autor: hexagram
Požár
O dva dny později jsem jel své černé corvettě z nemocnice domů a výsledky jsem hodil někam na zadní sedadlo. Včera jsem měl narvanej den klientama, takže jsem neměl čas ani chuť se na to příšerný místo vracet. David na mě byl v posledních dnech ohledně klientů dost tvrdý a od toho setkání v Rapture jsem si začal dělat starosti. Samozřejmě ne o něj, ale o sebe. Jak by se jeho problémy mohly dotknout mě?
Ale zatím jsem o tom moc nepřemýšlel, protože moje výsledky byly čistý, stále jsem v oboru a žádosti klientů se stále hrnou. Už ani nepotřebuju využívat jiné konexe než Davida, abych měl dost práce, což je šílenost. Nechci na něm být závislej, ale dokud se hrnou prachy, je to v pohodě.
Myšlenkama jsem se vrátil zpátky do reality, když jsem v dálce zaslechl zvuk sirény. Znělo to jako hasiči nebo tak něco, tak blízko mého bytu. Popojel jsem ještě jeden blok a moji pozornost upoutalo jasně červený auto.
Stálo přímo u Rapture.
Srdce se mi rozbušilo ještě víc, když jsem zjistil, že požár nebo nehoda se nestala v mém činžovním domě, ale v té malé kavárně. Divný, že? Rychle jsem zaparkoval auto kousek od místa, vypnul jsem motor a vystoupil. Viděl jsem, že ze všech škvír i dveří budovy vychází kouř. Začaly se mi potit dlaně a myslel jsem jen na jednu jedinou osobu.
Rychle jsem zamířil k budově a uviděl, jak se kolem shromažďují lidi s jedním hasičským a policejním autem. Kašlu na policii; prodral jsem se davem ke zdroji rozruchu. Pohled, který se mi naskytl, byl děsivý, viděl jsem oheň, který uvnitř malé kavárny pohltil pult i židle a kouř se dral dveřmi ven. Kusy stropu padaly dovnitř a kouř se mísil s prachem. Hasič mě odstrčil stranou, aby mohl začít hasit plameny hadicí.
„Bille, jsi v pořádku? Můžeš dýchat?“
Okamžitě jsem otočil hlavu na volajícího Billovo jméno, abych spatřil ženu stojící u přikrčené postavy. Do tváře jsem mu neviděl, ale i tak jsem ho poznal. Záda se mu rychle zvedala a vypadalo to, že se zoufale snaží popadnout dech.
„Ach, můj drahý chlapečku! Jsi tady! Ježíši, tolik jsem se o tebe bála. Ach, moje dítě,“ hned vedle Billa svírala matka plačícího chlapečka, který vypadal jako její syn. Když jsem tu srdcervoucí scénu sledoval, zamířil jsem směrem k Billovi. „Moc vám děkuju, pane. Jste náš hrdina. Moc vám děkuju!“ Matka vstala, objala Billa a rozplakala se mu na rameni. Když si ho přitáhla do objetí, konečně jsem uviděl jeho tvář. Oči měl podlité krví, ale jiskřily. Lehce jí objetí opětoval a já se konečně rozhoupal, abych došel až k němu.
Když ho ta žena pustila, aby k sobě znovu přitiskla svého syna, konečně si všiml, že tam stojím. Upřímně řečeno jsem nevěděl, co mám dělat; nevěděl jsem, jak mu mám být oporou, protože jsem se o to nikdy moc nestaral.
„Bille, sanitka tu bude za chvíli,“ řekla mu dívka, která s ním byla předtím. Prudce k ní otočil hlavu a jeho oči se rozšířily; zavrtěl hlavou.
„Ne, ne,“ zakašlal. „Já do nemocnice nepojedu.“
„Nadýchal ses kouře, potřebuješ-“
„Ne, Bee, ne, prosím,“ prosil ji, než obrátil tvář zpátky ke mně. „Prosím tě, nenuť mě tam jet.“ Trochu se přikrčil, vystrčil spodní ret, oči mu zajiskřily ještě víc a já si uvědomil, že na mě útočí štěněcím pohledem. Panebože, ty oči…
„Pojď,“ řekl jsem a chytil ho za zápěstí. Vůbec se nebránil, když jsem ho táhl pryč z toho místa a daleko od davu.
Odemkl jsem auto a otevřel dveře, aby mohl nastoupit na sedadlo spolujezdce. Rychle to udělal a já jsem sedl za volant. Nastartoval jsem motor a odjel dřív, než stihla dorazit sanitka.
