autor: Doris&Lauinka
Zdravím všechny incestní nadšence. Co říct k tomuto dílu? Pro ty z vás, co znají naši spoluautorskou dvojici Doris a Lauinka, je asi zbytečné cokoliv psát. Vy už víte, do čeho jdete. A pro ty z vás, co nás neznají… snad jen nechte se překvapit a užijte si tohle dílo, které nám zabralo víc času, než jsme původně myslely. Věřím, že se vám bude líbit. Budeme rády, když nám dáte vědět, co vy na to Nebudu vám prozrazovat žádné bližší informace, co vás v tomhle příběhu čeká, jelikož bych vás připravila o chvíle napětí. Pusťte se s vervou do toho. Lauí, tobě opět děkuji za spolupráci, se kterou jsem jako vždy spokojená. Vaše Doris
I já zdravím všechny twincestní duše, pokud ještě nějaké zbyly 😀 Tohle dílo nakonec naprosto neplánovaně trvalo napsat dva roky. Prvně jsem se zasekla já, pak měla dlouhou pauzu Doris. Samozřejmě na vině jsou práce, rodina a podobně. Původní nápad na tuto povídku vznikl už někdy v roce 2013 nebo 2014. Už si přesně nepamatuju, z čí hlavy. Každopádně původní verzi, kterou jsme tenkrát psaly, sebral čas, a nakonec jsme po těch letech začaly znovu. Já jsem s touhle verzí naprosto spokojená. Děkuji Doris za spolupráci, která jako vždy, byla plná smíchu, slz a nervů. Ani já k tomuhle nebudu psát nic konkrétního. Užijte si to… za komentáře budeme rády. A ještě bych tímto velmi chtěla poděkovat mé nejdražší Dianě, které nám vytvořila banner. Banner byl vytvořen ještě k původní verzi povídky, takže je taky už staršího data.
Tak hurá do toho!!!
Vaše Lauinka
„… tři, dva, jedna. Jedem naživo.“ Ozval se mužský hlas a potom známá znělka. Bill si sebevědomě poposedl na křesle, které vypadalo docela pohodlně. Točil se na něm, kousek doprava, pak zase doleva, jako by se tohle celé netýkalo jeho osoby. Jako by on nebyl ta hvězda tady. Ze začátku mu tahle účast v televizních show přišla neskutečně zábavná. Protože on miloval pozornost. Miloval, když ho někdo poslouchal, ale postupem času to ztratilo kouzlo. Otázky byly stále stejné a on pochopil, že v tomhle stereotypu už není ani kousek zábavy. Později už ani nedokázal sledovat ten nabitý program show, kde vystupoval, všechny se slily jen v další datum jeho už tak nabitého kalendáře. Někdy si říkal, že je na čase se zastavit, pak když byl rozhodnut to udělat, dostal strach a ještě zrychlil. Cítil se vyčerpaně, ale strach z toho, že by o všechno přišel, byl silnější než on a stal se z něj hnací motor.
Když kamera zamířila na něj, nahodil spokojený úsměv, plný očekávání, jaképak otázky si pro něj připravili. Uměl hrát tuhle hru, vždyť on byl ten, kdo stanovil pravidla. Musel se dokonce i chvíli zamyslet nad tím, ve které show vlastně pro dnešní večer je. Oh, Markus Lanz, jistě, jak mohl zapomenout.
„Vítejte v tomto pořadu, ve kterém dnes zdravíme jednoho mladého muže, který se doslova přes noc stal hvězdou všech módních časopisů, a to nejen v Německu. A není to nikdo jiný než samotný Bill Kaulitz.“ Ozval se potlesk a Bill se usmál víc. Chvíli se bavili o plánech na nové focení, chvíli o jeho soukromém životě. Jasně, to všechny zajímalo nejvíc. Nepohodlně se na židli zavrtěl. Neměl rád, když se šťourali v jeho soukromí, jasně už to k tomuhle životu tak nějak patřilo, ale to neznamenalo, že se to stalo snesitelnějším. Bulvár celkově neustále řešil jeho vztah s Wolfgangem Joopem. Ano, byl mezi nimi věkový rozdíl, ano, jistěže si toho byl vědom. Ale co komu bylo do toho?
Poznali se někdy na začátku jeho kariéry, a právě on byl tím, kdo mu se vším pomohl a ukázal, jak to v tomhle světě chodí. Bez něj by to nikdy nezvládl, což si uvědomoval. A taky mu hodně dlužil. Jejich přátelství se logicky dostalo na další metu, ač si nikdy úplně nepřiznal, že by byl zamilovaný, byl natolik zavázaný tomuto člověku, že jakékoli pochybnosti vždy smetl ze stolu. Prostě tvořili pár, hotovo.
