autor: Doris&Lauinka
Bill se musel pro sebe usmát. Ještě dneska si pamatoval na to, jak se Tom dostal do týmu. Stále to viděl jako včera. Byl vypsán konkurz na místo fotografa a on u toho musel být. Ten den toho měl Bill opravdu hodně a konkurz se proto konal až večer. Bill byl z celého dne neskutečně unavený, a proto i na nově příchozí nebyl zrovna milý. Tři muži se hned sebrali a odešli s komentářem, že na tohle nemají, zbyli tu další tři. Mezi nimi i Tom. Líbil se mu ten sebevědomý až drzý kukuč a téměř ihned měl vybráno. Sedli si jak pracovně, tak i lidsky. Tom vždycky uměl vyslechnout jeho nápady a názory a zkoušel s tím pracovat, jak nejlépe uměl. Věděl, že Tom byl skvělá volba.
Bill si rychle dodělal make-up, a poté opustil šatnu. Vyběhl ven, kde čekalo pár fanoušků, kterým jen s úsměvem zamával, než zmizel v autě, jež je mělo převézt do ateliéru na focení. Bylo už celkem pozdě a on věděl, že tomu bude muset ještě nějaký čas obětovat. Povzdechl si, ale nic neřekl. David se po něm jen s nezájmem podíval a Tom mu oplatil chápavý pohled. Pro všechny tohle tempo bylo vcelku zběsilé. Měli přesně na desátou objednaný ateliér a muselo se zvládnout veškeré promo k novému CD. David stále nejistě sledoval hodinky a mumlal něco o tom, že to v životě nemůžou stihnout. Bill si oblékl nějaký outfit, na kterém se domluvil s Tomem. Ten si rychle připravil svůj fotoaparát. Všichni to chtěli mít za sebou. A tak začali.
Tom se snažil vymýšlet různé věci, co by mohly fungovat, ale byl tu jeden rušivý element, který to ztěžoval. „Hej… hej, Davide, zpomal.“ Tom zakroutil hlavou a položil fotoaparát na stojan. „Takhle nemůžeme pracovat nikdo.“ Protočil otráveně očima.
„Ty to musíš udělat, máme hodinu, kurva.“ Přejel si podrážděně manažer po obličeji rukama.
„My to uděláme, ale bylo by fajn… víte co? Hej lidi, všichni ven, ok?“ Tom začal pakovat maskérky, všechny pomocné asistenty. David zmateně toho kluka sledoval.
„Cože? Zbláznil ses?“ Vytřeštil oči a Tom se před něj sebejistě postavil.
„Podívej, Davide, jsem fotograf a mám tu odvést dobrou práci a vy všichni tu děláte špatný ovzduší, a pokud tu vážně chcete být, ty fotky budou stát za hovno, takže… dej si oraz a věř, že my to s Billem zvládneme, okey?“ David začal něco prskat, tenhle kluk se někdy choval jako ředitel planety, ale věděl, že umí odvést hodně dobrou práci.
„Ale varuju tě, Trümpere, jestli ty fotky nebudou světový, letíš, je ti to jasný?“ Zavyhrožoval ještě, než odešel. A tak osaměli. Bill si povzdechl a sledoval svého fotografa.
„Hej, klid, ano? Upřímně řečeno, ty fotky stojí za hovno. Musíš se uvolnit.“ Předstoupil až před něj. Bill jen nejistě zvedl pohled.
„Vážně jsi právě vypakoval Davida?“ Nakonec se uchechtl a zakroutil hlavou. Tom pokrčil rameny, jako by to nebylo nic extra.
„Jo? Asi jo. Myslím, že takhle bude ta práce efektivnější. A jelikož mi jde o prdel, tak doufám, že projevíš trochu vděčnosti, zapomeneš na ten zpropadenej dopis a budeš tak sexy, jako ještě nikdy.“ Tom si dal ruce v bok a donutil tak Billa k úsměvu. Tom nebyl jen fotograf, byl někdo, kdo mu rozuměl a chápal ho. Tom mohl být přítel, a to bylo něco, v tomto světě obzvlášť, čeho si cenil nejvíc.
