autor: dasendederzeit
Trest
Z nějakého podivného důvodu Georg Billa ještě nezabil a Bill si nebyl jistý, jestli kvůli tomu cítí úlevu, nebo ne. Samozřejmě, že nechtěl zemřít, ale netušil, co pro něj má ten muž nachystané, a to bylo možná ještě děsivější než samotné umírání.
Poté, co Billa spoutal a posadil ho zpátky na židli, si Georg vytáhl ze zad vidličku a hodně zanadával, ale to bylo asi tak všechno. Nevypadalo to, že by mu to až tolik překáželo, a dál byl kompletně čilý a v pohybu.
„Pojď sem,“ nařídil, chytil Billa za paži a škubl s ním, takže neměl na výběr. Vyšli z kanceláře a zamířili ke staře vypadajícímu autu. Georg otevřel dveře a skoro Billa hodil dovnitř.
Bill pochopil, že i když se zdálo, že vidlička nenapáchala žádnou škodu, pošramotila Georgovo ego, a on byl nyní velmi náladový a hrubý, zatímco předtím byl docela milý. Zachvěl se, když Georg obcházel auto, do kterého pak sám také nastoupil.
„K-kam jedeme?“ Odvážil se Bill zeptat, když Georg nastartoval a vyjel z parkovacího místa.
„Trochu se projedeme,“ odpověděl Georg věcně, jako by Billa vůbec nedržel v zajetí a nechoval se strašidelně.
Bill zhluboka polkl, ale cítil, že se v něm probouzí jiskřička naděje. Pokud se opravdu pojedou projet, znamenalo by to, že vypadnout pryč z garáže a on by třeba mohl vyskočit z auta a křičet o pomoc.
Billova naděje se však brzy rozplynula, když Georg místo odbočky k výjezdu odbočil na druhé, která vedla do patra pod nimi. Vůbec neměli namířeno pryč z garáže.
„Myslel jsem, že jsi říkal, že se jedeme projet,“ poznamenal Bill.
„Oh, vždyť jedeme,“ odpověděl Georg. „Jen počkej, až tam budeme.“
Mladší z nich se zachvěl a cítil, jak se mu do očí derou nové slzy. Ten muž se ho nejspíš chystal odvést až do pátého patra, aby ho tam zabil, a pak se zbavil jeho těla. V pátém patře nikdy nikdo neparkoval, nikdo tam, kurva, ani nechodil.
Bill se rozhlédl, zatímco sjížděli o další patro níž, a doufal, že uvidí nějaký nouzový východ, ke kterému by mohl běžet, kdyby se mu podařilo vyskočit z auta.
„Tam,“ přerušil ho náhle Georg a zpomalil.
Bill vzhlédl a chtěl se zeptat, co se děje, když si všiml, že před nimi je někdo připoutaný ke kancelářské židli. Byl to Andreas, kolega, který se ho pokusil políbit ve výtahu.
Oh, panebože. Proto mi ukázal to video.
„Co to je? Co to děláš?“ Zakoktal.
„Tohle, můj drahý Bille,“ zamyslel se Georg, „je můj dárek pro tebe,“ řekl.
„C-cože?“
Georg vytáhl zpod sedadla něco, co vypadalo jako trubka. „Tady, ukaž mu to. Ukaž mu, že nejsi děvka.“
Bill zamrkal. „Cože?“
„Nauč ho, že se tě nemůže jen tak dotýkat,“ pokračoval Georg.
„Co? To je kvůli tomu, co se stalo ve výtahu?“ Zeptal se Bill. „Ne, Georgu, ty tomu nerozumíš, to bylo…“
„Co to bylo, hm?“ Zeptal se ho Georg hlasitěji. „Omyl? To jsi chtěl říct?“
Bill polkl. „A-ano.“
„Ach, Bille. Hloupý, malý Bille,“ pokračoval Georg a zakroutil hlavou. „Myslíš, že jsem si nevšiml, jak se tě snaží dostat? Jak se tě snaží dotknout pokaždé, když tě vidí? Já nejsem jenom hlídač, víš, já vidím všechno.“
Bill se snažil Georgovi dál dívat do očí, ale zjistil, že mu to dělá velké problémy, aniž by cítil nutkání zvracet. Tenhle muž byl do něj rozhodně zamilovaný a tohle byl jeho zvrácený způsob, jak to Billovi říct.