„Ale tobě právě vyšla i první deska, že? Prozraď všem, kteří o tom dosud neměli nejmenší ponětí, o co jde?“ Bill se usmál, upřímně usmál. Tohle byla tak nějak novinka, tedy o tom se mu mluvit i chtělo. Rozpovídal se o albu, které mu před pár dny vyšlo. Nebýt Wolfganga, ani to by se nikdy neuskutečnilo. Když přišlo na soukromí, nikdy nebyl zvlášť sebevědomý. Proto když jeho přítel přišel s nápadem, že by měl vydat CD, smál se tomu. Bral to jako vážně dobrý vtip. Až jednou to prostě udělal, a teď byl vážně neskutečně vzrušený. Znamenalo to další práci navíc, ale opravdu to miloval.
***
Mezitím v zákulisí…
Užíval si poslouchat ho. Užíval si sledovat ho. Miloval ho. Byla to už docela dlouhá doba, přesně pět let, co ho zahlédl v jednom z časopisů, co jeho drahá kamarádka tak ráda četla. Okamžitě se zamiloval do těch čokoládových očí a překrásného úsměvu. Když se potom naskytla situace, neváhal a byl tam, když se procházel po molu s nějakou kolekcí od někoho, kdo ani nevěděl, kdo je. Nezajímalo ho to. Byl tu jen on, velké podium, které mu prostě patřilo. Byl jím tak uchvácený, okouzlený, že tenkrát nedokázal vnímat nic jiného, a vrátilo ho na zem až zuřivé tahání za ruku jeho kamarádky. Toužil se dostat blíž, toužil se ho dotknout. Byl v tom až po uši.
Tajně prošel chodbou jako stín. Byl rád, že tu moc lidí nebylo. Tedy samozřejmě, že bylo, ale všichni měli pozornost upnutou k Billovi. Jeho Billovi. Tajně proklouzl až do jeho šatny. Musel se usmát nad tím, jak neskutečně jednoduché to bylo. Nejistě se rozhlédl a musel se kousnout do rtu. Všude tu byla cítit jeho přítomnost, jeho omamná vůně a on chvíli dovolil všem svým smyslům vypnout a užívat si ji. Pomalu přešel k věšáku, kde byl pověšený dlouhý šedý kabát, jeho kabát. Přejel po něm rukou, spíše jen tak konečky prstů, jako by se měl pod nimi rozpadnout na prach. Pak přivoněl. Jeho rty se zformovaly do spokojeného úsměvu. Pak se tváří otřel o tu jemnou látku a vydechl. Miloval ho každou buňkou v těle a věřil, že kdyby věděl o jeho lásce, miloval by i on jeho. Byli by jen oni dva, nikdo jiný. Na stole mu nechal milostný dopis, kolikátý už? Ale o tomhle jediném si mohl být jistý, že bude doručen tomu správnému. Tomu, komu byl adresován. Tomu, komu patřilo jeho srdce. Poté, stejně rychle jako se sem vplížil, se vypařil. Nepozorován.
***
Po hodině podrobné zpovědi byl Bill konečně vysvobozen. Měl pocit, že přišel o polovinu zadku, jak ho měl přesezený. Jeho program byl ale nabitý, a tak neměl čas se ani nějak protáhnout a jen co zhasly kamery a televizní štáb začal uklízet, zamířil rovnou do své šatny. „Bille, skvělá práce. Takže teď se prosím tě rychle…“ Spustil jeho manažer hned, jak k němu Bill došel a pospíchal mu po boku.
„Teď se prosím tě rychle uprav a máme rychlej přejezd na focení.“ Dořekl Bill s poněkud otráveným výrazem v obličeji. „Já vím, Joste, říkáš mi to dneska už po páté.“ Manažer jen zakroutil pusou, ale nic neřekl. Věděl, že nemá vůbec smysl se s Billem dohadovat. V tomto směru nebyla spolupráce s Billem úplně jednoduchá. Jakmile se Billovi něco nezamlouvalo, dal to náležitě najevo. Ale v podstatě to byl hodný a vlastně i skromný kluk. „Tome!“ Zavolal přes rameno, když míjel v chodbě kluka stejného věku s dredy na hlavě. Zrovna pročítal nějaké papíry s další členkou jeho týmu. Nejspíš harmonogram pro něj. Tom byl totiž jeho fotograf. Členem týmu byl už tři roky, a jelikož se ze všech fotografů osvědčil nejlépe, zůstal jako jediný. Měl proto kolikrát práce až nad hlavu.
„Ano?“ Zvedl Tom hlavu a Bill se zastavil.
„Prosím, až tady skončíš, přijď za mnou do šatny. Chci, abys mi řekl svoji představu o fotkách, abych se podle toho připravil.“ Usmál se Bill, a když Tom se stejným úsměvem přikývl, dal se znovu do kroku. Jost si jen povzdychl. Měl pocit, že tyhle detaily můžou oba chlapci snad řešit cestou na místo, anebo přímo před focením, ale asi to byl jejich rituál, do kterého se už nemíchal.
