autor: Dark_horse
Bill si zhluboka povzdechl, když následoval vysokého, plešatého muže s velkým břichem. Jeho první den v práci byl zatím vyčerpávající. Celé dopoledne strávil ve skladu, kde organizoval sportovní vybavení pro různé zimní a letní aktivity, které plánovali. V žádném případě to neznamenalo basketbalové míče nebo pouhé tenisové rakety. Šlo o kajaky, kánoe, vesla a padesáti až stokilové turistické batohy s kempinkovým vybavením v nich.
A to byly teprve první tři hodiny, zbývaly mu ještě nejméně dvě. Vadilo mu, že mu soud nařídil odsloužit minimálně pět hodin denně, dokud nedosáhne tří set. A ještě ke všemu musely být jeho hodiny podepsány.
„Okay, Bille. Podívej se, jestli pro tebe Tom nemá nějakou práci. Jestli ne, tak ti něco najdu já,“ řekl Richard a pokynul rukou k zavřeným dveřím s malým skleněným okénkem.
„Kdo je Tom?“ Zeptal se Bill s hlubokým povzdechem a měl chuť protočit očima. Popravdě řečeno, vůbec ho nezajímalo, kdo je Tom.
„Pracuje tu s postiženými veterány…“ řekl mu narovinu Richard, „… třikrát týdně vede různá cvičení.“
„Jasně. Okay.“ Bill se přinutil maličko se usmát a otevřel dveře od velké místnosti.
Bill vstoupil do místnosti s vysokým stropem, podlahou z kusů tvrdého dřeva se silným, průhledným, plastu podobným nátěrem, zjevně určené jako nějaká cvičební místnost nebo snad dokonce prostor pro shromažďování. Ať tak či onak, velká prázdná místnost znamenala, že bude muset pomoci s přípravou všeho, co měl Tom nejspíš v plánu.
„Haló?“ Zavolal Bill a jeho hlas se v otevřeném prostoru hlasitě ozýval.
„Tady vzadu.“ Ozval se silný a smyslný hlas, který upoutal jeho pozornost k velkým dřevěným dveřím vzadu na boku.
Bill si odfrkl, když se prodíral místností a strčil hlavu do dveří: „Ehm… Richard říkal, že… budete potřebovat pomoc…?“ Hlas se mu zadrhl, jak tupě a s údivem hleděl na všechno to vybavení kolem. Další skladiště vybavení. I když tohle bylo na cvičení a upřímně řečeno, Bill viděl jen zlomek věcí, které se v téhle místnosti předtím nacházely; natož aby vůbec věděl, jak je používat.
„Jasně. Rozlož tahle čísla na stejnou plochu a my rozestavíme stanoviště.“ Ozval se hlas, když muž, kterému patřil, konečně zahnul za roh a dostal se do Billova zorného pole odněkud z další části skladu.
Bill zbledl, i když ne strachem, ale šokem a překvapením. Ať už byl ten „Tom“ kdokoli, rychle se stal Billovým oblíbencem. Dotyčný muž byl vysoký, měl skoro dva metry. Měl na sobě bílé tričko bez rukávů a černé sportovní kalhoty s gumičkami v pase a u kotníků, což Billovi dávalo docela dobrou představu o jeho úzkém pasu a dokonale souměrných dlouhých nohách. Měl dlouhé tmavě hnědé vlasy stažené dozadu do volného culíku. Měl pohledný obličej s rovným nosem, dokonalými plnými rty a světle hnědýma očima, které byly jen mírně do šikma, což mu dodávalo zvláštní a exotický vzhled.
„Tady.“ Přerušil Billovy bloudící myšlenky a vrazil mu do rukou laminované listy očíslovaných papírů.
„Jasně. Okay,“ odpověděl a vyschlo mu v krku, když se otočil a vyšel ven.
Celou dobu, co kráčel po dřevěné podlaze, si Bill najednou připadal hloupě. Zrovna když den vypadal trochu veseleji, musel jít a zírat. Teď si o něm ten jediný hezký kluk tady nejspíš myslí, že je idiot, když stojí a zírá s otevřenou pusou.
Povzdechl si. Kdyby mohl Toma vidět častěji, možná by to s dobrovolnictvím tady přes léto nebylo tak špatné. Všichni ostatní tu byli buď obézní zaměstnanci středního věku, nebo ošuntělí veteráni s nadváhou.
Tom vyšel ze skladu se třemi patnáctikilovými medicinbaly v náručí. Tentokrát však těsně následován učenlivým a vesele vypadajícím německým ovčákem s modrou vestou.
„Vezmi ty další dva.“ Tom pokládal míče na první číslo, čímž naznačil, že teď je to stanoviště, na kterém se cvičí.
„Ah, ty máš psa.“ Bill natáhl ruku, aby zvíře něžně podrbal na hlavě.
„Prosím, nedotýkej se ho. Je to asistenční pes,“ řekl Tom, pes vyplázl jazyk a naklonil hlavu, skoro jako by se na svého majitele usmíval.
