Interim 3.

autor: Diamondairways

Dojedli svačinu a posadili se do obýváku na koženou pohovku, která Billovi připadala jako obláček, když se vchodové dveře otevřely a dovnitř vstoupil starý pár. Bill si je zvědavě prohlížel, zatímco Tom se okamžitě zvedl, aby jim pomohl s kufry.
Starý muž byl malý, opálený a se širokým úsměvem na vrásčité tváři. Na sobě měl pestrobarevného motýlka, který ladil se zastrčenými ponožkami v černých sametových mokasínech se zlatou výšivkou. Žena měla velký klobouk a dlouhé světle růžové šaty s vrstvenými náhrdelníky. I ona byla zlatavě opálená a dlouhé černé vlasy jí spadaly na ramena. Sundala si klobouk, podala Tomovi tašku a řekla mu něco italsky.
Bill vstal a přistoupil k nim, aby se konečně mohli představit. Pozdravil je, zářivě se usmál a přemýšlel, jak moc německy vlastně rozumí. Aspoň že je tu Tom, aby pomohl, pomyslel si a byl opravdu rád, že tu je. Nejenže dobře vypadal, ale také byl ochotný a přátelský, což se Billovi líbilo.

„Tak tohle je Bill,“ řekl Tom prarodičům. „Bille, tohle jsou Giovanni a Marcella Trevisanovi. Tak to bychom měli, moje práce tady skončila. Přijímám spropitné,“ řekl se samolibým úsměvem, čímž je všechny rozesmál.
„Rád vás poznávám,“ řekl Bill, podíval se na jejich usměvavé tváře a podal jim ruku. Na první pohled mu připadali jako velmi srdeční lidé. „Děkuji vám, že mě necháte přespat ve vašem nádherném domě.“
„Nemáš zač, Bille,“ odpověděla Marcella s přízvukem. „Jsme rádi, že tě poznáváme!“
„Sí, tvoji prarodiče o tobě hodně mluví,“ přikývl Giovanni.
„Oh, ano. Jsem jejich jediné vnouče.“ Bill naklonil hlavu doprava. Občas přemýšlel, jestli by ten tlak a očekávání bylo menší, kdyby nebyl jedináček.
„Oh? My máme, my máme,“ zasmála se Marcella a otočila se na manžela.
„Šest,“ řekl a láskyplně ji pohladil po rameni.
„Ale já jsem jejich nejoblíbenější,“ doplnil ji Tom s nadřazeným úsměvem na jeho hezké tváři. „Ostatní jsou jen takový bonus.“

Všichni se tomu zasmáli a Giovanni řekl Tomovi italsky něco, co znělo jako napomenutí.
„Teď uděláme večeři,“ řekla Marcella Billovi, když všichni zamířili ke kuchyni. „Máš hlad?“
„Ne, akorát jsme dojedli,“ odpověděl Tom dřív, než to stihl Bill.
„Oh, tak ho proveď po okolí,“ otočila se k Tomovi a pozvedla obočí.
„Jasně. Co ty na to, Bille?“
Bill nenuceně pokrčil rameny, ale ta nabídka se mu líbila. „To zní dobře. Ještě jsem toho z města moc neviděl.“
„Vezmi ho na gondolu!“ Navrhla Marcella a znovu se otočila na Billa. „Tom je gondoliér, víš. Stejně jako jeho otec a dědeček,“ řekla s hrdým úsměvem.
„Vážně?“ Billovo obočí vylétlo vzhůru. „To zní úžasně, moc rád půjdu.“ Střelil pohledem po Tomovi a olízl si rty.
„Okay, jen si vezmu nějaké věcí,“ řekl Tom a otočil se ke schodům.
„Oh, to bych měl udělat taky,“ následoval ho Bill. Jakkoli se mu zdáli staří manželé milí, mnohem raději si přál strávit čas o samotě s jejich vnukem.

Nahoře se vydali každý do svého pokoje, aby si vzali potřebné věci. Bill si do kapsy džínů strčil peněženku spolu se zapalovačem a telefonem. Pak popadl tašku s fotoaparátem a podíval se na svůj odraz v zrcadle, na což vyběhl z pokoje a vrazil do Toma.
„Hups, promiň,“ ušklíbl se Bill, když ho Tom zastavil tím, že mu položil ruce na ramena. Tím se dostali do těsné blízkosti, kdy se špičky jejich nosů skoro dotýkaly. Bill ztěžka polkl a hleděl Tomovi hluboko do očí.
„To je v pohodě,“ řekl Tom chraplavým hlasem a pohled mu oplácel. Měl pocit, že se naklonil ještě blíž, protože Bill najednou nemohl dýchat.
„Umm, omlouvám se, že jsi byl přinucen, abys mě bavil. To vážně nemusíš.“ Bill potlačil povzdech.
„Vůbec mi to nevadí. Bude to zábava.“ Tomův horký dech přelétl přes Billovy rty. „Jsi připravený vyrazit?“ Pustil ho, o krok ustoupil a nechal Billa kompletně omámeného.
„Mmm, jasně, veď mě.“

Jeho pohled přelétl po Tomových širokých zádech, které si prohlédl. Sešli po schodech dolů a zamávali na rozloučenou Tomovým prarodičům, kteří už obsadili kuchyň, hlasitě spolu mluvili a vše doprovázeli divokou gestikulací. Tentokrát použili hlavní vchod a vyšli na sluncem ozářený chodník, z něhož byl nádherný výhled na kanál.
Bill se na chvíli zastavil, aby si mohl užít tu scénu a prohlížel si lodě všech velikostí čeřící vodu, která se v záři slunce třpytila. Poté, co pořídil několik snímků, rychle dohnal Toma, který už sešel po schodech do malého přístaviště.
Pak ji Bill uviděl – černou majestátní gondolu sedící na vodní hladině. Něčím mu připomínala pantera. Kolik taková věc mohla stát? S radostí by si taky jednu pořídil, ale kanály v jeho rodném městě se těm zdejším vůbec nepodobaly.

