autor: hexagram
Vzhled
„A pak jsem utekl.“
Georg se začal smát, když jsem mu dovyprávěl poslední detaily dnešní události. Nejen že se smál, ale doslova se v hysterickým záchvatu válel po dřezu.
„Do prdele, to není vtipný,“ vyhrkl jsem na svého přítele. Poté, co jsem utekl ze svýho bytu, jsem okamžitě zamířil ke Georgovi, který bydlel asi sedm bloků ode mě. Stejně jsem si potřeboval pročistit hlavu, takže se mi procházka docela hodila.
S nohama opřenýma o jeho kuchyňský stůl, což se Georgovi vůbec nelíbilo, jsem mu převyprávěl slet posledních událostí, jelikož jsem s ním tenhle týden vůbec nemluvil, protože byl zaneprázdněný uklízením své kuchyně jako pořádkumilovný maniak, kterým je.
„Já vím, já vím, jen jsem tě nikdy neviděl utíkat od svých problémů,“ věnoval mi malý úsměv. Georg mě znal velmi dobře, protože byl mým nejbližším člověkem – poznali jsme se hned, když jsem se přestěhoval z Arizony do Los Angeles. Pracoval jako barman v oblíbeném místním baru a od tý doby jsme si rozuměli.
„Bill není problém,“ řekl jsem. „Jen mě sere. Věřil bys tomu, co mi řekl?“
„Oh, mrzuté, jako bys to nikdy předtím neslyšel,“ protočil očima Georg a uklidil nádobí do skříně.
„No jo, ale ne takhle… drze od někoho cizího! Vždyť mě ani nezná!“ Vykřikl jsem a zkřížil ruce na hrudi. Georg si mého rozrušení asi nevšiml.
„Mluvíš jako puberťák,“ zasmál se.
„A nejvíc mě sere, že ten večer, kdy jsem ho šukal, byl naprosto nesmělý, nevinný a roztomilý,“ pokračoval jsem a ignoroval Georgovu drobnou poznámku. „A dnes je naprosto vytočený a zděšený a sexy! To mě sere.“
„Ah, Tommy je poblázněný,“ zabručel Georg tiše. Ten sráč. Chová se ke mně, jako bych byl jeho mladší brácha. Nebo kočka.
„Ani nevím, co to slovo znamená, takže to budu ignorovat,“ vyhrkl jsem znovu. Pomalu jsem začal litovat toho, že jsem se rozhodl prostě od něj utéct jako zbabělec, i když jsem s ním prožil úžasnou chvilku v posteli. Zadara. „Georgie, vždyť jsem ho ani za dnešek nenechal zaplatit.“
Georg se s náznakem sarkasmu prudce nadechl. „Páni, Tome, to musí být tak strašně traumatizující zážitek – poprvé po padesáti letech sex bez placení!“
„Jdi do prdele,“ řekl jsem a věnoval mu poněkud vážný pohled.
„Ne, díky, nemám prachy,“ zasmál se a vyplázl na mě jazyk.
Kurva, proč po něm teď nemůžu něco hodit? Stůl byl úplně prázdný; všechno v každé místnosti bylo dokonalé uklizené. Georg byl přesný opak mě – je skromný, pořádný, milý a naprosto roztomilý a jeho byt to jen podtrhoval.
„Nemůžu uvěřit, že tu kazetu měl jeho fotr. To je v prdeli,“ ušklíbl jsem se, a pak si vzpomněl, že jsem tu noc, kdy jsme se měli setkat, umístil kameru na jiné místo. Soudě dle světla v místnosti se na té pásce musela dát rozeznat jen dvě tmavá těla na posteli. Z tohohle pohledu to už nevypadalo tak strašně – aspoň jeho táta vlastně nevěděl, že sleduje dobrodružství svého zmateného syna.
Viděl jsem, jak se Georg zamračil, ale nespouštěl oči ze svých rukou. Věděl jsem, že nerad mluví o mé práci nebo vůbec o čemkoli nelegálním, co dělám. Je prostě dokonalý, takže kdybych byl tak dokonalý jako on, asi bych taky nechtěl, aby můj nejlepší přítel byl méně dokonalý.
„Říkal jsi Bill, že?“ Georg se otočil a utřel si ruce do modré utěrky. „Řekni mi o tom klukovi víc, možná ho znám.“
Vědět víc informací o tom malém parchantovi by rozhodně nebylo na škodu. Možná, že když o něm budu vědět víc, zjistím, jak se mu správně vyhnout.