„No tak, šéfíku… dej si taky trochu pauzu. Myslím, že dobrý kafe ti přijde vhod, a přece nás nezabije pár minutový zpoždění.“ Poplácal Bill svého manažera po rameni, když viděl jeho zbědovaný výraz a zoufalý pohled na hodinky na zápěstí. Jost se chtě nechtě musel uchechtnout a přikývnul. Káva by mu teda rozhodně bodla. Bill za sebou zavřel dveře od šatny a hluboce vydechl. Nakrčil čelo, když uviděl obálku na svém stolku. Už zase? Nebylo to vlastně nic moc neobvyklého. Dostával spousty dopisů, a teď po vydání hudebního CD ještě víc. Spousty milostných vyznání, spousty obdivných řádků, ale také řadu kritických dopisů. To k jeho životu zkrátka patřilo. Uchopil obálku mezi prsty a opatrně ji otevřel. Měl snahu číst každý dopis, který se k němu dostal. Bohužel to nebylo reálně možné, a tak se přímo do jeho rukou dostal jen zlomek celé korespondence. Ostatní musel vyřídit jeho tým. Dbal ale na to, aby se na každý dopis odpovědělo. Začetl se do řádků a mírně se na dopis zamračil. Byl zmatený. Byl zvyklý na milostná vyznání a na antipatie, ale tenhle dopis byl něčím jiný. Na jednu stranu byl jako vždy plný vyznání lásky, možná, že až moc. Tato část dopisu Billovi velmi lichotila a vlastně se mu i líbila. Tak procítěné vyznání mohl napsat jen někdo opravdu zamilovaný. A on snad tak krásná slova ještě nikdy neslyšel, ale závěr dopisu mu k tomu nějak neseděl. Nevěděl, jak si to má vyložit.
„Skonči to, nebo bude konec s námi všemi.“ Bill tu poslední větu četl snad čtyřikrát, ale nerozuměl jí. Jako by k dopisu vůbec nepatřila. Celý dopis slova o lásce a jeho kráse. O oddanosti, kterou k němu neznámý pisatel cítí, a pak místo milého závěrečného pozdravu… tohle. Bill přemýšlel, co vlastně má skončit. Nedávalo mu to smysl. Jaký konec s námi všemi? Kdo mají být „my všichni“? Lehce nadskočil, když se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř nakoukl Tom.
„Jsem tu. Promiň, dřív to nešlo. Helga nutně potřebovala probrat termíny focení snad na rok dopředu.“ Zasmál se dredař a svalil se ležérně do jednoho z křesel. S Billem pracoval už roky a byli přátelé, neměl důvod cítit jakékoliv rozpaky nebo čekat na vyzvání, aby se posadil. „Stalo se něco?“ Zpozorněl, když se zadíval na Billovu tvář. Ta nepatrná vráska na Billově čele naznačovala, že je z něčeho zmatený.
„Ale ne. Jen tady ten dopis.“ Bill složil papír zpět do obálky a hodil ho na stolek. Tom se zatvářil nechápavě.
„No a? Dostáváš tuny dopisů, pokud se nepletu. Byl v tomhle snad nějaký nemístný návrh, se kterým by Wolfík nesouhlasil?“ Bill se zasmál a zakroutil hlavou.
„Neříkej mu tak. Víš, že to nemám rád.“ Usadil se k zrcadlu, aby si překontroloval svůj perfektní make-up.
„Nemáš, ale pokaždý se směješ.“ Zasmál se Tom a Bill musel souhlasit. Věděl, že Tom patří mezi těch několik nechápavců, kteří nerozumí tomu, co může vidět na Wolfgangu Joopovi, ale víceméně se k tomu nevyjadřoval.
„A co je teda v tom dopisu?“ Natáhl po něm ruku, ale nevzal ho úplně. Přeci jen, pročítat Billovu soukromou korespondenci nebylo zrovna slušné, a tak čekal na reakci módní hvězdy. Bill přikývl a dopis mu přisunul. Tom si ho přečetl, ale tvářil se stejně jako vždy, když nějaký dopis četl. „No a? Takový vyznání přece dostáváš dnes a denně, ne?“ Nakrčil Tom nechápavě čelo a prstem ukázal Billovi odstín šedých očních stínů, které si má nanést. Ne, že by se Tom v těchto věcech vyznal, ale za ty roky už byli tak sehraný tým, že přesně věděl, jak která barva na Billovi vypadá, a která tudíž bude nejlepší pro to, aby odvedl co nejlepší práci s objektivem.
„A nepřijde ti zvláštní ten konec?“ Zeptal se Bill, zatímco se soustředěně díval do zrcadla a upravoval se podle Tomova pokynu.
„Ani ne.“ Pokrčil Tom rameny. „Nebo spíš, bych se tím vůbec nezabýval. A teď už pohni, ty hvězdná prdelko, jinak Josta trefí šlak.“ Vrátil dopis na stůl a odešel ze šatny.
autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)