„Kam jedeme?“ Zamumlal dětským, ale zlomeným hlasem. Za normálních okolností bych obrátil oči v sloup.
„No, kde bydlíš?“
***
Když jsem vstoupil do jeho bytu, všiml jsem si, jak je malý a skromný. Nebyl tu žádný přepych ani nic drastického. Na stěnách viselo pár obrazů, ale ne moc, malá televize a obývák spojený s kuchyní. Takže nebydlel s tátou?
Bill hodil klíče na malý stolek u dveří a zul si boty. Nevěděl jsem, jestli mám zůstat, nebo odejít, protože můj úkol byl splněn. Odvezl jsem ho domů.
„Pojď dál,“ ozval se jeho tichý hlásek z kuchyně. Zul jsem si boty a následoval ho, posadil se na úhlednou zasunutou židli, zatímco on se motal kolem sporáku, aby v konvici ohřál čaj.
To ticho se mi moc nelíbilo. Rozčilovalo mě. Tak jsem se zeptal na jedinou věc, která mi připadala trochu vhodná.
„Co se tam, kurva, stalo? Jak ten požár vznikl?“
Otočil se a posadil se naproti mně. Povzdechl si a přejel si rukou přes obličej. Třásl se, jeho oči těkaly po místnosti a já viděl, jak je úplně na nervy. Rozhodně byl minimálně otřesený.
„Nemám tušení,“ promluvil tichým, ale melodickým hlasem. „Zrovna jsem utíral stoly, když jsem z kuchyně slyšel křik. A… pak jsem se šel podívat, co se stalo, ale než jsem se dostal ke dveřím, viděl jsem, jak z místnosti vychází kouř, a Bee s Jayem spěchají k požárnímu hlásiči u dveří.“
Když pokračoval, stále upřeně hleděl na desku stolu, hrál si se svými prsty a já si přál, aby se na mě zpod té své rozcuchané ofiny podíval.
„Snažili se všechny co nejrychleji evakuovat a já běžel zkontrolovat ostatní místnosti, jestli tam někdo není.“ Oči se mu lehce rozšířily, jako by se mu to, co říkal, právě odehrávalo před očima. „A nějaká žena… křičela… že její syn je na záchodě… Tak jsem pro něj běžel… a… stihl jsem to včas.“
Bylo mi jasný, že teď je ta správná chvíle, abych řekl nebo udělal něco uklidňujícího, ale sakra, co by takový idiot jako já mohl asi tak udělat?
Prudce vstal a vykročil směrem ke konvici, kde se vařila voda, jako by se snažil uniknout svým dalším myšlenkám a nechal je se mnou jen tak viset ve vzduchu.
„Udělal jsi správnou věc, a teď už je po všem,“ promluvil jsem. „Už si nemusíš dělat starosti.“
Viděl jsem, jak přikývl, i když vlastně neodpověděl. Otevřel poličku napravo od sebe, aby vytáhl hrnek s čajem.
„Já vím, já vím, nepotřebuju-“ přerušil se, když upustil hrnek na tvrdou desku, což vydalo hlasitý zvuk, ale hrnek se nerozbil. „Kurva!“ Vykřikl a jeho tělo se sesunulo k zemi.
„Bille?“ Vstal jsem a zezadu k němu přešel. Lehce jsem mu položil ruku na rameno a cítil, jak se jeho svaly bolestivě napínají. Rychle se otočil a vzal mou ruku do své. Ten pohyb byl tak rychlý, ale tak něžný, že mě to trochu zaskočilo. Čekal bych, že ji setřese nebo tak něco, ale on ji vzal do své.
„Moje skicáky… a moje práce…“ Oči mu přeběhly po místnosti, než své lesklé oči znovu upřel na mě. „Můj závěrečný projekt…“
Zkoumal můj obličej těma zatracenýma štěněčíma očima a já to prostě nedával. Pronikaly skrz mě, takže jsem měl chuť buď zdrhnout, nebo udělat něco jinýho. Tak jsem improvizoval. Přitáhl jsem si ho k sobě a objal ho kolem ramen, zatímco se mi jeho tvář zabořila do krku. Prosím, nebreč…
„Všechno je spálený na popel… Všechno je… moje kresby, moje umění a ty, a to všechno, na čem jsem pracoval, a kurva všechno je úplně v prdeli, že ani nemůžu-“
V tu chvíli jsem si řekl, že mluví až moc, a tak jsem se z objetí odtáhl jen natolik, abych přitiskl své rty na jeho. To ho nejspíš naprosto šokovalo, ale aspoň už nemluvil a nevyšiloval. Naposledy jsem přitiskl své rty k jeho o něco silněji, a pak se od toho obyčejného polibku odtáhl, abych viděl, jak na mě se široce otevřenýma očima zírá.
