autor: hexagram
Účinek
Nejsem si jistej, jak je možný, že jsem ještě neomdlel, jelikož jsem cítil, jak se z mýho těla vytrácí energie i krev, zatímco mi Becky pomáhala sehnat pomoc. Jelikož jsem hrdej chlap, odmítl jsem se o ni opřít a šel jsem sám, pomalu, což mě každou vteřinou ještě víc vysilovalo. Nemyslel jsem si, že to zvládnu.
To je to nejhorší, co by se mohlo stát. No, nejspíš ne. Ale asi bych radši umřel, než abych se objevil celej od krve a zesláblej u Billových dveří s předstíraným úsměvem: „Ahoj, kotě! Já vím, že už mě nikdy nechceš vidět, ale za chvíli nejspíš umřu, takže mohl bys mě, prosím tě, nějak ošetřit nebo tak něco?“
Aspoň bych viděl jeho tvář, než umřu.
Wow, jsem sentimentální.
Zdolat schody v mým stavu bylo možná to nejtěžší, co jsem zatím musel udělat. Ale konečně jsme byli u dveří, a zatímco já jsem si měl v duchu nacvičovat, co Billovi řeknu, jelikož jsme se v tu chvíli tak nějak vzájemně nenáviděli; soustředil jsem se spíš na to, abych zůstal při vědomí.
„Otevři, kurva!“ Zařvala Becky a vztekle zabušila na dveře. Tohle asi nedopadne moc dobře, co?
„Co to sakra…“ ozval se ženský hlas. Viděl jsem, jak Bee se zamračením otevírá dveře a dívá se na Becky jako na vetřelce. „Proboha, Tome!“
Pokorně jsem se na ni usmál a chytil se za bok. Najednou se mi podlomila kolena a já na vteřinu ztratil rovnováhu, ale hned jsem se zase vzpamatoval. Vypadal jsem uboze.
„Můžu dostat nějakou… náplast nebo tak něco?“ Zeptal jsem se a můj hlas zněl tlumeně a ochraptěle Viděl jsem, jak Bee zírá na mou ránu, ruce jsem už měl celé zakrvácené, a vykročila z bytu směrem ke mně.
„Bee, kdo je to?“ Slyšel jsem přibližující se tichý hlas, protože jsem většinu času zíral do země. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem zničeného Billa. Možná vypadal ještě hůř než já. Oči měl neuvěřitelně podlité krví a oblečení na něm viselo, takže vypadal až moc pohuble. Držení jeho těla nebylo o nic lepší, měl ramena svěšená velmi nízko. „Oh, kruci ne. Tohle není… kurva…“
„Pššt, on krvácí!“ Přerušila ho Bee mateřským hlasem, když mi položil ruku na rameno a vedla mě do bytu.
„Myslím, že to zasraný říznutí o papír rozhodně zvládne,“ protočil očima Bill a střelil po mně unaveným pohledem.
„Je pobodanej,“ řekla nakonec Becky a já jako na povel zasténal z náhlého záchvěvu chladu, který mi projel tělem; stiskl jsem si ránu ještě víc a doufal, že tím zastavím krvácení.
„Cože?!“ Vykřikl, ale než stačil vstřebat to, jak vypadám, jeho oči se zastavily na Becky. „Ty děvko!“
Prosím, žádný žabomyší války. Prosím, ne.
Právě jsem prožíval ten nejzvláštnější pocit déjà vu.
„Prosím, Bille, teď s tím nezačínej.“ Bee ho lehce strčila do ramene. „Prvně musíme pomoct Tomovi, hlavy jim můžeš utrhnout až potom.“
Jé, díky.
Vedla mě do obýváku, Bill a Becky mě následovali. Než jsem však stačil dojít k jakémukoli cíli, pocítil jsem mdloby a padl na kolena.
Svaly se mi sevřely, žaludek se mi zvedal, jak mi byla čím dál větší zima. Zavřel jsem oči a kousl se do rtu, abych nekňučel bolestí. Bolelo to víc než cokoli, co jsem kdy zažil, a měl jsem pocit, že s tou příšernou bolestí se moje vnitřnosti derou na povrch. Skrčil jsem se.
„Prosím, udělej něco!“ Vykřikl Bill v panice a padl přede mnou na kolena. Vzal do dlaní můj obličej a zvedl ho, abych se mu podíval do očí. Usmál jsem se na něj a on mi malý úsměv oplatil, i když mi ukápla slza, když jsem znovu zakňučel. Ale srdce mi trochu poskočilo, protože jsem věděl, že to není tak, že by mě úplně nenáviděl.
Bee odběhla do vedlejší místnosti a rychle se vrátila s mokrým ručníkem a tlustými bílými obvazy. Bože, ona bude zachránkyně mýho života. Dřepla si vedle mě a opatrně mi položila ruce na bok, aby mě donutila stáhnout ruce. S výkřikem jsem to udělal a cítil, jak se vrací ostrá bolest. Viděl jsem, jak se Bill nervózně kouše do rtu.
