autor: Reginleif
Bill neměl dobré odpoledne. Právě dokoukal poslední díl seriálu z Netflixu, který sledoval, aby si oddechl od práce, a psát se mu stále nedařilo.
Snažil se dokončit kapitolu své knihy, zatímco čekal, až se Tom vrátí z práce, ale pro psaní neměl ideální podmínky. Byla mu zima. Letošní zima byla nejchladnější ze všech, které pamatoval, ale bylo to nejspíš proto, že poprvé neměl dost peněz na pořádné topení. Přesto se rozhodl, že se pokusí znovu psát.
Inspirace se mu v posledních dnech hledala čím dál hůř. Pochopil, že je těžší dokončit román, když má doma zimu a neustále se stresuje, jak vyjde s penězi. Rodiče by však o pomoc nikdy nepožádal. Když si Toma vzal, měli jasno a on věděl, že pokud se nerozvede, už nikdy nebude v jejich domě vítán.
„To nedostanu ani polibek na přivítanou?“ Postěžoval si žertem Tom, když asi o hodinu později vešel do ložnice.
Jeho malou tirádu však přerušil pohled na Billa, který se topil v papírech, jež byly zmačkané do kuliček a na vyhození. Ach ano, Tom tyhle dny dobře znal. Tohle byl jediný důvod, proč se Bill neběžel vrhnout na svého manžela, když byl jeho Tom doma. Mladý spisovatel hledal inspiraci, ale ta se stále nedostavovala.
„Oh, ty už jsi doma, Tome? Kolik je hodin?“ Zeptal se mladší muž. Překvapilo ho, když viděl, že už je sedm večer a on ještě ani nic nestihl uvařit pro hladovou hlavu rodiny, která se právě vrátila z práce.
„Jak dlouho už jsi tady?“ Zeptal se Tom jemně a posadil se vedle svého muže.
„Celý den… Snažím se, aby byl ten příběh dobrej, ale…“ Bill byl tak otrávený, že se ani nenechal Tomem obejmout. Ale Tom tyhle chvíle moc dobře znal.
„Ale skončilo to tak, že jsi z naší ložnice udělal ekologickou tragédii,“ poznamenal tiše a Bill se rozesmál. Svou posedlostí všechno si zapisovat na papír zničil spoustu dobrého materiálu na psaní. A co na to Tom? Rád se díval, jak Bill píše. Mladší muž si vždy oblékl svetr a seděl na posteli se zápisníkem. Tom se nemohl nabažit těch chytrých hnědých očí za prameny dlouhých černých vlasů.
„Recykluju, Tome!“ Zaprotestoval spisovatel. Ano, utrácel docela dost za papír, ale stále myslel na to, jak to s životním prostředím je.
„Jasně, jasně,“ řekl Tom a vtáhl si Billa do náruče. A Bill byl z Tomova gesta až moc naměkko, než aby se bránil. Uvolnil se v tom krásném objetí a políbil Toma na krk.
„Jednou chci napsat něco dobrého,“ zašeptal a zasnil se. „Pak by ses nemusel tolik snažit kvůli nám oběma… Ale kdo ví, třeba v tom nejsem vůbec dobrý…“
Bill byl hodně nejistý. Zvlášť když pracoval jen Tom. Ale Tom s tím, že pracuje za oba, neměl vůbec žádný problém a dával Billovi čas, aby se ve psaní zdokonalil a mohl pak uzavřít dobrý obchod. Jejich domácnost byla vždy plná finančních potíží. Snažili se vyjít s penězi, stejně jako tomu bylo poslední dva roky od chvíle, kdy se tajně vzali a kdy Bill opustil svou rodinu. Jeho rodiče by Toma ani žádného jiného muže nikdy nepřijali.
„Jednou to dotáhneš daleko, Bille. Pomůžu ti, jak jen to půjde,“ slíbil Tom. Bál se, že jednoho dne tenhle chudý život jeho manžela omrzí a vrátí se do otcova sídla.
Tom si to občas vyčítal. Kdyby Bill stále žil s rodiči, už by nějakou knihu určitě vydal, jelikož měli spoustu známostí. Dům rodičů mu vždy nabízel spoustu hojnosti. Dávali mu veškerou svou lásku, ale přesto nebyli schopni přijmout jeho lásku k Tomovi. Což byl důvod, proč by Bill tuto malou garsonku nevyměnil za všechen ten luxus, kterého si v mládí užíval.
