autor: Dark_horse
„Jak se mu vede?“ Zeptal se Georg a položil velkou teplou ruku na Billovo kostnaté rameno.
„Je v pořádku,“ povzdechl si Bill při pohledu na Tomovu spící postavu. Upřímně řečeno, nebyl si jistý, co víc by měl říct.
„Brzy se probere,“ řekl Georg tiše a usrkl kávy, připraven zůstat s Billem několik dalších hodin vzhůru.
„Já vím…“ zamračil se černovlásek. „Jen bych si přál… abych tam přišel dřív…“
„Bille,“ začal Georg se zamračeným a naštvaně svraštělým čelem. „Udělal jsi, co jsi mohl, a podařilo se ti zachránit mu život. Nemohl jsi přece vědět, že se Tom předávkuje.“
Bill jen přikývl, když Layka ze svého místa na podlaze zakňučel. Věnoval Billovi smutný výraz a nešťastně si položil hlavu, když také čekal, až se Tom probere.
Bill si nemohl pomoct, ale stále měl před očima, jak našel Toma bledého jako sníh. Jeho rty byly úplně suché a měly lehce levandulovou barvu. Tom většinou nikdy nepřišel pozdě, natož aby zrušil hodinu, takže když si Bill uvědomil, že Tom nepřišel, rychle zamířil k němu domů.
Cítil, jak mu panika svírá srdce a krev mu ztuhla v žilách, když uslyšel Layku štěkat u okna a viděl, že má přední tlapky na skle a snaží se upoutat jeho pozornost.
Bill kopl do dveří, přímo do zámku, a vyrazil je. Zbytek byla změť pláče, proseb, zběsilého volání na tísňovou linku, světel, záchranářů a za normálních okolností by se Bill červenal při představě, že přitiskl své rty na Tomovy, ačkoli tentokrát to bylo za účelem resuscitace.
Tomovi vypumpovali žaludek a léčil se, ačkoli se už dva dny neprobudil, a za tu dobu byl zkontaktován Georg a střídal se u něj s černovlasým krasavcem.
„Já vím…“ Bill se nešťastně sesunul na židli, líně natáhl ruku přes opěrku a podrbal Layku na hlavě.
„Bille?“ Oslovil ho Georg šeptem, když si Billa zvědavě prohlížel.
„Jo?“ Odpověděl a odtrhl oči od Tomova bezvládného a téměř mrtvě vypadajícího těla.
„Víš, proč má Tom tuhle vážně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu?“ Zeptal se Georg s prázdnou tváří, jako by o něčem přemýšlel.
„Ne, vlastně ne. Ale předpokládám, že to souvisí s tím, že přišel o nohu,“ pokrčil rameny Bill.
„Jo, přesně tak.“ Georg se posadil a položil si ruku na koleno. „Bylo to, když jsme byli nasazeni v *****, v táboře *****.“
„Opravdu si myslíš, že bys mi to měl říkat?“ Zeptal se Bill se strachem v hlase, že by to Tom mohl slyšet.
„Nedělej si starosti, jestli to Tom uslyší, může si maximálně tak políbit prdel, když se naštve,“ přelétl Georg očima svého přítele v sladké nevědomosti.
„Tak jo…“ řekl Bill s malým úsměvem.
„Měl to být standardní konvoj vozidel z ***** do *****… ale to se nestalo…“
***
Flashback
„I–E–D!!“ Vykřikl střelec ve věži vozidla za ním, když Tom zasténal bolestí, jelikož si narazil bok o kus kovu.
„Kontakt!!!“ Znovu vykřikl, když kulka cinkla o malý vyvýšený kovový okraj, který ho chránil.
„Kryjte se!! Přepadení!!!“ Zařval střelec vedoucího vozidla, když se země roztříštila a zaburácela zvukem vybuchujícího minometného granátu.
„Vykopněte okno!“ Zařval Tom směrem ke svému pasu, kde byli převrácení pasažéři.
Řidič zasténal a zběsile si rozepnul pás, posadil se a pomohl Bandaidovi rozepnout i ten jeho. Oba zasténali, když do sebe narazili. Z obou stran se ozývaly kulky, když se řidič posadil a oběma nohama kopl do okna.
Sklo při jeho kopání pomalu křupalo a za chvíli se celá skleněná tabule uvolnila ze svého rámu. „Kryjte mě!“ Zařval Bandaid, když si pověsil pušku kolem krku a z Tomova pohledu bláhově přeběhl na stranu, která byla právě zasypávána kulkami.
