autor: Doris&Lauinka
Před hodinou…
Cítil se opravdu nasraně. Už nevěděl, jak z toho ven. Seděl ve svém bytě a propaloval očima tu dokonalou tvář.
„Vážně jsi mě musel dohnat k tomuhle?!“ Zavrčel vztekle a přejel si rukama po obličeji. Samozřejmě, že to nechtěl dělat, měl ho rád. Navíc, Pumba určitě nemohl za to, že jeho páníček je takový kretén, že stále nepochopil. Vzal si židli a dal si ji před ten největší plakát na zdi. Klidně se posadil, a pak zvedl svoje dlaně od krve. „Vidíš? Za tohle všechno můžeš ty, jen ty. Já jsem tě varoval, rozumíš?“ Vstal a vztekle kopl do židle, která odlétla přes celou místnost. „Řekni mi, co ještě chceš? Co, mám, kurva, udělat, abys pochopil, že tě miluju?! Miluju, rozumíš? A ty mě taky, tak kde je, kurva, problém?“ Frustrovaně zaúpěl a znovu si přejel po tváři, kde si rozmazal krev, ale bylo mu to jedno. V tenhle okamžik mu bylo všechno jedno. Nechtěl to dělat. Ale musel, jak jinak by pochopil, že to myslí vážně?
Bylo to rychlé, tak rychlé. Pes jen tiše zakňučel, když mu přiložil nůž ke krku. Pak stačilo jen pohnout rukou. Cítil teplou krev, jak se mu rozlila přes ruce, a pak jeho tělo zůstalo nehybně ležet. Chvíli zíral na tu spoušť, než tam zanechal dopis, samozřejmě ho nevzal do ruky, takový kretén nebyl. „Místo, abys ocenil, že… že já s tebou chci zůstat navždy, jdeš mě prášit fízlům. PROČ?“ Zvedl zarudlé oči a snažil se ovládat, aby nezačal plakat. „Oni vědí hovno o našem vztahu. O tom, co k tobě cítím, rozumíš?“ Vzdychl a zavřel oči. Proč se to muselo takhle posrat?
***
Bill seděl v autě vedle Toma a tupě zíral před sebe. Nevěděl, jak se má cítit. Na okamžik zadoufal, že mu policie opravdu pomůže, že to brzy skončí, ale vlastně mu nepomohli nijak. Měl snad čekat do chvíle, kdy mu ten šílenec vleze až do domu? Pak teprve by ho policie brala na vědomí. Nevěřil výrokům, že se tím budou zabývat. Zhluboka se nadechl a vydechl, jako by ten jeden výdech měl všechno smazat. Podíval se na Toma a pousmál se. Tom si ho mlčky prohlížel. Nevěděl, co má říct. Žádná slova by teď nebyla dostatečnou oporou pro člověka, který se musí cítit naprosto bezbranný. Oplatil černovlasé hvězdě svůj úsměv. Pochopil, co měl znamenat. Bill mu tím mlčky říkal děkuju.
„Hodím tě domů, jo?“ Promluvil Tom a natáhl se po klíčku v zapalování. Bill ale rychle zakroutil hlavou.
„Nezlob se, ale rád bych se prošel. Sám.“ Tom nakrčil čelo. Vůbec se mu nezamlouvala představa, že Bill půjde někde sám a bůhvíkdo si ho vyčíhne.
„Bille neblázni, pro mě to není problém. Hodím tě domů, objednám ti něco k jídlu a zmizím, abys měl klid.“ Billův výraz ale mluvil jasně. Opravdu chtěl být sám. Od této chvíle.
„Jsi moc hodný, Tome, vážně. Ale potřebuju být sám. Chci si trochu protřídit myšlenky. A jestli policie nehodlá nic dělat, tak je nejvyšší čas začít si zvykat. Přece mě nebudeš chránit a schovávat do konce života.“ Tom se lehce zasmál.
„To, co jsem ti řekl, to platí. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. I kdyby to znamenalo, že tě budu schovávat do konce života.“ Pronesl Tom pevně, až Billovi trochu zrůžověly uši. Nechtěl ale na Billa tlačit a přemlouvat ho. To by nebylo k ničemu.
