autor: Reginleif
Tom se díval na moře a potáhl si z cigarety. I v těch nejchladnějších dnech na lodi trávil na palubě spoustu času. Tam bylo nejbližší místo vyhrazené pro kouření, a proto všichni věděli, kde kapitána lodi najdou, když zrovna nepracuje. Tom se snažil nekouřit potají ve své kajutě. Nikdo z členů jeho posádky by nerespektoval předpisy, kdyby je nerespektoval ani on sám.
Brzy měli dorazit do Hamburku. Domů. Tom cítil, jak se jeho srdce otevírá, když spatřil známé německé vody. Ze stejného přístavu vyplul jako kadet na svou první plavbu. Tehdy byl tak mladý a praxi absolvoval v rámci studia. Ve svých jednatřiceti se Tom cítil poněkud starý, když sledoval, jak se na loď nalodili noví kadeti. Stát se kapitánem lodi byl jeho sen a on si ho splnil za pouhých devět let od svého prvního zaměstnání na nákladní lodi.
Jelikož pocházel z dysfunkční rodiny, nikdy mu dlouhé cesty nevadily. Chápal, že jeho kolegové chtějí strávit nějaký čas mimo moře, ale pro něj bylo moře svobodou. Pokaždé, když se loď vracela do Hamburku, bylo to, jako by se musel svobody znovu vzdát.
Samozřejmě jakmile si to mohl dovolit, odstěhoval se. Plat kadeta sice nebyl nijak skvělý, ale následující zaměstnání ho osvobodilo od rodiny. Ale moře pro něj bylo vždycky únikem. Únikem před nejistotou, před vší tou samotou, která ho provázela životem. Důvěřovat lidem nebylo snadné. A když se o to pokusil, nedopadlo to dobře. Po dalším bolestném rozchodu, když mu bylo sedmadvacet, se snažil podnikat co nejvíce plaveb. Moře bylo mnohem lepší než lidé.
Ale věci se změnily.
***
Před dvěma lety na Štědrý den neměl Tom zrovna svůj nejlepší den. Byl to jeden z těch nudných plesů pro námořní důstojníky a Tomův kamarád Georg s sebou přivedl svého mladšího bratra. Tomovy oči zabloudily k tomu mladíkovi naprosto snadno, jelikož většina mužů na té akci měla na sobě uniformy, zatímco on byl oblečen do krásného béžového obleku. Byl tak moc jiný než všichni ostatní v sále. Pod růžovou košilí a na rukou bylo vidět mnoho tetování, ale Tom se nedokázal dívat na nic jiného než na jeho okouzlující úsměv, když si je představoval.
„Rozhodně by ses s ním měl seznámit, Tome,“ naléhal kolega Georg a lehce k nim mladíka přitáhl. „Tohle je Bill. Můj bratr,“ řekl Tomovi.
Tom se snažil nedat najevo, že předtím mladíka sledoval, a modlil se, že si toho Bill nevšiml nebo že to bylo dostatečně diskrétní, aby mu to lichotilo. „Jsem Tom,“ řekl a natáhl ruku, aby se s druhým mužem pozdravil.
„Rád tě poznávám. Pěkný tetování,“ řekl Bill a prohlížel si kormidlo na Tomově ruce.
Tom se usmál. To si nechal udělat, když se stal lodním kapitánem. „Ty tvoje jsou taky pěkný,“ oplatil mu kompliment.
„Nechám vás dva o samotě,“ řekl Georg. „Moje žena umírá nudou a já bych ji nejspíš měl vzít tančit,“ dodal a odešel.
„Georgovi se moje tetování nelíbí,“ povzdechl si Bill. „Takže jsem rád, že někomu tady jo.“
„Kapitáni bývají konzervativní ve všem, co sami dělali jako kadeti,“ podotkl Tom a vysloužil si tichý smích.
