autor: Doris&Lauinka
Druhý den ráno na policejní stanici…
„Dobré ráno, šéfe,“ nakoukl Kurt do kanceláře Markuse. Všichni věděli, že kapitán Markus Ebner je workoholik. Nikdo nechápal jeho zběsilé tempo, avšak v tabulkách úspěšnosti držel už několik let první příčky. Jeho tým byl ten nejlepší v Berlíně a on na to byl náležitě hrdý, avšak byl si vědom, že výsledky se nedostaví nikdy samy. Když dostal nějaký případ, věnoval se mu na sto procent. A s případem této hvězdy to nebylo nijak jinak. Po výslechu Davida Josta, který jim nakonec ochotně dal otisk boty, jel domů. Avšak nedalo mu to spát. Stále přemýšlel nad celým případem. Snažil se z dopisu, který mu Tom dal, vyčíst něco víc. Něco, co by prozradilo o smýšlení toho stalkera. Nakonec nepřišel na nic zvláštního a usnul. Nespal však dlouho, v kanceláři byl opět mezi prvními a v plném nasazení.
„Ahoj, Kurte.“ Kývl na něj muž sedící za svým stolem a vyzval ho, aby vešel.
„Tak jak dopadl včerejší výslech toho Josta?“ Zeptal se bez obalu a posadil se do křesla naproti jeho stolu. Markus nad tím jen mávl rukou.
„Pustil jsem ho, nemyslím si, že on je tím stalkerem.“ Kurt nakrčil čelo a snažil se pohledem vyzvat svého šéfa k širšímu vysvětlení. „Jost vysvětlil, že v ulici, kde bydlí Kaulitz, má milenku. Je to nějaká… mmm,“ nakoukl do papírů, „Katrin Lustigová. Je členkou jejich týmu a on se jen kryl, aby ho neviděla manželka nebo ho náhodou někdo nepoznal na ulici, proto lezl přes plot.“
„A co ten otisk?“ Zkusil hned Kurt, kterému se taky moc nezdálo, že by samotný Jost stalkoval svého svěřence.
„No… v tomto případě se to stejně nedá brát ani jako hlavní důkaz, to… by neobstálo u soudu. Jost řekl, že takových obálek používá hromady a otisk byl jen na ní, ne na dopisu. Navíc… náš pachatel mu ten dopis mohl nastrčit do kanceláře. Pokud byl schopný se dostat Kaulitzovi do šatny, domů a bůhvíkam ještě… Jostova kancelář už by nebyl až takový problém. Spíše to na něj chtěl někdo jen navlíknout.“
„Jo… upřímně mi to na něj taky moc nesedělo.“ Zakroutil hlavou i Kurt.
„Taky dal otisk boty a.… absolutně se neshoduje s pachatelovým. Kluci říkali, že ten otisk je menší. Takže Josta můžeme vyškrtnout ze seznamu. Poslal jsem Joachima s Ernou, aby vyslechli tu Lustigovou, ale myslím si, že je to jen… ztráta času. I kdyby Jostovo alibi nepotvrdila, on to neudělal, na to vsadím krk.“ Uzavřel Ebner a položil ruce na stůl.
„Souhlasím,“ kývl i Kurt a zadíval se na svého šéfa. „Co ten druhý podezřelý?“ Nemohl si vzpomenout na jeho jméno, ale věděl, že je ve hře ještě jeden muž.
„Angelo Farina.“ Vytáhl ze složky jeden papír, kde měl informaci o tomto muži. „Pochází z Verony, jak romantické. Myslíš, že by si s Kaulitzem hrál na Romea a Julii?“ Zasmál se trochu svému černému humoru a Kurtovy koutky se vytvarovaly do malého úsměvu.
„Kdo ví, co se tomu chlapíkovi honí hlavou. I když Kaulitz mi nepřijde zrovna jako Julie. Ale… každý máme asi jiný vkus.“ Zasmál se, a pak si přitáhl informace o Angelovi, aby je mohl prostudovat.
„Hele… dostal podmínku za napadení.“ V podstatě to byla jediná zajímavá věc na tomto muži. Nic, z čeho by člověk usoudil, že by mohl někoho nebezpečně pronásledovat, dokonce podřezávat nebohá zvířata. Ale ze své praxe věděl, že na první dojem nemůže dávat. Už zažil pár případů, kdy vrahem byl člověk, do kterého by to řekl nejmíň, a tak se naučil, že důležitější jsou vždy stopy než zdání.
