autor: dasendederzeit
Návštěva policie
Zaklel, když opatrně Billa položil na zem. Proč tady byli policajti? Vážně se je Billovi podařilo zavolat, jak předtím říkal? Ale jak? Neměl přece u sebe svůj telefon, ne? Georg se rozhlédl, a pak si všiml, že Billova taška Gucci je pryč.
„Kurva!“ Hlasitě vykřikl. Bill zavolal policajty a ti tu teď byli, aby Billa zachránili a zatkli Georga.
Takhle to být nemohlo. Tohle rozhodně nebylo v plánu. Plán byl jasný, chtěl si dát s Billem dobrou štědrovečerní večeři, a pak s ním utéct a začít znovu někde jinde, společně. Proč se Bill tolik bránil? Copak se mu Georg nelíbil? Už tolikrát se na něj díval a podle Georgova názoru byly pohledy, které mu mladší muž věnoval, docela svůdné. Tak proč si teď hrál na nedostupného? Tohle už nebylo vtipné.
Znovu zaklel, když strážník u brány stiskl bzučák. Pokud nechtěl vzbudit podezření, musel odpovědět. Georg se tedy zhluboka nadechl a stiskl tlačítko reproduktoru.
„Dobrý večer, strážníku, jak vám mohu pomoci?“
„Dobrý večer, otevřete bránu, prosím,“ odpověděl policista.
Georg se znovu zhluboka nadechl. „Samozřejmě, pane, hned tam budu.“
„Děkuji,“ odpověděl policista.
„Kurva, kurva, kurva,“ mumlal si Georg pro sebe, zatímco se rozhlížel kolem.
V jeho kanceláři byl nepořádek a na stole stále ležela vánoční večeře. V příštích pár minutách musel všechno uklidit pro případ, že by sem strážník opravdu zavítal. Rychle popadl tašku a naházel do ní všechno, co by mohlo vypadat podezřele. Pokud nechtěl skončit v poutech, musel po sobě zamést stopy.
Poté, co všechno uklidil, prohlédl se v zrcadle a všiml si, že má na sobě stále kostým Santa Clause, který teď byl celý od krve, jak od jeho, tak od Andreasovy. Znovu zaklel, rychle si ho sundal a hodil do tašky taky.
Zhluboka se nadechl a pak se podíval na Billa, který byl po zásahu taserem stále v bezvědomí. Vypadal tak klidně a krásně, když tam ležel, že Georg musel použít všechno sebezapření, které v sobě měl, aby se s ním hned na místě nepomiloval.
Místo toho, aby udělal to, co skutečně chtěl, vzal mladšího muže do náruče, a pak se vydal dolů do patra pod nimi. Přešel k Billovu autu, odemkl ho a uložil ho do kufru. Ruce měl stále spoutané, a když Georg auto zamkne, nebude mít šanci se z něj dostat. „Je mi to moc líto, miláčku,“ zamumlal a něžně pohladil Billa po tváři. „Za chvilku se vrátím.“
Hlídač rychle zavřel kufr a zamkl ho, než se vydal do prvního patra za policisty. Během cesty si neustále opakoval, aby se kurva hodil do pohody a hrál svoji roli v klidu. Možná by si s těmi policajty mohl trochu pokecat, čímž by je přiměl rychle odejít a nic by se nestalo. Pak by se mohl vrátit k Billovi a všechno by bylo v pořádku.
„Moc se omlouvám za zdržení!“ Začal, když se přiblížil k bráně a také k policistům. „Byl jsem na obchůzce až dole v pátém patře.“
„Žádný problém,“ odpověděl strážník stojící za bránou.
„Co se děje?“ Zeptal se Georg, zatímco neochotně otevíral bránu. Vůbec je pustit dovnitř nechtěl. Mohli si klidně promluvit skrz díry v bráně, ne?
„No, dostali jsme hlášení o rušení klidu,“ odpověděl policista.
Teď když Georg otevřel bránu úplně, viděl, že policista ve skutečnosti není sám, protože zahlédl jeho kolegu, který seděl v autě za ním. V duchu zaklel. Mít tu dva policajty místo jednoho bylo ještě horší. Jednoho se mohl zbavit, ale dvou?
„Rušení klidu?“ Zeptal se a snažil se znít opravdu překvapeně.
Policista přikývl, udělal několik kroků do garáže a rozhlédl se. „Ano, někdo odtud slyšel křik,“ řekl.