„To je nejspíš pravda,“ souhlasil mladší muž. „Nepřidáš se ke mně na víno k našemu stolu, Tome? Myslím, že Georgovo utužování vztahů bude trvat až do Silvestra.“
Tom se uchechtl. Ano, to bylo Georgovi dost podobné. Bylo velmi lichotivé, že si s ním Bill chtěl povídat. Zalíbil se tomu mladíkovi snad? Přesně tohle proběhlo Tomovi hlavou, ale rychle to zavrhl. Stejně na nic takového neměl náladu a Bill vypadal příliš nádherně na to, aby se zajímal o někoho, jako je on.
„Takže čím to, že na dnešní večer nemáš lepší plány?“ Zeptal se Tom, když oběma nalil víno. Normálně by tak indiskrétní nebyl, ale nepřipadalo mu reálné, že by tento muž nedostal lepší nabídku než jen nudný štědrovečerní ples pro zaměstnance námořnictva.
„Oh, měl jsem mnohem lepší plány – objednat si jídlo na donášku a sledovat Netflix, ale Georg mě chtěl dostat z domu… Nedávno jsem si prošel docela ošklivým rozchodem,“ vysvětlil Bill.
Na Toma udělalo dojem, jak otevřeně ten muž mluvil o této části svého života. Kapitán potřeboval někoho znát delší dobu, aby takhle v pohodě mluvil o rozchodu nebo neshodách s rodinou, ale Bill ohledně toho působil úplně přirozeně.
„Chápu,“ odpověděl. „Taky jsem si pár rozchody prošel. Moře mi většinou pomáhá cítit se líp. Ale ty nepracuješ na lodi, ne?“
„Ne, myslím, že to není nic pro mě. Mám vystudované výtvarné umění, maluju a vedu galerii.“
„Rád bych viděl tvoje díla,“ řekl Tom. Na Billově vzhledu bylo něco tak uměleckého, že představa, že je umělec, byla přesvědčivá. Ale aby byl sám k sobě upřímný – a o to mu vždycky šlo – musel přiznat, že to hlavní, co chtěl znovu vidět, byl Bill.
Mladík se usmál, vytáhl z vnitřní kapsy tenké pouzdro na karty a hledal vizitku podniku. „Tady, moje nejnovější výstava bude probíhat ještě několik dní. Rád tě tam uvidím,“ řekl Bill, jehož oči se usmívaly ještě víc než rty.
To bylo před dvěma lety, a teď byl Tom šťastný, když viděl Hamburk. Po té noci Tom navštívil Billovu výstavu, a pak i tu další. Mluvili spolu o spoustě věcech, dělali spolu spoustu věcí a po celou tu dobu lodní kapitán polevoval ve své obranyschopnosti. A teď už Hamburk neznamenal konec svobody a začátek nutnosti zabývat se skutečným životem.
Nyní byl Hamburk domovem.
Nyní Tom věděl, že jakmile uvidí Německo, vrací se domů. V žádném z bytů, které předtím obýval, se tak necítil. Vlastně se moc nelišily od hotelových pokojů. Před několika měsíci však Tom učinil zásadní rozhodnutí sestěhovat se s Billem a od té doby se jejich byt stal jeho domovem. Od té doby, co se k sobě nastěhovali, se Tom nemohl dočkat, až uvidí z paluby lodi Hamburk.
Nebylo to tak, že by ho nová situace netrápila. Bill se k němu nastěhoval, ale většinu času spal stále sám. Bylo to poprvé po dvanácti letech na moři, kdy se Tom necítil na lodi úplně dobře. Jeho předchozí vztahy prostě neklapaly, ale Bill… Bill byl ten pravý.
Tom nedal Billovi vědět, že se ten den vrací. Zítra měl Bill narozeniny, a protože si nebyl jistý, jestli bude doma, nic mu neslíbil. Jakmile se však dozvěděl, že se stihne vrátit včas, rozhodl se, že to bude jako překvapení. Bill měl pokaždé, když se jeho milenec vrátil, obrovskou radost. Tom se nemohl dočkat, až to štěstí v jeho tváři znovu uvidí. Když viděl, jak se přístav přibližuje stále více, Tom se cítil požehnaně. Bill pro něj z tohoto místa opět udělal domov.
