autor: Diamondairways
Když se skupinka turistů přesunula pryč poté, co je nosič odvedl na jeden z vodních taxíků, Bill ho najednou uviděl. Na samém okraji kanálu stál vysoký opálený kluk s černými dredy, které se mu rozprostíraly po širokých ramenou. Měl na sobě pěkně padnoucí bílé tričko, které zvýrazňovalo jeho vypracované paže, jež držely ceduli s Billovým celým jménem načmáraným tlustým červeným fixem. Sakra, pomyslel si, když se jejich pohledy na širokém prostranství chodníku setkaly. Bill zvedl volnou ruku a lehce na něj mávl.
Když přišel až k němu, spatřil na jeho tváři výraz překvapení, který musel být jasně čitelný i na Billově tváři. Musel se nad tím v duchu usmát. Oba očividně čekali, že se tu mají setkat s někým jiným, a to, jak ten druhý bude vypadat, se neshodovalo se skutečností. Billovi se zrychlil tep a na okamžik přestal dýchat.
„Ahoj, já jsem Bill,“ řekl a natáhl k němu volnou ruku. Takhle zblízka si všiml, že je ten kluk sexy. Přesně jeho typ, alespoň pokud šlo o vzhled. Nasadil přátelský výraz a snažil se příliš nezírat, zatímco si ho prohlížel.
„Tom,“ odpověděl ten kluk, dal si ceduli pod paži a stiskl Billovi ruku v pevném, ale ne drtivém stisku. Jeho dlaň byla teplá, mozolnatá, ale dotek byl příjemný, a ten pocit vysílal malé jiskřičky po celé Billově kůži. Ztěžka polkl, a najednou cítil, jak mu do tváří stoupá horko, ale nikdy viditelně nezrudl. Z těžkého batohu ho bolela ramena a rám jednokolky ho pálil do konečku prstů.
„Umm, rád tě poznávám. Na starého muže vypadáš zatraceně dobře.“ Žertoval a nechal svou ruku vyklouznout z Tomova sevření.
Tom zamžoural do slunce a lehce se na něj usmál. „Cože?“ Zvedl obočí a naklonil hlavu na stranu. Nad hlavou mu přelétlo několik racků a jejich hlasité a drásavé výkřiky ho trochu vylekaly.
„Měl jsem za to, že mám bydlet u starého páru, takže jsem samozřejmě čekal, že mě vyzvedne děda,“ rozesmál se Bill, když si uvědomil, jak vtipně to asi vyznělo.
Tomovy rty se roztáhly do širokého úsměvu. „A tebe takhle dědečkové vyzvedávají často?“ Pozvedl na Billa obě obočí. V jeho hnědých očích, které ve slunečním svitu vypadaly skoro tmavě žlutě, se rozzářily rošťácké jiskřičky.
„Ty jsi první,“ zavtipkoval Bill a snažil se zachovat si vážnou tvář, ale když se Tom rozesmál, přidal se k němu.
„No, ty taky nejsi to, co jsem čekal,“ přiznal Tom, jakmile se přestali smát.
„Oh?“
„Jo, nevím přesně, co jsem čekal, ale tebe rozhodně ne.“
„Ehmm, teď nevím, jestli se mám cítit uraženě, nebo…“
„Rozhodně ne! Vypadáš víc cool, než jsem si myslel. Každopádně pojďme na loď.“ Tom mávl rukou ke schůdkům, které vedly k malému bílému motorovému člunu přivázanému k jednomu z kůlů trčících z vody. „Nechceš s tím pomoct?“
„Myslíš jednokolku? Jo, díky. Jen… ji někam dej, aby nepřekážela.“ Šel za Tomem po kamenných schodech, a konečně nechal svůj batoh sklouznout z ramen. Loď byla malá, ale společně se jim nakonec podařilo najít místo pro Billovy věci. Posadil se na širokou bílou lavici a potlačil zívnutí, když sledoval, jak se Tom připravuje na cestu po kanálu.