„Vítej na palubě,“ řekl mu Tom s úsměvem. Zaujal své místo na boku gondoly a zvedl veslo.
Sedadla pro cestující byla široká a pohodlná, celá z tmavě červeného heboučkého sametu. Vypadala jako z jiného století. Vybral si místo naproti Tomovi, jen aby na něj mohl během jízdy bez ostychu zírat.
„Nikdy by mě nenapadlo, že děláš tuhle práci.“ Bill se na sedadle uvolnil a natáhl své dlouhé nohy.
„Je to dobře placené. A co ty, máš nějakou práci?“
„No, ehm, moje máma vede takovou malou uměleckou kavárnu, je to hodně bohémské, víš? Scházejí se tam umělci všeho druhu. Pracoval jsem tam asi rok jako číšník. Ale teď už nějakou dobu cestuju.“
Sotva ucítil, když se gondola hladce odlepila od doku a vydala se na plavbu po kanálu.
„Co budeš dělat potom?“ Tom vesloval klidným, sebejistým způsobem, díky němuž to vypadalo tak snadné. Bill ho chvíli bez hnutí sledoval, pak si vzpomněl na otázku a jen stěží se ubránil úšklebku. Ty taky, pomyslel si.
„Potom? O tom jsem nepřemýšlel.“
„Fakt? Jak můžeš prostě nemít plány?“
„Já nevím,“ pokrčil rameny Bill. „Mám rád svobodu. Zítra… je zítra.“

Tom vypadal, jako by chtěl něco poznamenat, ale pak si to asi rozmyslel. „Okay. Takže si uděláme výlet dolů po Canal Grande,“ řekl svým nejlepším průvodcovským hlasem, čímž Billa rozesmál. „Je to jedna z nejkrásnějších ulic na světě.“
„Tohle děláš vždycky? Myslím tím, že turistům vyprávíš všechny tyhle věci?“
„Záleží, jakou mám náladu, ale obecně jo. Ne každýho to ale zajímá. Někteří si mě začnou natáčet nebo fotit hned, jak nastoupí, jiní se vyptávají na spoustu otázek, jako bych byl zatracený google,“ zasmál se.
„Co, chceš říct, že nejsi?“ Bill komickým způsobem vykulil oči.
„Někdo si tady chce zaplavat.“ Tomovy oči se při pohledu na Billa zaleskly.
„Oh, ne, díky. Pokračuj v prohlídce,“ řekl Bill, sklonil hlavu a snažil se skrýt šibalský úsměv.
„Samozřejmě. Dovolte mi, abych vám po cestě největším kanálem Benátek vyprávěl o všech historických památkách.“
Bill se nedokázal udržet, pohodil hlavou dozadu a rozesmál se. Dojem, jaký na něj Tom udělal, se prostě neslučoval se seriózním průvodcem, na kterého si teď hrál.

Tom na něj vrhl naoko přísný pohled.
„Pardon, pardon, pokračuj,“ zadíval se na něj Bill a odkašlal si.
„Měl by ses považovat za šťastlivce, vážně. Ne vždycky jsem takhle velkorysý,“ uchechtl se Tom. „A dokonce se svezeš zadarmo!“
„No, bezpochyby si to užiju,“ řekl Bill a bylo mu jedno, jestli působí svůdně. Koneckonců, když se Tom nebyl schopný rozhoupat a říct mu, že ho chce, tak to mohlo být přece jedno, ne? Za pár dní odjede a nejspíš už ho nikdy neuvidí. Pokud šlo o něj, neměl co ztratit.
Gondola vklouzala pod jeden z mnoha mostů a přinutila Toma trochu sklonit hlavu. Bill viděl zelený třpyt vody odrážející se na spodní části mostu. Pak zabočili do zakroucené uličky, kde téměř cítil stáří z cihel starých křivolakých budov.

„Na obou stranách Canal Grande je více než 170 budov a většina z nich byla postavena mezi 12. a 17. stoletím. V té době byly Benátky jedním z nejbohatších měst světa,“ pokračoval Tom v prohlídce.
„Wow, dokonce mluvíš jako skutečný průvodce,“ vydechl Bill a užasle na něj zíral. Čím víc času s Tomem trávil, tím více se mu líbil. Zdálo se, že má úžasný charakter, který se hodí k jeho hezkému vzhledu.
Tom se zasmál. „No, já jsem skutečný průvodce, víš. Je to tak trochu moje práce, tedy kromě řízení gondoly. Lidé za jízdu platí až osmdesát eur a chtějí, aby jim z toho něco káplo. Tedy pokud to nejsou nějací boháči. Už se mi stalo, že jeden chlapík většinu jízdy prospal.“
„Vážně? Byl opilej?“
„Možná,“ pokrčil Tom rameny. „Měl sluneční brýle a klobouk. Stejně jako ty, když o tom tak přemýšlím. Jsi ty opilej?“ Zvedl obočí a koutky úst se mu zvedly. Bill zkřížil ruce na hrudi, na vteřinu nasadil uražený výraz, a pak se rozesmál.

