autor: Dark_horse
Tom zívl a hledal vzadu ve skladu nějaké vybavení, které potřeboval na dnešní trénink. Poté, co běžel, dokud se Layka doslova neunavil a odmítl běžet dál, se Tom rozhodl pomalu jít domů a podívat se na film, než byl čas vyrazit do své třídy, aby se připravil.
Popadl sadu natahovacích gum s úchyty na obou koncích a znovu zívl.
Hlava mu vystřelila vzhůru, když uslyšel tiché a nejisté kroky. Svaly se mu napjaly, když spatřil Billovu půvabnou tvář, jeho nádherné čokoládové oči lemované černou tužkou a plné jakéhosi strachu.
„Ahoj…“ začal Bill, podíval se na své boty a přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
„Jsi tu, protože mi máš dneska ráno pomoct?“ Zeptal se neomaleně Tom.
„Ne, Richard už mi nějakou práci zadal…“ zvedl jednu pěstěnou ruku k uchu a zastrčil si za něj několik zatoulaných černých pramínků, „přišel jsem jen… abych ti… ehm… dal tohle.“
Druhá ruka, kterou měl za zády, se konečně objevila a odhalila něco, co vypadalo jako plastový květináč s hlínou a malým stonkem se třemi drobnými větvičkami a řídkým listím na nich. „Je to rostlinka,“ řekl Bill nervózně.
Tom si opravdu nebyl jistý, co na to odpovědět, kromě té nejjasnější odpovědi: „Jo, to vidím.“
„Já… je mi líto, co jsem řekl,“ přiznal Bill a trochu sklonil hlavu.
„Ne, to není. Věděl jsi, že to, co říkáš, bude zraňující,“ zdůraznil Tom, až se jeho čelist lehce sevřela.
Bill se kousl do dokonale lesklého rtu a tohle malé gesto zachytil Tomův napjatý pohled. „Máš pravdu… je mi…. spíš líto, že jsem to řekl… než jsem viděl, jak moc máš svoje rostliny rád.“
Tom se jen nepatrně uvolnil. Možná, že civilisté nebyli tak ignorantští, jak si myslel. „Díky,“ řekl nakonec, vzal si malou mladou rostlinku a podařilo se mu na ni usmát.
„Je to keřík ananasového jahodníku… rostlinka… nebo tak něco,“ řekl Bill nepřesvědčivě, protože toho kromě názvu a samotných plodů moc nevěděl. „Plody vypadají jako jahody…“
„Až na to, že mají bílou barvu,“ dokončil Tom s malým úsměvem. „A slyšel jsem, že chutnají jako ananas…“
„Cool. Nevěděl jsem, jestli už tuhle rostlinu máš…“ Bill znovu přenesl váhu z jedné nohy na druhou.
„To je od tebe velmi velkorysé, Bille… a ne.… vlastně nemám.“ Dodal upřímně šťastným tónem.
„Měl bych se vrátit do práce…“ usmál se nervózně Bill. „Řekl jsem Richardovi, že ti to jenom odnesu a hned se vrátím.“
„Okay,“ odpověděl Tom s malým úsměvem; úsměvem, při kterém Bill roztál a z něhož mu poskočilo srdce.
***
„Jedeš po něm?“ Zeptal se s úsměvem Andreas.
Bill se ušklíbl a zakoulel očima. „Ne,“ řekl to téměř s odporem v hlase, což mu bylo velmi nepodobné, protože obvykle byl první, kdo komentoval, jak je jiný kluk přitažlivý.
„Jen nezapírej,“ řekl Andreas trochu ostře.
„Tom je…“ Bill si beznadějně povzdechl, jaký vlastně je? Byl jedinečný, „… jiný.“
„Jako v čem? Je to vyzrálý slušňák, který umí pořádně rozhýbat čelo postele?“
„Ne!“ Vykřikl frustrovaně Bill. „Nic spojenýho se sexem.“
Zhluboka se nadechl a zamyslel se. Tom byl víc než jen kus masa, byl víc než jen hezký kluk, který upoutal jeho pozornost… teď jen jak to vysvětlit Andreasovi, aby to viděl stejně.
„On je… já nevím… jako by mu chyběla nějaká část,“ řekl nakonec Bill. „Celkově nemá rád lidi… ale má takové… spojení s ostatními veterány.“
„Čaruje nebo co, kurva?“ Dobíral si ho Andreas.
Bill si povzdechl a sklopil hlavu. „Ne. Já jen… myslím… že má mnohem hlubší život než civilisté. Jen si myslím, že není společenský, protože…“ znovu si povzdechl a chvíli přemýšlel o správných slovech. „… si prošel něčím… čemu nerozumíme.“
„No a? Ne každý žije stejnej život.“ Andreas obrátil oči v sloup. „To on sám se s tím musí vyrovnat.“
„Jsi zasraný ignorant…“ povzdechl si zhluboka Bill a ve tváři měl smutný výraz. „Poznal jsem jinou stránku těch lidí… veteránů. Někteří z nich… se snaží navázat kontakt s civilním světem… a myslím, že Tom je jedním z nich.“
„Tady to je.“ Číšnice vesele přerušila dvojici a položila na stůl dva talíře: „Jednou fish and chips a jedou buffalo chicken burger.“
„Díky,“ řekli oba jednohlasně, pak jim řekla, že kdyby něco potřebovali, stačí jen zavolat.
