autor: Dark_horse
„To je hromada keců!“ Zakřičel napůl Bill, když s otcem procházeli přes parkoviště ke stříbrnému BMW, které jeho otec vlastnil.
Gordon Trümper obrátil oči v sloup a volnou rukou si urovnal kravatu, ve druhé držel obyčejný černý kufřík: „Buď rád, že jsou to jen veřejně prospěšné práce.“
„Ale tři sta hodin?!“ Vyjekl a jeho krásná tvář se zkřivila frustrací a nedůvěrou.
Na Billovo neustálé stěžování si Gordon zatnul zuby a otočil se tak rychle, až do něj Bill málem vrazil: „Bille, máš štěstí, že jsem právník… a taky kamarád se soudcem, protože jsi to klidně mohl vyfasovat natvrdo. Takže ti důrazně doporučuju, abys držel hubu.“
„Ano, pane.“ Zabručel Bill a ani nepípl, když s otcem nasedali do auta a pomalu se vraceli domů.
Během jízdy bylo ticho až do chvíle, kdy Gordon vychladl a konečně začal mluvit, i když mnohem milejším tónem: „Omlouvám se, že jsem ztratil nervy, Bille. Ale máš vážně štěstí, že jsem tě z celé té šlamastyky dokázal vysekat.“
Bill vážně neměl náladu mluvit, ale upřímně řečeno, ani on nemohl s otcem nesouhlasit. Kdyby nebyl Bill Trümper, syn slavného právníka Gordona Trümpera, mohl být klidně zlynčován, a přitom vyfasoval jen hodiny dobrovolnických prací: „To je v pohodě, hádám… a díky…“
„Nemáš zač, synu,“ zatvářil se Gordon vážně.
„Takže co myslíš, že mi dají?“ Zeptal se Bill, povzdechl si a podíval se z okýnka.
„Může to být cokoli, Bille. Pokud to soudce uzná za vhodné, mohl bys skončit v márnici.“ Pokrčil Gordon rameny. Bill se otočil a podíval se na otce s obočím staženým zmatkem. „Myslím tím dobrovolnickou činnost, dodal se smíchem.
„Ah,“ řekl Bill prázdně a dodal „No fuj,“ když si představil ostrý hnilobný zápach formaldehydu, balzamovací tekutiny a sražených tělních tekutin.
„Nebo uklízení odpadků,“ podotkl Gordon.
„Ach bože,“ zakňučel Bill a opřel si hlavu o okýnko.
„Klid, Bille, pokusím se ti sehnat něco dobrého, ale upřímně řečeno, není v mých silách, abych si mohl vybírat.“ Bill věděl, že jeho otec může udělat jen tohle. Jistě, byl to princ soudní síně se stříbrným jazykem a podařilo se mu z toho Billa vysekat v podstatě jen lusknutím prstů, ale Billovy problémy byly jen kapkou v moři ve srovnání s tím, co jeho otec musel řešit každý den.
„Budu na to myslet,“ řekl optimisticky a hluboce si povzdechl.
„Každopádně…“ zeptal se Gordon, který teď chtěl upustit od podrážděného tématu Billova soudem nařízeného trestu, „už sis všechno promyslel i co se týká vysoké?“
Jo, a bylo to tady. Gordon Billa prosil, aby šel na práva. Jistě, Bill věděl, že je chytrý, možná ne na práva, ale i tak stále dost chytrý. I když jít na práva by znamenalo, že bude soutěžit s otcovými směšně vysokými nároky, a to Bill nechtěl.
„Jo, chci jít na módní návrhářství.“ To byla opravdu jeho vášeň, i když si Gordon myslel, že je to jen přechodná fáze, kterou procházejí všichni teenageři.
„Bille,“ začal Gordon.
„Tati, prosím tě, nezačínej.“ Řekl Bill ostře, aby Gordonovi zabránil být úplně zlý.
„Jen chci říct, synu… že jsi velmi chytrý. Když půjdeš na umělecký obor, promarníš tím svůj přirozený talent.“
„Já vím, ale je to něco, co mě baví, a taky v tom jsem dobrý,“ podotkl Bill.
Gordon zaťal zuby, ale pak si zhluboka povzdechl, nad Billem neměl šanci vyhrát. „Správně. Dělat něco, co tě baví, je lepší, než dělat něco z donucení.“
Víc si říkat nemuseli. Bill věděl, že jeho otec nesnáší, že chce studovat módu, a Gordon věděl, že s někým tak tvrdohlavým, jako je jeho syn, se nedá vyhrát, a tak místo toho dvojice jela mlčky ještě asi dvě minuty, než zastavili na velké vydlážděné příjezdové cestě.
„Jsme doma…“ pronesl nepřítomně Bill, ačkoli se mu do jisté míry ulevilo. Bill mohl upřímně říct, že mluvit s otcem bylo spíš jako mluvit s kariérním poradcem.
Následujícího dne
„Bill skončí u seškrabávání mrtvejch ze silnic a dálnic,“ ušklíbla se šibalsky Sofia.
„Ticho!“ Vykřikla Anne, Billova matka, přitom zavrtěla hlavou a zamračila se na své mladší dítě. „Tvůj bratr teď potřebuje tvoji podporu.“
Sofia se ušklíbla a obrátila oči v sloup. „Já nejsem ta, která…“
„Tak dost!!!“ Vyštěkl Gordon a zastavil ji uprostřed věty, čímž ji vyděsil natolik, že zůstala nehybně stát s rukama v bok. „Už ani slovo na tvého bratra.“
„Ano, pane,“ přikývla Sofia skromně.
„Nedostatek disciplíny tu není vítán,“ řekl Gordon s povzdechem. Věděl, že je na ně někdy příliš přísný, ale v dnešním světě přesně tohle děti potřebovaly.
„Mám to tady, Bille.“ Gordon se zhluboka nadechl a zvedl velkou obálku hořčicové barvy, v níž byly nejspíš stejně velké listy papíru.
Bill se cítil nervózně, chtělo se mu zvracet, nebo se možná posrat, nebo ještě hůř… udělat obojí z čirého strachu, že neví, co většinu léta bude dělat.
„Doufejme, že jsem udělal dobrý dojem.“ Gordon trochu zavrtěl hlavou a začal obálku otevírat.
„Bude to v pohodě,“ zašeptala Anne a jemně pohladila Billa po rameni. „Nebude to nic, co bys nezvládl,“ dodala s milým úsměvem.
Bill se na svou zrzavou matku usmál a přikývl. I když všechno vypadalo temně, dokázala se usmívat a vidět to z té lepší stránky.
„No…?“ Zeptal se Bill a kousl se do rtu, když si ho otec prohlédl.
„Vůbec to není špatné,“ našpulil Gordon rty. „Program pro zraněné bojovníky.“
Billovi se náhle sevřelo srdce a nevěděl, co má cítit.
autor: Dark_horse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