„Vlastně dokážu přepít každého, dokud neskončí pod stolem.“
„To je výzva?“ Tom si mlsně olízl rty, zatímco dál řídil gondolu podél kanálu a obratně předjížděl ostatní. Občas zvedl ruku a krátce zamával některým dalším gondoliérům, které znal.
„No, proč ne? Připrav se, že prohraješ.“
„To se ještě uvidí.“
„Poražený by měl vítězi splnit nějaké přání,“ rozhodl Bill a kousl se do spodního rtu. V mysli si představoval věci, které by od Toma mohl chtít, a každé jeho nervové zakončení mu zabrnělo.
„Okay, ale nic moc bláznivého nebo moc velkého,“ souhlasil po chvilce přemýšlení Tom.
„Aby mě napadlo něco bláznivého? Neee.“
„Znám tě jen pár hodin a odpověď je už teď naprosto jasná. Jsi kluk, který cestuje s jednokolkou. No tak.“
„Jo, ale ty jsi gondoliér. Myslím, že jsme si tak nějak kvit.“
„Ani náhodou,“ Tom zavrtěl hlavou a usmál se do záře slunce. Propluli pod jedním z mnoha mostů a před nimi se objevil další. Každý most byl plný lidí, všichni se nakláněli přes okraj a fotili.

Kanál se najednou velmi zúžil, sotva se na něm mohly vyhnout dvě gondoly. Bill udiveně zíral na další most, který se před nimi objevil.
„To je Most vzdechů,“ řekl mu Tom a znovu se vrátil do gondoliérského módu, když se k němu blížili. „Je z vápence a má dvě úzké chodby, které jsou oddělené zdí. Je to jediný krytý most v Benátkách.“
Billovi připadal malý a vypadal spíš jako oblouk než jako most. Kdykoli pomyslel na most, představoval si něco velkého a impozantního, třeba Brooklynský most v New Yorku, ale téměř všechny mosty v Benátkách byly malé a obloukové. Svým způsobem byly okouzlující a jakoby připravené dokonale pózovat na pohlednicích.
Jejich gondola pod ním projela a Bill se zadíval na impozantní stavbu.

„Proč se jmenuje Most vzdechů?“ Pozvedl obočí. Znělo to velmi poeticky, ale nedávalo mu to smysl.
„Byl postaven v 17. století, aby spojil výslechové místnosti v Dóžecím paláci s novým vězením. Takže nejrozšířenější teorie říká, že když vězni přecházeli most, naposledy se podívali z těch malých zamřížovaných oken a vzdychli. Jelikož si uvědomili, že už nikdy neuvidí svobodu, chápeš?“
„Wow, to pro ně muselo být fakt dost na hovno,“ zašklebil se Bill a pomyslel si, že by se zbláznil, kdyby měl do konce života trčet za mřížemi. Vždyť to už ani nebyl žádný život.
„Jo, ale faktem je, že v době, kdy byl most postaven, se už lidé nepopravovali. V těch celách seděli většinou drobní zločinci. A stejně přes ta okna není ani moc vidět. Zkoušel jsem to.“
Bill obrátil oči v sloup. „Ale zní to tak hezky a taky trochu poeticky. Dokonce smutně.“
„No, ten most pojmenoval lord Byron, víš, básník? Takže chápeš. Taky existuje taková místní legenda, která říká, že když se milenci při západu slunce políbí na gondole pod tím mostem, bude jim přána věčná láska a blaženost. Umíš si představit, kolik párů to vážně zkusí? Kdyby mi za každý jeden polibek dali desetník… už bych byl milionář,“ zasmál se Tom a lehce zavrtěl hlavou.
„No, možná je to pravda. Zkusil jsi to?“ Bill se na něj zadíval a na okamžik zadržel spodní ret mezi zuby.
„Ne, nikdy jsem nenašel nikoho, s kým bych chtěl být napořád, takže by to bylo zbytečný. Ale já vlastně na tyhle legendy moc nevěřím. Je jich tady kolem až moc.“

Tom dál řídil lesklou černou gondolu po úzkých kanálech, které se stáčely kolem starých budov. Některé z nich byly kratší než jiné, což umožňovalo polednímu slunci pronikat mezerami a osvětlovat části jinak zastíněných kanálů. Voda měla nádhernou modrozelenou barvu, nikdy by nevěřil, že je skutečná, kdyby ji neviděl na vlastní oči. Nechal ruku viset přes okraj, aby se jí konečky prstů mohl dotknut.
Dvojité sedadlo gondoly umožnilo Billovi vidět město z velmi fascinujícího úhlu. Tady v ulicích neparkovala podél chodníků auta, místo toho se v tichých potůčcích mezi domy proháněly soukromé lodě.

