ho chtěl žít naplno. Makat někde od devíti do pěti nebylo nic pro něj, a když to vyzkoušel, ujistil se, že je to pravda. Promarnit svá nejlepší léta něčím pochybným mu prostě nepřipadalo jako dobrý nápad.
Nehodlal o tom přemýšlet, ať už Edie říkal cokoli. Přestože spolu prakticky vyrostli, byli každý úplně jiný. Jak to Edie nemohl vidět? Bill nikomu nevnucoval svou volbu životního stylu, tak proč to lidé tak rádi dělali jemu?
Přejel si rukama po tváři a pomalu vydechl.
Ne, vezl se na neviditelných vlnách a čekal, kam ho zanesou, chodil mimo vyšlapané cesty, a pokud na nich zabloudí, no co, to se přece, kurva, stává. Pak by o tom začal přemýšlet, ale až se to vážně stane. Až na tom bude opravdu záležet. Nedivím se, že jsem jel sám, pomyslel si. Všichni na něj tak či onak tlačili, chtěli, aby žil podle zastaralých společenských pravidel a dodržoval normy.
To se nestane, pomyslel si Bill a vstal. Nechtěl se v tom už více pitvat.
Poté, co si nacpal peněženku do kapsy džínů, si natáhl lesklé vysoké boty a vyšel z místnosti. Poslední procházka křivolakými ulicemi a zmrzlina byly přesně to, co potřeboval, než se pokusí usnout.
***
To ráno bylo neskutečné, jako jasnější prodloužení pestrobarevného snu. Bill spal jen pár mizerných hodin, ale během nich spal jako zabitý. Včerejší noční procházka se nakonec změnila v noc plnou pití a hraní karet s dalšími německými turisty, na které narazil v jednom z baru na náměstí. Vyhrál klobouk krémové barvy s velkým peřím připevněným na béžové stuze, ale ztratil jeden z mnoha tkaných náramků. Teď se mu klobouk zdál naprosto užitečný, jelikož ho chránil před ostrým ranním sluncem.
Odhlásil se z hostelu, vzal si kávu s sebou a vydal se dolů k malému přístavu. Váha batohu jako by ho táhla k zemi a díky tmavým slunečním brýlím, které měl na očích, se mu všechny barvy zdály živější a méně ostré. Kdyby ulice nebyly tak strmé, s chutí by naskočil na jednokolku a vyrazil na ní dolů.
Bill dorazil do přístavu právě včas, aby si koupil zmrzlinu, než nastoupí na velký trajekt zakotvený pod nádherným ranním sluncem. Vyžádal si místo na horní palubě, které bylo dost vysoko a nabízelo úžasný výhled, a zamával Malcesine na rozloučenou.
Poté, co pořídil několik fotek, stáhl si klobouk níž a rozhodl se, že si zdřímne, zatímco trajekt klouzal po jezeře a cestou zastavoval v malých městech.
O tři hodiny později dorazil do cíle, vytáhl z trajektu své věci a nabral směr k vlakovému nádraží jen kousek od přístavu. Byl další horký den s jasnou oblohou a nebylo ani stopy po větru. Ulice se zdály být opuštěné, až na několik turistů, kteří se potulovali s podobnými batohy, jako měl on, a velkými mapami v rukou.
Uvnitř malého starého nádraží Bill zamířil do jednoho z obchůdků, aby si koupil vodu, cigarety a nějakou svačinu, která by mu stačila až do Benátek. U pultu si vzal i nový zapalovač a počkal, až mu dívka za pokladnou zboží namarkuje. Pohybovala se velmi pomalu, což způsobilo, že jeho přirozená netrpělivost ještě více vzrostla.
Když odešel z obchodu, rozhlédl se po volné lavičce, ale k jeho zděšení byly všechny obsazené. Léto je na cestování nejlepší i nejhorší období, pomyslel si, když se přesunul na místo u zdi. Sehnul se, aby si schoval svoji svačinu, a když se znovu narovnal, stanul tváří v tvář dalšímu cestovateli, který mu byl vzdáleně povědomý.
„Hej! Bill, že?“ Řekl muž se širokým úsměvem.
