autor: Doris&Lauinka
Druhý den ráno se Bill probouzel neskutečně nabitý energií. Dlouho se tak dobře necítil. Wolfgang už byl vzhůru a upíjel kávu. Když přišel jeho černovlasý přítel za ním, ihned nalil jednu i jemu.
„Dnes vypadáš opravdu dobře. Odpočinul sis?“ Zeptal se a za pas si ho přitáhl blíž k sobě. Bill s úsměvem přikývl a políbil ho. O půl hodiny později stáli oba přede dveřmi domu a loučili se. Wolfgang měl sbalený kufr v jedné ruce a ve druhé držel tu Billovu. Měl poslední přípravy a hned druhý den ráno odlétal do Paříže. Pro Billa to znamenalo být čtyři dny doma úplně sám, a pro Pumbu, že bude mít díky tomu neomezený přístup na zahradu.
***
Stál téměř na konci ulice, dobře schovaný za dodávkou, ale tak, aby měl skvělý výhled. Zuřil. To, co se před ním odehrávalo, nebylo vůbec v plánu. Jak to, že ještě stále nepochopil? Jak to, že stojí a líbá toho starce? Zatínal ruce v pěst a skřípal zuby. Chtěl vyběhnout, srazit Joopa na zem a zabít ho, jen aby už konečně jeho idol pochopil. Cožpak to vážně nejde po dobrém? Už přeci udělal všechno na světě. Copak si vážně myslí, že ho někdo jiný může milovat tak moc jako on? Ne, on patřil jemu… nikdo, ale vůbec nikdo nemohl stát mezi nimi.
***
„Pane bože.“ Vydechl zděšeně Bill o dvě hodiny později, když se chystal jít na menší nákupy. Ruku si přitiskl na ústa a panicky se rozhlížel. Nikdo nikde. V rukou držel dopis, co ležel přede dveřmi. „Stále to nechápeš, ty malá couro? Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém.“ Bill byl vyděšený. Věděl snad ten dotyčný o Tomovi, že ho nazývá courou? Hrozilo snad teď nebezpečí i jemu? Musel o tom Tomovi říct. Zvedl telefon, a hned jak Tom hovor přijal, mu vylíčil, co právě přečetl.
„Bille… jeď na policii.“ Prohlásil Tom pevným a odhodlaným hlasem. Bill se té myšlence bránil. Nevěděl, co by jim měl vysvětlovat. A mluvit o svém intimním soukromí… „Bille, poslechni mě. Přijedu tam hned za tebou, ano? Jdi, já jsem tam do půl hodiny. Zvládneme to.“
Bill odložil telefon, když Tom ukončil hovor. Nasucho polkl, snažil se reálně uvažovat, ale jeho ruce stále jednaly v panice. Naházel do svojí tašky nejnutnější věci, na oči nasadil brýle a přešel k autu. Chtěl ho odemknout, ale v půlce pohybu se zastavil. Co když je tam bomba? Přejel si rukou po tváři, přece nemohl žít takový život ve strachu. Zmáčkl tlačítko a auto jen píplo. Úlevně si oddechl a rychle nasedl. Tašku hodil na místo spolujezdce tak nešikovně, až se z ní pár věci vysypalo. „Kurva.“ Zanadával Bill, ale věcem nevěnoval více pozornosti. Musel se odsud dostat. Co nejrychleji. Dupl na plyn, až kola nepříjemně zapískala, ale bylo mu to jedno. Rozjel se rychle k nejbližší policejní stanici. Zastavil auto, ale neměl nejmenší sílu vystoupit. Jen se zamknul a seděl v něm. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky a musel párkrát zamrkat, aby si slzy nezačaly razit cestu po jeho tvářích. Netušil, jak dlouho tam tahle sedí. Z vnímání okolního světa ho vyrušilo až zaklepání na okno auta, což jej dokonale vyděsilo. Jak si oddechl, když poznal známou tvář. Ihned auto odemkl a vylezl z něj.
„Tomi,“ vydechl nešťastně a objal jej kolem krku. Opravdu silně. Tom překvapeně vydechl a nejistě ho chytl kolem pasu.
„Udusíš mě,“ Tom se snažil trochu povolit Billovo sevření, ale marně. „Hej, je to v pořádku, jsem tu s tebou, ano?“ Bill tiše vzlykl a Tom ho pohladil po zádech. Ptát se, zda už byl na policii, nemělo smysl. Bylo úplně jasné, že tu na něj čekal.