„Musíš si sundat tričko,“ nařídila Bee. V tu chvíli jsem věděl, že budu muset udělat všechno, co mi řekne. Nevím, kde vzala ty lékařské znalosti, ale tak nějak jsem se chtěl dožít alespoň dalšího dne.
Bill ke mně přiskočil blíž a sevřel spodní lem mýho trička. Naše oči se setkaly a naše ruce se pomalu začaly synchronizovaně pohybovat. Jeho oči mě dokázaly rozptýlit od bolesti, která mi pronikala bokem, když se mokrá látka odlepila od rány. Zasyčel jsem, ale zvládl jsem to. Zničený triko teď leželo pohozené na podlaze. Bee mi rychle začala ošetřovat ránu, mokrým ručníkem mi otřela krev, a pak ho na ránu přitlačila, aby zastavila krvácení.
„Kurva, tohle tě mohlo zabít…“ zašeptala s očima upřenýma na svoje ruce.
„To je super vědět,“ ušklíbl jsem se. Bill se usmál, ocenil můj humor v tak těžké chvíli, ale jeho oči vypadaly stále ustaraně.
Náhle se Becky, která předtím mlčky stála a sledovala scénu před sebou, opět ozvala.
„Bille, já vím, že zrovna teď není úplně nejvhodnější chvíle,“ začala. Bill jí věnoval téměř zlomyslný pohled, ale poznal jsem, že jí i tak dává šanci. „Ale já… vážně se omlouvám za to, co jsem udělala.“
Zamračil se, ale otočil se k ní celej, vstal a přišel blíž. Byli teď ode mě dál, takže jejich hlasy byly tišší, ještě víc tlumené mokrými zvuky ručníku a mým neustálým usykáváním bolestí.
„Byla to tvoje vina jen částečně,“ zamumlal Bill nevinně.
„Milovala jsem ho tak moc, že jsem to na něj zkusila, i když jsem věděla, že chodí s tebou,“ řekla. „Ale ty ho miluješ tak moc, že ho pořád chceš zpátky, i když tě podvedl.“
Zavládlo mezi nimi ticho a mně se podařilo zadržet dech. Nikdy předtím jsem Becky neslyšel mluvit takhle upřímně a filozoficky. Znal jsem ji jen jako středeční zakřiknutou holku a nic víc. Bee mi obvázala tělo do silných obvazů, čímž se jí trochu povedlo zastavit krvácení.
„Budeš potřebovat pár stehů,“ prolomila Bee tíživé ticho.
„Cože? Ne.…“ zasténal jsem. V žádném případě bych nezvládl zaplatit účty za nemocnici a všechny tyhle sračky.
„Vezmu ho do nemocnice,“ najednou se Bill vrátil zpátky ke mně a zatahal mě za paži.
„Ne!“ Vykřikl jsem a prosebně se na něj zadíval. Než stačil něco namítnout, přerušil jsem ho. „Pamatuješ, jak jsi mě tehdy po té nehodě v Rapture prosil, abych tě nebral do nemocnice?“
„Ale tohle je…“
„Prosím, teď to udělej ty pro mě.“ Chytil jsem ho za ruku a stiskl ji. V jeho očích jsem viděl boj, ale nakonec se obrátil na Bee, aby mu s tím pomohla. Ta si povzdechla a pokrčila rameny.
„No stejně tam nakonec budeš muset jít,“ odhadla a začala uklízet podlahu.
„Ale ne dneska,“ prosil jsem Billa a držel dál jeho pohled.
„Tohle moc dlouho nevydrží,“ ukázala Bee na mé obvázané břicho. „Zítra tě donutím jít, a neopovažuj se cokoliv namítat.“
Mohl jsem se jen usmát a vděčně přikývnout. Ucítil jsem, jak Bill sevřel mou ruku ještě o něco víc, a podíval jsem se na něj, jak s bolestí v očích zkoumá můj obličej.
„Kávu?“ Slyšel jsem, jak se Bee ptá Becky, která stále rozpačitě postávala v místnosti.
„Moc ráda si ji dám,“ usmála se a obě dívky zamířily ke kuchyni. Opatrně jsem se s pomocí Billovy ruky postavil a on mě vedl do svého pokoje. Byl stejně teplý a lákavý jako vždycky, plný jeho vůně.
Viděl jsem, jak Yuki zvedá hlavu z Billovy velké pohodlné postele. Kočka se postavila a pořádně se protáhla, než seskočila na podlahu. Poprvé se Yuki nevydala hned za Billem; motala se mi kolem nohou, otírala se o mě svým chlupatým tělíčkem, a pak se vydala někam jinam. Asi je pravda, že kočky vycítí bolest.
Něžně mě postrčil, abych si lehl na postel, zatímco on seděl vedle mě a naše prsty byly stále propletené. Myslím, že tohle byl ideální čas na to si promluvit, protože jsem potřeboval vědět, jak to mezi náma vlastně je. Už jsem to nemohl vydržet.