„To místo támhle,“ řekl Tom, čímž Billa přinutil otočit hlavu jeho směrem. „Je to nejlepší místo, kde se dá sehnat víno. Mají tam přes pět set různých druhů. Takže jestli chceš láhev nebo dvě, můžeme se tam zastavit.“ Jeho rty se zkřivily v úsměvu, z něhož se Billovi zkroutil žaludek.
Sklopil pohled ke svým botám a přes knedlík v krku polkl. „Možná potom. Teď si vážně užívám tu jízdu.“
„No jasně. Teď se blížíme se k mostu Rialto, jednomu z nejslavnějších mostů na světě,“ promluvil Tom hlubokým, vyrovnaným hlasem, z něhož Bill málem omdlel.
„Nikdy jsem o něm neslyšel,“ řekl škádlivým tónem.
„Pak je mou povinností ti o něm něco říct. Byl to první most postavený přes Canal Grande, a to už v roce 1181.“
„Cože? Ani náhodou! Chceš mi říct, že tady stojí po celá ta staletí?“
„No vlastně ne, chtěl jsem tím říct, že tehdy to byl jen pontonový most. Pak ho ve 13. století nahradil dřevěný. I když se ukázalo, že to taky nebyl zrovna nejlepší nápad.“
„Proč?“
„No, během několika dalších staletí několikrát shořel, takže ho nakonec někdy v 16. století opět nahradili, a to mostem kamenným. Rialský most byl až do poloviny 19. století jediným mostem, který kanál překlenoval.“
„To je neuvěřitelný. Jak si to všechno pamatuješ?“
„Už od dětství jsem to slyšel tolikrát, až se mi z toho dělalo zle. Takže s rodinou, jako je ta moje, by byl zločin, kdybych to všechno neznal. Moje máma je historička, pracovala v několika muzeích, a pak jako průvodkyně tady a táta i děda byli gondoliéři, takže tak.“
„To zní fakt super, ale nemyslel jsem si, že jsi takový šprt,“ pokračoval Bill v pošťuchování a snažil se potlačit široký úsměv.
„To proto, že nejsem,“ protočil Tom očima. „Vážně si teď docela koleduješ,“ ušklíbl se na Billa.
Ani nevíš, jak moc, pomyslel si Bill.

***

Na konci jízdy na gondole, se zastavili v restauraci, kterou vlastnil Tomův strýc, aby si dali drink. Bill si dal Bellini a objednal si také kopeček gelata. Zabrali si stůl u okna s výhledem na kanál. Zmrzlina byla božská, rozplývala se Billovi na jazyku a on si pomyslel, že kdyby si měl vybrat jen jednu věc, kterou by chtěl jíst do konce svého života, vybral by si zmrzlinu.
Když dojedli, přišla k jejich stolu vysoká dívka s dlouhými odbarvenými blond vlasy. Rychle a důvěrně Toma pozdravila, na něco se ho zeptala, a přitom ukazovala na Billa.
„Tohle je Rossella, moje sestřenice,“ řekl Billovi znuděným tónem. „Tenhle podnik patří jejímu tátovi.“
„Ahoj,“ pozdravil jí Bill a natáhl k ní ruku. „Já jsem Bill.“ Rozhodl se zůstat u angličtiny.
„Rossella. Těší mě. Jak dlouho tu zůstaneš?“ Bez pozvání se posadila k jejich stolu.
„Jen pár dní,“ usmál se na ni Bill.
„Jenom? Škoda, jsi vážně sexy,“ zamrkala na něj řasami.

Billovy rty se zkřivily do úsměvu. Rossella byla nádherná, ale on byl gay. „Díky. Ty taky.“
„Nechceš si dneska večer někam vyrazit?“ Zeptala se a olízla si lesklé rty. „Můžu ti ukázat Benátky po svém.“
Tom se zachichotal do pěsti, očividně dokonale pobaven, zatímco Billovo obočí vystřelilo vzhůru. „Ehm… Rád bych, ale nejsem na holky.“ Rozhodl se to ukončit teď a tady.
Na okamžik její ústa poklesla, pak to vypadalo, že se vzpamatovala. „Jaká škoda, jsi tak sexy. Ale ven můžeme jít i tak, moji kamarádi dnes pořádají večírek. Tome, měl bys ho přivést.“
„Já ho nehlídám,“ řekl Tom s malým úsměvem.
Rozhodně to tak začíná vypadat, pomyslel si Bill pobaveně. Jen si přál, aby byl Tom taky tak přímý jako jeho sestřenice.

Když jí zacinkal telefon, rychle se podívala na displej a pak se zvedla. „Musím jít,“ řekla a našpulila rty. „Ale doufám, že tvoji krásnou tvářičku ještě uvidím.“ Rossella se sklonila a vlepila Billovi rychlý polibek na tvář, než od jejich stolu odběhla.
Tom zavrtěl hlavou a hodil po něm čistý ubrousek.
Bill se zasmál. „Líbí se mi. Je tak přímá a sebevědomá.“
„No, ty se jí taky líbíš,“ poznamenal suše Tom. „Ale ty jsi gay, ne?“ Zvedl obočí a poprvé od seznámení se Bill v jeho společnosti cítil nesvůj. Nenapadlo ho, že by Tom mohl být homofob. Vlastně si to nemyslel nikdy o nikomu, dokud se neprokázal opak. Teď se zastavil a snažil se zhodnotit své dojmy z Toma.
„Ehm. Jo, jsem. Je to problém?“ Zeptal se a zvedl obočí.
Tom se zadíval na desku stolu. „Ne, vůbec ne.“ Ale pohledu do jeho očí se vyhnul. „Já mám dopito, co ty?“ Vytáhl peněženku.
„Jo, jasně, já taky,“ pokrčil rameny Bill.

