autor: Doris&Lauinka
Na policejní stanici toho rána…
Bylo ještě docela brzy, když Kurt Heller překročil práh stanice. Byl si téměř jistý, že jeho šéf Markus tu už bude. Ten případ mu nedal spát stejně jako jemu. Neměl rád, když do sebe věci nezapadaly a nedávaly tak smysl. A tohle byl jeden z těch případů. Dva podezřelí, důkazy proti nim, které se ve vteřině rozpadly jako domečky z karet. Nutně tomu chtěl přijít na kloub, protože teď už to bylo osobní. Pachatel si s nimi hrál, o tom nebylo pochyb. Ani včerejší sezení s policejní psycholožkou Erikou Kaufmannovou jim moc nových věcí nepřineslo. Snažili se detailně sestavit profil pachatele, zda by to alespoň na někoho neukázalo. Nic. Cítil velkou frustraci, neměl rád nevyřešené případy. Nebylo jich moc, ale čas od času se nějaký takový objevil.
Když procházel kolem Markusovy kanceláře, rovnou lehce zaklepal na prosklené dveře. Zevnitř se ozvalo pozvání dál.
„Ahoj Markusi, můžu?“
„Čau Kurte, jasně, pojď.“ Pozval ho rovnou dál. Usmál se, když v mužově ruce spatřil dva kelímky s ještě kouřící kávou. S Kurtem se znali už roky a jejich společné zběsilé tempo prohloubilo jejich vzájemné sympatie.
„Přinesl jsem kafe.“ Když Kurt jeden z kelímků postavil na stůl před svého šéfa, posadil se do křesla naproti němu. „Pořád o tom přemýšlím.“ Přiznal se Kurt rovnou
„Jo… já taky. Něco nám uniká. Ten chlap musí být chytrej, hodil to na dva lidi. Na co si s tím dělat takovou práci?“
„Na druhou stranu… moc práce s tím neměl. Co se týká Fariniho, tam moc chytrej nebyl.“ Odvětil Markus a napil se z kelímku.
„No… jo… jo… na druhou stranu… taky nás to na chvíli zabavilo a on měl vyklizené pole. Nejspíše mu zase tak nešlo úplně o detaily.“ Pokrčil rameny Kurt. „Co se týká Josta… to už promyšlený bylo. Až, samozřejmě, na jeho neprůstřelný alibi.“
„Myslíš, že se mu třeba chtěl za něco pomstít?“ Napadlo Kurta a usrkl z kelímku.
„O tom jsem taky už přemýšlel, ale… nemyslím si, že by to v tomhle případě hrálo roli. Nemyslím si, že by pachatel rozjel tolik her najednou. Je posedlý Kaulitzem, očividně je to jeho střed vesmíru. Touží s ním být a přeje si, aby opětoval jeho lásku. Nemyslím si, že by do toho tahal ještě pomstu někomu jinýmu. Ne… myslím, že Jost byl jen první na ráně.“
„Jo… máš pravdu. Čím více rozehraných her, tím větší riziko, že se cokoliv může posrat.“ Kývl na souhlas Heller. „Takže jsme na začátku.“ Shrnul to.
„Jo… nejspíš jo.“ Zavrčel trochu Ebner a opřel se více do svého křesla. „Prověříme všechny lidi z týmu, jestli nenajdeme na někoho něco zajímavého. Pak se uvidí.“ Kurt přikývl na souhlas a pomalu se zvedl.
„Zavolám Jostovi, aby mi poslal podrobný seznam všech lidí za posledního půl roku, a vrhnu se na to.“ Markus kývl na souhlas a Heller pochopil, že je čas jít. Sedl si za svůj pracovní stůl a rovnou se chopil telefonu.
„Dobrý den, pane Joste, tady nadporučík Heller, ne… ne nebojte se.“ Zasmál se trochu do telefonu, když Jost opět začal panikařit. „Ne, uklidněte se, potřebuji jen seznam, podrobný seznam všech lidí, kteří jsou součástí týmu za posledního… řekněme půl roku. Ano… samozřejmě. Čím dřív, tím líp. Díky. Na shledanou.“ Když se ozvalo další zaklapání na dveře kanceláře, Markus akorát dopíjel svoji kávu.
„Dále.“
„Kapitáne?“ Ve dveřích se objevila blonďatá hlava jejich forenzního technika Andrease.
„Jo, Andy? Děje se něco?“ Kývl na něj, aby vešel dál a netrpělivě sledoval chlapcovu tvář. Věděl, že Andy není z těch, co by ho rušili jen tak. Měl svůj svět v laboratoři, kde odváděl neskutečnou práci, ač byl jedním z nejmladších tady. Byl to právě Andy, který celému týmu pomohl usvědčit pěknou řádkou zločinců na základě DNA stop. Andreas rovnou vešel, upravil si bílý plášť a sedl si do křesla.