***
Později téhož večera na konci města…
Přišel domů vcelku pozdě i na něj. Ale vlastně mu to vůbec nevadilo. Jediné, co ho tu čekalo, byla samota. A taky on. Usmál se, jen co rozsvítil v chodbě, aby znovu uviděl jeho tvář. Bohužel však v papírové podobě. Celý jeho byt jako by byl zasvěcen jen jemu. Zdi byly polepeny plakáty, výstřižky z novin a fotkami jeho idola. Jeho fotkami. Všude, kam oko dohlédlo, byl Bill. K zbláznění? Oh ne, ne pro něj. Jako již tradičně odhodil mikinu na botník a zul se, než vešel do útrob domu.
„Ahoj lásko, jsem tak rád, že… že jsme zase spolu.“ Usmál se na jeden z plakátů. Bylo nejasné, na který z nich, ale to nehrálo velkou roli. Svalil se na gauč a pustil televizi. Vlastně video, kde měl nahraný dnešní pořad, kde Bill vystupoval. Nemohl být doma a sledovat ho, tak se spokojil alespoň se záznamem. Zvýšil hlasitost a přešel k lednici, kde si vzal jedno chlazené pivo. Dneska si ho rozhodně zasloužil. Když pořad skončil, odešel do koupelny. Na to se těšil snad celý dnešní den. Nechal na svoje tělo dopadat horké kapky vody a mysl odletěla někam za hranice reality. Představoval si, jak je tu s Billem, který se ho dotýká a roztírá mu po těle sprchový gel. Sám si ho nalil do ruky a udělal přesně to, co si představoval. Přes hrudník a břicho do svého rozkroku, který byl okamžitě tvrdý. Přesně tohle mu způsoboval. Tlumeně zasténal a pohnul rukou. Jedině tohle uvolnění mu mohlo dopřát alespoň nějakou část odpočinku. Nikdy to netrvalo dlouho, a když vyvrcholil, spěšně ze sebe smyl sperma, mýdlovou pěnu a vylezl z koutu. Oblékl se a svoje unavené tělo přesunul do ložnice, kde téměř okamžitě usnul.
***
„Zlato, jsem doma,“ Zavolal do útrob vily, kde žil se svým partnerem. Žádná odezva, jen se ozval chrochtavý zvuk někde z kuchyně. „Jasně, co jsem čekal.“ Zasmál se trochu černovlásek a vydal se rovnou tam, jen aby našel svého psa s hlavou zastrčenou hluboko v misce. „Pumbi.“ Zasmál se Bill a pes okamžitě zvedl hlavu a vydal se přivítat pána. Bill si k němu dřepl a podrbal psa na hlavě. Na to se ve dveřích objevil i jeho přítel.
„Ahoj, přišel jsi dneska docela pozdě.“ Usmál se a přešel ke svému mladému příteli, aby jej políbil na tvář, jako to dělal vždy.
„Jo… dneska byl prostě šílený den.“ Usmál se trochu, o dopise mluvit nehodlal. Nikdy mu neřekl nic o těch výhružkách. Nechtěl ho stresovat, stačilo, že byl ve stresu on sám.
„Sledoval jsem tvoji show.“ Usmál se a vzal chlapce za ruku, aby ho mohl políbit na rty.
„Jo? A co na ni říkáš?“ Nechal se políbit a usmál se širokým úsměvem.