„Dobrá, ale až dorazíš domů, dáš mi vědět, OK?“ Bill přikývl a líbnul Toma na tvář. Rozloučil se a vystoupil z auta. Tom se chvíli díval, jak Bill prochází ulicí, a nakonec nastartoval a vyrazil směrem domů. Bill nijak nepospíchal. Prvních pár bloků se cítil opravdu nervózní a pohled každého, kdo se na něj podíval, mu připadal zvláštně podezřelý. Několikrát musel zastavit, zavřít oči a zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Párkrát zalitoval, že nepřijal Tomovu nabídku a nenechal se domů odvézt, ale ihned tuhle myšlenku zavrhl. Jestli ho nějaký cvok opravdu sleduje a snaží se ho vyděsit, nemůže mu přeci ukázat, že se mu to daří. To by znamenalo, že vyhrál. Po chvíli se mu podařilo až nečekaně uvolnit a na posledních pár bloků si dokonce nasadil do uší sluchátka. Došel domů, otevřel dveře a vešel do prázdného domu. Chvíli čekal, zda ho jeho čtyřnohý mazel přijde přivítat, ale nakonec se smířil s myšlenkou, že jeho mazel je ve skutečnosti lenoch. Už na to byl zvyklý. Chvíli přemýšlel, co by mu teď dopřálo nejlepší relax. Jako první to vyhrál hrnek kávy, a potom byla na řadě delší koupel. Zapnul překapávač a než se jeho hrnek naplnil, vyndal si telefon z tašky, aby Tomovi napsal slíbenou zprávu, že v pořádku dorazil domů. Když zvedal hrnek kávy z linky a chtěl si ji odnést do svého oblíbeného křesla, zarazil ho v polovině chůze nepříjemný pohled. Bill na moment zkoprněl a pozorně se díval terasovými dveřmi ven na zahradu. Kousek od lehátek ležel Pumba. Nehýbal se. Billovi se zastavilo srdce. Roztřesenou rukou odložil šálek na konferenční stolek a pomalu vycházel ven na zahradu.
„Pumbo!“ Zkusil ho zavolat hned, jak vylezl ven, ale pes se ani nepohnul. Bill měl neblahé tušení, ale nechtěl si ho připouštět. Každým pomalým krokem se víc a víc blížil ke svému psovi. Když byl jen pár kroků od něj, uvědomil si něco děsivého, tráva kolem Pumby nebyla zelená. Ulicí se rozezněl zděšený křik modelingové a hudební hvězdy.
***
Tom po příjezdu domů věnoval svou pozornost fotoaparátu. Chtěl se pustit do práce s Billovými fotkami. Neměl rád, když něco nebylo rychle hotové. Seděl u počítače a třídil fotky, které potřebovaly více úprav od těch, co potřebovaly méně. Soustředěním si kousal spodní ret a málem si ho prokousl leknutím, když mu na stole začal zvonit telefon. Podíval se na displej a tělem mu projela vlna obav. Na telefonu blikalo Billovo jméno. Tom neváhal a ihned hovor přijal.
„Ano Bille? Co se děje?“ Vyrazil ze sebe hned. Měl obavu, že se něco stalo. Z druhé strany telefonu se však neozývalo jediné slovo. Místo toho Tomovi do ucha zaznívaly zoufalé vzlyky a lapání po dechu. Bill evidentně nebyl schopný mluvit. Tom byl okamžitě na nohách. „Bille klid, jedu za tebou, jo? Hned jsem tam.“ Snažil se Tom uchlácholit pláč na druhém konci telefonu a chvatně pobíhal po bytě, aby sebral klíčky od auta. Z domu vypálil jako raketa. Bill se snažil něco říct, ale nebyl toho schopný. Ten zoufalý pláč vypovídal o jediném, stalo se něco, z čeho se Bill zhroutil. Tom sešlápl plyn ještě víc k podlaze, když Bill beze slova telefon položil.
Uběhlo jen pár minut, když Tom se zaskřípěním brzd zaparkoval před Billovým domem. Zabouchal na dveře, ale nic se neozývalo. To Toma vyděsilo ještě víc. Copak mu někdo ublížil? Jedním rychlým pohybem přeskočil plot a rozběhl se po zahradě směrem k terase. Zastavil se, když uviděl Billa v jednom konci zahrady. Seděl u vykopané jámy, ruce i oblečení měl od hlíny a vedle něj ležela lopata. Tom k němu doběhl a skoro omdlel. Bill měl obličej od pláče tak opuchlý, že byl skoro k nepoznání.
„Bille, co se stalo? Co to má být?“ Chytil ho dredař za ramena a mírně s ním zacloumal, aby ho přiměl se na něj podívat. Bill se třásl, ale pomalu se zadíval do Tomových očí. Zhrouceně mu padl do náruče a objal ho kolem krku. Plakal mu do trička.
„Tome… on… on… zabil ho.“ Vzlykal Bill.