Georg se zamračil a předstíral, že je naprosto ohromen. „Nemám ponětí, o čem to mluvíte, strážníku, celou noc tu byl klid, vždyť je Štědrý den a tak. Všichni odešli už před několika hodinami.“
„Hm,“ odpověděl policista. „Jsou tu ještě nějaká auta?“
„No… je to přece garáž,“ zažertoval Georg, ale rychle se vzpamatoval, když si všiml, že strážník moc pobaveně nevypadá. „Ale ano, pár roztroušených tu je.“
„No, tak to tady trochu objedeme,“ ozval se náhle kolega sedící v autě. „Jen abychom se ujistili, že se nic neděje.“
Georg polkl. Jistě, Andrease a Gustava se zbavil, kancelář uklidil, jak nejlépe mohl, ale to, že se po garáži budou prohánět dva policisté, se mu nelíbilo. Co když se Bill najednou probudí a začne křičet?
„Pokud vám to tedy nevadí?“ Zeptal se druhý policista, a přitom si ho podezřívavě prohlížel.
Georg rychle nasadil poker face a zavrtěl hlavou. „Ne, samozřejmě že ne, strážníku, prosím.“
„Nastupte si dozadu, odvezeme vás k vaší kanceláři,“ nabídl mu policista v autě.
Hlídač polkl a přikývl. „Jo, okay, jen ehm, nejdřív zamknu bránu. Tady v okolí je spousta bezdomovců.“
Strážník přikývl a vjel do garáže, takže za ním mohl Georg zamknout bránu. Poté nasedl do policejního auta a nechal se policisty odvézt zpět do své kanceláře. Během jízdy si však Georg nemohl pomoct a občas zatajil dech. Modlil se k Bohu, aby se Bill neprobral a nezačal křičet tak hlasitě, aby ho policisté slyšeli.
„Díky,“ zamumlal, když dorazili k jeho kanceláři, a rychle vystoupil z auta. „Ehm, jestli chcete jet dolů do spodních pater, tady zahněte doleva.“
Policista přikývl. „Za chvíli jsme zpátky.“
Georg přikývl, a když policisté odjeli, rychle vešel do své kanceláře. Přešel k obrazovkám, kde se promítaly záznamy z bezpečnostních kamer, a sledoval auto po celé garáži. Byl připraven ihned jednat, kdyby zahlédl něco, co by se mu nelíbilo. Zatajil dech, když policejní auto projíždělo kolem Billova vozu, ale nezastavili. Pomalou jízdou pokračovali do dalšího patra. Georg si s úlevou oddechl, a pak si náhle na něco vzpomněl: na hudbu. Kdyby znovu zapnul hudbu a připojil ji k reproduktorům, které visely po celé garáži, policisté by pak nemohli slyšet Billa křičet. Musel se sám pro sebe usmát. „Já jsem takový génius.“
Co však Georg přes obrazovky kamer nemohl slyšet, bylo, že Bill se před několika minutami opravdu probral a nyní z plna hrdla křičí o pomoc. Nemohl uvěřit, že po zásahu taserem omdlel, a teď byl zavřený v kufru svého vlastního zasraného auta, zatímco kolem projíždělo jiné auto. Věděl, že jsou to policajti, kteří prohledávají garáž, protože ještě před pár minutami byli před branou.
Pomoc byla doslova na dosah, ale přesto tak daleko. Nemohl uvěřit, že ho má Georg znovu kompletně pod kontrolou, místo aby tomu bylo naopak. Ještě před několika minutami stál Bill uvnitř jeho kanceláře a v ruce držel sekeru, připravený useknout mu hlavu. Jak to, že se přestal soustředit a dovolil hlídači, aby se k němu takhle proplížil?
„Pomoooooc!“ Zařičel. „Kurva, pomozte miiii! Jsem tadyyyy!!!“
Zaslechl, že auto znovu odjíždí a neubránil se výkřiku. Nemohl uvěřit, že pomoc byla před chvílí doslova na dosah, a teď je zase pryč. Čím si to zasloužil? Proč mu tohle Georg dělal? Proč se nemohl chovat jako normální člověk a dát Billovi najevo, že ho má rád, nějakým normálním způsobem, třeba tím, že by mu do kanceláře poslal nějakou posranou kytku nebo tak něco? „P-prosím, pomozte mi,“ vzlykal, zatímco bušil pěstmi do kufru.
