autor: dasendederzeit
První pokus
Když se konečně dostal do nejvyššího patra, měl pocit, že běžel snad hodinu. Posadil se, snažil se popadnout dech, a zároveň se snažil přestat plakat. Když už konečně seděl, posunul si ruce dolů pod zadkem a pak pod nohama. Pak nohy pokrčil, aby pod nimi mohl protáhnout ruce, takže je nakonec dostal dopředu. Takhle mohl dobře běhat a používat ruce, i když je měl stále spoutané.
Rozhlédl se, a pak uviděl Georgovu kancelář. Věděl, že ten chlap tam nejspíš zamíří taky, ale v tuhle chvíli neměl jinou možnost. Byla tam jeho drahocenná taška Gucci, ale co bylo důležitější: v té tašce byl jeho telefon. Kdyby tak našel místo, kde by měl signál, aby mohl zavolat Tomovi a požádat ho o pomoc.
Zhluboka se nadechl, rozběhl se ke kanceláři a otevřel dveře. Už se chystal vejít dovnitř, když ho vyděsil náhlý štěkot psa. Pes byl sice na vodítku, ale ve skutečnosti dosáhl docela daleko.
„Kurva,“ zamumlal a snažil se najít svou tašku z místa, kde stál.
Po několika vteřinách ji uviděl ležet na židli spolu s oblečením, které měl ten den na sobě. Bude se muset dostat kolem psa, a když viděl, že zvíře začalo cenit zuby, věděl, že ho nenechá projít jen tak. Opatrně udělal několik kroků vpřed, aniž by na něj pes, jakkoliv dosáhl, a pak vylezl na stůl před ním. Přelezl ho, a pak rychle popadl ze židle svou tašku. Opatrně se otočil, celou dobu sledoval psa a chystal se odplazit zpátky, když si všiml, že před ním leží klíčenka, ke které bylo připevněno několik bezpečnostních karet. „Kurva jo,“ zašeptal a doufal, že díky jedné z těch karet se dostane zpátky k výtahům.
Rychle se odplazil zpátky a pak, zatímco se snažil zůstat mimo dosah psa, se vrátil ke dveřím. Pes dál nebezpečně štěkal, ale dokud byl přivázaný na vodítku, Bill to nehodlal řešit. Většinou psy miloval, ale teď nebyl čas, aby se ho snažil sladkými slovy nebo hlazením uklidnit.
Když se rychle rozhlédl kolem, rozběhl se k východu. Doufal, že tam bude mít nějaký signál, aby zavolal Tomovi, a pak se někde schová, dokud nepřijede pomoc a nezachrání ho z téhle noční můry.
Když dorazil k východu, svalil se před dveřmi a rychle vysypal obsah tašky, ale všechno, co v ní bylo, mu teď bylo k ničemu. Modlil se, aby Georg jeho telefon z tašky už předtím nevytáhl, a málem vykřikl štěstím, když ho nakonec opravdu našel. „Bože, prosím, funguj,“ zašeptal, když ho odemykal a kontroloval displej.
Žádný signál.
„Kurva, kurva, kurva,“ zamumlal, a pak se otočil k východu a postavil se zpátky na nohy. Udělal pár kroků kolem a snažil se najít signál.
Brána byla děrovaná, takže poté, co několik minut chodil dokolečka bez úspěchu, Bill prostrčil ruce jednou z děr, zatímco stále držel telefon v naději, že mu ten jeden milimetr navíc zajistí dostatečný signál.
Jeho modlitby byly vyslyšeny. Měl jednu čárku, což stačilo na to, aby mohl uskutečnit hovor. Ruce se mu strašně třásly a udržet telefon v tom malém otvoru bylo velmi nepohodlné, takže poté, co se mu podařilo vytočit číslo „06“, telefon upustil.
„Kruci!“ Rychle se posadil a pokusil se dosáhnout na telefon dalším otvorem v bráně, ale byl příliš daleko. „Oh bože, prosím.“
Snažil se na něj dosáhnout, zatímco strkal ruce dál otvorem, čímž se intenzivně zraňoval, ale snažil se tu nesnesitelnou bolest ignorovat. Už se ho skoro ukazováčkem dotýkal, když najednou uslyšel, jak Georg křičí jeho jméno.
„Hoohoo Billeeee!“
„Oh ne, ne, ne, ne,“ zašeptal Bill a chtěl ruce vytáhnout zpátky, ale uvědomil si, že se zasekly kvůli těm zatraceným poutům. „Oh bože.“
Slyšel, jak se k němu Georg přibližuje, a byl si jistý, že jestli ho tu najde, nebude už tak „milý“ jako předtím. Snažil se ze všech sil dostat ruce z otvoru a bylo mu jedno, jak moc ho to bude bolet.
„Oh, Bille, kdepak jsi? Copak jsme si neužili spoustu legrace?“ Zeptal se Georg, když někoho zaslechl u brány. Věděl, že je to Bill, který se snaží dostat ven, ale nedaří se mu to, protože je zamčeno. Sám pro sebe se usmál, když zašel za roh a chystal se něco říct, ale Billa nikde neviděl. „Někdo si tu chce hrát…“ zamumlal, když se rozhlédl kolem. Přísahal by, že slyšel, jak se pouta zamotávají do brány.