„Jsi na mě tak hodný a já ti dneska ani neuvařil…“ zamumlal mladík a po tváři se mu kutálely slzy. Věděl, že to není kvůli vaření ani kvůli tomu, že nemá inspiraci. Bylo to kvůli jeho rodině, kvůli tomu, že mají těžký život, ale hlavně kvůli tomu, že Toma moc miluje a nerad by ho ztratil nebo vypadal nevděčně. Jelikož Tom posledních pár dní působil divně, jako by s ním něco bylo.
„Oh, Bille, to jsi se mnou tak nešťastný, že kvůli tomu pláčeš?“ Zeptal se Tom, ale to jeho manžela rozplakalo ještě víc a zabořil hlavu do láskyplného objetí.
„Ne… jsem šťastný, Tome. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Jen bych si přál, aby náš život nebyl tak těžký. Přál bych si, abych ti ho ještě více neztěžoval.“
„Díky tobě je všechno lepší. Přísahám.“
Bill se usmál. Možná to, že s jeho manželem něco je, se mu jen zdálo. Otřel si slzy do rukávu a podíval se na Toma s láskou v očích. „Udělám těstoviny… dáš si zatím třeba grilovaný sýr, než budou hotové?“
„Těstoviny zní skvěle, Bambi,“ uklidňoval mladšího muže.
„Bambi?“ Bill se uchechtl. Takhle mu Tom neřekl už celou věčnost. Byla to jeho přezdívka z dob, kdy spolu ještě chodili, kterou mu dal, protože kdykoliv se na něj podíval, naprosto ho uchvacovaly jeho velké hnědé oči. Starší z mužů si prostě nemohl pomoct, když viděl, jak se na něj Bill takhle dívá, se slzami už zaschlými na tváři.
„Mám ještě nějakou práci, zlato… Půjdu dodělat návrhy na zítřek, a pak spolu povečeříme, okay?“ Zeptal se Tom, ale z výrazu jeho tváře Bill poznal, že ho něco trápí.
Přesto přikývl, snažil se starosti vypustit z hlavy a vstal z postele, aby uvařil. Omotal kolem sebe deku, jelikož s přicházejícím večerem mu bylo ještě chladněji, a naplnil hrnec vodou a dal ji vařit. Obyčejné těstoviny mu nepřipadaly jako to nejlepší, co by mohl Tomovi po dlouhém dni nabídnout, a tak nakrájel trochu slaniny, aby udělal něco jako carbonara. Věděl, že jeho manžel má tohle jídlo rád, takže mu to přišlo jako dobrý nápad. Opravdu mu chtěl dopřát příjemný spokojený večer, a dokonce mu na chvíli vynahradit všechny opravdové problémy a emociální břemena, která měl Tom na svých bedrech.
Nemohl si pomoct, ale cítil, že za to všechno může jejich manželství. Když se brali, Tom právě dostudoval architekturu a neměl dost zkušeností, aby mohl dosáhnout na dobrý plat. Billovi to nikdy neřekl, ale mladší muž věděl, že jeho manžel odmítl několik dobrých příležitostí ke studiu jen proto, aby si našel placenou práci a zabezpečil jejich domácnost. Jejich původní dohoda zněla tak, že Bill bude dál psát a Tom bude pracovat za oba – takhle chtěl Tom Billovi vynahradit fakt, že kvůli němu ho rodina už nechtěla vidět. Mladší z manželů však psal jen nějaké články na internet, čímž vydělával jen velmi málo peněz, kterými na jejich domácnost mohl přispívat.
Zatímco se voda vařila, Billa napadlo něco k románu a začal si dělat poznámky do svého malého bloku, aby na nic nezapomněl. Skoro si ani nevšiml, že vroucí tekutina začíná najednou přetékat, ale když to zjistil, nasypal do hrnce penne a zamíchal je dřevěnou lžící. Když byly těstoviny uvařené, smíchal je s omáčkou, trochou sýra a šel říct Tomovi, že je večeře hotová. Když byl před kanceláří, slyšel, jak jeho manžel s někým telefonuje. I když věděl, že se poslouchat nemá, nemohl si pomoct, když zaslechl, čeho se to týká.
