autor: hexagram
Přesvědčivý důkaz
Než jsem došel k Billovu domu, můj tep se zklidnil do rovnoměrného rytmu, který odpovídal mým krokům. Pocit viny se vytrácel, jako bych se vrátil do starých časů, kdy jsem si zašukal, vzal peníze a šel. Když jsem stoupal po schodech, rukou jsem nahmatal balík peněz v zadní kapse a žaludek mi sevřel záchvěv úzkosti.
Aniž bych musel klepat, otevřel jsem dveře a vstoupil do bytu s jedinou myšlenkou v hlavě: Jak mám tohle říct Billovi?
„Oh ahoj, jdeš trochu pozdě,“ vstal z gauče a něžně si sundal kočku z klína. Vlasy měl lehce rozcuchané a na sobě měl stejné oblečení, jako když jsem odcházel, jako by celý den nic nedělal. Vypadal docela roztomile.
Na jeho poznámku jsem jen pokrčil rameny, když ke mně přistoupil blíž, políbil mě na rty a rukou mě pohladil po vlasech. Srdce mi poskočilo, a hned se mi sevřelo, jak jsem se snažil v hlavě zformulovat slova.
„Jsi v pohodě?“ Zeptal se Bill a naklonil hlavu na stranu s tázavým pohledem. Zvedl obočí a zkoumal, co je příčinou mého mlčení.
„Jo,“ řekl jsem. Než jsem se od něj stačil odvrátit, vlepil mi na rty polibek a chvíli nechal rty přitisknuté k mým. Teplo jeho těla mě pohltilo a kontrastovalo s chladem, ze kterého jsem právě přišel. Pohyboval rty a já si nemohl pomoct, ale odpověděl jsem na jeho polibek a pohladil ho po tváři. Jeho jazyk mi přejel po spodním rtu a nesměle mě žádal o vstup. Ale než jsem mu mohl vyhovět, odtáhl se a zamračil se.
„Vypadáš jinak,“ řekl. Jak to mohl poznat? Je snad jasnovidec nebo co?
„Hele, tohle se ti nebude nejspíš poslouchat dobře,“ řekl jsem s povzdechem. A je to tady. „Ale já jsem se tak trochu s někým vyspal.“
V tu chvíli ze mě okamžitě spustil ruce a ustoupil, jako by se spálil. „Prosím, řekni mi, že je to jen vtip,“ zamumlal a zavrtěl hlavou. Jen jsem na něj zíral a nebyl jsem v tu chvíli schopnej říct nic, co by jeho nebo mě uklidnilo. Doufal jsem, že z mýho mlčení vše pochopí. „Není divu, že chutnáš jinak…“ zamumlal, než se mu ve tváři objevil ten ublížený výraz. „Proč jsi kurva…?!“ Zadržel dech a hledal v mých očích naději. Hej, aspoň jsem byl upřímnej. Aspoň to by měl ocenit.
„Jsem k tobě jen upřímnej,“ řekl jsem a viděl, jak tiše zalapal po dechu a odtrhl ode mě zdrcený pohled.
„Proč bys to dělal?!“ Vykřikl. Natáhl jsem ruku a snažil se vzít jeho do své, abych ho vřele uklidnil, ale on ji stáhl zpět.
„Hej, uklidni se!“ Vykřikl jsem dřív, než stačil vybuchnout.
„Ne, do prdele, neuklidním se!“ Zařval. Příliš pozdě.
„Udělal jsem to pro peníze, který jsem opravdu potřeboval,“ řekl jsem s lehkým, hořkým úsměvem, vytáhl štos bankovek a ukázal mu ho, než jsem ho strčil zpátky do kapsy. Vypadalo to, že ho to rozzuřilo ještě víc, protože jeho oči nebezpečně sledovaly štos papírů.
„Oh, tak TÍM jsi to fakt, kurva, vylepšil!“ Vykřikl a rozhodil rukama. „A to, že v tu chvíli tak trochu chodíš se mnou, tě vůbec nesere!“
„Nikdy jsme si tohle oficiálně neřekli… víš?!“ Řekl jsem, naklonil se dopředu a už jsem se necítil tak sebevědomě ohledně toho nacvičeného argumentu, protože Billova čelist zůstala neuvěřitelně překvapeně otevřená.
