autor: dasendederzeit
Zpět pod kontrolu
Bill utíkal, jako by na tom závisel jeho život, což se tak trochu dalo předpokládat, vzhledem k tomu, že za ním běžel rotvajler. Nebyl si jistý, jestli je ten pes opravdu zlý a zabije ho, jakmile ho dožene, ale moc se mu to zjišťovat nechtělo.
Netušil, kam běžet, aby psovi unikl, protože nebyl tak rychlý jako to zvíře, a tak prostě běžel dál náhodným směrem v naději, že během následujících pěti vteřin vymyslí nějaký plán.
„Nech mě být!“ Zakřičel, i když dobře věděl, že psovi je to jedno.
Poté, co se Bill dostal o patro níž, všiml si, že tam stále stojí několik aut. Kdyby použil trubku, tu ze svého auta, kterou stále držel v ruce, mohl by rozbít sklo a schovat se v některém z aut v naději, že ho pes nenajde.
Ještě zrychlil, zamířil k obrovskému Range Roveru a trubkou udeřil do jednoho z oken. To se hned rozbilo a Bill okamžitě vlezl do auta. Bylo velké a vysoké, takže doufal, že ten pes nezvládne vyskočit tak vysoko, pokud vůbec ví, kde Billa hledat.
Zatímco se krčil na druhé straně a držel před sebou trubku, stále se soustředil na rozbité okno, protože slyšel, jak pes běží kolem něj. Nejspíš ho teď hledal, protože cítil jeho pach. Bill využil té chvíle, aby popadl dech a přemýšlel o tom, co se právě stalo.
Policisté odjeli a Georg měl všechno kompletně pod kontrolou. Měl zasranýho psa, který teď Billa pronásledoval, a byli tu úplně sami. Není nikdo, kdo by ho zachránil, takže pokud neplánoval Georga a psa zabít, vypadalo to, že odsud není úniku.
Zatajil dech, když zaslechl, jak pes znovu prochází kolem auta. Musel se toho zvířete nějak zbavit, aniž by ho zabil. Z nějakého důvodu mu zabití Georga nepřipadalo tak špatné jako zabití psa, i když ten měl nejspíš v plánu zabít Billa.
„Okay, přemýšlej, přemýšlej,“ šeptal si Bill pro sebe. Rozhlédl se kolem a napadlo ho, že kdyby našel nějaké odemčené auto, mohl by do něj psa prostě zavřít. A až se mu z garáže podaří vypadnout, dá policistům vědět, kde psa najdou, a pak by bylo všechno v pořádku.
Bill si pro sebe vnitřně přikývl, ještě nějakou chvíli počkal, než rychle z auta vystoupil a začal zkoušet všechna ostatní auta, která tam stála. Všechna patřila půjčovně, firma je poskytovala klientům nebo zaměstnancům, kteří si nemohli dovolit vlastní vozidlo, takže minimálně jedno muselo být otevřené, ne?
Když vyzkoušel asi tři auta, naprosto bez úspěchu, chtěl to Bill vzdát a utéct kvůli riziku, že by na něj mohl pes zaútočit, když se náhle čtvrté auto vzdalo. Dveře se otevřely a Bill se úlevou téměř rozplakal. Kdyby už teď jen dokázal přimět psa, aby sem přiběhl a vlezl si do toho auta, aby ho mohl chytit do pasti, bylo by to zasraně úžasné.
Otevřel dveře, a pak trochu pootevřel okénko, aby pes nezůstal bez kyslíku, ale zároveň neměl dost místa, aby mohl prolézt. Bill se rozhlédl kolem v naději, že psa zahlédne a naláká ho do auta.
Už na něj chtěl začít volat, když se k němu pes náhle zezadu přiblížil a kousl ho do kotníku.
„Kurva!“ Vykřikl Bill. „Kurva, ne, pusť mě!“
Snažil se donutit psa, aby jeho kotník pustil, ale jeho to vůbec nezajímalo. Dál byl do něj zakousnutý a při tom vrčel. Bolest začínala být nesnesitelná, takže Bill musel rychle něco vymyslet, aby ho pes pustil a zapadl do toho zkurveného auta.
Když ho prostě nic nenapadlo, rozhodl se, že si bude muset zahrát na drsňáka a použít holé ruce, aby dosáhl toho, co chce. A tak se zhluboka nadechl a praštil psa rukou do hlavy, ne moc, ale dostatečně, aby ho zvíře pustilo a podívalo se na něj.