„Ehm, jo, Bill,“ odpověděl a jeho hlas zněl jako tiché skřehotání. Včera večer se hlasitě smál a matně se mu vybavovala vzpomínka, jak z plných plic zpíval nějakou písničku. Dnes za to platil.
„Pěkný klobouk,“ usmál se ten kluk. Bill měl pocit, že stojí nad propastí uvědomění, natahuje ruku dopředu a téměř chytá nitky té vzpomínky. Kdo byl ten kluk? Za poslední měsíc potkal tolik lidí. Sundal si sluneční brýle a zamrkal pod náhlým náporem jasného světla proudícího dovnitř skleněnými výlohami.
„Díky,“ řekl, a pak ho vzpomínka zasáhla jako úder blesku. Byl to Bastian, jeden z těch, se kterými včera večer hrál poker. Usmál se a cítil se samolibě. „Nebuď tak smutný, stejně mi sluší víc než tobě.“
Bastian si odfrkl a poplácal ho po rameni. „Ale získal jsem tvůj náramek. Až se vrátím do Drážďan, dám ho své přítelkyni a vymyslím si nějakou bláznivou historku. Třeba že jsem ho našel v ruinách Kolosea nebo něco takového.“
Teď si odfrkl Bill. „Tak to hodně štěstí.“ Otevřel novou krabičku cigaret a jednu si vložil mezi rty. I když tu byly cedule se zákazem kouření, stejně dělal, že je nevidí. Po ránu se vždycky cítil jako duch, který jen prochází, není plně přítomen a zhmotněn, a cigarety mu pomáhaly mnohem víc než káva.
„Kam máš namířeno?“ Bastian se přitiskl zády ke zdi a zkoumavě si ho prohlížel.
„Do Benátek. A ty? Jak ses tady vlastně ocitl?“ Bill vydechl obláček kouře, nechal si cigaretu v koutku úst, jako by tam byla přilepená. Podíval se na Bastianovu opálenou tvář a přemýšlel, jestli ten kluk někdy slyšel o opalovacím krému.
„Jel jsem stejným trajektem jako ty,“ usmál se Bastian.
Billovo obočí vylétlo vzhůru. „Neviděl jsem tě tam.“
„No, já tě viděl, ale vypadalo to, že spíš,“ pokrčil rameny a podíval se na své boty.
Bill nechal cigaretu spadnout a natáhl ruku, aby si sundal klobouk a mohl si prohrábnout vlasy. Venku už bylo příliš horko, a to den teprve začínal. Ani to, že měl na sobě volné triko s vykrojenými boky, mu příliš nepomohlo.
„Jo, trochu jsem si zdřímnul. V noci jsem toho moc nenaspal, víš?“ Řekl Bill a v očích se mu škádlivě zablýsklo. „Měl jsem plné ruce práce, abych vyhrál všechny hry.“
„Hej! Nevyhrál jsi je všechny!“ Protestoval Bastian. „Prohrál jsi…“
„Jednou. To se ani nedá počítat. Každopádně, kam jdeš?“
„Mířím do Padovy, jedu tam navštívit kamaráda. Asi jedeme oba vlakem, co?“
„Nejspíš. Můj by tu měl být za pět minut.“ Podíval se na hodinky Bill.
„Můj taky!“
Bill se k němu nevěřícně otočil a zkřížil ruce na hrudi. „Sleduješ mě, nebo co?“ Zažertoval, čímž Bastiana rozesmál. Ten zavrtěl hlavou, třel si zátylek a poněkud zčervenal.
„Ne, ne, to rozhodně ne.“ Ujistil Billa s křivým úsměvem. „Ale s tím tvým rockovým ohozem se nedáš přehlédnout.“ Mávl rukou ve vzduchu a gestem ukázal na Billovy lesklé černé vysoké boty, džíny roztrhané na kolenou, se světlým šátkem zastrčeným v zadní kapse a s divokým množstvím doplňků. „A taky tohle kolo.“
„Jednokolka,“ protočil Bill očima.
