autor: Dark_horse
„Měl bych ti vypíchnout oko vidličkou a ošukat tvůj oční důlek…“ slyšel Bill, jak Tomův chraplavý hlas šeptá Georgovi.
„Ty jsi tak nevděčný,“ slyšel Georga odpovídat. „Na pokraji smrti a jsi stále stejný kretén.
„Jdi… do… prdele,“ řekl Tom trhaně.
„Nebude to dost teplý, když si přitom nebudeme koukat do očí,“ opáčil Georg, než vyšel na chodbu, zhluboka si povzdechl, zavrtěl hlavou a podíval se na Billa.
„Nezdá se, že by měl dobrou náladu,“ řekl Bill a zamračil se.
„Je v pohodě. To je jen vojenský humor,“ poplácal Georg Billa po rameni. „Být tebou, tak si pospíším, až sestry zjistí, že je vzhůru, začnou se motat kolem.“
„Jasně.“ Bill se kousl do rtu, a jak byl zvyklý, podíval se na své nohy, když vstoupil do dveří se džbánkem vody v rukách.
„Ježíši Kriste, Bille… ty jsi prostě… nemohl nechat… všechno tak… jak je… že ne?“ Řekl Tom skřehotavým hlasem.
Bill se kousl do rtu, když přistoupil k Tomově posteli a nalil mu sklenici vody.
„Díky…“ řekl Tom tichým hlasem, než se napil.
„Ty jsi…“ začal Bill pomalu, „… opravdu tak moc chtěl umřít…?“
„Nebudu lhát, Bille…“ zamračil se Tom, když odložil sklenici a těžce si povzdechl. Řekl snadněji, když se napil. „Jo, chtěl,“ odpověděl nakonec upřímně.
„Georg mi řekl o… však víš… o tvé noze…“
„Jo. Ten sráč mi to řekl,“ zabručel naštvaně.
„Opravdu jsi na mě tak moc naštvaný… že jsi stále naživu…?“ Zeptal se Bill tiše.
„Bille…“ začal Tom s povzdechem. „… nikdy jsem neodešel.“
„Cože?“
„Ten den, kdy jsem přišel o nohu na *****,“ řekl Tom s povzdechem, „pořád tam jsem… bojuju o život.“
„Já ne.…“ zamračil se Bill. „Já to nechápu.“
Tom si zhluboka povzdechl. „To je posttraumatická stresová porucha. Část mě tam pořád je… prožívá ten den znovu a znovu… jako v nějakém zvráceném filmu,“ olízl si rty a znovu se napil, než se znovu zhluboka nadechl.
„A někdy je toho prostě moc?“ Dokončil Bill otázkou.
„Jo…“ zašeptal Tom. „Moje tělo bojuje o přežití… s myslí, která se snaží zemřít.“
„Tome… já nevím, co na to říct….“ Tohle nebyla jen deprese, jak si Bill myslel. Tom měl pravdu, většina lidí by tohle nedokázala pochopit.
Tom se nečekaně pomalu natáhl a položil svou ruku na Billovu a pevně ji stiskl. „Velká část mého já je stále velmi smutná a chce zemřít…“ Navzdory své bledé a popelavé pleti se dokázal usmát, „… ale díky tobě… jiná část mého já začíná věci přehodnocovat…“
Bill se na Toma smutně usmál, ale než stačil cokoli říct, vešla do jeho pokoje rychlým krokem sestra. „Promiňte, mladý muži, budete muset odejít, doktor chce udělat testy a vidět pana Kaulitze o samotě.“
***
„Máš štěstí, že nezavolali tvým rodičům,“ obrátil oči v sloup na svého přítele Georg.
„Já vím, okay?“ Tom se svalil na pohovku a zabořil se do měkkých polštářů.
Dočasné opatrovnictví bylo svěřeno Georgovi, protože Tom odmítl sdělit telefon nebo adresu svých rodičů. Jedinou podmínkou bylo, že Tom teď musí alespoň jednou týdně navštěvovat terapeuta, dokud nebude uznán za psychicky schopného se o sebe postarat. Georg se tedy prozatím nastěhoval do Tomova domu, do volného pokoje.
„Žerty stranou…“ zamračil se Georg, když zapnul Tomovu televizi, „… to jsi byl tak… ztracený… že sis se mnou nemohl… prostě… jen promluvit?“
Tom si povzdechl, ne proto, že by o tom odmítal mluvit, ale protože nevěděl, co říct. Jak vůbec popsat, co se mu honilo hlavou? „Já jen… pokaždé, když jsem šel spát… stále jsem prožíval ten den… znovu a znovu.“
„Tuhle část chápu,“ zamračil se Georg.
„… a pokaždé, když jsem se probudil… neustále mi to připomínalo, že každý můj nádech… patří někomu jinému…“ dokončil smutně.
„Takže proto ses předávkoval?“ Zeptal se Georg a přemýšlel, jestli mu z Tomova příběhu něco neuniklo.
„… a pak přišel tenhle… grázl… Bill,“ řekl s malým úsměvem. „Pořád po mně pokukoval… urážel moje rostliny… pak mu to bylo líto a koupil mi malou rostlinku… a jako bludička se ke mně pořád vracel, aby mě poznal…“
„A?“ Přitlačil na něj Georg a pozvedl obočí.