„Vůbec nevím, co mám dělat.“ Bill uvolnil sevření a pomalu se od něj odtáhl. Sice měl na očích brýle, ale i tak byly vidět usychající slzy na jeho tvářích.
„Teď půjdeme dovnitř a všechno nahlásíš, dobře? Řekneš jim, kdy to začalo, cokoliv, na co si vzpomeneš, a bude ti podezřelé.“ Bill trochu kývl na souhlas a pomalu stáhl ruce z Toma. Potom spolu vešli do budovy, kde se to hemžilo uniformami. Byl to zvláštní pocit. Tom se nejistě rozhlížel kolem sebe, ale stál tak blízko za černovláskem, jak jen to bylo možné, aby mu tím dodal odvahu. Bill se postavil před velký dřevěný pult, kde byla nějaká starší žena. Bill si musel odkašlat, aby přitáhl její pozornost.
„Dobrý den, co pro vás můžu udělat?“ Zeptala se naučeně a na rtech vykouzlila úsměv, o kterém nebylo nejmenších pochyb, že je hraný. Bill nejistě polkl a přešlápl.
„Dobrý den, já… chtěl bych nahlásit… mm,“ vůbec nevěděl, jak to přesně popsat.
„Znásilnění? Napadení?“ Snažila se mu žena pomoct a něco ťukala do počítače. Jestli jen bezstarostně psala svému příteli, nebo se opravdu snažila mu pomoci, neměl nejmenší chuť zkoumat. Tom vystoupil zpoza jeho zad.
„Někdo mu vyhrožuje likvidací, je to nějaký pošahaný kretén, který ho neustále pronásleduje, oh… myslím, že se tomu ve vašem jazyce říká stalking.“ Procedil Tom jedovatě a založil si ruce na hrudi. Žena si ho změřila pohledem, a potom zvedla telefon. Po krátké rozmluvě s nějakým mužem, což pochopil z rozhovoru, telefon položila.
„Posaďte se, kapitán Ebner se vám za malý okamžik bude věnovat.“ Odbyla je rychle a rukou mávla k dřevěné lavičce, která rozhodně nevypadala ani trochu pohodlně, jako všechno kolem. Bill se posadil a sledoval Toma, který nervózně chodil sem a tam.
„Tomi,“ zašeptal Bill a povzdechl si.
„Hm?“ Dredař se rozhlédl jen kolem sebe, ani trochu se mu tohle místo nelíbilo.
„Myslíš, že… to je dobrý nápad?“ Zvedl k němu zarudlé oči a Tom se na něj krátce podíval.
„Jo, myslím, že je to dobrý nápad. Není tu nikdo jiný, kdo by nám mohl pomoct. David je v podezření, komu jinému to můžeš říct?“ Bill sklopil oči a kývl na souhlas.
„Kurva, kde je ten kretén?“ Zastrčil ruce hluboko do kapes a otočil se, aby se znovu rozhlédl, když ho vyrušil hlas.
„Přímo tady, protože ten kretén má na starosti mnohem více práce, než si dovedete představit.“ Odpověděl mu odměřeně. Tom jen zúžil oči, ale nic na to neodpověděl.
„Jsem kapitán Ebner, Markus Ebner, jak vám můžu pomoci?“ Bill rychle vstal a přešel k postaršímu muži, ve tváři měl tvrdé rysy a jeho oči byly až příliš chladné, i když v nich viděl i nějakou malou známku něčeho vstřícného, což muž jistě nechtěl dát hned najevo.
„Jsem Bill Kaulitz,“ představil se Bill téměř ihned a podal mu ruku. Když Ebner gesto zopakoval, lehce si rukou potřásli.
„Tohle je můj kolega Tom Trümper, můj fotograf, přišel se mnou, aby… jako doprovod. Víte…“ nejistě si prohrábl vlasy a kousl se do rtu. Nevěděl, kde začít.
