autor: Doris&Lauinka
Ráno na hotelu…
Lehké sluneční paprsky prodírající se skrze závěsy hotelu ho přiměly, aby otevřel oči. Cítil se stále ještě unavený a nesouhlasně zabručel. Zachumlal se více do přikrývek a hlavu zabořil hlouběji do polštáře. Nechtěl se ještě probudit. Stále před očima viděl ten živočišný sex a v uších mu zněly slastné vzdychy černovláska. Spokojeně se usmál. Snažil se si vzpomenout, kdy naposledy zažil něco takového. Samozřejmě… jeho postelí pár holek prošlo, ale nikdy s žádnou necítil to, co s Billem v noci. Pomalu otevřel oči, aby si prohlédl tu krásnou tvář černovláska, ale jediné, co viděl, byly bílé přikrývky a prázdné místo vedle něj. Nakrčil čelo a pomalu zvedl hlavu. Nic. Trochu se zaposlouchal, zda neuslyší nějaké zvuky. Nic. Zmateně se posadil a přelétl pohledem pokoj. Byl prázdný. Zmateně vyskočil na nohy a oblékl si trenky, co se válely někde na zemi, a proběhl apartmánem.
„Bille?“ Nakoukl i do koupelny, zda se třeba Bill nesprchuje, ale nikde ho nenašel. Povzdechl si a vrátil se do ložnice. Teprve teď si všiml, že tu nebyla ani cestovní taška s jeho věcmi. Bill zmizel. Povzdechl si a trochu zdrceně padl zadkem na kraj postele. Přece to nemohlo být takhle? Zvedl se a chtěl zamířit do koupelny, když si všiml malého papírku na nočním stolku. Nakrčil čelo a vzal ho do ruky.
„Omlouvám se, Tome, ale to, co se včera mezi námi stalo, byl jen omyl. Jsem s Wolfgangem a chci, aby to tak zůstalo, nezlob se. Bill.“
Tohle byla rána pod pás, včera v noci se mu vyznal ze svých citů a on to bral jako úlet, zkoušení něčeho nového? Cítil se využitý, a to bolelo. Nakonec papírek v ruce zmačkal do malé kuličky a nechal ho spadnout na zem. Pak zamířil do koupelny. Dal si jen rychlou sprchu, a poté opustil pokoj. Musel pryč, každý pohled na rozházenou postel mu způsoboval hlubší a hlubší šrám na srdci.
Bill přešlapoval v letištní hale. Byl nervóznější než kdy jindy, protože tu stál sám. Najednou pochopil, že se mnohem bezpečněji cítil vedle Toma, ale to, co se stalo, prostě nebylo správné. Nikdy k tomu nemělo dojít, ač to byl sebelepší zážitek. On patřil k někomu jinému, a právě na něj teď čekal. Snažil se působit vyrovnaně a klidně, ale zpoza slunečních brýlí stále koukal kolem sebe. Prosklené dveře se otevřely a do příletové haly začali vcházet cestující, kteří právě přiletěli. Úlevně se pousmál, když mezi nimi zahlédl Wolfganga. Hned jak to bylo možné, k němu přiskočil a pevně ho objal.
„Páni… to je ale milé překvapení,“ usmál se Wolfgang, když mu černovlasý chlapec věnoval uvítací polibek. „Musel sis přivstat, to bych ani nečekal.“ V Joopově tváři bylo vidět, jak je potěšený, že ho jeho mladý milenec očekává. Většinou, pokud Bill nemusel, tak rozhodně brzy z postele nevylézal. Bill se usmál.
„Chtěl jsem tě překvapit. Chyběl jsi mi.“ Sám věděl, že poslední věta nebyla až tak úplně pravda, jelikož ze všech těch věcí, co se udály, neměl ani moc čas přemýšlet nad tím, že Wolfgang odletěl.
„No… takže pokud máš teď čas, mohli bychom si zajít někam na brzký oběd nebo pozdní snídani. Co ty na to?“ Zeptal se Joop, a objímaje Billa kolem pasu, vyšel z letištní haly. Bill chtěl souhlasně přikývnout, když se mu v kabelce rozezvonil telefon. Omluvně na Wolfganga pohlédl, vyndal mobil a podíval se na displej. Bylo to cizí číslo, ale jelikož poznal policejní předvolbu, hovor přijal.