„Jo… před pěti lety. Prostudoval jsem si ten spis. V podstatě nešlo o nic závažného. Byla to nějaká bitka, dle výpovědí svědků tam Angelo byl se svým kamarádem Manuelem Coppolou, který tu byl u Angela na návštěvě. Popíjeli v baru, když se tam do nich pustila nějaká partička a začala jim nadávat do migrantů a že tu nemají co dělat. Pak se strhla nějaká rvačka, při které jeden z útočníků utrpěl silný otřes mozku a nějaké zlomeniny. Nic extra, to s naším případem moc nesouvisí.“ Kurt přikývl na souhlas.
„Ale stejně bychom si s ním měli promluvit, co myslíš, šéfe?“
„Jo, rozhodně… Minimálně ho načapali, jak drží dopis v ruce, bylo by fajn, kdyby nám k tomu něco řekl.“
„Jdu na to, šéfe.“
Kurt rovnou vstal, zapsal si Angelovu adresu. Po cestě zvednutou rukou pozdravil pár svých kolegů, kteří teprve přišli, a rovnou jel na udanou adresu. Podíval se na malý domek před sebou a trochu se usmál. Připomínal mu dětství. V takovém podobném vyrůstal se svojí babičkou. Odložil vzpomínky stranou a vystoupil z vozu. Zamířil rovnou na velkou terasu, kde zazvonil. Nic. Nakrčil čelo a zkusil zaklepat.
„Otevřete, tady policie.“ Oznámil, ale uvnitř bylo ticho. Chtěl popadnout vysílačku a oznámit Markusovi, že Angelo není doma, když zahlédl nějakého muže, jak se v rychlosti otočil na patě a začal utíkat. Rychle do vysílačky oznámil, že je podezřelý na útěku, aby poslal posily, a rozběhl se za mužem. „Stůj, tady policie!“ Zakřičel za ním, ale ten muž ho ignoroval. Utíkali podél domů a Kurt musel uznat, že byl docela rychlý. Když zaslechl v dálce sirény, trochu se zaradoval. Pokoušel se tomu muži nadběhnout o ulici výše, rozhodně ho nechtěl ztratit. Pravdou ovšem bylo, že neměl kudy zmizet, pokud by nechtěl riskovat vzít to přes nějakou zahradu domu, což se nezdálo jako moudrý nápad, když většina lidí tady vlastnila psa. A tak mu nezbývalo, než to vzít uličkami. V podstatě to netrvalo moc dlouho. Policejní auta místo dokonale obklíčila, a když muž najednou vyběhl z jedné uličky a točil se za hlasem policisty, rozplácl se na kapotě policejního auta. Kurt Heller ho v rychlosti doběhl a na kapotu ho více přimáčkl.
„Máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete, může být použito proti vám, rozuměl jste poučení?“ Rychle mu nasadil pouta a narval nebohého muže do auta. Na stanici muže odvedli do výslechové místnosti, kde den předtím probíhal výslech Davida Josta. Opět se toho ujal Markus Ebner. Se složkou v ruce zasedl ke stolu, kde si pohledem muže před sebou změřil. Byl to Angelo Farina.
„Dobrý den, jsem kapitán Marcus Ebner.“ Oznámil mu suše a rovnou otevřel složku. „Pane Farino, proč jste utíkal před policií? Měl jste k tomu nějaký důvod?“ Angelo si jen povzdechl a dal si ruce do klína. Lehce sklopil hlavu a něco si mumlal a kroutil hlavou.
„Pane Farino, rozumíte mi?“ Angelo zvedl hlavu a lehce kývl na souhlas.
„Dobře, tak… proč jste utíkal před policií?“ Zopakoval otázku Ebner. Angelo pokrčil rameny
„Policie… problemi.“ Odpověděl ten statný muž s typicky italským přízvukem.
„Problémy? Máte problém s policií?“ Angelo hned rázně zakroutilo hlavou.
„No… no…“ jednu chvíli to vypadalo, že se snad ten muž rozpláče. Ebner si povzdechl a přejel si rukou po tváři. Tenhle výslech bude složitý.
„Víte, proč jste tu?“ Rozhodl se přejít rovnou k věci.