„Oh ano, vím, kdo jste. Moje dcera vás miluje, má všude vaše plakáty.“ Uvolněně se usmál a Bill vykouzlil nejistý úsměv. „Pojďme do mojí kanceláře.“ Řekl nakonec a vydal se úzkou chodbou. Bill ho následoval i s Tomem za svými zády. Kancelář nebyla zase tak velká, ale pohodlně se sem vešla velká kožená pohovka a obrovský psací stůl se jmenovkou vlastníka. Markus zatáhl žaluzie, aby tak vytvořil intimní prostředí, za ta léta praxe, co se v tomto oboru pohyboval, věděl, že tohle gesto je nějakým způsobem uklidňující.
„Mohu vám něco nabídnout?“ Tom téměř ihned zakroutil hlavou a posadil se ledabyle na opěrku sedačky. Bill se posadil a zakroutil i on nesouhlasně hlavou.
„Ne, díky.“
Markus pochopil, jak nervózní je, přisedl si tedy naproti chlapcům, přeci jen takhle mohl lépe číst jejich tváře, a to kolikrát bylo více než slova.
„Dobře, pane Kaulitzi, tak tedy rovnou k věci. Co pro vás můžu udělat? Berta mi do telefonu říkala něco o stalkingu, je to tak?“ Bill rychle přikývl na souhlas.
„Ano, přesně tak. Víte… nejsem hloupý, mám spoustu obdivovatelů, spoustu lidí, kteří mě nenávidí. Ale tohle je… jiné. Zezačátku to bylo jen pár dopisů s vyznáním lásky, náklonnosti a tak. Takových dopisů mi chodí tisíce, ale… postupně se z toho stalo něco jiného.“ Bill zalovil ve své tašce a vytáhl poslední dva dopisy a podal je panu Ebnerovi. Ten si je vzal a rychle si přečetl obsah. Trochu nakrčil čelo.
„Dobře, ty dopisy mají trochu podivný obsah. Nemůže to být někdo, kdo jen žertuje? Myslím tím… někdo známý?“ Tom si odfrkl a po dlouhé době promluvil.
„Vážně? Vy byste svému kamarádovi vyhrožoval jen jako takový zvláštní žert? Nebo… byste mu rovnou dal pistoli k hlavě a řekl… překvapení. Máte poněkud zvláštní smysl pro humor, kapitáne.“ Bill ho zpražil pohledem a Ebner se zasmál.
„Podívejte, pane Trümpere, je to tak, že?“ Tom jen kývl, bingo, zapamatoval si jméno, skoro důvod k oslavě. „Za léta praxe jsem se setkal už i s takhle extrémním smyslem pro humor.“ Podíval se do dredařovy drzé tváře, a potom na Billa. „Pak další, co mě napadá… přítel? Z praxe můžu říct, že to většinou bývá někdo, kdo se může dostat opravdu blízko. Samozřejmě… nemusí to tak být vždy, ale musíme prvně prověřit všechny osoby a postupně je vyřadit.“ Tom se znovu zasmál.
„Děláte si srandu, že jo? Myslíte si, že by Wolfgang Joop po večerech vystřihoval malá písmenka z novin, a pak je lepil na papír, aby je pak mohl zastrkávat do Billových věcí?“ Tom jen zakroutil hlavou. Joopa rád neměl, ale tohle bylo až téměř komické. „Tak… a teď byste mohl ještě zkusit obvinit mě, že je až příliš podezřelé, že jsem tu s Billem.“ Povytáhl obočí a zakroutil hlavou.
„Pane Trümpere, musíme vyloučit všechny možnosti.“ Oznámil mu suše, což Toma dopálilo, zvedl se a zamířil ke dveřím.
„Než tu údajnou teorii tady Billovi řeknete, zajdu si na cigáro a čerstvý vzduch, protože mám pocit, že… opravdu byla chyba sem chodit. Přišli jsme požádat o pomoc, ne, abyste obvinil všechny okolo.“ Zabouchl silně dveře, až se rolety zakymácely. Bill si povzdechl a přejel si rukou po obličeji.
„Omluvte ho, je… je jen nervózní, víte… Dost mi teď pomáhá a… a… v podstatě volám vždycky jemu, když objevím další dopis. Vážně začínám mít strach o život, a to nejen o svůj. Ale rozhodně si nemyslím, že by s tím měl můj přítel cokoli společného, ani Tom.“
„Jistě a… máte na seznamu někoho, kdo by tohle mohl dělat?“ Bill se chystal odpovědět, když vešel Tom, vypadal více uvolněně. Posadil se vedle Billa, už normálně, a povzdechl si. „Omlouvám se… ok? Vážně se omlouvám, jen… tahle situace vygradovala v něco opravdu dost vážného a já začínám mít o Billa vážně strach.“ Řekl rychle a Ebner kývl na souhlas.