Tom přivolal servírku, aby ji požádal o účet. Chvíli se dohadovali, kdo zaplatí, ale nakonec tuto bitvu vyhrál Bill a nechal ženě štědré spropitné.
Když se odhodlali vyjít z kavárny, chodník byl plný turistů. Bill strčil ruce do kapes džínů a hledal cigarety.
„Díky, že jsi mě tu provedl,“ řekl a zadíval se na kanál. „Jsem si jistý, že takhle jsi svůj den strávit neplánoval.“
„Byla to zábava.“ Tomův hlas byl tichý. Bill se na něj otočil a jejich oči se setkaly.
„Podívej,“ řekl a zhluboka se nadechl. „Jestli máš něco proti gayům, tak je to v pohodě. Prostě se ti v příštích dnech nebudu plést do cesty.“ Zkřížil ruce na hrudi a nezapálenou cigaretu držel mezi zuby.
Tom na chvíli sklopil zrak a pak vzhlédl. „Ne, to nemusíš… Je to v pohodě.“ Poškrábal se na zátylku. „Nedělej si s tím hlavu. Nemám s tím žádný problém. Chceš jít dolů na Piazza… Chci říct na náměstí svatého Marka?“
Bill se nad tím zamračil. Co to s Tomem bylo? Pak pokrčil rameny. „Jasně, cokoliv.“

Konečně se rozzářil a následoval Toma po křivolaké ulici. Bylo mu jasné, že Tom má nějaký problém, ale nemohl přijít na to, jaký. Rozhodl se to prozatím nechat být a prostě si užívat krásného dne.
Když dorazili na slavné náměstí, Billovi při pohledu na něj spadla čelist. Dóžecí palác jako by se rozplýval v moři a vysoké žulové sloupy sahaly až k nebi. Hrála tam živá hudba, housle nabízely covery populárních písní, lidé krmili holuby a snad všude se fotili.
„Tohle je nejslavnější náměstí na světě,“ řekl Tom a jejich ramena se o sebe otřela. Ukázal rukou kolem nich a kývl směrem k bazilice svatého Marka a Hodinové věži.
„A tohle je Zvonice svatého Marka, nejvyšší budova v Benátkách. Má zajímavý příběh.“
„Jo?“
„Jo, poprvé byla postavena již v 9. století, pak byla několikrát přestavěna, ale v roce 1902 se úplně zřítila. I když kupodivu nikdo nepřišel o život. Poté byla znovu postavena, aby vypadala přesně jako před pádem.“
„Wow.“ Bill na ni chvíli zíral; bylo těžké uvěřit, že se nikdo vážně nezranil, když se zřítila.

Procházeli se spolu po náměstí, Tom ukazoval na další budovy a vyprávěl drobné střípky z jejich historie. Bill pozorně naslouchal a zjistil, že ho to fascinuje. Obvykle se o podobné věci moc nezajímal, raději se soustředil na přítomnost a mlhavě na budoucnost, ale Tom o tom všem vyprávěl tak poutavě.
Všude kolem nich byly restaurace, kavárny a obchody, ze všech stran byla slyšet hudba, jak slunce sklouzávalo níž za obzor. Šli dolů ke kanálu, našli si místo, kde se jen tak posadili a dívali se přes vodu na ostrov a kostel tyčící se v dálce.
Bill kradmo pohlédl na Tomův profil a přemýšlel, co se mu asi honí hlavou. Vypadal zamyšleně, dokonce až hluboce zadumaně, a Bill měl podezření, že to má co dělat s jeho přiznáním. Několikrát otevřel ústa, aby se zeptal, co se sakra děje, ale nakonec se rozhodl, že na něj nebude tlačit. Vždyť Tom ani nebyl jeho kamarád, neměl právo ho takhle grilovat.

O chvíli později se zvedli a putovali zpátky na náměstí, když se na město snesl večer a lucerny se rozzářily matným žlutým světlem. Billovi se líbil ten podmanivý, skřípavý zvuk houslí a samotná procházka s Tomem. Dokázal by takhle zůstat o něco déle.
Tom ho vedl uličkou, která ústila do dalšího náměstí, menšího, ale také posetého kavárnami, které měly venkovní posezení. Také se tam konalo nějaké představení moderního umění a oni se na chvíli zastavili, aby se na něj podívali. Na provizorním pódiu, což byl vlastně jen kruh vytvořený davem, si nějaká žena po celém těle roztírala mleté maso.
Bill znechuceně nakrčil nos. V životě už viděl spoustu umění a přinejmenším polovina z nich mu připadala velmi pochybná. Zdálo se, že se pohybuje na tenké hranici mezi „šílenstvím“ a „genialitou“ a někdy sklouzává až k „nechutnosti“.