***
Bill neměl ten večer moc dobrou náladu. Zítra měl narozeniny, a přestože měl nějaké plány s Georgem a několika přáteli, chyběl mu Tom. Bill Tomovi jeho nepřítomnost nikdy nevyčítal. Jelikož vyrůstal s otcem a bratrem, kteří pracovali na lodích, znal Bill tento život velmi dobře. Věděl, že nemá právo se kvůli tomu zlobit. Tom tuto profesi vykonával, už když se s ním seznámil, a věděl, že když se k němu nastěhuje, bude spoustu nocí usínat sám.
V hloubi duše však Bill doufal, že jednou spolu budou moci strávit více času. Tom byl někdo, s kým by si opravdu dokázal představit, že se usadí. Bill si objednal jídlo, jelikož byl příliš líný a vyčerpaný, než aby se pokoušel vařit, a posadil se k Netflixu. Přemýšlel, že by zkusil malovat, ale nemohl. Už to bylo dlouho, co naposledy něco namaloval, a i když ho práce v galerii živila, necítil se teď být moc kreativní. Netrvalo dlouho a už podřimoval na pohovce s otevřenou krabicí s pizzou na klíně, zatímco v televizi hráli Přátelé.
Bill cítil, jak mu těžknou víčka, když ho najednou probudil nějaký zvuk, a když se prudce posadil, málem shodil krabici s pizzou na podlahu. Položil nedojedenou pizzu na stolek dřív, než skončila na koberci, a pak si uvědomil, že ten zvuk jsou klíče v zámku. Bill vyskočil z pohovky dřív, než se Tom objevil ve dveřích. Viděl, jak Tom s úsměvem vchází do bytu, a než si stihl uvědomit, co dělá, vrhl se na Toma a objal ho.
„Vrátil ses…“ zamumlal a po tváři se mu kutálely slzy. „Nedal jsi mi vědět.“
„Chtěl jsem, aby to bylo překvápko k tvým narozeninám,“ řekl Tom a tvářil se šťastně jako dítě. Bill se usmál, když ho jeho přítel pohladil po vlasech a palci mu setřel slzy z tváří. „Jsi mnohem krásnější, než si vůbec pamatuju.“
Bill ho znovu políbil. Tom byl vždycky tak milý, tak milující. A přestože byl smutný, když byl pryč, Bill věděl, že když je doma, je tak něžný a obětavý, že mu to skoro mohlo vynahradit všechny chvíle, kdy nebyl.
„Nevěděl jsem, že přijedeš,“ řekl Bill. „Nic jsem nevařil, ale je tu pizza, nebo můžu něco objednat. A co kdybych ti uvařil nějaké těstoviny?“
„Ne, chci s tebou mluvit,“ řekl Tom. To Billa znepokojilo. Chtěl s ním mluvit? Znamenalo to, že se s ním chce Tom rozejít? Nevypadalo to tak, ale Bill nečekal, že by z takové věty mohlo vzejít něco dobrého.
„Jasně…“ řekl a posadil se na pohovku. „Oh, nechal sis udělat další tetování, Tome?“ Zeptal se zvědavě Bill, když na Tomově předloktí uviděl kotvu.
„Jo… nechal jsem si ji udělat, když jsme kotvili v Marseille.“
Bill byl velmi zvědavý. Tom se nikdy nenechal tetovat jen tak bez hlubšího významu, ale rozhodl se, že se ho na to teď ptát nebude. Zřejmě mu chtěl říct něco důležitého. „Takže o čem jsi chtěl mluvit?“ Zeptal se Bill.