„Ne, s Billem jsem o New Yorku nemluvil… Nebude souhlasit. Vím, že tahle nabídka přichází jednou za život, ale nejsem sám. Mám rodinu.“
Bill přemýšlel, proč to Tom odmítá. Nejspíš tohle byla ta věc, která Toma celý týden tolik trápila. Chtěl se ho na to zeptat, ale napadlo ho, že když o tom s ním Tom nechce mluvit, nikdy mu svůj skutečný názor neřekne a nepřizná, že by tam chtěl jet.
Mladší muž přemýšlel o způsobu, jak dát Tomovi najevo, že ho podpoří a že se nebrání tomu, aby odsud odešel s ním. Byl si docela jistý, že jeho rodina ho stejně už nikdy nebude chtít vidět. Takže proč by si měl přát, aby Tom zahodil svoje vlastní sny? Klidně se spisovatelem mohl stát i v Americe, takže nebyl důvod, aby tady dál zůstával. Bill se ve zlomku vteřiny rozhodl, co dělat. Těstoviny nechal stranou, ty mohly počkat. Asi za deset minut už klepal na dveře malé místnosti, kterou Tom používal jako kancelář.
„Pojď dál, zlato.“
Mladík zabalený do tlusté zelené deky vstoupil. „Tome…“ řekl s úsměvem.
„Za chvíli budu hotovej a přijdu na večeři, zlato,“ řekl starší muž skloněný nad pracovním stolem, aniž by se na svého muže podíval.
„Jídlo počká. Jen ti chci říct, že tě klidně budu následovat do Ameriky, pokud to je to, co bys chtěl,“ vysypal ze sebe Bill, aniž by začal nějakým úvodem k tomuhle tématu.
„Jak?“ Zeptal se Tom, který konečně vzhlédl a prohlédl si Billa. „Bože, co to děláš, musíš mrznout,“ vyhrkl, když viděl Billova odhalená bledá ramena a zbytek těla zabalený do deky.
„Slyšel jsem tě. Promiň, prostě se to stalo a potřeboval jsem vědět, proč se celý týden chováš tak divně. Co se týká psaní, vydavatele můžu najít kdekoli na světě. Můžu se stát spisovatelem klidně v New Yorku. Budu tě následovat, Tome,“ řekl Bill a mluvil rychle, aby ho nikdo nemohl zastavit dřív, než to ze sebe všechno dostane.
„Bille… máš tady rodinu… jednou tě možná budou chtít zase vidět, nebo změníš názor…“
„Ohledně čeho?“
„Ohledně nás…“ přiznal mu Tom své nejhlubší obavy a odvrátil od Billa pohled. Věděl, že to není fér vůči tomu člověku, který ho sem následoval a přijal všechny útrapy, aby mohl být s ním, ale přesto se toho každým dnem tolik bál.
„Miluju tě, Tome. Nikdy bych tě neopustil. A teď bys možná konečně mohl vzít na vědomí, že jsem nahý,“ řekl a nechal deku sklouznout ze svého těla. Byla mu strašná zima, ale věděl, že brzy bude v Tomově náručí. A skutečně, Tom si ho přitáhl k sobě a hladil ho po těle, aby ho zahřál. Bill byl tak krásný, tak láskyplný ve způsobu, jakým se svému manželovi odevzdával, a každý jejich dotek byl jako ten úplně první.
„Miluju tě. Promiň, že jsem ti to neřekl… Nechtěl jsem na tebe ještě víc tlačit,“ vysvětloval Tom a pevně Billa držel. Mladší muž se třásl, ale cítil se tak šťastný jako už dlouho předtím ne. „Promiň, Bambi,“ řekl Tom a pohladil Billa po tváři, aby se mu podíval do očí. Vzal přikrývku, znovu ji položil Billovi na ramena a zezadu ho pevně objal svými silnými ochranitelskými pažemi. „Pojďme teď do postele, než nastydneš.“
„Zůstaneme spolu, že?“ Zeptal se mladší muž. „A nezlobíš se na mě za to, že ti všechno tak komplikuju?“
„Přísahám,“ řekl Tom tiše a zanechal několik malých polibků na Billově hebkém bledém krku. „Všechno, co mi v životě chybí, mě nedělá tak nešťastným, jako bych byl, kdybych neměl tebe.“
autor: Reginlief
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