Pomoc však odjela a vrátila se zpátky ke Georgově kanceláři.
„Našli jste něco?“ Zeptal se hlídač.
„Ne, nic jsme nenašli. Jste si jistý, že jste si tu nevšiml ničeho divného?“ Zeptal se jeden z policistů.
„Jen pozitivním směrem, dneska všichni odešli hodně brzo a od té doby je tady klid,“ odpověděl.
„Hm, no dobře, tak mějte oči a uši nastražené, okay?“ Naléhal druhý policista.
Georg přikývl. „Přesně to udělám. Takže já půjdu po schodech a otevřu vám bránu.“
Oba policisté přikývli, a pak odjeli zpátky do patra nad nimi.
Georg se pro sebe ušklíbl a rychle zamířil ke schodům poté, co si na vodítko uvázal psa a vzal ho s sebou pro případ, že by si to policisté přece jen rozmysleli. Už na ně neměl nervy a byl si jistý, že kdyby se rozhodli, že tu ještě chvíli zůstanou nebo tak něco, přestal by se ovládat.
Mezitím se Bill rozhodně nevzdával. Jistě, chtělo se mu plakat a naděje ho pomalu, ale jistě opouštěla, ale on to prostě nemohl vzdát. Musel tuhle hru vyhrát a vrátit se domů k Tomovi. Musel přežít.
Rozhlédl se kolem sebe, než se prostě rozhodl být agresivní a strhl povlak z kufru. Třeba se uvnitř mohlo skrývat něco, co by mohl použít k otevření kufru a dostat se ven.
Když polstrování strhl, našel něco, co vypadalo jako malá trubka, a málem se vítězoslavně rozplakal. Nebyl si jistý, jak se mu s tím podaří kufr otevřít, ale určitě to bude mnohem účinnější než jeho ruce. A kromě toho, i kdyby se mu tou trubkou nepodařilo kufr otevřít, určitě by s ní mohl Georga praštit po hlavě hned, jak by kufr otevřel.
„Dostaň mě ven, dostaň mě ven, dostaň mě ven!“ Opakoval si a praštil trubkou o povrch. Bylo mu jedno, do čeho přesně udeří, hlavně, aby to způsobilo škodu a něco rozbilo.
Poté, co s ní několikrát udeřil o kraj kufru, najednou něco povolilo a vypadlo ven. Bill se na chvíli zastavil a díval se na díru, která kdysi byla zámkem. Vítězoslavně vykřikl, než rychle otevřel kufr a vystoupil. Nemohl uvěřit, že se mu skutečně podařilo osvobodit.
„Počkejte na mě!“ Křičel, zatímco se rozběhl. „Neodjíždějte!“ Běžel tak rychle, co mu nohy stačily, což ve skutečnosti nebylo zase tak rychle, protože se celé jeho tělo třáslo šokem, který mu předtím způsobil taser, ale bylo to lepší než nic. Musel prostě dál běžet a křičet, aby upoutal pozornost policistů, než odjedou.
Po běhu, který mu připadal jako věčnost, se konečně dostal do prvního patra a zamířil k východu. Slyšel, jak se brána otevírá a auto, které se rozjíždí. Pořád tam ještě byli. Musel zrychlit. Nemohl je nechat odjet bez něj.
„Ne! Stůjte! Počkejte!“ Křičel, když se blížil k východu. „Jsem tady! Pomozte mi!“
Měl už bránu na dohled, když viděl, jak policejní auto odjíždí a brána se akorát zavřela. Byl tak blízko, že ho ti policisté museli slyšet křičet, ne? Chtěl začít křičet znovu, když si najednou všiml, že vedle brány stojí Georg se svým psem.
Bill se okamžitě zastavil, když uviděl hlídačův výraz. Nebyl přátelský, ani trochu milý, ale naprosto děsivý. Zlověstně se usmíval, a pak se pomalu sehnul, aby sáhl po vodítku. Billovy oči se rozšířily, když si uvědomil, co se chystá udělat: pustit na něj psa.
„Panebože,“ zamumlal a začal couvat. „Kurva!“
Rychle se otočil, a přitom se znovu rozběhl, protože slyšel, jak se pes rozštěkal před tím, než ho začal pronásledovat.
Kurva!
autor: dasendederzeit
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