„No…“ zakroutil hlavou a rozhlédl se zmateně po místnosti.
„Znáte Billa Kaulitze?“ Angelo kývl na souhlas a podíval se na složku na stole. „Pan Kaulitz nám řekl, že vás viděl odcházet z místnosti, kde našel určitý dopis, a pan Trümper vás prý nachytal, jak nějakou obálku chcete dát přímo do Billovy šatny, co mi k tomu řeknete?“
„Lež… já… našel due dopis a chtěl dát Billovi. On hvězda, on mít onore… um… ctitele… Chtěl jsem mu jen tohle dát. Neublížit mu, nikdy.“ Zakroutil rázně hlavou a přejel si rukama po tváři. Ebner chvíli přemýšlel, zda by nebylo lepší, kdyby si sem dovedl někoho, kdo umí dobře italsky, nakonec se rozhodl, že to zkusí takhle.
„Dobře… takže říkáte, že jste našel dopisy… a chtěl mu je dát. Proč jste mu je nedal rovnou, ale šel do jeho šatny, tam asi nemáte co dělat, ne?“
„On natáčel… nechtěl jsem rušit, pan Jost… arrabbiarsi.“ Napodobil vzteklý výraz a Ebner hned pochopil. Jost by zuřil, kdyby nějaký osvětlovač přerušil natáčení nebo focení kvůli nějakému hloupému dopisu. Kývl na souhlas.
„Dobře, ale proč jste utíkal před policií?“
„Já… trestat mě, dávno.“ Ebner pochopil a vzpomněl si na tu rvačku. V podstatě se od muže nic moc nedozvěděl. Angelo taky nevypadal jako nějaký stalker, spíše jako vyplašený malý kluk, což bylo poněkud bizarní vzhledem k jeho výšce a svalům.
„Dobře, ještě nám poskytnete otisk boty a můžete jít, ale… neodjíždějte z města, ano?“ Angelo pokorně přikývl, i když to úplně nevypadalo, že rozumí, co se po něm chce. Angela vyzvedl jeden uniformovaný policista, který ho odvedl. Markus se pomalu vrátil do svojí kanceláře, kde na něj už čekal Heller.
„Tak co? Dostal jsi z něj něco?“ Markus jen zakroutil hlavou.
„Ne… nic konkrétního. Prý ty dopisy našel a chtěl je odevzdat Kaulitzovi.“
„A proč přede mnou utíkal?“ Rozhodil rukama Kurt.
„Protože se bál, už jednou dostal podmínku, však víš, bylo to v tom spise. Proto utíkal, bál se, že zase budou nějaké problémy.“ Mávl nad tím rukou.
„Jo… takže… ho taky vyškrtneme ze seznamu?“ Markus jen pokrčil rameny.
„Ještě dá otisk boty a uvidíme. Ale upřímně… měl jsem co dělat, abych pochytil, co mi vlastně říká, neumí moc dobře jazyk a… neumím si představit, jak vystřihuje písmenka a skládá věty, žádný chyby jsem tam neviděl.“
„No… třeba proto to nepsal rukou, přeci jen… takhle to mohlo být o něco snadnější.“ Pokrčil rameny Heller a zamyslel se. „Navíc, co když to na tebe hrál, ale… umí moc dobře, však víš.“ Markus chtěl ještě něco dodat, když se ozvalo zaklepání na dveře.
„Kapitáne Ebnere? Máme výsledky toho otisku boty.“ Ebner okamžitě vstal od stolu a popadl papír, který muž držel v ruce. Zadíval se na něj a na chvíli se zamyslel.
„Shoduje se, tedy… ne ta bota, ale… velikost. Navíc, mají i stejný způsob, podívej… Ta stopa z Kaulitzova domu. Udělali její přesný rozbor a vypadá to, že pachatel… no… hele.“ Ebner vytáhl papír s rozborem stopy.
„Vidíš? Tady… Když přeskočíš plot a skočíš, vidíš? Paty jsou dost hluboko otištěný a špičky potom logicky taky, jak sbíral rovnováhu, ale… když se podíváš na bok toho otisku, je stejně silnej jako paty, takže musel trochu na tu nohu napadat nebo… něco. Doktor mi řekl, že to může být klidně propadlá klenba na noze, kterou má každej druhej.“ Pokrčil lehce rameny a usmál se. „Ale pořád je to něco, lepší než nic. Tak teď se podíváme na otisk Angela.“ Vytáhl ze složky papír a srovnal ho se stopou na místě činu. Koukl na Kurta a ten mu pohled opětoval.