Tom s vážným výrazem ve tváři hleděl před sebe na pódium osvětlené starými lampami. „Nechápu, co má tohle vyjadřovat? Tohle je prostě hnus,“ řekl nakonec a krátce se otočil na Billa.
„Možná právě o to jde,“ řekl Bill. „Že jíst maso je nechutné, nebo já nevím, že vraždit zvířata je nechutné,“ pokrčil rameny a podíval se na Toma. Jejich pohledy se střetly a Bill ucítil, jak mu v žaludku vzplálo něco horkého. Takhle blízko u něj, v těch tlumených světlech večera, vypadal Tom nádherně až zničujícím způsobem, a jediné, co Bill chtěl, bylo políbit ho tady a teď. Rád by to udělal, ale Tom měl očividně nějaký problém s homosexuály. Snažil se popadnout dech a podíval se na své boty.
„Ehmmm. Možná máš pravdu. Jen si myslím, že tohle je opravdu hodně hrubý vyjádření.“
Bill se snažil být silný. Nepamatoval si, kdy naposledy se cítil na stejné vlně s někým, koho teprve poznal. Nikdy. Ještě nikdy se necítil s cizím člověkem tak uvolněně a příjemně. Bylo to vzrušující, ale zároveň ho to zneklidňovalo.

„Myslím, že je to nehygienické,“ řekl Tom, když představení skončilo. Na jeviště se vyřítil pes z publika, aby po ní ochotně uklidil. Scéna, která je oba rozesmála a částečně uvolnila napětí, jež mezi nimi Bill cítil.
„Aspoň někomu se tahle show určitě líbila,“ řekl Bill. „To je ale roztomilý pes!“
„Jo, roztomilejší než ona, to zaručeně,“ zamumlal Tom.
Bill se překvapeně zasmál. „To bylo ošklivé.“
„To je fuk. Pojďme si dát víno, někdo mi tady slíbil, že mě přepije, až skončím pod stolem.“ Do Tomových očí se vrátila jiskra, což Billa přimělo vyloudit široký úsměv.
„Veď mě.“

Nakonec procházeli klikatými, úzkými uličkami, dokud nedošli do slepé uličky, kde se nacházel obchod. Tom mu prozradil, že je to jeho oblíbené místo, kam chodí pro víno, a majitel je srdečně přivítal. Po nákupu několika lahví došli až k rodinné restauraci, kde Tom nechal svou gondolu.
Večer se stal temnějším, takže kanály působily intimněji a až neskutečným dojmem. Žlutá světla se krásně odrážela ve vodě, která někdy vypadala černá a jindy zářivě nefritová. Bill by se na ni dokázal dívat klidně hodiny, měla na něj stejný účinek jako plamen svíčky.
Během jejich procházky byl Tom většinu času zticha a Bill ho neobtěžoval, místo toho fotil. Říkal si, že je tu koneckonců proto, aby si prohlédl staré město, ne aby zjišťoval, co se odehrává v klukovi, kterého právě poznal.
Takže, když se ho Tom zeptal, jestli by si nechtěl vyzkoušet řízení gondoly, Billa ta nabídka překvapila, ale kdesi hluboko v hrudi v něm vzbudila vzrušení.

„Samozřejmě že chci,“ řekl s malým úsměvem.
„Tak pojď, teď je ideální čas.“
Gondola právě klouzala po opuštěném kanálu a jediným zvukem bylo narážení vesla do vody. Tom na chvíli přestal veslovat, když Bill přišel k místu, kde stál těsně za kormidlem a tvářil se sebejistě.
„Drž veslo takhle,“ řekl Tom a instruoval ho, když Bill stál zády téměř přitisknutý k hrudi gondoliéra. Navlhčil si rty a položil ruce podle pokynů. Teplo vycházející z Tomova těla způsobilo, že se mu točila hlava a měl problém soustředit se na to, co mu říká.
„Teď to zkus ty,“ řekl Tom a pustil veslo.
Bill se kousl do rtu a pokusil se veslovat, jak mu Tom ukázal, ale gondola se jen prudce zakymácela, když použil příliš velkou sílu. Málem ztratil rovnováhu, což se mu nestávalo. Tomovy ruce se usadily na jeho bocích, stabilizovaly ho a on ucítil, jak se mu tělem rozlilo vzrušení.

Bill ztěžka polkl a na vteřinu zavřel oči, když se snažil zklidnit dech. Z toho, jak ho Tom držel, mu běhal mráz po zádech. Potom Tomovy silné ruce sklouzly po jeho těle, nakonec se sevřely Billovy a ukázaly mu, jak má veslovat.
„Takhle, jen jemně zametat, dopředu a pak zase zpátky. Nesnaž se jet příliš rychle, není to auto.“ Promluvil Tom tichým, zastřeným hlasem přímo do Billova ucha. Přitiskl se k němu ještě blíž a jejich těla se srovnala, jak společně jemně řídili gondolu po kanálu.
Bill se sotva dokázal soustředit na veslování, když byl Tom takhle blízko. Věděl vůbec, co mu způsobuje? Cítil to také?

„Tak co myslíš?“ Tomovy rty se mu skoro otřely o ucho, čímž se mu v břiše udělalo teplo. Billovi ztvrdl v kalhotách penis a musel potlačit zalapání po dechu.
„Miluju to,“ vydechl a jeho hlas zněl skřehotavě. Odkašlal si a snažil se uklidnit. Tom se neodtáhl, jen dál vesloval s rukama položenýma přímo na Billových. Když řídil gondolu, jeho tělo se otíralo o Billovo tak šíleným způsobem, že si Bill nebyl jistý, kolik toho ještě vydrží. Přesto si přál, aby to nikdy neskončilo.
Tomovy ruce sklouzly z těch jeho a umožnily mu, aby dál pádloval sám. „Jo, přesně takhle,“ řekl tichým tónem, takže to znělo tak důvěrně, že Bill málem omdlel. Tomovy ruce opět sevřely jeho boky a udržovaly ho v klidu, když sám řídil gondolu.