„Vím, že přijít k tobě domů skoro mrtvý není nejlepší způsob, jak se omluvit,“ vyhrkl jsem v naději, že tím situaci odlehčím. Místo toho si Bill odfrkl a kousl se do rtu.
„Jak se ti to stalo?“ Zeptal se.
„Byl jsem ve špatnej čas na špatným místě,“ pokrčil jsem slabě rameny. „Narazil jsem na Davida zrovna v době, kdy ho ten gang, kterej ho pronásledoval, víš, ten, co zapálil Rapture, zahnal do kouta.“
Jeho dech ztěžkl, když kývl, abych pokračoval.
„Zastřelili ho přímo přede mnou,“ řekl jsem a odtrhl od něj pohled. Slyšel jsem, jak zalapal po dechu; hlavou mi proběhl obraz Davidova těla ležícího přede mnou, ale tohle jsem měl už za sebou.
„Ale co to má co dělat s tebou?“
„Hádám, že si myslej, že jsem pro něj pracoval, a tudíž mám svůj podíl…“
„Ale tys s tím neměl nic společnýho!“ Vykřikl skoro dětinsky, zoufale, stiskl mi ruku a oči se mu znovu zalily slzami. „Co když… Nemůžu na to ani pomyslet…“
Slzy se mu začaly pomalu kutálet po tváři, když se opatrně dotkl mé tváře. Pořád jsem viděl, že váhá, jestli se ke mně má přiblížit po tom, co se stalo, a po tom, co jsem zklamal jeho důvěru, ale víc jsem od něj nečekal. Byla to moje chyba.
„Nejvíc ze všeho mě bolelo pomyšlení, že umřu a už tě neuvidím,“ řekl jsem a hlas se mi chvěl emocemi. Vzlykl a jeho nevinné oči se do mě zabodly. „Nemohl jsem odejít, když jsem viděl, že mě nenávidíš.“
Bill jen zavrtěl hlavou a po tváři mu stékaly slzy, když tiše posmrkával. Ale byl jsem příliš daleko, abych mu je setřel.
„Omlouvám se za to, co jsem udělal. Za to, co jsem udělal tobě. N-nám,“ dusil jsem se skoro zoufale, ale nebrečel jsem. „Ty sis to nezasloužil a já si nezasloužím tebe, protože jsem takový kretén. V tu chvíli jsem ty peníze opravdu potřeboval, ale teď už vím, jaká kravina to byla, protože jsem ztratil tebe. Je mi to líto…“
„Já tě, kurva, miluju a představa, že budu znovu každej den bez tebe, mě ničí. Nevím, co bych dělal. Byl jsem příliš hloupej na to, abych si to uvědomil dřív…“
Zalapal po dechu, zabořil mi obličej do krku a objal mě kolem něj. Nedbal jsem na bolest, když jsem ho vzal do náruče a přitiskl jeho tělo na své. Jeho teplo bylo nejlepším lékem na mé zranění, i když kvůli všem našim pohybům se bolest trochu zvětšila.
Plakal mi do krku a hlasitě vzlykal.
„Nemůžu uvěřit, že jsem tě málem ztratil,“ zakňučel. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme se svým způsobem málem ztratili jeden druhýmu.
„Bereš mě zpátky?“ Zeptal jsem se s nadějí v hlase.
„Právě jsi mi řekl, že mě miluješ!“ Podíval se mi do očí, které teď nezářily kvůli slzám, ale dojetím. „Právě ses mi tolik otevřel.“
Kousl jsem se do rtu a cítil, jak se ze mě vytrácejí poslední kousky mého starého já. Nestyděl jsem se, když jsem si uvědomil, co k němu cítím; nestyděl jsem se přiznat si, že ho ve svým životě potřebuju a že bez něj bych byl nejspíš nešťastnej.
„Polib mě,“ zašeptal.
Nic víc jsem nepotřeboval. Trhl jsem sebou, prudce ho políbil na rty a přitiskl jeho tělo ještě blíž k mému. Naše rty se zoufale pohybovaly, znovu jsme si vychutnávali chuť toho druhého, něco, co nám chybělo, a měli jsme pocit, že to trvalo snad věčnost. Jeho jazyk se vrhl vstříc mému a vzájemně si škádlivě hrály. I z tak krátkého polibku, jsme oba lapali po dechu. Ta vášeň byla ohromující. Odtáhl se, hruď se mu prudce zvedla a opřel se čelem o moje. Zatímco měl zavřené oči, obdivoval jsem jeho dlouhé řasy ležící na tvářích.
„Taky se omlouvám…“ zašeptal najednou.
„Za co?“ Zamračil jsem se, jelikož jsem celou vinu svalil na sebe.
„Za to, že jsem se tě málem vzdal tak snadno.“
autor: hexagram
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