„A celou tuhle zasranou dobu jsme nebyli nic?!“Vykřikl na mě. V jeho tváři jsem viděl naprostý šok z mého chabého argumentu, ale nemohl jsem se mu divit. Pravda, pro to, co jsem udělal, neexistovala žádná omluva, ale mohl ohledně toho být menší dramatická svině. To, jak se choval, mě v tu chvíli začalo opravdu srát.
„Wow, vážně jsem si myslel, že kvůli tomuhle nebudeš tak strašně vyšilovat,“ vykřikl jsem a rukama si nervózně pohrával s dredy, za které jsem se vztekle škubal. „Samozřejmě, že nerozumíš tomu, proč jsem to udělal. Celej svůj zkurvenej život jsi dostal cokoli, cos chtěl,“ z mého hlasu kapala hořkost, jak jsem se mu vysmíval. Tohle se mohlo opravdu rychle zvrtnout, oba naše temperamenty se začínaly vymykat kontrole.
„To je taková píčovina!!“ Zařval Bill a jeho vztek se vrátil: „Podvedl jsi mě, kurva, a na to není žádná omluva,“ procedil skrz zuby, jeho tvrdá slupka se začala pomalu hroutit a já viděl, jak se v jeho pohledu začíná zračit smutek a zlomené srdce.
„Hele, jasně jsem tě varoval, než tohle všechno začalo,“ ukázal jsem na něj prstem, když jsem to prohlásil. Už pro mě začínalo být těžké udržet svůj temperament na uzdě. „Čekal jsi nějakou zasranou pohádkovou romantiku? Se mnou ne. Já jsem tě kurva varoval.“
„Od tebe jsem nic nečekal,“ zařval a rozpřáhl ruce. „A o to tady kurva jde. Nečekal jsem, že půjdeš a uděláš tohle! Kurva, já si fakt myslel, že pro tebe něco znamenám.“
„Ah, kdy tě tohle napadlo? Pokaždé, když jsem ti řekl, abys vypadl z mého zasraného života?“ Křičel jsem a minulost mi zarývala do mysli, když z každého mého slova kapal sarkasmus. „S tím vším jsi kurva začal ty. Je to tvoje zkurvená chyba!“
Vyšiloval jsem. Měli jste mě vidět – začínal jsem se potit, jak jsem zatínal pěsti, abych nepraštil do zdi. Jako by se ze mě v tu chvíli vylilo všechno, co jsem cítil.
„Počkej, jestli to dobře chápu – je to MOJE chyba, že jsi mě podvedl?“ Vykřikl posměšně a začal se smát.
„Ne, tvoje chyba je, že jsi mi věřil. Víš, kdybys nebyl součástí mýho zkurvenýho života, necítil bych se teď tak na hovno, ale ty ses do něj dostal tak kurevsky hluboko, že tě z něho nemůžu dostat.“
Oba jsme ztěžka dýchali a zírali na sebe přes celou místnost. Oči mu cukaly, naklonil hlavu a zamračil se ještě víc, ale pak jeho tvář povadla v žalostném výrazu.
„To je tvůj způsob, jak to omluvit?“ Usmál se jako zlý bastard, kterým je. „Myslel jsem, že už máme tyhle sračky dávno za sebou.“
„Někdy tě, kurva, tak strašně nenávidím!“ Křičel jsem na něj a cítil se přidušen hněvem, který naplňoval vzduch mezi námi. „Kvůli tobě se cítím jako sračka!“
„To ty jsi SÁM sebe donutil cítit se jako sračka!“ Zařval na mě zpátky a přistoupil ke mně blíž. „Doufal jsem, že už jsi skončil s tím, že se snažíš být pořád tak zkurveně nasranej a plnej nenávisti!“
„A co když je to přesně to, co jsem?! A co když to, že s tebou vyjebávám a lámu ti srdce, je to, co dělám nejradši! Co když, kurva, je to tak?!“ Křičel jsem na něj zpátky.
„Sakra, proč jsem se s tebou, KURVA, vůbec bratříčkoval?“ Zařval a kopl do gauče vedle sebe. Yuki okamžitě seskočila a odběhla do ložnice. Kéž bych taky dokázal utéct. Bill se na mě podíval a já viděl, jak se mu v očích tvoří slzy. Byl to vztek, nebo lítost? Oboje mě bolelo.
„Možná jsi to ty, kdo je v prdeli,“ vykřikl jsem a sledoval ho, jak chodí po pokoji, jako by byl tikající časovaná bomba, která brzy exploduje.