„Koho?“ Vyhrkl Tom. Tolik ho bolelo vidět Billa takhle. Byl tak zranitelný a nešťastný, až to Tomovi rvalo srdce. Tohle přeci není Bill. Bill má být veselý a okouzlující. Ani si neuvědomoval, od kdy vlastně takhle o Billovi přemýšlí. Nebylo to teď vůbec důležité. Důležitý byl akorát Bill. Bill se trhaně nadechl a odtáhl se od Toma. Rozklepanou rukou ukázal na dno díry, kterou kopal. Tom se podíval dovnitř a rukou si zděšeně zakryl ústa. Na dně leželo zabalené v dece cosi, co podle vykukující zadní nohy mohl naprosto přesně identifikovat. Pumba.
„Kdy?“ Zadíval se zpět na Billa, ale ten jen zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
„Když jsem přišel… už ležel na zahradě. On… podříznul ho.“ Zajíkl se znovu Bill a podal Tomovi obálku, kterou svíral v druhé ruce. Tom si ji opatrně vzal a otevřel.
„Varoval jsem tě… příště to bude Wolfgang.“ Tom jako by ho ve vteřině něco nakoplo. Chopil se lopaty a začal zahazovat nebohého Pumbu.
„Sbal si věci. Musíš odsud.“ Rozhodl striktně a neohlížel se na Billův nechápavý výraz. „Tak dělej, Bille, nemůžeš tu zůstat. Dostal se k tobě na zahradu, nemůžu tě tu nechat. Sbal si věci. Máme dva dny, než se vrátí Wolfgang, do tý doby se ubytujeme na hotelu. Tam je hodně lidí, budeš tam v bezpečí. Vem si jen to nejnutnější, žádný velký kufry.“ Diktoval Tom, a než se Bill nadál, hrob byl zcela zasypaný a Tom ho popoháněl do domu. Bill chtěl něco namítnout, ale nakonec se mu to zdálo jako dobrý nápad. Ano, nemohl zůstat v domě sám. Ani s Tomem. Už v něm nebylo bezpečno. Na hotelu je hodně lidí, tam si žádný úchylný cvok netroufne.
***
Trvalo to nějakou dobu, než se dostali na hotel. Bill nebyl vůbec schopný vnímat, co se kolem děje, a poslouchal jen Tomovy příkazy. Tom naštěstí dokázal uvažovat racionálně, a tak vše zařídil. Když za nimi klaply dveře hotelového pokoje, Bill se sesypal na posteli. Nebylo divu. Tohle už bylo mnohem vážnější než jen nějaké vyhrožování v podobě dopisů.
„Bille, zvládneš to tady, když na chvíli odejdu?“ Nechtěl ho tady v tomhle stavu nechávat, ale chtěl zkusit štěstí na policii, když se objevil další dopis. Bill vytřeštil oči a sledoval chlapce před sebou. „Budu pryč jen chvíli, slibuju. Prostě nikomu neotvírej, dobře? Vezmu ten dopis Ebnerovi, třeba ten hajzl udělal chybu a… chytnou ho.“ Bill na něj bezvýrazně zíral, ale nakonec jen lehce kývl hlavou na souhlas. Tomovi ten pohled lámal srdce. „Budu hned zpátky, ano?“ Usmál se na černovláska, a pak rychle zmizel ze dveří.
Jel rovnou na stanici. Opět měl štěstí na Bertu, tu milou paní. Zatvářil se trochu kysele, když ji pozdravil a opřel se rovnou o pult. „Potřebuju mluvit s kapitánem Ebnerem.“ Oznámil rovnou. Berta se na něj zadívala, než vytočila nějaké číslo. Po krátkém rozhovoru mu rukou pokynula k dřevěné lavici. Tom se ale neposadil. Přecházel sem a tam a díval se na všechny ty nástěnky. Když se mu za zády ozval již známý hlas, otočil se.
„Dobrý den, pane Trümpere.“
„Dobrý den, kapitáne, musím s vámi mluvit, soukromě.“ Nervózně přešlápl a upravil si kšilt čepice.
„Jistě,“ muž nakrčil čelo a vedl ho rovnou do své kanceláře. Nestihl ani zavřít dveře, když Tom z kapsy vytáhl dopis zabalený do igelitového sáčku. Pytlík mu podal a podíval se muži do očí.
„Říkal jste, abychom donesli další dopis, tak tady je, a nejen to. Tentokrát šlo o vloupání… Někdo se vloupal k Billovi domů, asi co jsme byli tady, a zabil jeho psa. Tedy… abych vás neušetřoval zbytečně důležitých detailů, někdo mu podřízl krk.“ Chladně dodal a propaloval ho pohledem. Ebner si natáhl rukavice a vytáhl ze sáčku obálku a následně z ní pinzetou i dopis. Opět písmena vystřižená z tisku. Ebner po přečtení dopis vrátil do obálky a zvedl telefon. Než Tom stačil cokoliv říct, vešel do kanceláře nějaký uniformovaný policista a obálku si převzal.
