autor: dasendederzeit
Ahojky všem, tak je tu další překlad. Tahle povídka je inspirovaná jedním hororem. Kdo by na to chtěl mrknout, jmenuje se P2. Je to takovej béčkovej horor, nic přebornýho, ale vidět se to dá. 😊 Tak koho by zajímalo, mrkněte.
Lauinka
Snaha dostat se domů
Bill si povzdechl, když poslouchal, jak jeho šéf blábolí o nadcházejících módních přehlídkách značky, pro kterou pracovali. Měl svého šéfa zapnutého na hlasitý odposlech, zatímco bezmyšlenkovitě zíral na Berlín.
Bylo skoro šest večer a on stále trčel v kanceláři, přestože Tomovi slíbil, že bude doma včas na štědrovečerní večeři s jejich rodinami.
Bill se při pomyšlení na svého přítele usmál, ale pak si rychle vzpomněl na fakt, že stále telefonuje se svým šéfem.
„Bille? Bille? Posloucháš mě vůbec?“ Téměř vykřikl.
„Ano, ano, pane, jsem tady a poslouchám,’“ odpověděl Bill rychle. „Jen si přestaňte dělat takové starosti! Slibuju, že ty smlouvy dneska večer dokončím, a pak se po Vánocích můžeme sejít a probrat poslední detaily, ano?“
Jeho šéf byl na druhém konci linky chvíli zticha, ale pak si povzdechl. „Máš pravdu. Tak dobře, okay, teď tě teda nechám v klidu, aby ses mohl dostat na Štědrý den včas domů.“
„Děkuji,“ odpověděl Bill s úlevou. „Veselé Vánoce.“
„Veselé Vánoce,“ a s tím jeho šéf zavěsil a nechal Billa opět o samotě s jeho prací.
Už se chystal vytisknout první smlouvu, když mu znovu zazvonil telefon. Před tím, než ho zvedl, si povzdechl. „Ano?“
„Bille! Zkoušel jsem ti volat už předtím, ale nemohl jsem se ti dovolat,“ ozval se na druhém konci linky Tomův hlas.
Bill se usmál, když si uvědomil, že mu volá Tom, a ne jeho otravný šéf. „Promiň, ale šéf vážně chce, abych dokončil ty smlouvy, než se kancelář na Vánoce zavře.“
Tom si povzdechl. „Přijdeš aspoň domů včas na večeři?“
„Ano, přijdu. Slibuju. Pokračuj ve vaření a já budu doma dřív, než se naděješ,“ odpověděl Bill.
„Okay, když to říkáš,“ zamumlal Tom. „Miluju tě.“
Bill se usmál. „Já tebe taky.“
Povzdechl si, když Tom zavěsil, a pak rychle pokračoval v tom, co dělal: dokončoval ty zatracené smlouvy.
***
„Ježíši!“ Vykřikl Gustav, hlídač kancelářské budovy, když málem vrazil do Billa, který právě vyšel z tiskárny.
Bill také zaklel, a při tom málem upustil všechny složky ve svých rukách. „Omlouvám se!“
„Co tady na Štědrý den ještě děláš? Vždyť už je po sedmé!“ Zeptal se.
Bill přikývl. „Já vím, já vím, ale už jsem skončil, takže když tady počkáš, můžeš zamknout tohle patro a já s tebou pojedu výtahem dolů, dobře?“
Starší muž přikývl. „Dobře.“
Bill mu věnoval úsměv, než se rychle vrátil do své kanceláře a vypnul počítač. Pečlivě posbíral všechny smlouvy, na kterých před chvílí tak usilovně pracoval, a uložil je do své velké tašky, načež si oblékl svůj luxusní kabát a zhasl světla.
Zamkl svou kancelář a následoval Gustava zpět k výtahu. Ve skrytu duše byl rád, že v budově nezůstal sám, protože všude byla úplná tma. Všichni už nejspíš odešli a přesně to samé měli teď v plánu Bill i Gustav.
„Tak co, nějaké plány?“ Zeptal se muž z ochranky, zatímco mačkal jedno z tlačítek, aby výtah sjel dolů.