„Rozumím vám, zrovna jsem se ptal tady pana Kaulitze, jestli je někdo, koho podezříváte?“ Tom se podíval na černovláska a ten mu pohled opětoval.
„Měl bys to říct, hm?“ Ebner zpozorněl a změřil si oba chlapce pohledem.
„Takže?“
„Jo… no, asi tu někdo je.“ Kousl se do rtu Bill a Tom pochopil, že se mu o tom těžko mluví, a tak se do toho vložil.
„Máme podezření na dva lidi. První je Angelo… Farina, nebo nějak tak se jmenuje. Je to týpek z Itálie, moc o něm nevím, ale dělá osvětlovače, takže přístup by měl. Není to tak dlouho, co jsem ho přistihl s obálkou v ruce, jak se snažil dostat do Billovy šatny, ale… no víte, on… neumí moc dobře německy, takže mi zkoušel vysvětlit něco o tom, že tu obálku našel a chtěl ji dát Billovi. Co je na tom pravdy, netuším, každopádně začal jsem ho více sledovat, ale… nic konkrétního. Pak je tu ještě… Billův manažer David Jost. Ten se zase pohybuje dost blízko Billovu domu. Ač bydlí úplně na druhé straně než Bill. Našel dopis za stěračem, všiml si auta, které odjíždělo a bylo Jostovo.“
Bill si trochu povzdechl a jen lehkým náznakem se na Toma usmál. On by to asi říct nedokázal, byl vděčný, že se toho ujal Tom.
„Dobře, samozřejmě to prověříme. Oba dva. Jen chci, abyste si uvědomili jednu důležitou věc. Tohle nebude lehké pátrání a může trvat dlouhou dobu. Samozřejmě tím nechci říct, že bychom se tím nezabývali, samozřejmě budeme. Jen si musíte uvědomit, že tohle nebude trvat dny, spíše měsíce. Máme jen tyhle dopisy, které ani nemá cenu poslat na analýzu otisků prstů, jelikož teď už bychom z nich asi nic nedostali. Ale pokud obdržíte další podobný dopis, chci, abyste ho rovnou přinesl. Pokuste se ho nedotýkat holou rukou. Pokusíme se z něj dostat otisky prstů, pokud tam nějaké budou. Prověříme samozřejmě ty dva podezřelé. Ale dokázat jim to bude dost složité, jelikož se nedá porovnat ani písmo, a pokud najdeme otisky, víte… i to není úplně relevantní důkaz, jelikož se pohybují ve vašem hodně úzkém okolí a víte… Vážně ho můžou jen najít a chtít vám ho předat.“ Pokrčil rukama Ebner a Tom nejistě poposedl.
„Chcete tím říct, že dokud se vážně nic nestane, nebude to nikdo řešit?“ Bill se trochu zachvěl, a Ebner zakroutil nesouhlasně hlavou.
„Chci říct, že tohle nebude vůbec snadné vyšetřování a tím, že se opravdu nic moc nestalo, až na pár dopisů, není to tak, že i kdybychom měli štěstí a zjistili, kdo to dělá, mohli bychom něco skutečně dělat.“
„Stalking není v téhle zemi trestný čin?“ Povytáhl překvapeně obočí.
„Jistěže je, samozřejmě. Jen… je více druhů projevu a tohle je…“ Ebner přemýšlel, jak to přesně definovat, aby to nevyznělo hloupě.
„Jasně, tohle je jen pár nalepených písmenek na papíře, nic víc. Rozumím. No… Myslím, že vás dále nebudeme obtěžovat.“ Tom se ihned postavil, byl naštvaný, čekal větší pomoc, možná nějakou ochranu? Nic. Bill ho překvapeně následoval.
„Jak jsem řekl, pokud se objeví něco dalšího, ihned mě kontaktujte, dobře?“ Postavil se a potřásl si s Billem rukou, ten jen lehce kývl na souhlas a poděkoval. Když Markus podal ruku i Tomovi, ten gesto neoplatil a vyšel ze dveří kanceláře.
„Kretén.“ Ulevil si venku okamžitě.
autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)