„Pokud pachatel na dopise zanechal stopy, moji lidi to zjistí.“ Oznámil mu potom a Tom kývl na souhlas. „Potřeboval bych ohledat místo činu, zjistit, kudy se tam pachatel dostal a taky výpověď pana Kaulitze. Jo a soupis věcí, co se v domě ztratily.“
„Odvezl jsem Billa na hotel, nemůže tam zůstat. Samozřejmě… přístup do domu vám umožníme, ale nemyslím si, že je dobrý nápad tam teď Billa tahat, dobře? Navíc, myslím si, že z něj teď nedostanete ani slovo.“ Ebner chtěl něco namítnout, ale uzemnil ho Tomův pohled. „Samozřejmě, že svoji zatracenou výpověď dostanete, ale myslím, že to může den počkat, nebo ne?“ Založil si ruce na hrudi a propaloval muže pohledem.
„Zítra vás tu chci mít oba dva, z vlastní zkušenosti vím, že čím dříve se výpověď podá, tím je přesnější.“ Uzavřel a Tom kývl na souhlas.
„Kdo všechno sahal na ten dopis?“
„Myslím… že Bill a já, nikdo jiný.“ Ebner kývl na souhlas a poprosil Toma o otisky prstů, aby ty jeho z dopisu mohly vyloučit. Udělal to jen neochotně.
„Hned jak budou výsledky, dáme vám vědět, dobře?“ Tom kývl na souhlas a v rychlosti se podíval na telefon. Jen pro jistotu, jestli nevolal třeba Bill.
„Bydlíme v tomhle hotelu,“ podal mu vizitku. „Kdyby cokoliv, volejte raději mně, ano? Bill je teď vážně pod dost velkým tlakem.“ Ebner souhlasil, a pak se oba muži rozloučili. Tom se už nikde moc nezdržoval a jel rovnou na hotel. Když se dostal do pokoje, Bill stále ležel na posteli ve stejné poloze, jako když odešel. Chvilku ho tiše pozoroval v domnění, že třeba usnul, když na něj však Bill otočil hlavu, jemně se usmál. Sedl si k němu. Černovlásek si povzdechl a přisunul se k dredatému chlapci.
„Odevzdal jsem ten dopis. Prý prověří otisky prstů a… pojedou k tobě do domu, aby zjistili, kudy se tam ten kretén dostal. Zítra musíme jet na stanici podat výpověď.“ Bill přivřel oči a ztěžka vydechl.
„Skončí tohle někdy?“ Ani nevěděl, jestli chce znát odpověď. A už vůbec nechtěl vědět, jak to může skončit. Tom odpověď neznal, a tak si ho vtáhl do pevného objetí. Zbytek dne strávili spolu na pokoji. Bill odmítal jít mezi lidi a Tom to respektoval. Objednali si jen nějaké jídlo na pokoj a sledovali televizi. Spíše ji měli puštěnou jako kulisu. Bylo už docela pozdě, když Tomův telefon zavibroval. Tom po něm sáhl a zadíval se na displej. Rozhodně to číslo neznal.
„Prosím?“
„Tady kapitán Ebner, máme pár novinek, pane Trümpere. Na tom dopise, který jste donesl, jsme našli další dva otisky. Prohnali jsme je databází a… pro ten jeden jsme shodu nenašli, a tak jsme ho vyloučili, jako že je nejspíše pane Kaulitze. To podrobněji objasníme zítra, až nám pan Kaulitz poskytne otisky prstů, nicméně… neuhodnete, čí je ten druhý.“ Tom se podíval na Billa, který hltal každý jeho výraz ve tváři.
„Ehm… netuším?“ Odpověděl překvapeně Tom.
„Ten otisk patří panu Jostovi.“ Tom zalapal po dechu a vytřeštil oči.
„Davidovi?“ Zamrkal a znovu se šokovaně podíval na Billa, který pochopil a zakryl si rukama ústa.
„Ano, máme jeho otisky v databázi za rychlou jízdu, za kterou byl zatčen. Jen jsem chtěl, abyste to věděl. Poslal jsem tam kluky, aby ho sbalili.“
„Díky, myslíte, že… se přizná?“ Tomovo srdce se rozbušilo a on se snažil ujistit, že vše bude v pořádku.
„To nedokážu říct, pane Trümpere. Každopádně vás budu informovat. Nashle.“
„Jo, nashle.“ Sotva Tom odložil telefon, Bill zakroutil hlavou.
„Řekni mi, že to není tak, jak si myslím.“ Vydechl ztěžka a sledoval dredaře. Ten jen pokrčil rameny.
„Na tom dopise našli jeho otisk, prý ho sbalej kvůli podezření, těžko říct, jestli se přizná.“
autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)