„Co to, kurva, děláš?!“ Zařval Tom, když zvedl ruce a naznačil Bandaidovi, aby se vrátil.
„Ty neumřeš, seržo!“ Zakřičel, když Toma chytil v podpaží a silně zatáhl, doufaje, že ho řidič dokáže krýt dostatečně dlouho.
Tom přitiskl nohy narovno k sobě a vykroutil se z věže, zatímco ho Bandaid táhl. Adrenalin mu stoupal, když dopadl na zem, a vyškrábal se na druhou stranu s doktorem těsně za sebou.
„Jsi zatracený idiot!“ Zakřičel Tom, když se sesunul na zem vedle řidiče a popadl náhradní pušku.
„Seržo…“ ozval se hlas pomalu a s panikou.
Tom se otočil a vyrazil do akce. „Tlakový obvaz!“ Vykřikl a natáhl se k malému objemnému balíčku, který měl zdravotník u pasu. Tam na rameni se mu zvětšovala jasně lesklá rudá skvrna.
Tom přitiskl polstrovaný obvaz na zdravotníkovo rameno a jako odpověď si vysloužil hlasitý výkřik. „No tak, musíme jít!!!“ Zakřičel řidič, když se postavil, i když v mírném podřepu, zatímco Tom pomáhal Bandaidovi na nohy.
„Ve vedlejším voze jsou další místa,“ křikl, když sledoval signály rukou od spolujezdce, který právě opětoval střelbu.
„Jdeme!!!“ Zakřičel řidič, když držel pušku u sebe a běžel těch krátkých osm metrů k dalšímu vozidlu.
„No tak, Bandaide,“ zachrčel Tom bolestí v kyčli, když pomáhal zdravotníkovi na nohy poté, co mu kolem rány utáhl obvaz.
„Počkej,“ řekl Tom a čekal na signál od řidiče, který už byl vzadu u dalšího vozidla a přebíjel svoji pušku.
„Okay, teď!“ Vykřikl Tom, držel obvaz, když se společně rozběhli k řidiči, který je kryl opětovanou střelbou.
Konec flashbacku
„Na těch krátkých osmi metrech… šlápl na další IED…“ zamračil se Georg, „… a ustřelil si levou nohu.“
„Ach můj Bože…“ zašeptal Bill a položil si ruku na ústa.
„Ten kluk, Ladwig, zdravotník, co byl s Tomem… byl tak… prošpikovaný šrapnely, ani nevím jak… ale dokázal se posadit… a přiložit Tomovi na nohu škrtidlo, aby zastavil krvácení.“
„On ho zachránil?“ Zeptal se Bill.
„Jo… ten chudák kluk nakonec umřel na následky svého zranění. Vnitřní krvácení, vykašlával krev a byl prošpikovanej kovem.“
„Ježíši…“ zašeptal Bill.
„Jo. Myslím, že to Layka se nakonec rozhodl zůstat po Tomově boku… protože to byl pes na vyhledávání bomb, který měl mít ten den službu…“
„Co se stalo?“ Zeptal se Bill a podíval se na smutně vypadajícího psa.
„Den předtím si vykloubil tlapku. Tehdy to bylo ještě úplně nové štěně,“ odpověděl Georg. „Ale ten pes… bože… byl Tomovi tak oddaný, že ho nechali vycvičit jako asistenčního psa a po propuštění ho Tomovi dali.“
Všichni chvíli mlčeli, jen slyšeli, jak přístroje pípají a vydávají další zvuky.
„Ten kluk se pro Toma vracet nemusel. Tom věří, že jinak by neumřel… a cítí se kvůli tomu provinile,“ řekl Georg. „A nikdo… nikdy nemůže úplně pochopit… jaké to je… probudit se s vědomím, že žiješ v ukradeném čase… že žiješ čas někoho jiného.“
„Takže proto se předávkoval prášky na spaní?“ Zeptal se Bill se slzami v očích.
„Jo… Trazodonem. Je to antidepresivum, které ti pomůže spát, běžně se předepisuje veteránům s posttraumatickou stresovou poruchou,“ opřel se Georg do židle.
„Cítí se tak strašně provinile…?“ Zašeptal a z řas mu unikla jediná slza.
„Jo… a Layka taky,“ dodal se zamračeným výrazem.
autor: Dark_horse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