Bill ho chytil za obojek. „Zlý kluk!“ Netušil, jestli to vyjde, ale musel něco udělat a mluvit se psem, jako by byl on sám jeho páníček, by mohlo fungovat. Pes se na něj podíval a znovu zavrčel, ale už nekousal. Bill přikývl, a pak psa posunul k autu.
„Nastup si!“ Nařídil mu a málem se rozesmál, když pes jeho rozkaz opravdu uposlechl. Psi tohle měli prostě v sobě, nezáleželo na tom, kdo jim rozkazy dává, pokud na ně mluvíte důrazně, poslechnou. „Okay,“ řekl s malým úsměvem, a pak za ním zavřel dveře. „No tak, buď hodný kluk a zůstaň tady, jo? Zařídím, abys byl v pořádku.“
Pes se na něj jen podíval a vycenil zuby, ale Bill věděl, že ve skutečnosti není zlý. Jen měl špatného majitele. S úlevou si povzdechl, když si uvědomil, že nad Georgem opět vyzrál a nikoho při tom nezabil. Když to takhle půjde dál, možná by se odsud mohl dostat bez úhony.
Rozhlédl se kolem, a pak si všiml kanceláře půjčovny aut, která se také nacházela uvnitř garáží. Nemohl uvěřit, že ho to nenapadlo dřív. Právě teď tam nikdo nebyl a dveře byly nejspíš zamčené, ale trubka, kterou měl v ruce, se mu už předtím osvědčila, takže by se s její pomocí mohl dostat dovnitř.
Rozešel se tím směrem, ale pak se zarazil, když ho ochromila bolest levého kotníku. Podíval se dolů a uviděl spoustu krve, která prosakovala přes teď už roztrhané kožené kalhoty a kapala mu na botu. Zamračil se a modlil se k Bohu, aby to nebylo tak zlé, jak to vypadalo. „Nesoustřeď se na to, pak to nebude bolet,“ zašeptal si pro sebe a pokračoval směrem do kanceláře.
Zkusil otevřít dveře, ale jak předpokládal, byly zamčené, a tak strčil trubku mezi zámek a zeď a snažil se ho rozbít. Použil veškerou sílu, která mu zbyla, a skutečně se mu ho po několika vteřinách podařilo vylomit.
„Woow,“ podíval se na trubku, kterou držel, a byl překvapen svou vlastní silou. To, že ho pronásledoval nějaký psychopat, v něm opravdu probudilo drsňáka.
Pak rychle vešel do kanceláře a rozhlédl se kolem. Někde tam musel být telefon a on doufal, že pokud ho skutečně najde, Georg ho neodpojil nebo tak něco. Asi po minutě hledání ho opravdu našel na jednom ze stolů plném nejrůznějších věcí a měl chuť začít radostí tančit. „Okay, prosím, funguj,“ zamumlal, zatímco rychle přešel ke stolu a posadil se na židli před ním.
Zvedl telefon a chystal se vytočit číslo 911, když usoudil, že zavolat Tomovi bude mnohem lepší nápad. Byl si celkem jistý, že mu policisté nebudou věřit, protože tu právě byli a nic neobjevili, takže zavolat o pomoc Tomovi mu připadalo rozumnější. Rychle vytočil jeho číslo a tentokrát se opravdu rozplakal, když zjistil, že telefon skutečně funguje. Konečně odtamtud chtěl vypadnout.
„Haló?“ Tomův hlas zněl ještě krásněji než kdykoli předtím.
„Tome, panebože, to jsem já,“ vykoktal Bill. Musel se soustředit a hovor zkrátit. Nevěděl, kde Georg teď je, ale byl si jistý, že není daleko.
„Bille? Co to kurva? Kde jsi?“ Zeptal se Tom. „Už jsou to víc než dvě hodiny, máma a tá-“
Bill ho nenechal domluvit. „Tome, je mi strašně moc líto, ale musíš mě teď poslouchat. Když jsem ti volal předtím, neříkal jsem ti pravdu, musel jsem to říct, protože mě tady hlídač drží jako rukojmí.“
„Počkej, cože?“ Zeptal se zmateně Tom. „Děláš si srandu? Protože to není vti-“
„Ne! Nedělám si srandu, Tome, zní to snad, jako bych si dělal srandu?“ Přerušil ho Bill. Na tohle neměl čas, jeho přítel ho musel vyslechnout.
„Kde jsi?“ Zeptal se pak Tom.
„Jsem v práci, v garáži,“ vysvětlil Bill. „Hlídač mi něco udělal s autem, takže jsem nemohl odjet. Zabil Gustava i Andrease,“ snažil se bojovat se slzami, ale bylo to marné. „Prosím tě, Tome, sežeň pomoc, mohl by mě taky zabít.“
Na druhém konci linky nastalo ticho a Bill si byl na okamžik jistý, že vypadla, ale pak Tom znovu promluvil.