„OK, jeďte k Angelovi a udělejte domovní prohlídku.“ Hodil papíry na stůl. Otisky se shodovaly, což nečekal ani jeden z nich.
„Nemáme povolení,“ protestoval Heller, ale Ebner ho jen odmávl. „Zavolám státnímu zástupci a vyřeším to, jeď tam, hned… pokud tam jsou nějaké důkazy, musíš je najít, než se jich stihne zbavit.“ Heller neváhal a vydal se k Angelovu domu. Akorát ho zrovna chytl u dveří a suše mu oznámil, že má příkaz k domovní prohlídce. Angelo byl kompletně zmatený, ale pustil Hellera dovnitř. Stále se ho ptal, co se stalo, ale Heller neodpovídal. A když se dostavil i další tým, nechali Angela vypakovat před dům. Heller prohledával místnost po místnosti. Nebylo tu nic zajímavého. Ani obálky, ani výstřižky z novin. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena.
„Kapitáne? Nic… není tu nic, co by ho spojovalo s pří…“ Zasekl se v půli věty, když vycházel na zadní dvorek, kde jeho pozornost upoutal kontejner.
„Kurte, co se děje?“ Ozvalo se z vysílačky, kterou stále držel v ruce.
„Počkej šéfe, za chvíli se ozvu.“ Zastrčil ji za opasek a zavolal si jednoho uniformovaného policistu k ruce. Pomalu otevřel popelnici, ve které byly hozené zablácené boty. V rukavicích je hodil do pytle, který držel policista, a pak znovu vzal vysílačku do ruky.
„Našel jsem v popelnici zablácené boty, myslím, že… ho zase seberu.“
„Rozhodně, dovez ho sem a ať okamžitě udělají rozbor té hlíny na těch botách.“
Tentokrát byl výslech tvrdý, a Ebner už vážně ztrácel trpělivost. Rozbor prokázal, že hlína na nalezených botách se shoduje se vzorkem hlíny na zahradě Kaulitze a rozhodně plánoval toho chlapa před sebou trochu zmáčknout.
„Být vámi, tak řeknu pravdu. Přiznání je vždycky polehčující okolnost.“ Oznámil mu suše a vstal od stolu. Nešťastný Angelo stále nechápal.
„No… no…“ opakoval dokolečka.
„Byl jste na zahradě pana Kaulitze a podřízl mu psa?“ Zeptal se napřímo.
„No… no… nebyl. Já… proč?“ Nechápal, proč by měl chodit k Billovi domů. „My nejsme… amici.“ Zakroutil hlavou.
„A možná právě to vás donutilo udělat tohle… třeba se vám líbí, ale víte, že má přítele, a to vás dopálilo…“ Zkoušel spekulovat Ebner.
„No… no… já mám… ragazze… máme mít svatba.“ Rozhodil nešťastně rukama. Nerozuměl, co mu to tady povídají.
„Svatbu?“
„Sí, sí… moje fidanzato je v Miláně, připravuje svatba.“
„Ale ty boty jsme našli ve vaší popelnici, rozumíte? Jsou vaše?“
„No,“ odpověděl hned. „Nikdy neviděl, tyhle nenosit.“ Zakroutil hlavou, když mu Ebner ukázal jejich fotku.
„Jak se jmenuje vaše snoubenka, pane Farino?“
„Maria Peruzzi.“ Odpověděl prostě, a pak rovnou nadiktoval i telefon.
„Dobře, pane Farino, neopouštějte teď město, ano? Možná s vámi budeme muset ještě mluvit.“ Oznámil Ebner, který pochopil, že tohle byl omyl. Šeredný omyl.
„OK, můžu… jít?“ Zvedl se Angelo od stolu, a když Ebner přikývl, vypařil se pryč.
„Do prdele,“ praštil naštvaně do stolu. Musel tady být ještě někdo, kdo jim unikal. Ani jeden z podezřelých se neprokázal jako pachatel. Měl pocit, že se jim někde za rohem vysmívá a baví se nad jejich počínáním.
autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)