Mladší muž se usmál a přikývl. „Budu večeřet se svým přítelem a našimi rodinami.“
Gustav se usmál a přikývl. „To zní moc hezky.“
„A co ty?“ Zeptal se Bill.
„Jedu domů za svou ženou a dcerou,“ odpověděl a Bill viděl, že je z toho opravdu šťastný.
Usmál se. „No, to zní taky moc dobře.“ Gustav přikývl, a když dojeli do přízemí, oba vystoupili z výtahu. Zamkl za nimi, aby už nikdo nemohl jet nahoru ani dolů, a pak se otočil k Billovi.
„Veselé Vánoce.“
Bill se usmál. „Tobě taky, Gustave, dobrou noc.“ Strážný mu úsměv vrátil, přikývl a odešel si pro svůj kabát a tašku.
Bill zamířil ke druhému výtahu, který vedl pouze na obrovské pětipatrové parkoviště, které bylo pod budovou. Stiskl tlačítko a trpělivě čekal, když mu náhle znovu zazvonil telefon. Byl to Tom.
„Tome, už jsem na cestě,“ řekl rychle poté, co to zvedl. „Akorát mířím k autu.“
Jeho přítel si na druhém konci linky povzdechl. „Prosím tě, pospěš si, tvoje máma se dostala k mým fotkám z dětství.“
Bill se zasmál. „Dvacet minut, maximálně.“
„Dobře, tak zatím ahoj.“
„Zatím.“ Bill zavěsil, a pak nastoupil do výtahu, aby sjel dolů.
Jakmile se dostal do správného patra, otřásl se, když ho zaplavil chladný vzduch podzemního parkoviště. Tajně nenáviděl být tam v noci, protože mu to místo prostě nahánělo husí kůži a viděl dost hororů na to, aby věděl, jak špatně to může skončit, když se lidé po tmě procházejí po parkovišti.
Rychle došel ke svému autu, odemkl ho a nastoupil. Položil si tašku na sedadlo spolujezdce, a pak otočil klíčkem, aby nastartoval, ale nic se nestalo. Jeho auto na klíč vůbec nereagovalo.
„To si ze mě snad děláš srandu!“ Zasténal, zatímco to zkoušel znovu a znovu, ale jeho auto se odmítalo vzdát. „Oh můj Bože!“ Otráveně zamručel, než znovu popadl tašku a vystoupil. Bude se muset vrátit nahoru a vzít si taxi. Vážně nehodlal komukoliv volat, aby mu přijel opravit auto. Na Štědrý den by to nejspíš trvalo hodiny a on opravdu nechtěl čekat. Toužil se dostat domů a povečeřet se svými blízkými.
Rychle se vrátil do výtahové místnosti a pokusil se otevřít dveře. Byly zamčené. Odkdy mají tyhle dveře zámek? Bill si nepamatoval, že by je někdy viděl zamčené, a to za poslední rok strávil v kanceláři spoustu probdělých nocí. Zasténal, a pak si uvědomil, že v garáži mají také ochranku, která má svou kancelář uvnitř garáže.
Bill rychle přešel na druhou stranu garáže a málem vykřikl úlevou, když viděl, že se v kanceláři svítí. Netušil, jestli uvnitř skutečně někdo je, ale modlil se, aby tomu tak bylo.
„Haló?“ Zeptal se, zatímco klepal na skleněné dveře. „Je tu někdo?“
Rozhlédl se po kanceláři a viděl, že počítače jsou stále zapnuté. Někdo tu přece ještě musel být, ne?
„Ha-“ začal, ale vylekal ho pes, který se najednou objevil a začal štěkat. „Ježíši!“
„Můžu ti s něčím pomoct?“ Ozval se za ním náhle hlas, který způsobil, že Bill znovu málem vykřikl a všechno upustil.
Šokovaně se otočil, jen aby se setkal s tváří člena ochranky garáže: Georgem. Byl o něco vyšší než Bill a rozhodně robustnější, měl silné svalnaté paže, a tak celkově. Ve skrytu duše z něj šel trochu strach a kromě občasného „ahoj“ nebo „dobrou noc“ se Bill nikdy předtím neodvážil s tím chlapíkem promluvit.
„Eh, ano,“ zakoktal a snažil se znovu uklidnit.
„S čím?“ Zeptal se Georg a zvedl obočí.
