autor: Dark_horse
Tom si spokojeně povzdechl a pomalu procházel řádky zralé zeleniny. Dotýkal se každého ještě nedozrálého kousku a usmíval se. „Většina z vás je hotová,“ řekl láskyplně, „… ale některé z vás potřebují ještě trochu času.“
Lajka hlasitě dýchal, když spokojeně následoval Toma mezi řádky, a občas si přičichl k některému ovoci a zelenině, kterých se Tom dotkl.
„Letos bude dobrá úroda, Layko.“
Layka spokojeně zaštěkal a udělal pár kroků dopředu a postavil se po Tomově boku.
„Jsi víc než služební pes, příteli.“ Tom se na Layku usmál a podrbal ho mezi ušima.
Tom vytáhl ze zadní kapsy zahradnické nůžky a popadl bednu, která byla kousek od nich. Pomalu obešel svůj zelený domek, ostříhal několik svých výsledků práce a opatrně je uložil do bedny.
V dnešním světě lidé platili horentní sumy za „bio“ a „potraviny bez pesticidů“, což byl podle Tomova názoru jen módní způsob, jak říct „potraviny bez všech těch sraček“. Takže jaký je nejlepší způsob, jak se držet dál od lidí, než se věnovat pěstování a prodeji potravin? A přesně to Tom udělal.
Kromě toho, že Tom po zbytek života pobíral invalidní důchod, neměl ve skutečnosti žádnou placenou práci… alespoň ne konvenční. Peníze, které dostal z odstupného, použil na stavbu své pýchy a radosti, svého skleníku.
Obrovskou vlhkou místnost s řadami a terasami ovoce, zeleniny, jedlých květin a hub. A nejenže to vše měl pro svou obživu, ale také vše prodával. Stačilo si přijít pro objednávku a zaplatit za ni.
„Haló?“ Ozval se milý a zvědavý hlas.
„Anne,“ usmál se Tom, když vzhlédl a uviděl zářivě zrzavou ženu, se kterou mluvil po telefonu a kterou očekával.
„Tome, jak se máte?“ Zeptala se, když se rozhlížela po všech rostlinách a procházela mezi řádky, aby se setkala s jejich pěstitelem.
„Dobře. Vaše objednávka je kompletní. Sedm kilo *sírovce,“ oranžové houby, která připomínala květinu nebo možná i křupavé dozlatova osmažené tortilly naskládané jedna na druhé, „a šestnáct kilo různé zeleniny.“
„Děkuju vám moc, Tome,“ usmála se Anne a sáhla do kabelky pro malý svazek bankovek, kterými Tomovi zaplatila.
„Vůbec nemáte za co. Miluju své rostliny,“ sladce se usmál Tom.
„Oh, nechci vás zdržovat, takže nevadilo by vám, kdyby sem, do vašeho skleníku, přišel můj syn a vzal tu druhou bednu?“ Zeptala se Anne, když se podívala na obě bedny a usoudila, že obě unést nedokáže.
„Jistěže ne, jen mu řekněte, aby na nic nesahal.“ Řekl a otočil se, aby se postaral o své další rostliny, s Laykou v patách.
Anna přikývla a vzala bednu s houbami.
***
Bill si povzdechl a šoural nohama, když vstoupil do obrovské horké a vlhké místnosti. Když uviděl všechny ty rostliny, nemohl si pomoct a zašklebil se. Kdo by, kruci, věnoval svůj čas rostlinám? Kdo měl tolik času, že vypěstoval stovky kilogramů potravin ročně?
„Kdo si najde čas na pěstování těchhle sraček?“ Zamumlal Bill, když se rozhlédl kolem sebe.
„Já jo,“ odpověděl mu otrávený a nespokojený hlas.
Billovi se chtělo umřít a doufal, že se země otevře a celého ho spolkne. Poznal ten hlas. Byl mu až příliš povědomý a byl to přesně ten, který Billa za poslední tři dny naprosto dostal.
Vzhlédl a jeho vyděšené, chvějící se oči se střetly s Tomovýma rozzlobenýma. Ale Bill si nemohl nevšimnout, že je v nich něco víc než jen hněv… bylo jasné, že je v nich mnohem víc, něco, co Bill nedokázal pojmenovat.
„Promiň. Nechtěl jsem…“
„Ale ano, chtěl. Tady je objednávka tvé matky,“ řekl rovnou, ale s čistou upřímností v hlase, přerušil oční kontakt a pokynul hlavou k malé plné bedně.
„Dobře,“ odpověděl Bill, jeho oči orámované černou tužkou se konečně pohnuly, když zamrkal a podíval se na místo, kam Tom ukazoval.