„Já… já tě miluju, Bille. Vlastně je to poprvé, co mi někdo tak moc chybí, když nastupuju na loď. Poprvé mám pocit, že se vracím domů, když se vracím do Hamburku,“ artikuloval Tom jasně, ale byl viditelně dojatý, a stejně tak Bill, který si nervózně pohrával s prsty. „Snažil jsem se počkat až do zítřka, ale už to prostě nemůžu vydržet… Vezmeš si mě, Bille?“
Bill oněměl, když před sebou uviděl nádherný prsten s velkým safírem. „T…Tome…“ vykoktal. „Vždycky jsi říkal, že ses oženil s mořem,“ řekl nakonec. Věděl, že to teď asi není to nejlepší, co by měl říct, ale Tom nikdy nevypadal, že by se plánoval oženit nebo založit rodinu.
„To ano,“ přiznal Tom. „Ale už ne. Přemýšlel jsem o tom celou cestu. Dřív mě moře osvobozovalo od lidí… ale s tebou jsem svobodný,“ vysvětlil a vzal Billovu ruku do své, když se o něj mladší muž opřel.
Bill se na něj usmál. Nečekal, že někdy taková slova od Toma uslyší, a přišla mu neskutečně milá. Vytáhl prsten z malé krabičky, podal ho Tomovi a natáhl k němu ruku, aby mu ho jeho budoucí manžel mohl navléknout na prst. „Miluju tě,“ řekl. „I kdybych se o tebe měl dělit s mořem.“ Což nakonec byla pravda. Tom byl jediný, na koho byl Bill ochotný čekat.
„To je další věc, kterou jsem ti chtěl říct… Dostal jsem nabídku na práci v lodní společnosti. Tady, v jejich sídle. Jde o smlouvu na dva roky a já ji přijmu.“
„Nemůžu po tobě chtít, abys to kvůli mně udělal,“ odpověděl Bill. Jen on sám věděl, jak moc po tom toužil, ale Tomovo štěstí bylo pro něj na prvním místě, takže Billovi nepřipadalo fér, aby to přijal. „Miluješ moře a já tě o něj nechci připravit.“
„Jo, miluju ho,“ řekl Tom a přitáhl si Billa více k sobě. Když se mu přitiskl více ke krku, cítil bít Tomovo srdce. Bušilo rychle a silně, a tak se Bill na svého milence podíval, aby ho povzbudil, a pokračoval. „Ale miluju i tebe. Stejně jsou to jen dva roky, a když budu chtít, můžu potom zase cestovat. Právě teď ale potřebuju přesně tohle.“
Bill políbil svého nyní již snoubence a láskyplně ho pohladil po vlasech, přičemž mu odhrnul jeden pramen z obličeje. Když ho Tom objal víc, znovu si všiml kotvy na jeho paži. „Takže proto tohle,“ vydedukoval a ukázal na nové tetování. „Tome, miluju tě, ale nechci tě držet na místě.“
„Kotva tě nedrží na místě. Pomáhá ti přečkat bouře, dokud nedorazíš do bezpečného přístavu. Já… myslel jsem na tebe, když jsem si to nechával dělat.“
Bill se usmíval. Teď už si byl jistý Tomovým rozhodnutím a ještě šťastnější, že souhlasil s tím, že si ho vezme. Navzdory své drobnější postavě si klekl na pohovku, objal Toma a snažil se ho dostat do svojí náruče. „Tak vítej ve svém bezpečném přístavu. Jsem tvoje osobní kotva,“ řekl něžně, ale zároveň žertovně a jeho smích naplnil vzduch, dokud ho Tom neumlčel dlouhým vášnivým polibkem. Bill cítil, jak se chvěje při dotyku, který mu takovou dobu chyběl. I když nikdy nebyl na lodi, znal ten pocit návratu domů stejně dobře jako Tom. „Budeme se navzájem chránit,“ slíbil a podle jiskry v Tomových očích věděl, že přesně tak to od té chvíle bude.
autor: Reginlief
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