„Ano, prosím?“
„Pane Kaulitzi… tady kapitán Ebner. Nerad vás ruším, ale potřeboval bych, abyste se dostavil k nám na služebnu.“ Ozval se do telefonu volající a Bill nervózně pohlédl na Wolfganga. Nechtěl mu o tom říkat, dokud nebude vhodná příležitost, ale ta byla právě rozhodnuta.
„Stalo se něco? Nebo už jste ho chytili? O co jde?“ Zeptal se Bill, který doufal, že konečně uslyší také dobré zprávy. Wolfgang vedle něj nakrčil čelo. Nebyl zvyklý poslouchat Billovy telefony, ale stál hned vedle něj, a i když nakládal kufr do auta taxíku, slyšel vše a moc dobrý pocit z toho neměl. Co se tu dělo, když byl pryč?
„Raději bych to probral osobně.“ Namítl kapitán Ebner a Bill s lehkým povzdechem souhlasil.
„Dobrá, přijedu do pár minut.“ Zastrčil zase svůj telefon do kabelky a honem se snažil najít slova, kde začít, jelikož jeho starší milenec z něj nespouštěl oči.
„Hádám, že je změna plánu a jídlo se nekoná?“ Zeptal se Billa. Nechtěl ho hned zasypat otázkami, i když neměl dobrý pocit. Raději dával prostor Billovi. Věděl moc dobře, že Bill nátlak špatně snáší.
„Moc mě to mrzí, zlato.“ Ospravedlnil se Bill. „Ale musím jet na policii. Myslíš, že bys mohl jet se mnou?“ Zaprosil Bill. Nechtěl tam jet sám, ale nechtěl ani volat Toma. Byl sice jeho největší opora v celé té situaci, ale po včerejší noci se rozhodl pokud možno nevyhledávat Tomovu společnost ve volném čase.
„Policii? No dobrá, ale doufám, že se dozvím, proč jedeme právě tam.“ Přikývl Wolfgang, nasedl na zadní sedadlo, a když Bill nasedl vedle něj, dal povel taxikáři.
Bill mu cestou vylíčil, co všechno se stalo. Wolfgang byl vyděšený a zaskočený zároveň.
„Proboha Bille, proč jsi mi o tom neřekl? Proč jsi mi neřekl hned od prvního dopisu, co se děje?“ Bill se opíral o jeho rameno a nechal se objímat. Znovu se mu chtělo plakat, když tím vším teď procházel znovu. Tedy vším kromě jednotlivých momentů s Tomem. Ty nevyprávěl.
„Já myslel, že to nic není. Že se to prostě stává a zase to přejde. Až když to začalo gradovat, jsem pochopil, že to není sranda. Že to někdo myslí opravdu vážně.“ Namítnul Bill.
„No dobře, ale proč jsi mi to tedy neřekl, když už jsi to věděl. Nikam bych neodletěl. Byl bych s tebou. Nebo bychom odcestovali někam spolu.“ Wolfgang nechtěl vyznít příliš ublíženě a dotčeně, ale trochu se tak cítil. Jeho přítel, vložil důvěru do svého fotografa místo do něj.
„Právě proto. Dělal by sis starosti a přišel bys o tak skvělou příležitost. Omlouvám se, jen jsem tě nechtěl děsit.“ Bill se zahleděl do Joopových očí a ten jen kývl na souhlas. Odpustil by Billovi všechno na světě. Teď se ale musela vyřešit celá ta záležitost se stalkerem. Když taxi zastavilo, oba muži vystoupili, ale taxikáři dali povel, aby neodjížděl a počkal. Taxikář nenamítal, věděl, že to bude královsky zaplacené. Bill vešel do policejní budovy jako první, na recepci se zastavil, aby se přeptal na kapitána Ebnera, ale už byl známá postava, a tak ho recepční ihned nasměrovala.
„Á Bille, to jste vy. Pojďte dál.“ Kývl Ebner od svého stolu a vyzval oba muže, aby vešli. Střelil pohledem mezi Billem a Joopem a Bill ihned pochopil.
„To je v pořádku, kapitáne. Je to můj partner a o všem jsem mu už pověděl. Můžete mluvit před ním.“ Přikývl Bill a nervózně poposedl na židli.