„Teď,“ přerušil Georg jeho myšlenky, „si vem tu trubku a ukaž mu, kurva, že už se tě nikdy nesmí takhle dotýkat.“
„Georgu, jak už jsem se ti snažil vysvětlit předtím, byl to jen omyl. Nedorozumění, už se omluvil,“ zkusil to Bill.
„Nelži mi, Bille.“
„Nelžu, přísahám, že se omlu-“ pokračoval Bill.
„Řekl jsem, abys mi nelhal, Bille!“ Zakřičel najednou Georg, což způsobilo, že se Bill opravdu rozbrečel.
„Promiň, promiň,“ koktal, zatímco se snažil ovládnout vzlyky, ale věděl, že je to marné. Celé jeho tělo se třáslo.
„Ach Bille, teď neplakej,“ odpověděl Georg. „Ty to opravdu nechápeš, že? Já ti neublížím. Jsem tady, abych ti pomohl!“
Bill dál vzlykal, ale přece jen se podíval staršímu muži do tváře. Nechtěl mu ublížit? Tak co teď, kurva, dělal? Mladší chtěl otevřít pusu a začít chrlit na hlídače rozumy, ale rychle si to rozmyslel, když si uvědomil, jak se Georg mohl rychle vytočit. Střídal nálady tak rychle, že si byl Bill jistý, že má buď bipolární poruchu, nebo je prostě úplný psychopat.
„O-okay, okay,“ vykoktal Bill. „Udělám to. Když mě pustíš z těch pout, ukážu mu, že už se mě nesmí takhle dotýkat.“
Georg zmlkl a několik vteřin se na něj jen díval, než rychle zavrtěl hlavou. „Ne, ne, ne, ty jsi dobrý člověk. Nemůžu uvěřit, že jsem po tobě něco takovýho mohl chtít.“
„Ne, ne, to je v pořádku,“ přerušil ho rychle Bill. Bylo mu jasné, že si to každou chvíli Georg rozmyslí. „Udělám to, vlastně to chci udělat.“
Hlídač se na něj podíval. „Co?“
„Já-já chci.“ Bill se snažil mluvit klidně. „Nechci, aby si myslel, že jsem slaboch.“
Georg zavrtěl hlavou. „Ne, to nejsi.“
„Tak mě nech,“ naléhal Bill. „Osvoboď mě z těch pout a nech mě to udělat.“
Georg vypadal, jako by se chtěl vzdát, ale pak znovu rychle zavrtěl hlavou. „Ne, ne. To je moje práce, abych se o tebe postaral, takže to udělám já.“
Bill chtěl otevřít pusu a protestovat, ale nedokázal najít slova. Místo toho jen sledoval, jak Georg otevírá dveře a vystupuje z auta. Vzhlédl k Andreasovi, který na něj hleděl prosebnýma očima, zatímco měl ústa zalepená páskou, takže nemohl křičet, ale Bill věděl, že chce.
„Je mi to líto,“ pronesl směrem ke kolegovi, kterým od vánočního večírku pohrdal, ale teď mu ho bylo líto. Tohle si nezasloužil. Bill se o sebe dokázal postarat sám, nepotřeboval, aby mu Georg jakkoli ubližoval a učinil spravedlnosti za dost.
„Zůstaneš tady?“ Zeptal se Georg.
Bill se na něj podíval a přikývl.
„Můžu ti věřit?“ Naléhal Georg.
Bill znovu přikývl.
„Ptal jsem se, jestli ti můžu věřit?“ Zeptal se Georg naléhavějším tónem.
Bill znovu rychle přikývl a snažil se nevzlykat. „A-ano, můžeš mi věřit.“
„Dobře,“ a s tím Georg zabouchl dveře a vydal se směrem k Andreasovi, který vypadal stále vyděšeněji.