„Ehm, nemůžu nastartovat auto, tak jsem se chtěl vrátit nahoru a zavolat si taxíka, ale dveře od výtahové místnosti jsou zamčené. Mohl bys mi je otevřít?“ Zeptal se a donutil se dívat Georgovi stále do očí.
Starší muž se na něj ještě několik vteřin díval, než se skutečně usmál. „Co je s tvým autem? Možná bych ho mohl opravit.“
„Oh ne, to je v pohodě. Prostě si vezmu taxi, už takhle mám zpoždění,“ odpověděl Bill rychle. Nechtěl s tím mužem trávit víc času, než bylo opravdu nezbytně nutné.
„Ne, ne, žádný problém. Nestartuje?“ Zeptal se Georg.
Bill poraženě přikývl. Neexistoval způsob, jak v tom tomu muži, který mu chtěl pomoci, zabránit, a tak se rozhodl, že to místo boje prostě přijme. Nechtěl toho chlapa urazit, rozčílit nebo tak něco, takže přikývnout a hrát sladkého bude tou nejlepší volbou.
„Nejspíš jsi nechal rozsvícená světla. To se stává pořád,“ řekl muž z ochranky, zatímco vcházel do kanceláře a nařídil psovi, aby si sedl. „Někde tady budu mít nabíječku.“
Bill lehce přikývl. „Děkuju.“
„V pohodě, v noci je tu stejně klid,“ odpověděl Georg, zatímco hledal nabíječku.
Bill polkl. Nemohl se zbavit zneklidňujícího pocitu, že něco není v pořádku. Toho muže vůbec neznal, tak proč mu tolik toužil pomoci? A co vůbec bylo s jeho autem? Bylo úplně nové a Bill si byl naprosto jistý, že NENECHAL rozsvícená světla.
„Tady to je,“ řekl náhle člen ochranky a vrátil se k Billovi. „Ukaž mi, kde parkuješ.“
Mladší muž znovu přikývl a rychle se vrátil ke svému autu, těsně následován Georgem.
„Okay, tak se na to podíváme,“ zamumlal Georg a otevřel kapotu auta, aby se podíval dovnitř. „Dobře, použiju tu nabíječku a ty se pak pokusíš nastartovat, jo?“
Bill přikývl, když nasedl do auta a čekal, až mu Georg řekne, aby nastartoval. Modlil se k Bohu, aby tohle zafungovalo a on mohl hodně rychle odjet domů, obejmout Toma a prosit ho, aby ho už nikdy nenechal pracovat takhle do večera bez ohledu na to, co bude Bill říkat.
„Okay, zkus nastartovat,“ přikázal Georg.
Bill udělal, co mu řekl, ale nestalo se nic. Jeho auto stále nešlo nastartovat a on měl pocit, že se rozbrečí frustrací. Jen chtěl jet domů.
„Já to nechápu,“ zamumlal Georg. „Okay, zkus to znovu?“
Bill to zkusil znovu, ale opět se nic nestalo. Kousl se do rtu, aby nezakřičel, a znovu rychle vystoupil z auta. Ten muž z ochranky mu naháněl husí kůži a on se toužil dostat domů. „Víš co? Nevadí, prostě se vrátím nahoru a zavolám si taxi.“
Georg se na něj několik vteřin díval. „Jen jsem se snažil pomoct.“
Bill si povzdechl. „Já vím, omlouvám se, není to nic osobního. Jen jsem opravdu vystresovaný a potřebuju se dostat domů ke svému příteli a rodině.“
Georg se na něj ještě chvíli díval. „Tak dobře.“
„Můžeš mě teď prosím pustit do výtahové místnosti? Opravdu už potřebuju jít.“ Bill se snažil, aby to neznělo příliš netrpělivě.
„Jo, jasně, jen si vezmu kartu,“ odpověděl člen ochranky.
Bill přikývl, zamkl auto, a pak zamířil do výtahové místnosti. Doufal, že ten hlídač skutečně přijde a dostane ho, sakra, odsud, protože když by měl být Bill sám k sobě upřímný, měl z něj trochu strach. Vyzařovala z něj taková zvláštní aura, kterou Bill nedokázal přesně zařadit, ale zároveň to ani nechtěl zjišťovat.