„Oh, no jo. Mimochodem, jaký máš číslo sedadla?“ Bastian se začal přehrabovat v kapsách, aby vytáhl zmuchlaný kus papíru, který nejspíš byl jeho jízdenka. Obrátil ho v rukou a prohlédl si ho. „Já mám šedesát dvojku, sedadlo u uličky. Sakra.“
„Já nevím. Myslím, že je to jedno,“ pokrčil rameny. Prakticky každý, koho doma znal, si potrpěl na dokonalý řád, ale Billovi to nikdy nepřišlo důležité. Dokud se dostal včas tam, kam měl namířeno, všechno bylo super. Pokud šlo o něj, záleželo mu víc na širším pohledu než na drobných detailech.
„Kámo, to teda rozhodně není. Lidi budou přicházet a odcházet, pak přijde: Sedíte mi na místě,“ napodobil domnělého cestujícího nosovým, nepříjemným tónem hlasu. Bill se usmál; obličej ho bolel od spánku bez polštáře. „Když jsem jel vlakem naposledy, musel jsem se přesunout snad pětkrát! Protože jsem neměl určený místo. Byla to zasraná noční můra. Takže tentokrát jsem si připlatil a koupil si místenku. Stále je co se učit.“
„Nejspíš jo,“ protáhl si ruce nad hlavou, cítil, jak se jeho košile nadzvedla, a zívl, než sáhl po batohu. Během jízdy vlakem většinou buď spal, nebo zíral z okna a nikdo ho vlastně moc neobtěžoval. Ani si nepamatoval, jestli si při nákupu jízdenky přes internet kupil i místenku. Možná, že žádnou neměl.
„Měli bychom se pohnout, jestli ten vlak nechceme zmeškat,“ řekl.
Jak se dalo předpokládat, Bastian ho následoval a žvatlal celou cestu až na nástupiště. Bill ho nevnímal, občas se usmál nebo přikývl.
Přemýšlel, co ho v Benátkách čeká, a jestli se u svého hostitele bude moct vykoupat. Po tak dlouhém cestování si vanu plnou pěny vážně moc přál. Starší páry, u kterých bydlel v Paříži a Amsterdamu, bydlely ve starých domech s maličkými koupelnami, v nichž si připadal jako obr. Bill si říkal, že ty staré budovy vždycky vypadají hezky jen zvenčí, samá propracovaná architektura a veselé barvy, ale uvnitř byly maličkaté. I když musel uznat, že ty vysoké stropy byly opravdu pěkné, zvlášť pro někoho tak vysokého, jako je on.
Našli si volná místa a na několik následujících hodin se na ně usadili, přičemž Bill rychle vklouzl na místo u okna. Miloval pozorovat ubíhající krajinu, stejně jako nesnášel courající lidi v uličkách, kteří byli potencionálním nebezpečím, jelikož na něj mohli kdykoliv něco shodit. Jednou, když vlak nečekaně cuknul, se jinému cestujícímu podařilo vylít Billovi na bok horkou kávu, což způsobilo zničení jeho oblíbeného trička.
„Jak dlouho se v Benátkách zdržíš?“ Z přemýšlení ho vytrhl Bastianův hlas. Bill se k němu otočil a zamyšleně si do úst vsál spodní ret.
„Nejspíš pár dní,“ řekl. Zjistil, že na prohlídku města mu stačí tři dny, a nechtěl to přehánět.
„Máš zamluvený nějaký hostel? Přemýšlel jsem, že bych tam za pár dní taky vyrazil.“
„Ne, bydlím u jednoho staršího páru, jsou to přátelé mých prarodičů.“
„Ooh, to zní dobře. Člověče, na místech, jako jsou Benátky, je těžké najít dobrý hostel, takže máš štěstí.“
„To jo.“ Bill potlačil zívnutí. „Moji prarodiče jsou úžasní, mají kamarády po celé Evropě, takže v každým větším městě bych měl teoreticky u koho přespat.“
„Kámo, proč toho nevyužiješ? Já bych to teda udělal!“
„Já nevím, není mi moc příjemný přespávat u cizích lidí. Protože to nejsou moji kamarádi, chápeš, ne?“
„Jo, nejspíš jo,“ přikývl Bastian. „Jak se jim to vůbec povedlo?“ Odšrouboval víčko láhve s vodou; ozvalo se zasyčení, jak se bublinky snažily dostat ven a voda ho málem celého postříkala. Bill si odfrkl, čímž si od druhého chlapce vysloužil posměšný pohled.