Chvíli ho pozoroval, jelikož se mu hlavou honila spousta otázek. „Kdo vůbec jsi?“ Zeptal se nakonec na jednu z nich a nakrčil obočí.
Tom se na něj přes rameno podíval a koutky úst se mu zvedly. „To se ptáš až teď, když už jsi s cizincem na lodi?“
„Ehm, lepší pozdě než nikdy, ne?“ Odvážil se Bill a snažil se zabránit úsměvu. Nějak mu připadalo, jako by znal Toma celý život, a teď se znovu potkali a okamžitě navázali tam, kde skončili.
Tom po něm střelil úsměvem. „Budeš bydlet u mých prarodičů. Poslali mě, abych tě vyzvedl, protože zaprvé, mám tuhle loď a zadruhé, oni moc německy neumí, ale já mluvím plynule.“
„To jsem si všiml. Jak to?“
„Moje matka pochází z Německa, z nějakého malého města poblíž Hamburku. Když jí bylo dvacet, byla tady na výletě a seznámila se s mým otcem. Zkrátka a dobře, zůstala, vzali se a já jsem tady.“
„No, tím se to vysvětluje,“ řekl Bill a přemýšlel, jaká asi Tomova matka je. Zjistil, že málokdo chce opustit svůj bezpečný přístav a prozkoumávat nové obzory, a to je vlastnost, kterou vždycky obdivoval.
Loď opustila úzký kanál a vplula do širšího, který Billovi nabídl úžasný výhled, z něhož se mu zatajil dech. Zdálo se, že ty staré otlučené budovy vystupují přímo z vody a vypadají jako z dávných minulých staletí a zdánlivě zapomenuté v jiných částech světa. Tady však žily dál, sice něco ze své slávy již ztratily, ale stále se hrdě tyčily vysoko a každá byla jiná než ta druhá. Vypadaly, jako by byly postavami, jako by měly co vyprávět. Bill dokázal jen zírat, když je míjeli.
„Dopravní špička,“ řekl mu Tom s drobným úsměvem.
„Takže… všichni tady mají lodě?“
„Všichni ne,“ Tomovy rty se zkroutily do úsměvu. Ukázal na jednu z větších lodí v dálce. „To je vaporetto, víš, něco jako vodní autobus. Je to něco jako veřejná doprava. Taky jsou tu vodní taxíky.“
Bill se rozhlédl; velký kanál byl plně vytížen dopravou, vodními autobusy a vodními taxíky, které se proháněly vedle soukromých lodí a lesklých černých gondol. Ticho prořezával syčivý zvuk, který stroje vydávaly, smích a štěbetání cestujících a křik ptáků. Sledoval Toma, jak řídí loď a mistrně manévruje po neviditelných cestách. Naprosto žasl a divil se, jak někdo může jezdit po neurčitých silnicích hustě zacpaných dopravou, a přesto se hýbat rychle a jasně.
Vůbec se to nedalo srovnávat s jízdou po dálnici. Neviděl žádné značky ani rychlostní omezení. A Tom to zvládal s takovou lehkostí.
„Už tam skoro jsme, ještě pár zatáček,“ řekl Tom.
Bill přikývl a prohrábl si rukou vlasy. Najednou pocítil obavu, jaký asi udělá dojem na hostitele. Většinou mu bylo jedno, co si o něm, kdo myslí, ale tihle lidé byli blízcí přátelé jeho prarodičů. Podíval se dolů na své rozstříhané tričko a úzké džíny s nízkým pasem, z jejichž levé zadní kapsy trčel světlý šátek. Předtím si musel sundat klobouk i černou koženou bundu s cvočky, protože mu bylo horko. Teď byla na odiv vystavena většina jeho tetování, stejně jako vrstvené náhrdelníky a náramky, které často nosil. Po měsíci putování po Evropě s batohem na zádech vypadaly jeho vysoké boty, jako by prošly válkou. Měl ještě jeden pár bot, ale ten ležel na dně batohu, momentálně prakticky nedostupný.