„Tak co? Líbí se ti to?“
„Jooo. Jo, líbí se mi to.“ Kousl se do rtu, aby nezasténal nahlas. Věděl, že to zní svůdně, ale nemohl si prostě pomoct. Bill byl neskutečně vzrušený a tvář měl jako v plamenech. Snažil se myslet na něco jiného, aby se uklidnil.
„To je super. Jen takhle pokračuj.“ Tomův dech pohladil Billa po krku a rozechvěl ho. „Nezapomeň se přikrčit, až se dostaneme pod most. Myslím, že na gondoliéra jsi až moc vysoký.“
„Ah, a ty nejsi?“ Zasmál se tiše Bill. V tu chvíli se přímo před nimi most objevil a Tom znovu překryl jeho ruce svými.
„Ne, já jsem tak akorát. Teď opatrně,“ řekl, když vpluli pod most. Bill se sklonil, zadkem se natiskl přímo do Tomova klína, a aby spolkl zasténání, silně se kousl do rtu. Tom se ani nehnul, místo toho měl pocit, že se na něj sám ještě více natiskl, a dovolil tak Billovi cítit něco, co musela být vyboulenina. Byl Tom taky vzrušený? Billova mysl pracovala a jeho srdce divoce tlouklo.

„Musíš taky umět zpívat, víš? Abys pobavil zákazníky,“ informoval ho Tom, když zabočili do dalšího malého kanálu.
„Cože?“ Bill chtěl otočit hlavu a podívat se na něj. A taky ho políbit. „Pro mě jsi ale nezpíval.“ Doufal, že nezní tak vzrušeně, jak se cítí. Co když si s ním Tom jen hraje? Ne, takový kretén být nemůže.
„Nežádal jsi mě o to a já stejně nejsem moc dobrý zpěvák,“ zaslechl v Tomově hlase úsměv.
Bill se silně nadechl. Na okamžik se ztratil v představách, co jiného by v téhle pozici mohli dělat, a při veslování udělal špatný pohyb. Gondola se zakymácela, až Tom klopýtl dopředu. Narazil do Billa a jeho rty se lehce otřely o citlivou kůži Billova krku.
„Oh.“ Billovo srdce vynechalo úder. Už to nemohl vydržet. „Ehm, myslím, že bych si měl radši sednout.“ Pokusil se zasmát, ale spíše to znělo, jako by se dusil.

„Jasně, stejně jsme už skoro doma.“ Tomovy ruce sklouzly z jeho a chopily se vesla, takže ho Bill mohl pustit. „Ale vedl sis dobře.“
„Překvapený?“ Bill odklopýtal zpátky do plyšového sedadla a doufal, že boule v jeho kalhotách není příliš nápadná. Zhluboka se nadechl a cítil se, jako by se právě vynořil z vody.
„Říkal jsem dobře, ne úžasně,“ řekl Tom s úsměvem. Bill obrátil oči v sloup a vytáhl cigarety, právě když gondola zpomalila a blížila se ke břehu. Tom ji připevnil ke kůlu, a pak vklouzl na sedadlo hned vedle něj a nechal jejich ramena, aby do sebe narazila. Natáhl si nohy a chvíli se díval na oblohu, než se podíval na Billa.
„Podělíš se?“ Kývl na cigarety. Bill zvedl obočí a podal krabičku Tomovi.
„Ty kouříš?“
„Nejsem takový vášnivý kuřák jako ty, ale jo, pár cigaret denně si dám.“
„Já nejsem vášnivý kuřák.“
„Jasně, samozřejmě, moje chyba,“ zasmál se Tom a zapálil si.

Bill na něj zíral a na vteřinu oněměl. Muselo být nezákonné být tak sexy, jako byl Tom, a to tak nenuceným způsobem. Protřel si oko, náhle se cítil vyčerpaný z dlouhého dne, a potlačil zívnutí.
„Unavený?“
„Jo, ale nikdy nechodím spát dřív než ve dvě nebo ve tři ráno. Jen jsem dneska prostě musel vstávat tak zasraně brzo.“
„Jsi noční sova? Já taky. Odkud bereš všechnu tu energii?“
„Tak si to shrneme, kafe, cigarety a zmrzlina. Hodně zmrzliny. Takže teď už víš, co mi máš naservírovat k snídani.“ Ušklíbl se a obrátil k Tomovi oči s těžkými víčky. Přál si, aby si mohl opřít hlavu o Tomovo rameno. Nebo se s ním líbat. Nebo ještě lépe, mít s ním sex. V gondole to ještě nikdy nedělal, což by mohla být zábava, nebo katastrofa.
Tom si odfrkl a vyfoukl obláčky kouře. „Spratku. Nechceš náhodou i snídani do postele?“
„No, když už mi to nabízíš…“ Bill se kousl do spodního rtu a díval se Tomovi přímo do očí.
Tom se zasmál a trochu zavrtěl hlavou. „Leda ve snu.“