Bill rychle stáhl ruku a pozorněji si psa prohlédl. Samozřejmě, na sobě měl služební vestu, na které bylo napsáno, že je služební pes, a své jméno.
„Jmenuje se Layka,“ řekl mu Tom rovnou.
„Layka,“ zopakoval Bill. „Promiň, že jsem se ho dotkl.“
„To je v pohodě,“ řekl Tom, když se vrátil ke skladu a zavolal: „Pojď, Layko.“ Pak se rozešel pryč.
Zbytek času strávili přípravami v relativním tichu, Tom popadl nějaké vybavení a Bill zbytek, nastavil stanoviště, než se přesunul k dalšímu. Celkově zabralo nastavení osmnácti stanovišť jen asi třicet minut, a to pokaždé s Laykou, který Toma věrně následoval.
„Vrať se za hodinu, abys mi to pomohl uklidit. Teď můžeš jít.“ Řekl Tom pohrdavě, když se lidé začali pomalu trousit dovnitř. Všichni byli očividně veteráni. Bylo to jasné podle jejich účesů nebo prostě podle toho, jak se všichni nosili.
Co však Billa naprosto zarazilo, bylo to, že všichni měli nějakou protézu. Chyběly jim celé paže nebo jen část ruky nebo nohy, místo kterých měli stroje, které vypadaly jako z filmů.
„Běž se podívat, jestli pro tebe Richard nemá nějakou práci,“ řekl mu Tom skoro hořce, když Bill zamrkal, zavrtěl hlavou, vyčistil si mysl od husté mlhy a přikývl.
***
„Tak jo, prvních pět hodin máš podepsáno,“ řekl Richard, když podepisoval nějaké papíry, naškrábal do nich něco, co Bill neviděl, zavřel složku a usmál se na Billa.
„Díky, pane Dunhame,“ odpověděl Bill dlouhým podrážděným tónem, ale zároveň se mu upřímně ulevilo. Byl rád, že má první den za sebou, ale upřímně řečeno, přál si, aby mohl zůstat a sledovat, jak po Tomově rozpálené kůži stéká pot. Protože když se za ním vrátil, Tom se otíral ručníkem a chladil se.
„Doufám, že si na některé zdejší lidi zvykneš, protože máš před sebou ještě kus cesty,“ lehce se pousmál.
„Jo, Tom je moc fajn.“ Bill najednou cítil, jak mu žaludek spadl až do kalhot: „Jeho třída se zdála být pro lidi, kteří přišli, nejpřínosnější.“ Rychle dodal a přinutil své tváře, aby si udržely stejnou barvu.
„Ah, třída?“ Richard lehce přikývl. „Jo, pomáhá učit lidi po amputaci, jak cvičit a využívat své tělo, ať už je jakkoli neúplné.“
„A to nedělají na terapiích? Nebo rehabilitacích s fyzioterapeuty?“ Zeptal se Bill a nebyl si jistý, proč to vůbec dodal.
„Synku, díváš se moc na televizi. Ne vždycky to VA pokryje, dávky nejsou nic moc, nebo je kolem toho tolik papírování, že se veteránům nedostane péče, kterou potřebují,“ povzdechl si Richard. Bill, stejně jako většina civilistů, tohle prostě nedokázal pochopit. Nikdy neušel ani míli v ničích botách, natož v botách veterána.
Bill si zhluboka povzdechl a zaklonil hlavu. Nevěděl, co je to VA, a ani ho to moc nezajímalo, rozhodně nepotřeboval slyšet žádnou přednášku.
„Pokud ti nevadí, že se ptám…“ začal Richard, „… co jsi udělal, že jsi vyfasoval tolik hodin?“
Bill se narovnal. „Ah, já…“
*Túúút*
Jeho tok myšlenek přerušilo prudké rychlé zatroubení klaksonu auta. Věděl, že to je jeho odvoz, jeho kamarád Andreas, který přijel v černém Audi. „To je pro mě.“
„Uvidíme se zítra, Bille,“ řekl mu muž ve středním věku, když mu lehce mávl rukou a vrátil se ke své práci.
Bill si povzdechl a usmál se na svého blonďatého kamaráda, když usedl na prázdné sedadlo spolujezdce vedle Andrease, kluka v jeho věku, a také stejně rozmazleného.
„Ahoj, kriminálníku,“ řekl vesele, když se Bill připoutal.
„Já jsem do kriminálu nešel, Andy,“ odpověděl mu Bill rozmrzelým tónem, když protočil očima.
„No a co,“ odpověděl mu nenuceně, když vyjel z parkoviště a zamířil na hlavní silnici.
„Tak co… potkal jsi nějakýho sexy muže v uniformě?“ Zeptal se ho blonďák se šibalským úsměvem na rtech, který jasně naznačoval víc než jeho otázka.
„Ani ne,“ odpověděl mu Bill upřímně. „Ale byl tam jeden fakt sexy chlap Tom.“
autor: Dark_horse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