Zatraceně, klasika, pomyslel si jízlivě a doufal, že jeho přirozený šarm přebije všechno ostatní. Spoléhal na něj docela často a zdálo se, že to funguje.
Náhle jasné sluneční paprsky zmizely, což Billa přimělo znovu se věnovat okolí. Zahnuli do úzkého, tichého kanálu, zastíněného z obou stran vysokými budovami. Vzduch byl prosycen plesnivým zápachem budov hnijících v bahnitě zelené vodě, což Billa přimělo nakrčit nos. Viděl několik lodí zakotvených u břehů kanálu a před sebou zahlédl siluetu klenutého mostu.
Jejich loď zpomalila a pak zastavila.
„Jsme tady,“ usmál se Tom, když klouzali k břehu kanálu, kde zastavili. Cihlové zdivo vypadalo snad několik století staré, stejně jako budovy tyčící se nad nimi.
Zatímco se Tom pustil do přivazování motorového člunu k dřevěnému sloupu, který trčel z vody, Bill se rozhlížel kolem. Zastavili u budovy, která byla kratší než ty po jejích stranách, což umožňovalo, aby se sem mezerou prodraly sluneční paprsky a osvětlily místo, kde parkovali. Sada tří kamenných schodů vedla přímo nahoru k podloubí, ale dveře byly zavřené. Nebylo tu nic, co by vypadalo jako chodník, takže Bill přemýšlel, kam mají jít.
Otočil se k Tomovi a otevřel ústa, aby se zeptal, ale než stačil cokoliv říct, Tom sáhl do kapsy a vylovil svazek klíčů na kroužku. Hodil je Billovi s odzbrojujícím klučičím úsměvem.
„Klidně jdi otevřít, já tu ještě něco musím zkontrolovat. Loď poslední dobou trochu zlobí.“
Bill vystoupil a chytil se zábradlí, o které se zapíral, když šel pomalu po schůdcích. Vypadaly úplně hladce a neměly žádné viditelné drážky, takže to poslední, co chtěl, bylo uklouznout a spadnout do vody. Zastavil se na horním schodu a snažil se zjistit, kterým klíčem má dveře odemknout. Tom jako by mu opět četl myšlenky.
„Je to ten třetí zleva,“ řekl.
Bill nakrčil obočí, když zíral na staromódní kroužek s klíči. Zdálo se, že klíče jsou skutečně uspořádány v určitém pořadí a konstrukce kroužku neumožňovala jejich záměnu. Vybral ten správný a odemkl široké dveře. Otevíraly se dovnitř; otvorem viděl úzkou, vykládanou kamennou cestu lemovanou zelenými stromy.
„Běž rovnou dovnitř, věci ti vezmu.“
Bill se otočil a podíval se na Toma. „Ne, to je v pohodě,“ řekl a sešel po schodech zpátky dolů. „Já si to vezmu.“ Sáhl po batohu ve stejnou chvíli jako Tom, takže se málem srazili hlavami.
„Sakra, promiň,“ vydechl se smíchem. „Přísahám, že většinou nejsem takhle nešikovný.“ Bill se narovnal a popadl batoh.
Jejich oči se setkaly; Tomovy byly vřelé a pobavené. „Myslím, že nejspíš nemůžeš být, když jezdíš na jednokolce.“
„Jo, přesně tak. Vyžaduje to hodně rovnováhy a pružnosti.“ Přikývl Bill a stále se díval Tomovi do očí. Pak jeho pohled sklouzl níž a sledoval, jak jeho jazyk vyklouzl z úst a olízl koutek rtů. Ke svému překvapení si všiml, že tam má Tom piercing.
„Vážně? Budeš mi to muset ukázat.“
„Ehm? No jasně, samozřejmě.“ Bill odvrátil pohled, v krku měl najednou sucho.