„Pojď, Layko.“ Tom poplácal svého psa po hlavě a pokračoval v chůzi řádkem, přičemž kontroloval každou rostlinu.
Když Bill zvedal bednu a dával pozor, aby si nezlomil žádný z černých nehtů, nemohl si nevšimnout, jak je Tom ke každé rostlině něžný, jako by každá z nich byla jen spícím dítětem, které milující otec kontroluje.
Jasně, každý živý si do jisté míry vážil života, ale něco na tom, že najednou hodnota malé rostlinky byla tak hluboce ceněna, Billa dostalo. Kolikrát lidé jen tak rozšlapali bylinky, rostliny, květiny, nebo dokonce mrknutím oka vyhodili hnijící zeleninu či ovoce, i když dobře věděli, že i když hnije, uvnitř se skrývají semínka, v nichž čeká život?
***
Flashback
Tom si povzdechl, zvedl předloktí k čelu a otřel si z něj pot. Rozzuřený horkem se svalil na své tenké nylonové lůžko, které držel pohromadě laciný obyčejný hliníkový rám.
„Nedáváte to teplo, seržo?“ Ozval se veselý a hravý hlas.
Tom vzhlédl a spatřil přicházet vojáka, profíka jménem Ladwig, přesněji řečeno byl zdravotník… což mu vyneslo láskyplnou přezdívku „Bandaid“.
Ačkoli na rozdíl od Bandaida, který byl v plné uniformě, si Tom při vstupu do rozpáleného stanu, jenž měl být po následujících sedm měsíců jeho společným „pokojem“ a „domovem“ spolu s nejméně dvaceti dalšími muži, sundal bundu uniformy.
„Hej, Bandaide,“ řekl Tom vesele, když si mladý voják zhluboka povzdechl a svalil se na vlastní lůžko nedaleko od toho jeho. „Jaká je stupnice horka?“
„Pět, seržante,“ řekl Bandaid, když si také sundal vlastní bundu.
„Zkurvenej život,“ zasténal Tom. „Ani novej sestřih nepomáhá.“ Líně si přejel rukou po hlavě.
„Hej, *seržante Kaulitzi?“ Zeptal se náhle Bandaid s nadějným výrazem v očích.
„Jo?“
„Nerad se ptám… ale mohl bych si půjčit váš harddisk? Na tom svým jsem už viděl všechny filmy,“ vysvětlil s lehkým úsměvem.
„Jasně.“ Tom se otočil a otevřel víko skříňky u nohou své postele.
Konec flashbacku
Layka zakňučel s hlavu vzpřímenou, už ji neopíral o přední tlapky. To, co citlivé a dobře vycvičené zvíře probudilo, bylo házení hlavou jeho pána ze strany na stranu a jemné sténání, které mu unikalo ze rtů.
Zakňučel a vyskočil z postele, kde dosud vedle Toma klidně spal. Německý ovčák přešel pokoj kolem postele. Postavil se na zadní tlapky, jednou se podepřel a druhou rozsvítil světlo.
Otočil se zpátky k Tomovi a přitiskl čenich svému pánovi ke krku, dokud se jeho oči pomalu nerozlepily.
Tom byl bledý a lehce zpocený, když rozespale mrkal. Ale podařilo se mu vyloudit malý úsměv na rtech, když viděl Laykův ustaraný výraz.
„Díky, chlapče…“ zašeptal Tom, když se posadil na posteli a dovolil svému milujícímu společníkovi, aby mu láskyplně položil hlavu na koleno, jako by Tomovi říkal, že tu pro něj bude, ať se děje cokoli.
Tom se podíval na hodiny, bylo 03:34. Jeho hodina fitness měla začít až v deset, ale upřímně řečeno, byl až příliš vyděšený, aby šel znovu spát. To, co se mu zdálo, byla ve skutečnosti vzpomínka… i když se mu v hlavě přehrávala pořád dokola jako nějaký zvrácený film. I když tentokrát byl rád, že ho Layka vzbudil dřív, než se to dostalo do té špatné části.
„Pojď, Layko, půjdeme se projít,“ řekl, když se konečně rozhodl pro nějakou akci.
Tom popadl z nočního stolku gumičku a stáhl si vlasy do volného culíku. Povzdechl si, když se natáhl ke straně nočního stolku a popadl protézu nohy.
*Sírovec žlutooranžový – jedlá houba rostoucí na stromech a pařezech, podobně jako hlíva
*Seržant – v povídce budu používat hodnost seržanta, v ČR se používá hodnost četař. Ale vzhledem ke skloňování, pane četaři zní kreténsky, nechám pane seržante… jen pro upřesnění
autor: Dark_horse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