„Zezačátku pro mě dělal nějaké domácí práce…“ zamračil se Tom, „a já jsem začal… mluvit… vlastně mluvit o… všem… o své vojenské historii…“
„No a?“
Chvíli zůstali potichu, když se Tom natáhl a podrbal Layku na hlavě, čímž si od svého věrného společníka vysloužil zafunění a šťastný úsměv. „… uvědomil jsem si, že poprvé… po velmi dlouhé době… jsem vlastně šťastný.“
Georg se vymrštil do sedu a ve tváři se mu zračil vztek, i když jen naoko. „Proto jsi spolykal všechny ty prášky? Protože tě Bill dělá šťastným?“
Tom nic neřekl, když se Georg zhluboka nadechl. „Tome, to, co se stalo, byla tragédie, nikdo by neměl žít s tvou vinou… ale dostal jsi druhou šanci… a musíš ji využít… a být šťastný a žít život… i kdyby to měl být jen jeden den.“ Georg podložil Tomova záda a vřele se na něj usmál. „… a nemělo by záležet na tom, jestli je to s Billem. Koho to zajímá? Jemu na tobě moc záleží, Tome. Zavolal záchranku, dal ti umělé dýchání a zůstal u tebe celý den, než jsem se tam dostal.“
Tom jen přikývl a mlčel snad celou věčnost, zatímco nechal Georgova povzbudivá slova doznít. „Jahody,“ řekl konečně Tom s vážnou tváří.
„Cože?“
„Matně si vzpomínám, že jsem na svých rtech cítil jeho lesk na rty poté, co mi dal umělé dýchání,“ řekl Tom zamyšleně. „Chutnal jako jahody.“
„Já vím, že je to citlivé téma…“ začal Georg pomalu, „… ale možná ti z nějakého důvodu nebylo souzeno skončit s Riou.“
Tom ani neodpověděl, cítil se citově i duševně otupělý, když si vzpomněl na svou nyní už bývalou přítelkyni.
„Chci říct… jo, je to pořád jenom dítě, ve srovnání s námi…“ řekl Georg, „… ale dělá tě šťastným… a viděl jsem, jak ses změnil k lepšímu…“
„Nech mě chvíli přemýšlet…“ řekl Tom a nechal hlavu pomalu klesnout na polštář a zavřel přitom oči.
„Okay, udělej to… já ti udělám horký čaj s citronem,“ stáhl Georg rty do rovné linie.
„Čaj?“ Zeptal se Tom pomalu upadající do transu.
„Jo, teď mám pod kontrolou tvoje léky… takže ti nemůžu jen tak dát prášek na spaní, když tě právě propustili po předávkování.“ Vysvětlil s pokrčením ramen, když vstal a odešel do kuchyně, kde začal hledat konvici.
***
Tom seděl v proutěném křesle, oči měl zavřené, tvář obrácenou ke slunci a jen tak naslouchal zvukům šustících rostlin ve svém skleníku. Nespal, ale v poslední době si užíval obyčejné sezení ve svém skleníku s tváří obrácenou ke slunci a jeho teplu.
„Tome?“ Uslyšel z dálky volání. Tom si nemohl pomoci, ale usmál se a zhluboka se nadechl. Byl to hlas, který neslyšel už čtyři dny, od svého propuštění z nemocnice.
„Ahoj, Bille,“ odpověděl Tom sladkým tónem, dostatečně hlasitě, aby ho krasavec s havraními vlasy slyšel. „Pojď si ke mně sednout.“
Bill se usmál a sestoupil dolů, opatrně, aby nespadl ze dvou malých schodů vedoucích do skleníku. Nasál vůni všech bylinek, květin, zeleniny, ovoce a hlavně omamnou… svěží čistou vůni země. Bill se nedivil, že Tom miluje být tady, daleko od lidí, hluku, světel a smogu.
„Už je ti lépe?“ Zeptal se jemně a nesměle, když přistoupil blíž ke křeslu.
„Tak nějak… myslím… bude to trvat dlouho, než budu zase celý,“ řekl Tom tiše a upřímně. „Posaď se,“ poplácal prázdné místo vedle sebe.
Bill se nervózně kousl do rtu, když se posadil vedle Toma, který měl stále zavřené oči a ve tváři uvolněný výraz.
„Sedni si a uvolni se,“ pobídl ho jemně Tom.
Bill jen přikývl, i když si hned potom připadal hloupě, protože Tom vlastně nemohl vidět pohyb jeho hlavy.
Stále byl napjatý, když se posadil a křeslo hlasitě zavrzalo.
„Děkuju.“ Tom se pomalu natáhl a propletl své prsty s Billovými. Billova ruka byla naopak napjatá a ztuhlá, jak ho ten kontakt překvapil, „… za to, že jsi mě zachránil…“
Měl pocit, že jeho srdce praskne, když roztál, jeho prsty se uvolnily a sevřely Tomovu ruku nazpět. Nemohl si pomoct, ale ze samého štěstí se přihlouple usmál, když se naklonil a položil si hlavu na Tomovo rameno.
„Zasloužíš si každý nádech,“ řekl Bill, než taky zavřel oči a prostě si užíval… života.
KONEC
autor: Dark_horse
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