„Pojďme dovnitř. Vezmu ti ji,“ Tom popadl jednokolku a držel ji přesně stejným způsobem, jako to obvykle dělal Bill.
Bill znovu vyšel po schodech a cítil Toma těsně za sebou. Říkal si, že je to šílené, jelikož si s někým něco začínat na svých cestách nebylo tak úplně podle jeho plánu. Na druhou stranu, neplánoval ani to, že by se s Tomem setkal. Vlastně tak nějak neplánoval skoro nic.
Zhluboka se nadechl a vykročil po kamenné cestě, která ústila do nádherné zelené zahrady. Při pohledu na ni se zastavil a Tom do něj zezadu narazil.
„Je to jen zahrada, pokračuj,“ řekl tichým tónem přímo do Billova ucha. Při tónu jeho hlasu a pocitu, jak se jeho tělo přitisklo k Billovu, mu přeběhl mráz po zádech. Kousl se do spodního rtu a polkl přes knedlík v krku.
„Já jen, nečekal jsem… tohle.“ Nesnášel, jak měkce a zadýchaně jeho hlas zněl. „To je tak krásné.“ Udělal několik kroků vpřed a srdce mu rychle tlouklo. Slunce osvětlovalo starobyle vyhlížející sloupy po stranách dveří, byly tu květiny a voda tekla v jezírkových fontánách obklopených bujnou zelení. Magnólie rostoucí u stěn naplňovaly vzduch vůní.
Tom ho obešel a vykročil k pootevřeným dvoukřídlým dveřím a Bill ho po chvíli následoval. Vstoupil do příjemně chladné haly; byl to široký kruhový prostor s podlahovými vázami a širokým podloubím vedoucím hlouběji do domu. To, co zahlédl z interiéru, bylo laděno do béžové a teplé hnědé, žluté a zelené. Na stěnách visely obrazy, kytice květin v různých vázách a širokých květináčích, miniaturní vnitřní fontány a plyšové koberce.
„Vítej u nás doma,“ řekl Tom poté, co opatrně odložil Billovu jednokolku. „Dům je starý, chci říct, že byl postaven v sedmnáctém století, ale prošel několika rekonstrukcemi a přestavbami. Patří naší rodině už po několik generací a zabírá tři patra,“ podíval se na něj Tom.
„Takže tu kromě tvojí rodiny nikdo jiný nebydlí?“
„Přesně tak,“ usmál se Tom. „Každopádně tě klidně celým domem provedu později. Teď ti jen ukážu tvůj pokoj. Je ve druhém patře.“ Tom se vydal chodbou a Bill ho následoval, přičemž za sebou táhl batoh. Vystoupali po točitém schodišti, které vedlo do prosluněného obývacího pokoje ve druhém patře. Podle toho, co viděl, tam byly celkem troje dveře, dvoje z nich stály vedle sebe oddělené jen tenkou stěnou.
Tom ukázal na jedny z nich, blíže ke schodišti. „To je můj pokoj, ten hned vedle bude tvůj. Koupelna je hned naproti, kdyby ses chtěl osprchovat. V pokoji máš čisté ručníky a všechno. Já budu dole, klidně přijď, když budeš mít chuť na svačinu.“
„Chápu, díky.“ Bill přikývl a odtáhl batoh posledních pár metrů do svého pokoje.
Teprve když si dal osvěžující sprchu a vybral si čisté, reprezentativní oblečení, uvědomil si, že se ještě vůbec neseznámil s Tomovými prarodiči. Když scházel dolů po schodišti, přemýšlel, kde jsou, a skončil v obrovském obývacím pokoji. Teď když s sebou netáhl batoh a neumíral horkem, se zastavil, aby se rozhlédl. Styl interiéru byl mixem starého a nového, propracovaného vedle minimalistického. Místnosti dominovala velká hnědá kožená pohovka, na stěnách visely neuvěřitelně velké obrazy a z velmi vysokých stropů visely dva složité skleněné lustry.