„Okay, tady to je,“ řekl najednou Georg, zatímco mířil k němu.
Bill vzhlédl a úlevně si povzdechl. „Mockrát ti děkuju,“ řekl Bill.
Georg zavrtěl hlavou a odemkl dveře. „Není za co, a veselé Vánoce.“
Bill se usmál svým nejsladším úsměvem. „Veselé Vánoce.“
Georg mu úsměv opětoval, pak se otočil a odešel.
Bill rychle vstoupil do výtahu a stiskl tlačítko patra nad nimi. Byl tak rád, že je konečně venku z té zasrané garáže a zase na cestě do vnějšího světa, že se mu chtělo začít brečet. Věděl, že dneska tu neměl zůstávat déle než do pěti, ale samozřejmě se objevilo něco, co ho donutilo zůstat.
Když Bill dorazil do patra, rychle opustil výtah a vydal se zpátky do hlavní haly. Rozhlédl se a všiml si, že všechna světla už jsou zhasnutá a zdálo se, že tam nikdo není.
Zamračil se. „Gustave!“
Žádná odpověď.
Povzdechl si, ale posadil se na jednu ze židlí a rychle si zavolal taxi, aby se odtud co nejdříve dostal. Tom už ohledně něj nejspíš začínal ztrácet nervy a on nechtěl udělat další špatný dojem na své příbuzné.
Poté, co provedl rychlý hovor a dozvěděl se, že taxík přijede asi za patnáct minut, rychle vytočil Tomovo číslo, aby mu alespoň dal vědět, že přijede o něco později, než plánoval.
„Bille, kde jsi?“ Bylo první, co Tom řekl, jakmile hovor přijal.
„Ach můj Bože, Tome, je mi to tak líto, ale moje auto nechce nastartovat! Nevím, co se stalo. Už jsem zkoušel požádat o pomoc, ale ani chlap z ochranky ho nedokázal nastartovat,“ blábolil Bill.
„To myslíš vážně? Co to, kurva, je, vždyť máš úplně nový auto!“ Vykřikl Tom.
„Já vím! Taky tomu nerozumím. Ale už jsem si zavolal taxík a do půl hodiny tam budu, slibuju,“ odpověděl Bill rychle.
Tom si povzdechl. „Prosím, pospěš si, naši tátové začali mluvit o obchodech a všichni začínáme být trochu nesví.“
Bill se tiše zasmál, ale přikývl. „Do půl hodiny tam budu, neboj se.“
„Okay, fajn, tak se uvidíme,“ a s dalším „Miluju tě“ Tom zavěsil.
Bill se na svůj telefon usmál, pak si zhluboka povzdechl a na okamžik zavřel oči. Teď už jen musel počkat na taxík, a pak se co nejrychleji dostat domů. Byl z dnešního dne tak hotový, že mu bylo jedno, že nejdřív bude muset zvládnout večeři se svými příbuznými, než bude moci oslavit Vánoce s jediným mužem, kterého na tomto světě opravdu miloval: Tomem.
Po chvíli, která mu připadala jako hodina, se Billův telefon znovu rozezněl, rychle otevřel oči a hovor přijal. „Ano?“
„Pane, stojím před budovou,“ odpověděl taxikář.
Bill překvapeně vzhlédl a skutečně spatřil taxi čekající před budovou. „Oh, do prdele! Promiňte! Hned tam budu.“
Ukončil hovor a rychle zamířil k hlavnímu vchodu. Lehce zatlačil do dveří a očekával, že se okamžitě otevřou, ale nic se nestalo. Znovu do nich zatlačil, tentokrát silněji, ale dveře se ani nehnuly. Zamračil se a zkoušel to znovu a znovu, ale dveře zůstaly zavřené.
„Ach můj Bože, to si ze mě děláš srandu,“ zamumlal, zatímco to stále zkoušel. „Kurva!“
Podíval se na auto venku a zvedl jeden prst, jako by chtěl taxikáři říct „minutku!“, a pak se rychle rozhlédl. „Gustave!“
Žádná odpověď. Do prdele, Gustav už nejspíš odjel domů.
„Gustave! Je tu někdo?!“ Zakřičel Bill a zamířil k recepci, kde Gustav obvykle sedával během dne.