„Do prdele, tys řekl to se šéfem, to heslo,“ řekl.
Bill protočil očima. Vážně mu trvalo tak dlouho, než to pochopil? „Jo, řekl.“
„Panebože, tak moc se omlouvám, zůstaň, kde jsi, jo? Jsem na cestě,“ odpověděl Tom.
„Ne, ne, nechoď sem sám, sežeň pomoc, sežeň pomoc a dostaň mě odsud,“ odpověděl rychle Bill.
„Oooooh Bille!“ Georgův hlas ho náhle vyrušil a Bill zděšeně vzhlédl.
„Panebože, Tome, je tady, musím se schovat,“ zašeptal, než rychle zavěsil a snažil se najít úkryt.
„Bille, kdepak jsi?“ Zeptal se Georg. „Začínám s tebou ztrácet trpělivost.“
Bill rychle zamířil do zadní části kanceláře a vyzkoušel všechny dveře, které viděl, ale všechny byly zamčené. Musel se někde schovat, než se Georg dostane do kanceláře, protože si byl jistý, že jakmile hlídač zjistí, že se mu podařilo zavolat Tomovi, zabije ho.
Poté, co vyzkoušel všechny dveře, se nakonec musel spokojit s hromadou krabic ke stěhování, za které se přikrčil. Zatajil dech a snažil se poslouchat, co se děje uvnitř kanceláře. Slyšel, jak Georg vchází dovnitř a pochoduje po ní.
„Oh, Bille,“ řekl po několika vteřinách. „Byl jsi velmi, velmi zlobivý kluk,“ řekl.
Bill pochopil, že Georg právě zjistil, že si zavolal. Ruce měl celé od krve, jak se dotkl svého kotníku, takže si byl jistý, že na telefonu zanechal otisky prstů. V duchu zaklel, ale pak si rychle zakryl ústa rukou, když uslyšel, jak Georg vchází do zadního prostoru.
Rozhlédl se kolem a hledal něco, co by na něj mohl použít, protože svou drahocennou trubku nechal ležet na stole. Otočil se, a pak našel lahvičku sněhu ve spreji, kterým se normálně stříkají na okna dekorace, něco jako umělý sníh. Kdyby to dokázal nastříkat Georgovi do obličeje, dostal by určitě nějaký náskok.
„Neschovávej se přede mnou,“ řekl Georg, zatímco zkoušel všechny dveře, které Bill před chvíli vyzkoušel také. „Jenom chci, abys se mnou povečeřel.“
Bill se snažil, aby se nepozvracel, a přitom držel láhev před sebou, připravený zaútočit, kdyby ho Georg našel. Zavřel oči, a při tom se soustředil na zvuk Georgových kroků, aby si byl jistý, kdy bude dostatečně blízko.
„Jsi někde tady, Bille?“ Zeptal se Georg. „Není od tebe moc hezký, že se chováš takhle.“
Bill otevřel oči, měl chuť vstát a začít po tom šíleném sekuriťákovi řvát, když Georg náhle prošel kolem jeho úkrytu, aniž by si ho všiml. Tohle byla Billova šance zaútočit na něj zezadu, místo, aby tu šanci dostal Georg, a tak se se zatajeným dechem zvedl, aniž by vydal jakýkoliv zvuk.
„Nemusíš se ničeho bát,“ pokračoval Georg. „Jen chci, abys šel se mnou.“
„Ani náhodou,“ odpověděl Bill, a jakmile se Georg otočil, Bill mu nastříkal tu věc do obličeje, a pak ho praštil lahvičkou do hlavy, načež ji upustil a rychle zmizel.
Vběhl zpátky do kanceláře, popadl ze stolu trubku a svazek klíčů od auta, které visely na zdi, a pak se rozběhl ke dveřím. Chtěl běžet dál, když si uvědomil, že by tam Georga mohl zabarikádovat. Otočil se, a pak strčil trubku mezi madla dveří, takže je již nebylo možné otevřít.
„Jdi do prdele!“ Zakřičel, a pak se rozběhl k autům.
Teď už jen stačilo najít auto, které patřilo ke klíčům, vyjet zpátky nahoru a nabourat do brány tak silně, aby ji prorazil a mohl se konečně dostat ven.
To by přece mohl zvládnout, ne?
autor: dasendederzeit
překlad: Lauinka
betaread: Janule :o)