Zdálo se, že všude jsou otevřené prostory s polovičními stěnami a širokými oblouky, které oddělovaly jednotlivé místnosti. Dlouhý barový pult odděloval jídelnu od kuchyně, která byla vybavena staromódně vypadajícím nádobím visícím na kachličkových stěnách nad naleštěnými pracovními deskami. Ani zdaleka se to nepodobalo tomu, co měl Bill ve svém bytě, ale miloval tento styl.
Přešel k jedněm dveřím a nahlédl skrz skleněné části procházející skrze jejich dřevěný povrch. Venku viděl široký chodník a pak lesk kanálu. Další vchod, pomyslel si. Podle toho, co mohl říct, bylo to místo úžasné a ani si nechtěl představit jeho cenu.
Procházel se po prvním patře, a nakonec vyšel do klidné zahrady. Zdálo se, že Tom zmizel, všude bylo ticho až na cvrlikání ptáků. Bill si prohrábl rukou čerstvě umyté a upravené vlasy a přemýšlel, kam Tom asi mohl jít. Když se rozhlédl po okolí, cítil, jako by ho někdo pozoroval, zvláštní pocit, jako by mu po kůži lezl neviditelný brouk.
Zaslechl seshora tichý smích, který ho přiměl zvednout hlavu a podívat se nahoru. Přitiskl si ruku na čelo a snažil se zaclonit ostré sluneční světlo.
„Hej, ty,“ řekl Tom a naklonil se přes okraj něčeho, co muselo být otevřenou terasou ve třetím patře. Bill protočil očima a vrátil se do domu. Rychle vyšel po schodišti do třetího patra, prošel skleněnými dveřmi a vyšel na střešní terasu s posezením pod velkým bílým slunečníkem a se stromky v květináčích stojících v rozích.
„Tady jsi,“ řekl Bill. „Už jsem si začínal myslet, že jsem v nějakém hororu. A teď mi řekni, existují tví prarodiče, nebo je v tom nějaký háček?“ Naklonil hlavu na stranu a snažil se neusmívat.
Tom se tomu zasmál. „Jo, pohřbil jsem je dole na zahradě pod magnóliemi. A ty jsi další na řadě.“
„Na to, že jsi sériový vrah, jsi až moc přímočarý.“ Bill si prohrábl kapsy, aby našel krabičku cigaret. „Můžu si tady zapálit?“
„Jasně. Tam je popelník.“ Tom kývl na kulatý plastový stolek pod velkým slunečníkem.
Poté, co si zapálil, Bill přimhouřil oči. „Takže, kde jsou tví prarodiče?“ Zajímal se.
Tom se usmál. „Už jsem ti to říkal. Okay, Okay. Třetí důvod, proč jsem tě vyzvedl já, je ten, že skoro na celý den odjeli na pevninu. Bylo to naplánované ještě předtím, než se dozvěděli, že u nás budeš bydlet. Moje teta Gloria žije se svou rodinou v Mestre, a tak ji jeli navštívit. Ale neboj se, měli by se vrátit na večeři.“
„Což je kdy?“
„Každý večer přesně v sedm. Vždycky spolu vaří, dohadují se o ingrediencích a o všem ostatním, každou minutu, dokud to není hotové, a pak ji servírují v jídelně. Účast je nepovinná. Obvykle je toho ale tolik, že by to klidně stačilo pro celý fotbalový tým, takže pokud máš rád pozdní večeře, je to ideální. Většinou to potom znovu ohřívám.“
„Okay, to zní fajn. Takže ty tu bydlíš taky?“ Bill přimhouřil oči a zvědavě se na Toma podíval. Přistihl se, že by se o něm rád dozvěděl něco víc. I když vypadal jako obyčejný kluk, něčím u Billa vzbuzoval zájem, i když to nedokázal přesně pojmenovat.
