Bed and Breakfast 2.

autor: RetteLeana

Sníh nepřestával padat a Tom zasténal, když si uvědomil, že i kdyby se odsud brzy dostal, bude potřebovat pomoc, aby se dostal zpátky k autu. Vzhledem k tomu, že tenhle Bill ho zřejmě neměl příliš v lásce, Tom pochyboval, že se tak stane. Ten blonďák, Gustav, vypadal, že mu Tom naopak vůbec nevadí. Dokonce spolu ráno u snídaně vedli menší rozhovor. Byla štědrá, protože Gustavovi bylo líto, že Bill předchozí den podával jen vývar. Blonďák se zasmál a upozornil Toma, že i když se tu nezdrží dlouho, neměl by si Billa znepřátelit.

Byl zpátky na svém místě na pohovce, schoulený pod dekou v oblečení, které mu Gustav ten den půjčil na sebe. Oheň byl malý a moc mu nepomohl se zahřát, protože za oknem šlehal ostrý vítr. Když uhasl úplně, Tom neměl na co jiného zírat než na spícího chlapce v křesle v rohu místnosti, jehož vlasy mu zakrývaly obličej a skrývaly ho před jeho zrakem.
Jak tak Tom zíral, uvědomil si, že ten chlapec nevypadá zas tak špatně. Vlastně vypadal docela dobře. Tom ho několikrát viděl, jak se usmívá vtipům, které Gustav vyprávěl, a ty úsměvy byly návykové. Vyzařovala z nich taková nevinnost. Tedy dokud nepromluvil. Tom se s ním bál prohodit slovo, protože měl strach, že ho jeho ostrá slova rozříznou až na kost. Gustav ho uklidňoval, že když někoho nazve neandrtálcem, je to nejspíš v Billově řeči něco jako kompliment. Pokud ano, Tom opravdu nechtěl vědět, co by se dalo považovat za urážku.
Bill na sobě musel buď ve spánku cítit Tomův pohled, nebo ho sledoval přes hustou clonu vlasů. Ať tak či onak, chlapec promluvil a Toma to vytrhlo z myšlenek.

„Pokud mi chceš něco říct, tak to řekni. Umíš přece mluvit, ne?“ Ušklíbl se Bill, a Tom se mu vysmál.
„Moje matka mi říkala, abych vždycky respektovat dámu, to je všechno,“ odvětil. Opravdu se chtěl smát Billovu výrazu, ale ten šokovaný výraz mu vydržel sotva tak dlouho, aby si ho Tom vychutnal.
„Ah? A moje matka mi říkala, abych se nikdy nebavil s cizími lidmi, natož abych je pouštěl k sobě domů. Znamená to, že chceš být vyhozen ven, cizinče? To určitě můžu zařídit, pokud si to přeješ.“
„Ha. Taky ti přeju veselé Vánoce, skrblíku.“ Zamumlal Tom a přitáhl si deku výš k bradě. Bill vydal něco mezi otráveným výkřikem a posměchem, než vstal ze židle a přešel k místu, kde se Tom choulil do přikrývek. Strhl z něj zdroj tepla a Tom vykřikl: „Hej!“, ale Bill byl příliš zaměstnaný přehazováním přikrývek přes rameno.
„Myslím, že tohle patří mně,“ usmál se na Toma a dal mu pusu, když zamířil do jiného pokoje, a Tom zakňučel.

„Copak tě tvoje máma nikdy neučila, že se máš dělit?!“
„Copak tě tvoje máma nikdy neučila, že máš držet hubu?!“ Měl poslední slovo Bill a Tom byl nyní bez deky, bez společnosti a bez někoho, na koho by mohl zírat.
Vítr foukal silněji a pronikal okny, až Tomovi mrzly ruce. Ale bylo mu to jedno. Raději by si urval koule, než aby se zpronevěřil své hrdosti a šel si k Billovi pro přikrývky. Schoulil se do klubíčka a usnul, hvízdání větru mu sloužilo jako ukolébavka.

Bill ho pozoroval ze schodů se svěšenými rameny. Když uslyšel těžké chrápání, věděl, že je v bezpečí. Jak nejrychleji dokázal, seběhl Bill dolů k Tomovi a opatrně kolem něj omotal teplejší deku. Tom se ze spaní usmál a Bill mu úsměv oplatil. Utíkal pryč stejně rychle, jako se tam objevil, ale když doběhl na schody, nemohl si pomoct, ale přál si, aby hustě padající sníh ještě nějakou dobu padal.
Vlastně mu ani nevadilo, že tu Tom je…

***

Tom se potřetí za ty tři dny probudil do tepla. Nebyl si jistý, jestli ho víc těší, že teplo pochází z tlusté deky i ze snídaňového tácu vedle jeho hlavy, nebo že ho intenzivní pohled odnaproti hřeje ještě víc, než by to dokázala pouhá přikrývka. Pohled zůstal, dokud nedojedl teplou polévku, než osoba, které patřil ten pohledu, odnesla misky a za chvíli se vrátila s nadýchaným polštářem. Bill ho dal Tomovi pod hlavu a odhrnul mu z obličeje dred, který mu dal za ucho.

„Proč jsi najednou tak milý?“ Zeptal se Tom a okamžitě toho zalitoval. Znáte to přísloví darovanému koni na zuby nehleď? Nejspíš tomu koni právě udělal kompletní zubařskou prohlídku. Ztuhl a čekal na odpověď chlapce, který stál jen pár metrů od něj zády k Tomovi. Tom sledoval, jak se otočil, lehce se usmál a podíval se k oknu, kde sledoval, jak z nebe hustě padají sněhové vločky.
„Zítra jsou Vánoce.“ Otočil se a zamířil pryč. Povzdechl si za vzdalujícím se chlapcem. Schoulil se do měkoučkého polštáře a díval se z okna, jak padá sníh. Přemýšlel, jestli on i druhý cizinec vidí při pohledu na sníh totéž. To nemohl vědět a zítra byly Vánoce. Překvapilo ho, že ani jednou nepomyslel na Abigail, na její rodinu ani na nic jiného. Zítra byly Vánoce a Tom stále ještě nikomu nedal dárek. Měl podivnou touhu dát dárek jen jedné osobě, a tou osobou určitě nebyla jeho přítelkyně. Nic už nedávalo smysl. A zase…
Odkdy vůbec dával neandrtálec smysl?

original

autor: RetteLeana
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)