Bill se snažil nedýchat příliš hlasitě, protože stál za zdí kousek od něj. Teď když byl tak blízko, slyšel dech Georgova psa. Modlil se k Bohu, aby ten pes nebyl vycvičený k tomu, že když ucítí člověka v bezprostřední blízkosti, začne štěkat, protože pak by byl mrtvý muž.
Čekal a neodvážil se ani pohnout, dokud neslyšel Georga odcházet jiným směrem. Rychle se rozhlédl, než se sám rozběhl na druhou stranu. Teď když byl jeho telefon na druhé straně brány a v tašce nenašel nic užitečného, bude muset zkusit bezpečnostní karty, aby se dostal do výtahové místnosti.
Běžel směrem, kde si myslel, že je výtahová místnost, a snažil se přitom nekřičet ani nebrečet. Byl k smrti vyděšený a jediný důvod, proč ještě dokázal fungovat, byl ten, že jeho mysl byla zapnutá na režim přežití. Musel se odtamtud dostat. Nechtěl umřít. Chtěl se vrátit k Tomovi.
Zahnul za roh a málem se znovu rozplakal, ale tentokrát úlevou, když před sebou uviděl výtahovou místnost. Rychle začal zkoušet všechny bezpečnostní karty a po několika pokusech se konečně objevilo zelené světýlko a podařilo se mu dveře otevřít. Vběhl dovnitř, a pak rychle stiskl tlačítko výtahu. Ohlédl se a spatřil mihotavé světlo, o kterém si myslel, že musí být jedině z Georgovy baterky. Každou chvíli mohl zahnout za roh a Billa vidět.
„Oh bože, oh bože,“ zamumlal, a pak rychle nastoupil do výtahu, když se dveře otevřely. Zkoušel mačkat všechna tlačítka, ale vypadalo to, že žádné z nich nefunguje. „No tak!“
Konečně jedno z nich fungovalo, i když ne to, které Bill chtěl, jelikož tenhle knoflík ho měl dostat do patra pod ním, ale aspoň se dá výtah do pohybu a on bude na chvíli v bezpečí.
Zatímco se výtah rozjížděl, Bill se snažil vymyslet, co udělat dál. Zavřel oči a snažil se projít všechny možné varianty, ale jeho mysl byla až příliš vyděšená, než aby se dokázal soustředit.
Dveře se znovu otevřely poté, co výtah sjel o patro, níž a Bill otevřel oči, ale vzápětí vykřikl, když uviděl Georga stát před výtahovou místností. Jak se tam dostal tak zatraceně rychle? Vždyť před chvílí byl přece nahoře, ne? Nebo ho teď pronásledovalo více lidí?
Rychle stiskl další tlačítko, a jakmile se dveře znovu zavřely a výtah se rozjel, stiskl stopku, aby výtah zastavil v mezipatře. Takhle byl na chvíli v bezpečí a mohl se skutečně pokusit přemýšlet. Prohlédl si všechna tlačítka a všiml si, že jedno z nich má vedle sebe symbol reproduktoru.
„Oh bože, prosím, funguj,“ zamumlal, když ho zmáčkl. „Prosím, prosím, funguj.“
„Otis Elevator Industries, dobrý večer?“ Ozval se po několika minutách hlas s ostrým přízvukem.
Bill cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Fakt to, kurva, fungovalo. Někdo právě přijal hovor. „Oh bože, jo, jo, prosím, pomozte mi.“
„Uklidněte se, pane, co se stalo?“
„Prosím, unesli mě z mé kanceláře. Pracuju ve Franz Fashion Designs na Avenue Road, zavolejte prosím 911,“ vykoktal Bill.
„Pane, musíte se uklidnit, co se stalo?“
„Neslyšel jsi, co jsem právě řekl? Unesli mě! Hlídač mě drží jako rukojmí a pravděpodobně se mě chystá zabít! Musíš zavolat policii!“ Bill skoro křičel. Na tohle neměl, kurva, čas.
„Policii? Ale ne, Bille, já se ti jen snažím pomoct. Policie není potřeba,“ odpověděl Georg, tentokrát bez přízvuku.
Bill cítil, jak se jeho srdce sevřelo. Nemohl uvěřit, že byl tak hloupý a myslel si, že je venku před budovou nějaká výtahová společnost, která mu odpoví. Samozřejmě, že to byl Georg, to on a Gustav měli na starost problémy s výtahem. Bill je už při tom mockrát viděl, když se někdo ve výtahu zasekl.