Bill se snažil zhluboka nadechnout a začal se soustředit na situaci, která nastala. Byl teď v autě sám, zatímco Georg se plně soustředil na Andrease. Kdyby nebyl, kurva, spoutaný, okamžitě by vystoupil a utekl. Jistě, nechal by Andrease napospas, ale tím by vykoupil to, že se Billa vůbec takhle dotkl.
Pokusil se pouta z rukou sundat tím, že se je snažil přetáhnout přes zápěstí. V tu chvíli si opravdu ubližoval, ale řekl si, že je lepší mít obě ruce zlomené, než tu zůstat byť jen o jedinou minutu déle.
„Jo, teď máš problém,“ slyšel Georga říkat, když se přibližoval k Andreasovi. „Tohle se ti stane, když se dotkneš někoho, jako je Bill, někoho, kdo je mnohem výš než ty,“ pokračoval hlídač.
Andreas vydal tlumený výkřik a snažil se vyprostit z těsných pout, která ho bolestivě obepínala.
„Ach bože,“ zašeptal Bill. Nemohl uvěřit, že se tohle děje.
„Já vlastně nejsem špatný člověk, ale viděl jsem nespočet tvých pokusů se ho dotknout,“ pokračoval Georg. „A je to hnus. Za to si zasloužíš nějaký trest.“
Bill se stále snažil vyprostit z pout, ale také se nedokázal přestat dívat. Nechtěl, aby Georg Andreasovi opravdu ublížil, ale z místa, kde seděl, netušil, co by měl dělat. Nechtěl ho prosit a riskovat, že by nakonec ublížil jemu, ale také nechtěl, aby jeho kolega zemřel.
Georg zvedl trubku, kterou držel, a chystal se jí Andrease praštit, když Bill uslyšel sám sebe, jak křičí: „Ne!“
Hlídač vzhlédl. „Jak ne? Ty ho bráníš? On ale potřebuje trest, Bille!“
„Ne!“ Vykřikl znovu Bill. „Prosím, Georgu, neubližuj mu.“
Georg si zhluboka povzdechl. „Ach, Bille, jsi příliš dobrý pro tento svět.“
Bill mu na to chtěl odpovědět, ale to už se Georg otočil zpátky k Andreasovi, a pak se mohutně rozmáchl a praštil ho po hlavě. Bill téměř slyšel, jak Andreasovi praskla lebka, a chtělo se mu zvracet, když viděl, jak se mu z obrovské rány na čele valí krev.
„Jo, líbí se ti to?“ Zeptal se Georg, než ho začal mlátit znovu a znovu.
„Oh můj bože, oh můj bože,“ zamumlal Bill a dál se snažil uvolnit ruce, teď už větší silou. Georg byl nelítostný a on se odsud musel dostat. Andrease už zachránit nemohl, ale sebe ještě ano.
Georg se začal hystericky smát. „Tak tomuhle říkám odplata!“
Bill zděšeně vzhlédl a ke svému překvapení zjistil, že Andreas je ve skutečnosti stále naživu. Hlavu měl úplně zakrvácenou a určitě musel mít poškozený mozek, ale stále otevíral a zavíral oči a kňučel bolestí.
Strážný se zasmál, pak upustil trubku a vrátil se k autu. Bill rychle zastavil svůj pokus o útěk a sedl si normálně, jako by se nic nestalo. Nemohl dopustit, aby Georg viděl, že se pokoušel utéct, protože pak by ho určitě zabil.
„Líbilo se ti to?“ Zeptal se Georg, když se znovu posadil na místo řidiče. „Bylo to hezký, ne?“
Bill neřekl nic. Bylo mu špatně od žaludku, protože věděl, že ta věc, která se stala před chvílí, se Georgovi skutečně líbila, a bál se, že kdyby otevřel pusu, opravdu by ho celého pozvracel.
„No, tak odsud vypadneme,“ řekl starší muž, když znovu nastartoval a zařadil zpátečku.