„Dobrá. Věc se má tedy takto… na základě informací, co jsme od vás obdrželi, jsme vyslechli a prověřili dva podezřelé. Pana Josta a pana Farinu.“ Spustil Ebner a Bill pozorně poslouchal. Wolfgang se do toho nijak nemíchal. Jen seděl, držel Billa za ruku a poslouchal.
„Bohužel pro vás nemám moc dobrou zprávu, pane Kaulitzi.“
„Který z nich to je?“ Vyhrknul Bill v domnění, že ta špatná zpráva potvrzuje vinu u jednoho z nich. Ebner si ale jen povzdechl.
„Ani jeden. Jsme bohužel opět na začátku.“
Bill šokovaně vydechl. To snad ne. Tohle musí být jen zlý sen. Takže celou dobu ten šílenec klidně běhal kolem něj dál. A bude i nadále, dokud se neobjeví něco nového.
„Jste si jistí? Jak je to možné? Přeci… já i Tom jsme je oba viděli. Několikrát. Oba dva se kolem mě motají a Angelo měl dokonce ten dopis v ruce.“ Bill to nemohl pochopit. Vždyť to bylo tak jasné, že je to jeden z nich. Policie musela udělat chybu. Tom říkal hned, že je to jen banda neschopných pitomců.
„Ano já vím, ale důkladně jsme to prověřili. Pan Jost má velmi přesvědčivé alibi na to, že tak často projíždí vaší ulicí. A velikost jeho boty se neshoduje s otiskem v blátě na vaší zahradě.“ Povzdechl si Ebner, ale Billa tím moc nepřesvědčil.
„A jaké alibi?“ Zeptal se. Chtěl vědět, co si mohl navymýšlet. Beztak něco tak absurdního jako byly korespondenční záležitosti. Kapitán chtěl, pokud možno, Jostovo tajemství udržet, ale Bill tady byl ta oběť a evidentně se nedal o Jostově nevinně tak snadno přesvědčit.
„Je to velmi choulostivá záležitost, pane Kaulitzi, a já jsem slíbil diskrétnost, tak doufám, že to mohu očekávat i od vás.“ Bill se zatvářil trochu zmateně, ale přikývl.
„Pan Jost se pravidelně stýká se slečnou Katrin Lustigovou, a jak jistě dobře víte, ta bydlí ve stejné čtvrti jako vy.“ Bill vytřeštil oči.
„David má milenku?“ Vypravil ze sebe šokovaně. Tohle ho nikdy nenapadlo, a už vůbec ne s někým z týmu. Vždy se tvářil jak před explozí, když se o nějakém románku mezi spolupracovníky dozvěděl. A nikdy se ani nezmínil nebo nenaznačil, že by to doma nebylo v pořádku. Pan Ebner přikývl na souhlas.
„Aha… to… to jsem netušil. Chápu, že to je asi pádné vysvětlení, proč se kolem našeho domu tak často objevoval. Ale co Angelo? Viděl jsem ho s dopisem a Tom taky.“ Oponoval Bill, ale už tolik nepochyboval o Ebnerových schopnostech, a tak počítal znovu s ledovou sprchou, že i Angelo je nevinný.
„Pan Farina byl naším hlavním podezřelým. V jeho popelnici jsme našli boty, které přesně odpovídaly otisku z vaší zahrady. Ovšem ta bota je o dvě čísla menší, než je velikost pana Angela Fariny. Při takto velkém rozdílu by botu jen stěží obul, a kdyby se mu to bývalo povedlo, rozhodně bych v nich nemohl kloudně chodit, natož skákat přes ploty. Opravdu nerad to říkám, ale to, že jste ho vy i pan Trümper viděli s dopisem v ruce, je pouhá shoda okolností a my jsem přesvědčeni, že dopisy opravdu našel a jen vám je šel předat.“
Billa polila vlna hořkého zklamání. Na jednu stranu byla úleva vědět, že v jeho týmu není nikdo, kdo by mu chtěl ublížit, ale na druhou stranu to znamenalo, že nebezpečí ještě nepominulo, nemluvě o tom, jak moc se teď cítil provinile, že na ty dva ukázal prstem a obvinil je.