„No, je docela vysokej, má vlasy do mohawku, pěkný strniště. Čokoládově hnědý oči, dobře o sebe pečuje, má opravdu pěkný ruce. Zezačátku vypadá stydlivě, ale najednou se z něj stane někdo, kdo ví všechno o tvý minulosti, přítomnosti i budoucnosti a dokáže ti předpovědět, že povedeš věčně osamělý život!“ Řekl jsem. Jak bylo vidět, jeho slova ve mně stále vyvolávala hořkost, i když jsem se opravdu snažil, aby se mě to nedotklo.
„Oh! Bill Trümper!“ Vykřikl Georg a odhodil utěrku stranou.
„Trümper? Co je zač, Rusák?“ Poškrábal jsem se na nose. Bylo to dost zvláštní příjmení, podivnější než ten člověk sám.
„Němec,“ zasmál se Georg nad mým nedostatkem inteligence.
„To je to samý,“ obrátil jsem oči v sloup. „Odkud ho znáš?“
„Chodí na stejnou uměleckou školu jako Gustav. Viděl jsem ho motat se kolem,“ pokrčil Georg rameny, ale viděl jsem, jak mu zajiskřilo v očích, když se zmínil o Gustavovi. Jak roztomilé. Skoro až nechutné. Ale nemohl jsem si pomoct, měl jsem z Georga radost – už je to nějaká doba, co někoho miloval. Jasně, Georg a Gustav byli zatím jen „kamarádi“, ale upřímně řečeno, nebyl jsem úplně mimo, když došlo na zamilované sračky. To, že jsem to nikdy nezažil, neznamená, že o tom nic nevím.
„Hmm, umělecky založený kluk? Myslel jsem, že studuje psychologii nebo tak něco,“ znovu jsem protočil očima. Budu navěky nasraný. Žádná hanba.
„No tak, smiř se s tím, ty děvko,“ uchechtl se Georg znovu a lehce mě praštil do ramene.
Najednou mi v zadní kapse začal vibrovat mobil. Sundal jsem nohy ze stolu, vstal, abych ho vytáhl, a hovor přijal, aniž bych se podíval na displej.
„Jo?“
„Ahoj, Tome,“ ozval se hluboký hlas na druhém konci. Byl to David, chlapík, kterému jsem prodal kazety. „Potřebuju s tebou mluvit, osobně.“
„Uh, jasně,“ řekl jsem. Co ode mě sakra chtěl? „Kdy a kde?“
„Zítra v poledne. Sejdeme se v té malé kavárně na Adamsově ulici,“ řekl David.
„Rapture.“ Tu kavárnu jsem znal, jelikož jsem tam vzal tři klienty na rande. Vlastně jsem to místo za denního světla nikdy neviděl. „Jasně, uvidíme se.“
Jakmile jsem zavěsil, setkal jsem se s Georgovým tázavým pohledem.
„To byl David. Chce se sejít. Nemám tušení proč.“ Obvykle mi David volal jen proto, aby mi dohodil klienta nebo abychom se domluvili na prachách. Osobně jsme spolu vlastně nikdy nemluvili.
Znovu jsem se podíval na Georga a ten se na mě díval s naprostým zklamáním v očích. Ale ne, už znovu ne…
„Tome, kdy si najdeš skutečnou práci?“ Zeptal se. Jeho tón nebyl povýšený ani naštvaný – byl to ten nejjemnější tón hlasu, jaký dokázal vytvořit. Mělo mi to zahrát na city. Jenže se tak nestalo.
„Georgu, drahoušku, tohle je tak skutečné, jak to jen jde,“ usmál jsem se na něj. Sebral jsem bundu z opěradla židle a zamířil ke dveřím. Aniž bych se ohlédl, opustil jsem dům svého nejlepšího přítele. Už jsem nedokázal dýl vystát jeho zklamání ze mě, a tak jsem se mu zase vyhnul.
Ukázalo se, že mě nezná tak dobře, jak si myslel. Mám totiž od přírody tendenci utíkat před svými problémy.
***
Druhý den ráno jsem se probudil s bolestí hlavy a sluneční paprsky mi moc nepřidávaly. Jakmile jsem vstal, zatáhl jsem závěs přes masivní okno v mém pokoji. Bylo už jedenáct, a tak jsem si natáhl kalhoty, triko a vyšel ven v naději, že mi jarní atmosféra města zlepší náladu.
To je přesně to, co jsem dělal ve dnech, kdy jsem neměl klienty – buď jsem seděl ve svém pokoji a šukal s kytarou, nebo nedělal vůbec nic, nebo jsem se procházel špinavými ulicemi, které mi nějakým způsobem dodávaly pocit svobody. Prostě jsem chodil, chodil a chodil, dokud jsem si nezapamatoval každou uličku, roh a křižovatku. I když takový dny byly dost vzácný.
