autor: Dark_horse
Flashback
„Teď když už jste si udělali přehled o konvoji, má někdo nějaké otázky?“ První seržant se usmál a sepjal ruce, načež uslyšel z jednotky pevnou a jednotnou odpověď. „Ne, pane seržante.“
„Vynikající, takže všichni vědí, v jakém jdou pořadí, kdo jsou jejich řadoví velitelé a kdy je jejich S.P. čas?“ Zeptal se, rozhlédl se kolem a ujistil se, že tu nejsou žádné nejisté tváře.
Opět jako správně vycvičení vojáci všichni jednohlasně odpověděli: „Ano, první seržante!“
„Rozchod,“ řekl s bradou nahoře a v pevném postoji.
Tom si povzdechl, otočil se, velmi neformálně přerušil řady a podíval se na své družstvo: „Vezměte si nějaké *MRE a začněte se cpát. Naše jednotka neodjíždí dřív než za 45 minut.“
„Hooah, seržante,“ odpověděli líně, pokývali hlavami a odšourali se k obrovské kartonové krabici a začali se jí prohrabovat v naději, že najdou něco lepšího než příšernou chuť.
„Hej, seržante Kaulitzi?“ Uslyšel mladý veselý hlas, který volal jeho směrem.
„Ahoj, Ladwigu,“ pozdravil zdravotníka, který k němu přiklusal.
„Jsem zdravotník přidělený k vašemu oddílu,“ řekl s vysílačkou v ruce, což byla ve vší počestnosti věcička, která měla větší dosah než ty, které se dají koupit v obchodě.
„Nekecej?“ Odpověděl Tom a cítil, jak se jeho nálada zlepšuje. Ladwig byl milý kluk, který mu přirostl k srdci jako mladší bratr. „Vezmi si nějaký MRE, Bandaide, naši se tu ještě chvilku zdrží.“
„Rozumím, seržante,“ řekl s úsměvem, když zamířil ke stejné krabici, aby si také vybral svoje jídlo.
Konec flashbacku
Layka zakňučel a olízl Tomovi obličej a zmateně naklonil hlavou, když se Tom probral ze spánku na gauči a otevřel oči. „Jak jsi věděl, že se mi zdá zlý sen?“ Zeptal se mrzutě a ztěžka zívl.
Německý ovčák nastražil uši, když znovu zaslechl zvonění zvonku u dveří.
Tom se trochu zamračil. Obvykle k němu návštěvy nechodily, takže mu teď dávalo větší smysl, proč Layka vypadal ustaraně, když ho probudil.
Kdo by to mohl být?“ Zamumlal si pro sebe Tom, spíš než by s Laykou skutečně mluvil, když se posadil a podíval se na dveře. „Už jdu,“ zavolal, když se natáhl a popadl berle.
Jistě, měl luxusní mechanickou nohu, kterou obvykle nosil, ale v líných dnech, jako byla právě dnešní sobota, se neobtěžoval si ji nasadit, pokud nemusel nutně vycházet z domu.
Ztěžka si povzdechl a s berlemi se vydal přes obývák k domovním dveřím.
„Ano?“ Řekl podrážděným tónem, když začal otevírat dveře. Ale ztuhl a zvedl obočí, když uviděl Billa, jak tam stojí, dívá se dolů a vyděšeně se kouše do rtu.
„Ahoj… ehm,“ začal, nejistý, co vlastně říct.
„Bille? Co tady děláš? Vždyť je sobota.“ Tom se díval za Billa a snažil se zjistit, jestli tam s ním není i jeho matka, která si u něj chce udělat objednávku.
„Ehm… já…“ Bill se zhluboka nadechl. „Viděl jsem tě… tuhle…“ zarazil se uprostřed věty, když se mu podařilo alespoň trochu zvednout oči a všiml si, že Tom dnes skutečně chodí o berlích.
„Viděl jsi mou nohu a…?“ Naléhal Tom, který už začínal být z Billova chování otrávený. „Vlastně, abych byl přesný, část nohy,“ opravil se.