„Budeme pátrat dál, ale řeknu vám teď zcela upřímně, že jsme uvízli na mrtvém bodě. Nemáme žádnou další stopu, která by nás někam nasměrovala.“ Bill ztěžka polknul a přikývl.
„Chápu, můžeme… můžeme teď jít domů? Myslím, k nám domů?“ Zeptal se Bill. Kapitán Ebner se zamyslel.
„Myslím, že není již důvod, abyste tam nemohl. Pošlu s vámi techniky, aby odstranili pásky.
„Děkuju.“ Pousmál se Bill. Wolfgang už byl přeci doma. Už nebyl sám a nechtěl trávit další noc po hotelových pokojích. Chtěl jít domů. K nim domů.
***
Temná postava s kapucí stála opodál. Zatínal zuřivě pěsti a upřeně se díval na dům, který ještě dnes ráno obklopovala policejní páska. Jak je možné, že ji sundali? Jak je možné, že se tam vrátil, a co je ještě horší… vrátil se tam s ním. Viděl přijíždět ten taxík, viděl, jak z něj v objetí vystupují. Vzteky přivřel oči, když v rozsvíceném okně horního patra uviděl projít Billa s mokrými vlasy. To okno vedlo do ložnice. Věděl to moc dobře. Vždyť už tam byl.
„Copak ti to bylo málo? Copak to všechno, co jsem udělal, tě pořád ještě neodradilo od toho života s ním?“ Zavrčel si pro sebe a ruce zabořil do klokaní kapsy své mikiny. Sevřel v prstech chladnou ocel. Nechtěl zacházet tak daleko. Nikdy nechtěl. Byl si jistý, že ty pásky a celé to drama okolo domu Billovi dostatečně ukáží, že už se tam nemá nikdy vracet. Že nemá žít tam ani po hotelových pokojích, ale s ním. U něj doma. Jak mohl být ten černovlasý anděl tak slepý? Kolikrát mu už pohlédl do tváře a nic nepochopil? Nikdy ho ani náznakem nenapadlo, že je to on. On, který po něm tak toužil. Raději věnoval svoje pohledy jiným, kteří za to ani nestáli.
„K tomuhle jsi mě donutil ty. K tomu všemu.“ Zasyčel směrem k oknu, do kterého pořád upřeně zíral, a prsty přejel po spoušti zbraně, kterou v kapse ukrýval. Nikdy by ho nenapadlo, že to dojde až tak daleko. Ale když to nešlo po dobrém ani po zlém, tak už nezbývalo nic jiného, než jednou pro vždy odstranit překážky. Kdyby je odpoledne neviděl… kdyby nevystupovali z toho taxíku spolu… nikdy by pro tu zbraň nešel. On přeci nebyl vrah. Nechtěl nikoho zabít. To Bill… Bill za všechno může. Kolik hodin tu teď kvůli němu stojí a svádí boj sám se sebou? Kolik hodin tu teď přemýšlí, jestli si zaslouží umřít Wolfgang, nebo rovnou Bill?
Ani on sám nevěděl, jak dlouho tam stál a sváděl tenhle vnitřní boj. Byl tak strašně zmatený. V jedné vteřině je toužil zastřelit oba, a pak se vysmívat jejich mrtvým tělům, ve druhé si však uvědomil, že by bez Billa nedokázal žít. Nerozhodně přecházel sem a tam a snažil se vymyslet nějaký plán. Než však cokoliv vymyslel, začalo svítat. Když se ohlédl, viděl, jak ten zářící kotouč začíná pomalu osvětlovat celé město a uvědomil si, že musí pryč. Teď nebyl ten vhodný čas vloupat se do domu a cokoliv podnikat. Nebyl blázen, moc dobře si uvědomoval, že za denního světla by to bylo až moc nápadné. Navíc by mohl přijít o moment překvapení. Musel počkat do večera.
„Máš na to ještě dnešní den, lásko. Prosím, pro dobro nás všech, buď rozumný.“ Podíval se zamilovaně do oken ložnice a vytáhl ruku ze své kapsy, aby tak nechal zbraň dál pokojně odpočívat. Čekal už takovou dobu, jeden den ve srovnání s tím už nic neznamenal. Věnoval poslední pohled do oken ložnice a poté zmizel.
autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)