„Bille? Jsi tam ještě? Chci s tebou jen mluvit.“
Bill se zhluboka nadechl. „Poslouchej mě, ty úchyle, už jsem zavolal policajty a zůstanu tady, dokud nepřijedou, takže bys měl odsud radši vypadnout, než tě zatknou!“
Georg se zasmál. „Oh Bille, nezlob se. Předtím jsem si jenom dělal srandu! Nebuď naštvaný. Copak to nechápeš? Udělal jsem to pro tebe!“
Bill se snažil dál dýchat a rozhlížel se kolem, jestli nenajde něco, co by mu mohlo pomoci. Nemohl tomu chlapovi věřit. Vážně si myslel, že mu bude Bill vděčný za to, že právě zavraždil Andrease? Jo, ten chlapík ho možná začátkem týdne obtěžoval, ale nezasloužil si, kurva, umřít. Omluva a slib, že se příště od Billa bude držet dál, by mu bohatě stačily.
„Bille, prosím, uklidni se. Přemýšlej o tom, teď když je pryč, můžeme být spolu, ne? Nemyslíš, že by to tak mohlo být? Možná se do mě dokonce zamiluješ taky, nebylo by to hezké?“
„Drž hubu! Drž hubuuuu!“ Zakřičel Bill.
„Okay, jak si přeješ.“
Bill zaslechl, jak to Georg položil a roztřeseně vydechl. Už nechtěl slyšet jeho hlas. Bylo to přinejmenším znepokojující a on potřeboval na chvíli vypnout. Posadil se do rohu výtahu a přitáhl si kolena k hrudi, přičemž se snažil přestat plakat. Musel vymyslet plán, jak se odsud, kurva, dostat. Georg určitě brzy zjistí, že ve skutečnosti žádnou policii nezavolal, a mohl by ho dál týrat dle libosti.
„Kurva, kurva, kurva,“ mumlal si pro sebe, zatímco se snažil alespoň trochu uklidnit. Celé jeho tělo se třáslo a hlavou se mu honil snad milion myšlenek. Vůbec netušil, co má dělat, a jak se z téhle budovy dostat, aniž by byl Georg o krok před ním. Podle toho, co Bill mohl říct, ten chlapík na tomhle zvráceném plánu pracoval celé měsíce a měl všechno dokonale promyšlené. Bill neměl sebemenší šanci a jen riskoval, že ho dřív nebo později zabije.
Nemohl vůbec uvěřit, že se něco takového skutečně děje. Jak to, že si nikdy nevšiml, že se do něj Georg zamiloval? Nikdy předtím spolu nepromluvili ani slovo, ani se nestýkali, tak jak se do něj ten kluk vůbec mohl zamilovat? Tohle bylo prostě šílené a Georg musel být naprostý psychopat, jestli tohle opravdu cítil.
„Okay, mysli, mysli!“ Šeptal si sám pro sebe Bill. Musel vymyslet něco chytrého.
Než však mohl cokoliv vymyslet, vylekal ho zvuk, který zněl, jako by něco spadlo na střechu výtahu. Byl to snad Georg, který se k němu snažil dostat tím, že skočil na výtah z patra nad ním? Seshora se ozval další zvuk, který Bill nejdřív nedokázal identifikovat, ale když si všiml, že stropem najednou teče voda, pochopil, že to není Georg, kdo je nahoře na výtahu. Nejspíš se dostal k hadici, která sloužila k uhašení požáru v budově, ale Georg ji teď použil, aby Billa utopil.
„Georgu!!!“ Zakřičel Bill. „Přestaň!!!“ Z dálky uslyšel smích a věděl, že jestli něco rychle neudělá, tak se tam utopí. Voda se valila všemi možnými otvory a začínala Billovi sahat ke kolenům. „Panebože, panebože, panebože,“ opakoval, zatímco se zděšeně rozhlížel kolem sebe. Nemohl uvěřit, že Georg udělal něco takového.
Už se chystal zakročit dalším stisknutím tlačítek, když uslyšel prasknutí, a než stačil cokoliv udělat, jedna ze stropních desek povolila a zřítila se dolů společně s něčím dalším. Bill se zamračil, ale pak zalapal po dechu, když si všiml, že je to tělo.
„Proboha, Gustave!“ Vykřikl poté, co poznal uniformu člena ochranky, a rychle muže otočil, aby neležel obličejem dolů ve vodě. „Gustave! Slyšíš mě? Prober se!“
Muž byl strašně bledý a Bill v hloubi duše věděl, že se už neprobere, ale nechtěl se s tím smířit. Věděl, že právě proto ho Gustav předtím neslyšel, když volal jeho jméno. Důvod byl jasný, tou dobou se k němu Georg už dostal.
„Jdi do prdele, Georgu!“ Zakřičel, když držel Gustava u sebe a cítil, jak mu po tváři znovu stékají nové slzy. Nemohl uvěřit, že ten chlap chudáka Gustava zabil.
Voda se stále valila dovnitř a Bill věděl, že bude muset jednat, pokud se nechce utopit a skončit jako sám Gustav. Zhluboka se nadechl, než muže pustil a zamířil ke knoflíkům. Stiskl všechny, ale žádný z nich nereagoval. Nechápal proč, dokud nezačala blikat i světla.
„Panebože,“ zamumlal ještě jednou, když si uvědomil, že se voda dostala až k napájení výtahu.
Byl v pasti.
autor: dasendederzeit
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