„Že jsi byl opět úžasný.“
***
Druhý den ráno Bill nemusel vstávat tak brzy, jak bylo obvyklé. Aspoň jednou za čas si mohl trochu přispat. Celý den měl mít volnější, a tak se těšil, že konečně najde i čas na to, aby šel se svým Pumbou na nějakou procházku. Naštěstí byl jeho pes povaleč a zahrada u domu mu bohatě stačila, ale pro Billa to byl druh relaxace. Jeho starší partner už byl pryč. Byl také dost pracovně vytížený, a tak se stávalo poměrně často, že se ráno míjeli. Bill se spokojeně napil kávy, kterou pro něj Wolfgang připravil na stůl, a spokojeně zamlaskal. Ani se neupravoval. Čekal ho rozhovor s novináři a na to se mohl klidně připravit až na místě. Podrbal svého čtyřnohého miláčka za ušima, ale odezvou mu bylo jen otevření jednoho oka s pohledem, který jasně říkal, že se hodlá ještě válet v posteli. Bill se zasmál, na oči nasadil sluneční brýle, popadl tašku a klíče od auta a vyšel z domu. Jen co za sebou zamknul a zamířil k autu, už z dálky to viděl. Obálka za stěračem. Nemohla tam být dlouho, jistě by si jí jinak všiml i Wolfgang. Bill k ní došel a vzal ji do ruky. Rozevřel dopis a začetl se. Byl to velmi stručný dopis: „Patříš ke mně, ne k němu!“
Bill se rozhlédl na všechny strany, jestli neuvidí někoho, kdo mohl ten dopis napsat. Někoho, kdo by ho třeba se zájmem pozoroval, nebo se naopak choval podivně. V ulici ale nikdo nebyl. Až na jednu maminku s kočárkem. Za roh právě zahýbalo auto, a na chvíli měl pocit, že je mu povědomé, ale pak to pustil z hlavy. Ve městě je tisíce aut, co by mu připadaly povědomě. Rozhodl se nezačít hned panikařit. Tohle se jistě stává spoustě slavných lidí. Hodil dopis do auta, nastartoval a rozjel se k místu určení. Po zaparkování se pozdravil s Tomem, který také zrovna přijel, a společně vešli do budovy hotelu, kde byl pro dnešní den zarezervován konferenční salonek pro tuto příležitost.
„Kde je David?“ Zeptal se po chvíli Bill, když si uvědomil, že jeho manažer mezi ostatními členy štábu není. To bylo dost nezvyklé. Většinou tu byl první a hudroval na každého, kdo přijel až po něm, že jede pozdě. Tom pokrčil rameny.
„Nemám ponětí. Zkusím mu zavolat.“ Vylovil telefon z kapsy a naznačil Billovi, že hovor vyřídí v chodbě, a aby se šel klidně připravovat. Bill pochopil a přikývl. Zavřel se do malé zasedací místnosti, kde už měl od svého štábu připravené vše potřebné. Líčidla, několik kusů oblečení a zásobu laku na vlasy na jeho mohawk. S tím mu ovšem vždy pomáhala jeho kadeřnice. Bill si nejprve prošel nachystané oblečení a vybral si z něj to, které mu připadalo nejlepší. Teprve poté zasedl k líčení. Make-up musel ladit s outfitem. Nemělo to být sice živé vysílání, ale i na fotkách k článkům musel vypadat dobře. Asi o deset minut později vešel dovnitř Tom a obdivně hvízdnul.
„Téda… dneska ses vyřádil. Je to zatraceně sexy.“ Pokýval uznale hlavou a poupravil si kšilt svojí čepice.
„Dovolal ses Davidovi?“ Zeptal se Bill, hned co se děkovně na Toma usmál. Tom jen mávnul rukou.
„Jo, bude tu do pěti minut. Prej uvízl na A10 na Kniprodestraße, protože tam byla bouračka.“ Usadil se do křesla a otevřel si plechovku coly.
„Proč jede tak složitě? To jsem mohl nechat auto doma a svézt se s ním, když jel…“ Bill nedopověděl a mírně se zamračil do zrcadla. Když jel kolem? To auto, co zahýbalo za roh? Že by to byl vážně David?
„Co je?“ Zpozorněl Tom, když viděl Billův zaražený výraz v odrazu zrcadla.
„Ale nic. Jen mě tak něco napadlo. Nic důležitýho.“ Zakroutil Bill hlavou a rychle se doupravil.
Když vyšel ze šatny, David už byl na místě a dělal svou práci jako vždy. Všechny popoháněl a novináře striktně usměrňoval.
„Kde ses zdržel?“ Zeptal se ho Bill, když k němu došel.
„Musel jsem ještě vyřídit nějakou korespondenci a tak. Zdrželo mě to a už jsem nestihl projet. Uvízl jsem v koloně.“ Zamračil se David. Nesnášel nedochvilnost a o to víc ho štvalo, že nebyl dochvilný zrovna on. Zrovna dneska, kdy má do sebe všechno přesně zapadat.