Bill v panice zvedl oči, když začali couvat. „Nemůžeme ho tady nechat…!“
Georg prudce zabrzdil a podíval se na něj. „A proč ne?“
„Georgu, on krvácí!“ Vykřikl Bill. „Nemůžeš ho tady nechat, vždyť zemře!“
„No a co?“ Zeptal se strážný otráveně. „Ublížil ti, Bille, takže si přesně tohle zaslouží.“
„Ne, Georgu, prosím, nedělej to.“
Georg si povzdechl. „Máš pravdu. Nemůžeme ho tu nechat.“
Bill měl vážné problémy udržet krok s Georgovými výkyvy nálad a chystal se něco říct, když Georg najednou zařadil jedničku a rozjel se plnou rychlostí směrem k Andreasovi.
„Ne!“ Vykřikl Bill. „Zastav! Ne! Nedělej to!“
Georg zastavil auto sotva centimetr od Andrease, který křičel přes pásku, jež mu stále zakrývala ústa. Díval se na Billa vytřeštěnýma očima plnýma slz a Bill chtěl v tu chvíli umřít.
„Co kdybys, kurva, držel hubu?“ Řekl Georg otráveně. „Snažím se ti tady pomoct!“
Bill už nedokázal ovládat své vzlyky. „Prosím, nedělej to, Georgu, prosím, prosím tě.“
Georg zvedl obočí. „Teď mě prosíš? To je zajímavý.“
„Prosím,“ zašeptal Bill.
Hlídač se usmál. „Máš pravdu, vezmeme ho na projížďku.“
Bill zděšeně vzhlédl, když se Georg znovu rozjel, tentokrát pomaleji, což způsobilo, že křeslo s Andreasem jelo s nimi, jelikož mělo kolečka. Viděl Andreasův vyděšený výraz, když se snažil zjistit, kam jede.
Brzy Bill zjistil, že míří ke zdi, a pokud Georg takhle pojede dál, Andreas se dostane mezi zeď a auto a je velká šance, že to nepřežije.
„Oh můj bože, ne, Georgu, prosím, nedělej to,“ zkusil to znovu. „Prosím, poslouchej mě, prosím, nedělej to.“
Georg se jen zasmál, zrychlil a pokračoval v jízdě směrem ke zdi. Neexistoval žádný způsob, jak mu v tom mohl zabránit, a tak se Bill zmohl jen na křik, když se blížili ke zdi. Slyšel Andrease přes pásku zakrývající mu ústa křičet, než se dostal mezi auto a zeď.
Hlídač znovu zařadil zpátečku a kousek popojel dozadu, což způsobilo, že Bill viděl Andrease, jak napůl sedí na podlaze a z břicha mu visí několik jeho zasraných orgánů. Auto ho skoro rozpůlilo, ale zdálo se, že je stále naživu.
„Georgu!“ Zkusil to Bill, ale Georg už zase zařadil jedničku a zrychlil, takže Andrease znovu přimáčkl ke zdi.
Bill by přísahal, že slyšel, jak se při střetu s tělem lámou kosti, a snažil se nepozvracet. Přinutil se podívat, když Georg znovu zařadil zpátečku, a uviděl svého nyní již mrtvého kolegu ležet na podlaze, celého od krve a s hrudním košem venku.
Když se Georg takhle soustředil na zničení Andrease, Bill využil příležitosti a přesunul se víc na stranu, aby rukama dosáhl na kliku dveří. Zhluboka se nadechl, pak je otevřel a vyskočil z auta. Andrease už zachránit nemohl, takže se odsud musel dostat pryč a zachránit sám sebe.
„Hej!“ Vykřikl Georg.
Bill běžel, co mu nohy stačily, zatímco měl ruce stále spoutané za zády. Vážně mu to narušovalo rovnováhu, ale běžel dál. Musel se dostat zpátky do horního patra a nějak se odtamtud dostat.
„Říkal jsi, že ti můžu věřit!“ Slyšel Georga křičet, a s jistotou věděl, že to teď úplně posral.
Pokud se teď nedostane ven, zemře.
autor: dasendederzeit
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