„Víš co, seru na tyhle sračky,“ zastavil se a podíval se na mě. „Vypadni z mýho domu.“
„Ah, stejně jsem se chystal vypadnout. Teď to vidíš z té správné perspektivy,“ ušklíbl jsem se zle a cítil, jak se ta stará část mého já vrací a pohlcuje mě, můj pocit viny úplně zmizel. Cítil jsem se zatraceně dobře.
„Vypadni, kurva, z mýho domu!“ Křičel a horečně hledal něco, co by po mně hodil. Než se to mohlo zvrhnout v násilí, protočil jsem očima, vyšel ze dveří, dupal po schodech dolů a vrátil se do chladných ulic.
Mou mysl okamžitě začaly zaplavovat hlasy. Seru na to. Neměl jsem si s ním vůbec začínat. Necítil bych se tak mimo kontrolu, kdybych ho, kurva, neměl tak rád. Zasmál jsem se sám sobě při těch myšlenkách a kopl do prázdné plechovky, která ležela na chodníku.
Vztek nezmizel bez ohledu na to, jak dlouho jsem chodil. Ten starý démon se kolem mě ovíjel a já chtěl jen křičet.
Možná to takhle bylo lepší. Lepší bez Billa, lepší bez normálního života. Měl bych se prostě vrátit k tomu, jak to bylo vždycky a navždycky litovat, že jsem kdy změnil své zvyky jen proto, že mi do života vstoupil ten kluk se štěněčíma očima.
Cítil jsem, jak se začínám uklidňovat, a vnitřnosti se mi tím hrozným pocitem zkroutily. V hrudi se mi usadila srdcervoucí bolest a už jsem necítil vztek, lítost ani touhu křičet nebo mlátit do zdi. Cítil jsem zkurvenej smutek. Smutek je mnohem horší než vztek. Smutek vás dusí, dokud se z vašeho hrdla nevydere zakňučení. Cítil jsem se smutný a osamělý, a to bylo mnohem horší než cokoli jiného.
Potřeboval jsem ze sebe tu bolest dostat.
Vyhledal jsem tu starou uličku, kterou jsem kdysi tak dobře znal. Jakmile můj zrak našel tu temnou ulici, zahnul jsem za roh a doufal, že tam bude nějaký dealer, který mi něco prodá. Cokoliv. Prachy jsem měl v kapse. Cokoli, aby ta bolest a ta strašná lítost a touha zmizely.
I když jsem si mohl nalhávat cokoli, nic nebolí tolik jako ztráta někoho, na kom vám záleží. A mně na moc lidech nezáleželo, takže to mluví za vše. Mohl bych si říct – seru na Billa, stejně jsem ho nikdy nechtěl, ale každá část mého já ví, že tohle je obrovská lež.
Zmítal jsem se mezi lítostí a vztekem. Rozerván tou bolestí.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem ve tmě neviděl. Kurva, tohle nebyla šťastná noc. Asi budu muset najít jinou uličku.
Když jsem se vydal zpátky do osvětlenějších ulic, uslyšel jsem za sebou kroky a ostré nádechy, jako by někdo utíkal. Otočil jsem se a uviděl, jak se ke mně rychle blíží stín. Přibližoval se k mému zornému poli, takže jsem té osobě viděl do tváře. Srdce mi na vteřinu poskočilo nadějí, kterou jsem okamžitě zahnal.
„Kaulitzi, co tady, kurva, děláš?“ Zašeptal David, když se přede mnou zastavil. Vůbec nevypadal jako on – neměl oholenou tvář a jeho oblečení bylo špinavé a pomačkané, úplně odlišný než jeho klasický podnikatelský vzhled. Měl vytřeštěné oči, jak se kroutil, otáčel a zběsile se rozhlížel. Zakňučel a jeho pohled hovořil jasně – byl neuvěřitelně vyděšený.
„Hej, člověče, co je s tebou?“ Poplácal jsem ho po zádech a doufal, že se uklidní. Jeho tělo se roztřáslo ještě víc, oči nedokázaly zůstat na místě, jak prohledávaly každý roh a oba východy z uličky.
David znovu zakňučel a zalapal po dechu, než promluvil.
„Jsou tady,“ zašeptal.
Jakmile to řekl, uslyšel jsem za sebou cvaknutí, jak někdo natáhl zbraň.
autor: hexagram
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