„O čem jsi to mluvil?“ Zašeptal jsem. Cítil jsem, že jeho tělo je proti mému o něco uvolněnější než před chvílí.
„Že všechno shořelo. Můj semestrový závěrečný projekt… shořel,“ promluvil znovu. „Ty.“
„Já?“ Zamračil jsem se. Nekreslil mě, že ne? Musí mít sakra dobrou paměť, protože jsme se viděli jen párkrát.
„Jo, kreslil jsem tebe… a tvoje dredy…“ povzdechl si. Zhroutil se mi v náručí a položil si hlavu na mou hruď, aby vydechl. Z řeči jeho těla jsem pochopil, že je psychicky vyčerpaný. „Hodně jsem na tebe myslel, tak jsem tě namaloval…“
Rozhodně to bude psychický vyčerpání. Prostě ze sebe chrlil, co se mu zachtělo. Je takovej pořád? Prostě brutálně upřímnej? Nebo je to jen kvůli tomu, co se stalo? Sakra, nemůžu to zkoumat. Prostě nemůžu. Sere mě to.
„Potřebuješ se z toho dostat,“ řekl jsem, vzal ho za ramena a odtáhl jeho tělo od mého. Znovu se nakrčil a podíval se na mě těma zatracenýma očima. Něco ve mně ztuhlo a já věděl, že musím pryč. Musel jsem se odsud, kurva, dostat. Běž, utíkej.
O krok jsem od něj ustoupil, ale jak se moje tělo pohybovalo, oči jsem stále upíral do jeho. Prostě mě nechtěly nechat jít. Zatraceně, co se to se mnou sakra děje? Jdi do prdele, Bille. Jdi do prdele.
„Nechoď,“ řekl velmi tiše.
Vztekle jsem zafuněl, a než jsem se na něj stačil vrhnout, přistoupil ke mně a spontánně mě políbil na rty. Kde se v něm, kurva, bere tolik sebevědomí? Stydlivý Bill mě přitahuje, sebevědomý Bill mě vzrušuje, ale bipolární Bill mě sere. Prostě se ode mě drž dál.
Nějaká zkurvená magická síla mi nedovolila se odtáhnout. Jestli existuje Bůh a tohle je jeho práce, nakopu mu prdel. Potom.
Pohybovali jsme rty v přirozeně nalezeném rytmu, ale jen na krátkou chvíli, než se odtáhl a vzal mě za ruku.
Jeho pohyb mě hypnotizoval a za chvíli jsme se ocitli v jeho ložnici. Leželi jsme pod peřinou a nestarali se ani o oblečení, ani o horko, ani o žádný jiný kraviny. Otočili jsme se na bok a on se ke mně přisunul. Položil mi ruku na tvář a upřeně se mi zadíval do očí. Snažil jsem se na něj zamračit nebo mu věnovat nenávistný pohled, abych mu ukázal, jak moc mě kurevsky sere. Prostě mě sere.
Poté, co mi věnoval poslední pohled, se ten parchant usmál. On se kurva usmál. Věnoval mi ten zatracený úsměv, než se posunul níž a přitulil se k mé hrudi. A opět mě nějaká zkurvená magická síla zasraných nebes donutila zvednout ruku a přiblížit ji k jeho, abychom mohli proplést prsty, zatímco druhou jsem hladil jeho vlasy. Myslím, že nikdo nikdy nepochopí, jak příjemný to vlastně bylo.
Jak mé srdce tlouklo proti jeho tělu, slyšel jsem, jak rovnoměrně vydechuje, a došlo mi, že spí. Když spal na mé hrudi, uvědomil jsem si důležitost toho, co dnes udělal.
Ten chlapec. Bill prostě mohl utéct z kavárny a zachránit se. Mohl běžet zachránit své skicáky nebo tu moji kresbu. Ale protože věděl, že kouř a oheň představují riziko, zachránil toho chlapce. Byl to hrdina. A já byl kokot.
Protože jsem věděl, že já bych zachránil sám sebe.
autor: hexagram
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