A teď jsem přemýšlel, jak každé místo, na kterém jsem byl v noci, vypadá za denního světla. Ulička s extází, bary, zákoutí, obchody.
Došel jsem do Rapture, skromné malé kavárny, z níž se linula vůně skořice. Věděl jsem, že jsem tu brzo, ale mohl jsem počkat. To nebyl problém. David stejně chodil na čas.
Posadil jsem se za hlavní pult a zíral na to, co mi připadalo jako tisíce úhledně srovnaných sáčků s kávou, z nichž každý měl ten nejšílenější název. Jeden konkrétní mě zaujal – Hikari. Znělo to japonsky.
„Co vám můžu nabídnout?“ Ozval se vedle mě melodický hlas. Zvedl jsem hlavu a setkal se s čokoládově hnědýma očima. Kruci.
Samozřejmě že Bill MUSEL pracovat přesně na tomhle místě. Jaké zkurvené štěstí. Tolik k mé dobré náladě.
„Ahoj, Tome,“ řekl a usmál se na mě. Tváře mu pokryl lehký ruměnec. Nejspíš si vzpomněl na to, co se stalo včera, a teď se styděl. Takže dneska za stydlivýho? Nebo mám čekat nějaký výbuch nebo něco podobnýho? Už ani nevím, co si mám myslet.
„Dobré ráno, Bille,“ usmál jsem se a snažil se, aby to neznělo falešně mile. „Ty tady pracuješ?“ Prohlédl jsem si jeho oblečení: měl na sobě hnědou zástěru, což byla, jak jsem si tipl, uniforma, ale pod zástěrou se skrýval černý výstřih do véčka a džíny.
„Ehm, jo. Můžu ti něco nabídnout?“ Ústa se mu znovu zkřivila do klukovského úsměvu, když se trochu vyklonil z pultu. Upíral na mě oči, jako by mě chtěl svést. Měl vůbec ponětí, co to s lidmi dělá? Neměl na sobě ani make-up nebo něco podobného, jen pár piercingů.
„Ne, mám se tu s někým sejít,“ řekl jsem. Jeho oči okamžitě opustily moje a úsměv zmizel, a já si uvědomil, že to, co jsem řekl, muselo vyznít blbě. „Není to klient. Jen… někdo.“ Ah, prostě ten chlap, kterému jsem prodal naši sexuální kazetu, a on ji pak prodal tvému tátovi. O nic nejde.
Kromě toho, nechápu, proč jsem měl potřebu mu cokoliv vysvětlovat?
„Poslyš, jen jsem ti chtěl říct…“ začal, ale já ho přerušil.
„Hele, nikdo jinej už naši kazetu nemá, okay? Je někde u mě v pokoji a nemám v plánu ji znovu prodat, takže si s tím nelam hlavu. Jsi první, kdo o celé téhle věci cokoliv ví, takže bych byl opravdu rád, kdybys držel jazyk za zuby. Platí?“
Trochu se zamračil a já si uvědomil, že jsem zněl trochu naštvaně. Ale bylo mi to vážně fuk. Fakt nerad řeším výčitky svědomí.
„Okay, hlavně, že ji nemá nikdo jinej,“ zamumlal. „Vlastně jsem se ti chtěl… omluvit,“ řekl. Kurva, to jsem nečekal. „Omlouvám se za to, co jsem řekl, a nemyslím si, že jsi špatný člověk. Chci říct, že prostě děláš, co musíš.“
Cože?
Co se to teď vlastně děje? Doslova jsem tam stál a zíral na něj. Nečekal jsem, že bude mít pochopení pro všechny ty sračky, co jsem udělal. Vlastně měl pravdu. Dělám, co dělám, jak říkal, ale čekal jsem, že na mě bude kvůli tomu naštvanej nebo že už mě nikdy nebude chtít vidět nebo něco takovýho, a on tady stál naprosto zdvořilý a milý. Ten kluk je bipolární.
„Uh… to je v pohodě. Tohle poslouchám často, takže to není tak, že bys mi změnil život,“ řekl jsem a znovu mi přejel mráz po zádech a já vypadal mnohem sebevědoměji, než jsem byl. Ale nebyl jsem slaboch, jen mě překvapil.
„Jsem rád, že jsme v pohodě. Tome, já…“
„Hej, Kaulitzi!“ Znovu jsem za sebou uslyšel hluboký hlas, který zněl proti Billovu jemnému tak kakofonicky.
Otočil jsem se k uhlazenému muži, který právě vešel do kavárny. Měl na sobě ležérní oblek a od pohledu byste do něj neřekli, že každej den obchoduje s prostitutkami. No, děcka, jednu věc jsem se v tomhle životě naučil: zdání klame.
autor: hexagram
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