„Jo, momentálně. Zůstávám tu jen na léto, abych pracoval a připravil se na Regatu, je to každoroční závod gondol. Potom zase odjíždím pryč.“
Než Bill stačil položit další otázku, Tom vystřelil jednu vlastní. „Každopádně, máš hlad?“
Bill potáhl z cigarety, cítil, jak se mu kroutí žaludek, a uvědomil si, že si nepamatuje, kdy vůbec jedl naposledy.
„Něco bych si dal,“ pokrčil rameny. „Co nabízíš?“ Zvedl obočí a nedokázal se ubránit malému flirtování. Na druhou stranu, s většinou lidí, které potkal, nakonec nějak flirtoval, a to zcela neúmyslně.
Jakmile Bill dokouřil, vrátili se do kuchyně, kde Tom připravil sendviče a kávu. Když se Bill poprvé zakousl, zjistil, že má najednou neuvěřitelný hlad a že obyčejné sendviče chutnají jako to nejlepší, co kdy jedl.
„Takže podle toho, co jsem slyšel, cestuješ po Evropě s batohem na zádech?“ Zeptal se Tom a pohrával si s čajovou lžičkou v ruce. Seděl u jídelního stolu přímo naproti Billovi a před sebou měl hrnek ledové kávy.
„Jo, asi dva měsíce nebo tak. Vlastně už to mám skoro za sebou. Na svý narozeniny chci být doma.“ Bill si ukousl pořádné sousto sendviče.
„To je kdy?“
„Prvního září.“
„Kolik ti bude?“
„Hodně. Dvacet tři.“ Bill se napil kávy a užíval si její bohatou chuť na jazyku. „Kolik je tobě?“ Zachytil Tomův pohled.
„No víš, jsem dědek, sám jsi to říkal.“ Tom se usmál způsobem, který Billovi zkroutil žaludek. Teprve Toma poznal, ale fyzická přitažlivost už tam musela být dávno. Už teď mohl říct, že mezi nimi funguje chemie, která do jeho těla vysílala příjemné vibrace.
„Jo? Jaké je tvoje tajemství? Piješ krev panen, abys vypadal mladě?“ Povytáhl obočí. Jeho dlouhé nohy pod stolem narazily do Tomových.
„Rozhodně. Takže ty jsi panic?“ Zeptal se právě ve chvíli, kdy Bill zvedl svůj šálek, aby se znovu napil. Ruka se mu zachvěla a způsobila, že se část kávy vylila na stůl.
„Sakra. Příště mě varuj,“ ušklíbl se a natáhl se pro ubrousek.
„Možná,“ mrkl na něj Tom. „Ale neodpověděl jsi mi na otázku.“
„No, ty jsi neodpověděl na mou, takže jsme si asi kvit.“
Tom protočil očima. „Fajn, fajn. Taky mi bude třiadvacet, ale dřív než tobě. Takže jsem pořád starší.“
„Jo? O kolik dní?“
„O jeden,“ usmál se Tom. „Teď ty.“
Bill obrátil oči v sloup a kopl Toma pod stolem do nohy. „Odpověď je samozřejmě ne. Tu krev budeš muset hledat jinde.“ Usmál se a zadíval se Tomovi do očí. Tom mu to oplatil tím, že uvěznil Billovy nohy pod stolem mezi svými, což způsobilo, že se Billovy oči zúžily.
Flirtoval s ním Tom? Bill si nebyl jistý, ten kluk vypadal jako ztělesněný heterosexuál. Přesto mu při té možnosti projelo tělem horké vzrušení. Cestoval už přes měsíc bez jediného sexuálního kontaktu – což znamenalo, že jeho sexuální život vůbec neexistoval; honění se nepočítalo. Možná, že kdyby byl Tom svolný, mohli by si spolu užít. Co na tom, že tu zůstane jen pár dní.
Billovým heslem bylo žít každou vteřinu a ničeho nelitovat.
autor: Diamondairways
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