„Cestovali s divadelním souborem, dělali živá představení a prodávali umění všude možně. Tehdy ještě nebyl internet, a ne každý měl televizi, takže se na jejich představení nejspíše chodily dívat mraky lidí a oni si na svých cestách udělali spoustu přátel.“
„To je úžasný. Chtěl bych takhle cestovat navždycky,“ opřel si Bastian zasněně hlavu o sedadlo.
„Jo, já taky. Koncem měsíce se ale vracím domů,“ povzdechl si. To byla jedna z věcí, na které moc nemyslel.
„Bydlíš v Hamburku, že? Dej mi na sebe číslo, v lednu tam jdu na univerzitu, no vlastně tam přestupuju.“
Další, kdo se chytil do univerzitní sítě, pomyslel si. Pak pokrčil rameny a vychrlil na Bastiena svoje číslo, které on zadal do svého telefonu. Vlak zastavil v nějaké stanici s názvem, který jim přišel vtipný, a cestující rychle vystoupili, aby hned na to jiní nastoupili, a horečně hledali volná místa.
Nikdo je neobtěžoval, ani je nepožádal, aby jim uvolnili místo, a tak se Bill na svém sedadle zavrtěl a snažil se najít pohodlnější polohu. Pro jeho dlouhé nohy zde nebylo dost místa, a jak čas plynul, bolest se zhoršovala. Dokonce i krk ho začínal bolet, což v něm vyvolávalo podezření, že do Benátek dorazí celý rozlámaný a s bolestivou potřebou masáže.
Cesta vlakem se zdála být nekonečná, neúprosně horká a šíleně hlučná. Baterie jeho iPodu byla vybitá, takže ani nemohl poslouchat hudbu a odprostit se od okolního světa.
Když Bastian v Padově vystoupil, sedla si vedle něj nějaká italská rodina. Dokonce i děti gestikulovaly, když spolu mluvily, což Billovi připadalo vtipné. Ovšem malá holčička, která na něj zírala, když jedl bonbony, nebyla vůbec vtipná. Předstíral, že se dívá z okna, a snažil se ji co nejlépe ignorovat.
Když vlak vyjel z Mestre a přejel dlouhý most, který spojoval Benátky s pevninou, Bill rychle sáhl po mobilu, aby pořídil několik rychlých fotek azurové laguny, ostrůvků a lodiček.
O pár minut později už byl na nohou a chystal se, ještě než vlak vůbec vjel do stanice. Vzal si na záda batoh a s mumláním omluv se prodíral úzkou uličkou, zatímco za rám táhl jednokolku. Jakmile vlak konečně zastavil a dveře se s hvízdnutím otevřely, vystoupil na horké, hlučné nástupiště.
Bylo malé a potřebovalo rekonstrukci, jak si hned všiml, když se prodíral davem lidí a málem se srazil s jedním z nosičů. Vyšel z nádraží a zjistil, že ve slunci se krásně třpytí Jadran, který omývá schody, kde na cestující čeká hejno gondoliérů. Bill přimhouřil oči ve slunečním světle a chvíli stál bez hnutí v naprostém úžasu nad velkolepým výhledem, který měl přímo před sebou. O Benátkách už toho samozřejmě slyšel hodně, ale nikdy nečekal, že se bude cítit takhle; jako by mávnutím proutku celé jednadvacáté století zmizelo.
Zhluboka se nadechl a vychutnával si svěží vůni moře, zatímco nad hlavou slyšel zpěv hejna ptáků kroužících na obloze. Pak si prohlédl okolí, polkl knedlík, který mu uvízl v krku, a zadíval se na lidi kolem sebe. Najednou pocítil nervozitu, i když nechápal proč, a řekl si, že není důvod se cítit nervózní.
S někým se tu měl setkat.
autor: Diamondairways
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