„Chtěl jsem vědět, jestli nepotřebuješ… nějakou pomoc? Nebo bych ti mohl pomoct s domácími pracemi…“ Bill si vlastně ani nebyl jistý, co přesně má na mysli.
„Proč? Protože mám jednu nohu?“ Zamračil se Tom a naštvaně nakrčil obočí. Podle jeho tónu teď bylo celkem jasné, že Bill hrál na Tomovy nervy. „Podívej, Bille. Možná jsem přišel o polovinu nohy, ale věř mi… jsem víc než schopný udělat všechno, co může dělat normální člověk, a možná, že i ještě o něco víc.“
Bill se kousl do rtu. „Ne, promiň. Já jen…“ odmlčel se, aby se zhluboka nadechl. „Včera… když jsem viděl tvou… no… prostě… jsem si uvědomil, že nevím nic o tobě… ani o veteránech… ani o tom, čím si procházejí…“
Tom tam stál, soudil Billa a přemýšlel o tom, co říká. Bill to nemyslel zle, ale také nechtěl znít tak bezradně. Byl to civilista a popravdě řečeno, Tom mu jeho neznalost nemohl mít za zlé. Přinejmenším se snažil to pochopit.
Zhluboka si povzdechl a ustoupil stranou, přičemž si pomohl berlemi. „Fajn, pojď dál.“ Řekl to jasně rezignovaným tónem, nebo spíš jako by toho už teď litoval.
Bill přikývl a vstoupil dovnitř. Žasl nad výzdobou a nad tím, jak vše vypadá moderně. Usmál se, když viděl Layku, jak vyklusává z obýváku a jde směrem k Tomovi, i když se v půlce zastavil, jako by ho něco zaskočilo, sedl si a hleděl na Billa.
„Ano, Layko, opravdu máme návštěvu.“ Tom se o berlích přesunul ke gauči, svalil se na něj a s povzdechem si udělal pohodlí v měkkých polštářích.
Bill se zadíval na poličku kousek od něj a pomalými tichými kroky zamířil k zarámovaným fotografiím. Na všech byl Tom, hladce oholený s úhledným krátkým sestřihem, ve vojenské uniformě s různými vojáky, kteří se s ním všichni očividně přátelili.
Také tam byla vystavena složená vlajka do trojúhelníku a různá vyznamenání.
„Armáda Spojených států, šest let.“ Tom se neomaleně zamračil a náhle si vzpomněl na všechny ty roky.
„Ach,“ přikývl Bill.
Mlčeli snad celou věčnost, až si nakonec Tom povzdechl a promluvil. „Podívej, Bille, nejsem z těch, kteří moc mluví… takže se s tebou dohodnu.“
Bill pokýval hlavou, odhrnul si pramen černých vlasů za ucho, skousl si ret a nervózně poklepal koleny. „Co tím myslíš?“
„Strávíš hodinu denně tím, že pro mě uděláš práci, kterou si vyberu,“ navrhl Tom s drobným úsměvem. „A já ti na oplátku odpovím na jednu otázku, a to tak podrobně, jak jen to půjde.“
„Okay…“ řekl Bill tichým šepotem.
„Dneska jsi už jednu dostal zadarmo, když jsem ti řekl, kolik let jsem sloužil,“ zavřel oči Tom a pomalu se zhluboka nadechl.
„Takže…?“ Začal zvědavě Bill, jelikož si nebyl jistý, jestli to znamená, že nedostane šanci se o Tomovi dozvědět víc. Tedy alespoň dnes.
„Jdi ven do skleníku… a vytrhej plevel…“ Tom si lehl na bok, prudce se nadechl a zívl, hlava se mu přitom zabořila do polštářů. „Já si na hodinu zdřímnu.“
Bill se usmál a vyzul si boty. Svými pěstěnými nehty popadl okraje ponožek a sundal si je také. Když si před odchodem ven zapamatoval každou jemnou křivku Tomovy spící tváře, nemohl si pomoct a srdce se mu rozbušilo.
*MRE – Meal Ready to Eat – jsou to takový ty balíčky, kde je hotový jídlo k přímé spotřebě, pro vojáky
autor: Dark_horse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