Chvíli seděli mlčky, kouřili a dívali se na hladinu vody v kanálu ozářenou měsícem. Bill zaklonil hlavu, vyfoukl kouř do letního vzduchu a zadíval se na hvězdy. Cítil se s Tomem uvolněně, jako by mohl prostě jen tak existovat, bez neustálého mluvení a odpovídání na otázky. Být charismatický je někdy docela na hovno. Jako by se na něj lidé lepili, dožadovali se jeho pozornosti a snažili se z něj kousek dostat, což ho vyčerpávalo. Jedním z důvodů, proč se rozhodl cestovat sám, bylo, aby mohl být opravdu sám, aby mohl přemýšlet třeba o svém životě. Nebo jen tak dýchat. Přesto všude, kam přišel, potkával lidi, kteří se ho snažili vtáhnout do společnosti nebo si s ním užít.
Ve skutečnost Bill nebyl úplně proti známostem na jednu noc, ale ani to nijak nevyhledával. S Tomem by se ale vyspal během vteřiny, aniž by o tom přemýšlel nebo se o to staral, protože si nepamatoval, že by ho někdy někdo tak strašně moc přitahoval. Zdálo se však, že Tom má nějaký problém, přestože s ním flirtoval, a Bill se vždycky problémům za každou cenu vyhýbal. Drama nebylo nic, co by ve svém životě skutečně potřeboval v jakékoliv formě nebo podobě. Povzdechl si, přemýšlel, co chce zítra dělat, a také přemýšlel, jestli mu Tom bude po boku nebo ne.

„Dáš si?“ Tom se na něj podíval a podal láhev vína.
„Co, tady? Možná bychom měli jít dovnitř.“ Ale Billovi se nechtělo vstávat a táhnout se po schodech nahoru. Gondola byla pohodlná, lehce se na vodě pohupovala. Možná, že by mohl spát tady.
„Prarodiče chodí každý večer v jedenáct spát a dům není zrovna zvukotěsný, jestli chápeš, co tím myslím. Ale asi bychom si mohli sednout na terasu.“ Tom přesto otevřel láhev a dlouze se napil.
Z nějakého důvodu to Billa překvapilo. Představoval si, že Tom bude ten typ, který si vždycky vezme čistou skleničku a nikdy se o ni s nikým nepodělí. Místo toho mu Tom láhev nabídl se zvednutým obočím, jako by ho vyzýval.
„Díky,“ Bill ji přijal; v ruce mu připadala tak studená. Zatímco pil, cítil na sobě Tomův nehnutý pohled.

„Co máš v plánu zítra?“
Bill pokrčil rameny. „Žádné plány nemám. Možná se projdu po okolí. Nejsem moc na muzea a církevní život, víš?“ Znovu se napil vína. Bylo lahodné a on teď začínal chápat, proč někteří lidé víno tolik milují.
Tom se uchechtl. „Jo, tady v okolí je spousta kostelů a obecně hodně věřících. Na některých oknech jsou vidět květiny a kapličky. Předpokládám, že jsi ateista?“
„To bych neřekl, ale nemám rád organizované náboženství a nechápu ho. Jako by si ti lidé, dobrovolně dělali ze života peklo, jen aby si zajistili místo v nebi. Ale buddhismus mi přijde zajímavý. Jsi hodně věřící?“
„Vlastně ne, řekl bych, že jsem agnostik, když už nic jiného, ale jo, moje rodina je hodně věřící.“
„A proto máš nějaký problém s homosexuály?“ Vyhrkl Bill dřív, než stačil přemýšlet. Alkohol na něj vždycky takhle působil, prostě řekl, co si myslel, i když si nepamatoval, že by to dřív fungovalo tak rychle. Otočil láhev, aby se podíval na drobný nápis. Kolik procent v tom je…

Tom se zamračil a posadil se. Zdálo se, že chvíli zírá na vodu, než promluvil. „Říkal jsem ti, že s tím nemám žádný problém.“
„Okay, jak myslíš. Takže máš přítelkyni?“
„Ne a ani nehledám.“ Tom zkřížil ruce na hrudi. „Měli bychom jít dovnitř. Pojď.“
Bill vyšel po schodech jako první, ale když se pokusil otevřít dveře, zjistil, že jsou samozřejmě zamčené. Tom k němu zezadu došel a přitiskl se k jeho zádům, aby dosáhl klíčem. Bill se ostře nadechl, protože v něm znovu vzplanula touha. Rozhodně se potřeboval pořádně vyhonit, ale cítil se příliš vyčerpaný na to, aby to udělal.

Mlčky prošli temnou zahradou, a pak se vplížili do domu. Bill cestou ke schodišti narazil do několika věcí a tiše zasyčel. Tom mu byl v patách a občas Billovi položil ruce na boky nebo ramena, aby ho nasměroval správným směrem. Způsob, jakým se ho dotýkal, přiváděl Billa k šílenství, zvlášť když mu teplé prsty omylem vklouzly pod lem trička a přitiskly se k holé kůži těsně nad kyčelní kostí.
Jakmile se dostali do druhého patra, Tom okamžitě rozsvítil staromódní lucerny, které visely na stěnách a tlumeně svítily.
„Chceš použít koupelnu jako první?“ Zíral na Billa tmavýma, nečitelnýma očima.
„Jo, díky,“ přikývl Bill. Nějak mu to připadalo jako konec rande, což bylo prostě směšné. Chtěl Tomovi říct, že se skvěle bavil, a pak dostat polibek na dobrou noc. Místo toho se odpotácel do koupelny.

original

autor: Diamondairways
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)