Rozhlédl se a uviděl několik tlačítek, než ho jedno z nich zaujalo. Bylo označeno nápisem ‚hlavní vchod‘, a tak ho Bill rychle stiskl a běžel zpátky k hlavním dveřím. Tentokrát se dveře nejspíš otevřou a on rychle zamíří k taxíku a pak domů. Znovu zatlačil na dveře, ale ani tentokrát se neotevřely.
„Ach můj Bože, to musí být nějaký vtip,“ zamumlal si pro sebe. „Hned tam budu! Půjdu ven přes garáž!“
Věděl, že ho taxikář neslyší, ale doufal, že svými gesty, kterými naznačoval, že ‚to obejde‘, dal jasně najevo, že se chystá hledat jinou cestu ven. Rychle popadl kabát a tašku, které nechal na židli, když si předtím sedl, a pak se vydal k výtahu a sjel zpátky dolů do garáže.
Bill proběhl garáží směrem k východu, ale zjistil, že i ten je zavřený. Rychle se rozhlédl a všiml si jednoho z těch reproduktorů, přes které se dá mluvit v případě, že nejsou dveře otevřené.
Stiskl tlačítko. „Haló? Georgu? Čeká na mě taxík, mohl bys prosím otevřít bránu?“.
Žádná odpověď.
„Haló? Georgu!“ Skoro vykřikl, ale zarazil se a vzhlédl, když uslyšel, jak taxík zatroubil a pak odjel.
„Ne, ne! Neodjížděj! Kurva“ Zařval Bill, zatímco se snažil holýma rukama otevřít bránu.
Stále se mu to nedařilo.
Popadl telefon, aby zavolal taxikáři, aby se vrátil, ale pak si všiml, že nemá signál. Mohl být tenhle den ještě horší? Vrátil se k reproduktoru a stiskl tlačítko. „Teď už jsi spokojenej? Taxík právě odjel!“
Bill si povzdechl, a pak se otočil, aby zamířil ke Georgově malé kanceláři uprostřed garáže, ale zastavil se, když náhle všechna světla, jedno po druhém, zhasla.
„Hej, počkej, já jsem pořád tady! Georgu!“ Zakřičel.
Rozhlédl se kolem, ale skoro nic neviděl a otřásl se. Venku byla naprostá tma a bylo to děsivé. Fakt nesnášel garáže, takže být v nich za úplné tmy nebylo něco, co chtěl někdy zažít.
Oh můj Bože.
Bill se zhluboka roztřeseně nadechl a zkusil počítat do deseti. Byl obklopen tmou a jediné, co mohl použít na lehké osvětlení místnosti, bylo světlo na telefonu. Zkontroloval baterii a zasténal, když viděl, že zbývá pouhých 48 %. Bude muset být opatrný, jestli tu bude muset zůstat déle, než plánoval.
Zapnul baterku na telefonu a opatrně se dal do pohybu. Z nějakého důvodu byla garáž najednou mnohem děsivější, i když jediná věc, která se změnila, byla, že už tu nebylo žádné světlo.
„Okay, klid, prostě se vrať do kanceláře,“ zamumlal si pro sebe, zatímco se pomalu vracel.
Po pár krocích náhle zakopl o jednu z malých kovových zábran, které bránily v parkování jiným lidem, než pro které bylo místo vyhrazeno, a hlasitě zaklel. Tenhle den už prostě nemohl být, kurva, horší, než už byl, a zdálo se, že všechno hraje proti němu.
Povzdechl si a rychle se zvedl ze špinavé země, načež znovu popadl tašku a také telefon. Zhluboka se nadechl a chystal se pokračovat dál, když ho najednou někdo zezadu popadl a přiložil mu k nosu příšerně páchnoucí hadr.
„Co to kurva!“ Vykřikl, zatímco se snažil vyprostit. „Pusťte mě!“
Pokusil se ještě trochu bojovat, aby praštil člověka, který ho tak pevně držel, ale než stačil cokoliv udělat, začalo se jeho vidění rozmazávat a byl si jistý, že ať už vdechuje cokoli, do pěti vteřin omdlí.
Tohle přece nemůže být pravda.
autor: dasendederzeit
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