„Korespondenci?“ Nakrčil Bill čelo, ale raději se dál neptal, když David jen něco neurčitě zavrčel. Copak neměl David poštu u svého bydliště? Raději se zhluboka nadechl a vešel za novináři. Už na něj čekali, stejně jako členové jeho týmu, a mohlo se začít.
Bill se koukl na hodinky po zodpovězení posledního dotazu a rozloučení. Usmál se. Zvládli to dobře, a tudíž mu opravdu zůstalo volno po celý zbytek odpoledne. Konečně. Billovi to ohromně zvedlo náladu. Už se viděl na procházce s Pumbou, když se v půlce kroku zastavil a díval se na jednoho z osvětlovačů, jak právě odchází ze zasedačky, kde měl svoje věci. Trochu ho to překvapilo. Co by tam hledal? K němu chodil jen Tom, kadeřnice, David a sem tam nějaká ta vizážistka. I když v tomhle směru si většinou vystačil Bill sám. Počkal, až odejde za roh, a vešel dovnitř. Přímo na jeho tašce ležela obálka. Billovi se trochu stáhlo hrdlo. Tohle už mu úplně normální nepřipadalo. Nasucho polknul a obálku otevřel.
„Vím, že mě miluješ jako já tebe. Věř mi, brzy budeme spolu.“ Bill se na dopis zamračil a vztekle s ním mrštil o stůl zrovna ve chvíli, kdy za ním vešel Tom a upravoval si fotoaparát zavěšený na krku.
„Co to tu děláš?“ Zeptal se, když byl svědkem toho, jak dopis sklouzl na zem a Bill ho zpražil pohledem.
„Tak si to přečti.“ Ukázal Bill na obálku na zemi a s rukama založenýma křížem začal chodit sem a tam.
„Kdo ti to poslal?“ Zeptal se Tom, ale už se ani on netvářil tak bezstarostně. Bill jen pokrčil rameny.
„Netuším, ale je to už druhý dopis za dnešek. A když jsem se sem vracel, viděl jsem Angela, jak odsud odchází.“ Tom vykulil oči.
„Angelo? Myslíš toho přičmoudlýho Itala, co dělá osvětlovače?“ Bill přikývl. Tom se zatvářil zamyšleně, ale nic konkrétního ho nejspíš nenapadlo.
„A ty myslíš, že ti to napsal on? A ten předchozí dopis z dneška taky?“ Zeptal se Tom a znovu se do dopisu podíval. Jednotlivá písmenka byla vystřižena z novin, a tak se nedal ani poznat rukopis. Bill vzdychl a pokrčil rameny.
„Nevím, ale ráno jsem měl dopis za stěračem u auta a zdálo se mi, že na konci ulice zahýbá povědomý auto. A pak jsi přišel s tím, že David jel kolem mě. Ale přitom bydlí jinde.“ Bill měl pocit, že čím víc o tom přemýšlí, tím větší absurdity ho napadají. Pevně věřil, že Tom je jeho přítel a nebude ho teď považovat za blázna. Dredař se postavil a chytil Billa za obě ramena.
„Hlavně klid, jo? Je to jen dopis. Nech to plavat. Nejspíš to je jen nějakej blbej vtip.“ Snažil se černovlasého chlapce uklidnit.
„A co když ne?“ Billovi se v očích blýskla obava. O těchto případech slyšel. Říkalo se tomu stalking a nebylo to nic příjemného a ani nic, co by se dalo brát na lehkou váhu. Tomovi na chvíli Bill připadal jako malý kluk, co se v noci probudil a děsí ho stín z okna. Přitáhl si ho k sobě a objal ho.
„Hele… ať je to, jak je to, já jsem s tebou, jo? Můžeš se na mě obrátit kdykoliv. A ty dva… chvíli je budeme pozorovat. Věř mi, jo?“ Chlácholil ho a cítil, jak se Bill při jeho slovech opravdu uvolňuje.
„Díky Tome. Asi máš pravdu. Nic to nebude.“
autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)