„Začal jsi být depresivní,“ řekl Andreas, když popadl hranolku a zakousl se do ní.
„Já?“ Vysmál se mu Bill a zakoulel očima. „To ty tady sedíš a vytahuješ sexuální věci o Tomovi, a pak si děláš legraci z veteránů, protože ‚se přes to nedostali‘.“
„No, sečteno a podtrženo, nechápu to.“ Pokrčil rameny Andreas.
„Tak se nehádej…prostě buď upřímný a řekni, že jim nerozumíš,“ řekl mu Bill otráveným tónem.
„Jak myslíš, děvko,“ ušklíbl se Andreas a hodil Billovi do obličeje horkou hranolku.
„Sráči,“ hravě opáčil Bill, když se usmál a zakousl se do hranolky.
„Ti staříci z tebe dělaj duševně starýho,“ zavrtěl lehce blonďák hlavou.
„To bych neřekl. Každý člověk je prostě… tak složitý a má tolik moudrosti, kolik se naučí,“ pokrčil Bill rameny a změnil téma. „A co výška? Nevyšilujou kvůli tomu vaši?“
Andreas se ušklíbl. „Jo, jasně. Můj táta se spíš zabývá mojí novou nevlastní mámou.“
„On to s tou holkou myslel vážně?“ Bill překvapeně povytáhl obočí.
„No, ona to není tak úplně ‚holka‘, Bille, Kate je sedmadvacet,“ podotkl Andreas. „Ale jo. Můj táta si Kate vzal, takže jakmile odejdu na vysokou, on a ona se vydají na cestu kolem světa.“
„Snažila se tě nutit, abys jí říkal ‚mami‘, nebo tak něco?“ Zeptal se Bill, upřímně zvědavý.
„Jo. Ale protože je jen asi o deset let starší než já… ani náhodou,“ dodal a rázně zavrtěl hlavou.
„Takže jí prostě říkáš Kate?“ Pokrčil rameny.
„Jo.“ Andreas i Bill si ukousli ze svých jídel a začali žvýkat, než pokračoval. „Ale asi je dobře, že má někoho, kdo mu bude dělat společnost, až se odstěhuju.“
„A co tvoje máma?“ Bill si olízl rty a napil se koly.
Andreas se ušklíbl a vydal ze sebe sarkastické „Ha,“ když obrátil oči v sloup. „Kate je relativně normální ve srovnání s tím, co předvádí moje máma.“
„Cože? Má novýho přítele?“
„Tak nějak,“ pokrčil Andreas rameny. „Právě se dala dohromady s nějakým Brazilcem, který létá s helikoptérou.“
„To nezní tak špatně,“ řekl Bill trochu zmateně.
„Je mu třiadvacet, je dost mladej na to, aby mohl bejt její syn.“ Pak Andreas dodal: „… a nemluví anglicky.“
„Co?!“ Zeptal se Bill a obočí se mu naprostým zmatením nakrčilo. „Tak jak spolu můžou chodit, když ani nemluví stejným jazykem?“
„Moje řeč, ale bral moji mámu všemi deseti, jako by byla nějaká bohyně,“ dodal Andreas.
„Chápu, že…“ Bill najednou ztuhl, protože něco upoutalo jeho pozornost. Otočil hlavu a posunul ji dolů, podíval se pod několik stolů a spatřil uvnitř bistra ležet psa. Andreas otočil hlavu a rozhlédl se kolem sebe ve snaze zjistit, co vidí Bill.
„Kdo sem přitáhl toho psa?“ Řekl Andreas skoro znechuceně.
„Musí to být asistenční pes, jinak by ho sem nepustili,“ protočil očima Bill.
„No ale i tak. Psí chlupy? Fuj,“ zamračil se Andreas.
Bill zavrtěl hlavou a podíval se směrem ke psovi, tentokrát však nad stůl. Srdce mu poskočilo a obličej mu náhle zbledl. Podle psa poznal, kdo to je, a přesto ho pohled na jeho majitele zasáhl.
„Tome,“ zašeptal Bill, když viděl, jak se dokonale vysportovaný a vyrýsovaný muž zdvořile usmál na servírku, a pak vstal, nejspíš připraven odejít.
Jeho hluboký a jemný hlas zněl jako píseň, z níž Billovi přeběhl mráz po zádech. „Pojď, Layko.“
V tu chvíli se Billovi najednou chtělo zvracet, i když ne proto, že by se mu zvedal žaludek, ale proto, že teď už věděl, proč je Tom tak samotářský. Tam, kde končila nohavice jeho basketbalových šortek, končila i jeho levá noha. Od kolene dolů vypadal Tom jako něco ze sci-fi filmu, polovina nohy byla zcela umělá.
autor: Dark_horse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