„Povídej, co se děje… Nenapínej mě tak.“ Blonďák se zářivě usmál, možná byl trochu podivín, ale jeho odvedená práce mluvila za vše.
„Pořádně jsem prozkoumal ty boty. No však víte… prvně vás zajímala jen ta hlína, tak jsem neměl důvod dělat cokoliv jinýho a zdržovat vyšetřování.“ Rozpovídal se blonďáček.
„Ano, Andy, přejdi, prosím k věci, dobře?“ Uzemnil ho trochu, pokud mu mohl říct nějaké důležité věci, musel mu je říct hned.
„Oh… jo… jo… já, prozkoumal jsem pořádně ty boty. Nic zvláštního. Tyhle boty nosí každej druhej, takže… od toho se odpíchnout nedá. Navíc… sice vypadaly nově, ale však víte, můžete je koupit a mít klidně deset let ve skříni, než je znovu vytáhnete a… vlastně asi deset let ne, to by se už tenhle model nejspíše nevyráběl.“
„Andreasi! K věci, dobře?!“ Vykřikl nevrle Ebner a propaloval ho pohledem.
„Oh, jo jo jasně, omlouvám se, šéfe. Takže… jak jsem říkal. Pořádně jsem ty boty prozkoumal a povedlo se mi z nich dostat vzorek DNA.“
„Vzorek DNA? A to mi říkáš jen tak až teď?“ Ebner se rychle postavil na nohy. „Čí je to DNA? Andreasi, no tak mluv, sakra.“
„No… ještě nevím. Abych to upřesnil, jsou to chlupy. Jediné, co vím, nejsou lidské. Jsou zvířecí.“
Ebner hned trochu zklamaně vydechl. Už si myslel, že by pachatele mohli dostat. Jasně, proč by v tomhle případu taky šlo něco dobře, že?
„Zvířecí? A to nám k něčemu bude?“
„Nevím…“ pokrčil rameny Andreas. „Jen jsem vám to chtěl říct.“ Odpověděl trochu dotčeně.
„Dobře, Andy… takže ty chlupy jsou zvířecí. Co dál?“ Zmírnil svůj tón hlasu a podíval se na chlapce.
„Ještě je zkoumám. Nedokážu ještě přesně nic říct. Ale myslím si, že jsou nejspíše psí. A bylo jich tam docela dost, takže si myslím, že pachatel by mohl mít psa, nebo… byl delší dobu v kontaktu se psem. Pokusím se určit i plemeno, pokud to bude něco čistokrevného, nebude to až takový problém.“ Pokrčil rameny a usmál se.
„Dobře, Andy, díky… Dobrá práce. Hned jak budeš cokoliv vědět, ozvi se, jasný?“ Blonďáček se zazubením přikývl a zmizel.
„Kurte?“ Vyběhl ze svojí kanceláře a rovnou zamířil k nadporučíkovi, který seděl u stolu.
„Markusi, teď jsem mluvil s tím Jostem. Říkal, že se pokusí to dát dohromady a co nejdřív mi to pošle.“ Oznámil svému šéfovi.
„Super, poslouchej. Byl za mnou Andreas. Našel v těch botách nějaké chlupy, nejspíše psí. Pokusí se udělat přesnější analýzu. Takže náš pachatel může mít psa.“
„Nemůžou to být chlupy z toho psa, co zabil?“ Zamyslel se nad tím Heller. A Markus pokrčil rameny.
„Kdo ví… třeba. Když budeme mít štěstí, někam nás to zavede.“
***
Téhož dne v noci…
Byl tam znovu, na tom samém místě. Pozoroval jeho okno, to, kde se svítilo. Okno do ložnice. Tiše zavrčel. Dal mu další den, aby to s tím dědkem skončil, ale byl to jen další promarněný čas. Teď už jejich společný čas vypršel. Zastrčil ruku do kapsy a jistě stiskl zbraň mezi prsty. Když se v okně konečně zhaslo, skoro to bylo jako pokyn k tomu udělat to. Chvíli přemýšlel, jak to udělat, jestli něco říct. Co vlastně říct? Všechno už mu řekl, přiznal svoje city, ale jemu to bylo naprosto jedno. Netušil, jestli uběhla hodina nebo dvě, nakonec ale vyšel z úkrytu. Jako stín zamířil k domu. Nebyl problém se dostat dovnitř. Už s tím měl bohaté zkušenosti. Přeskočil plot a lítostivě se podíval na kopec čerstvé hlíny, pod kterou spočívalo Pumbovo tělo.
„Je mi to tak líto, kamaráde. Nechtěl jsem.“ Vydechl, ale hned se vzpamatoval a vzpomněl si, proč tu byl.
Potichu se přes zahradu proplížil až do domu. Našlapoval opatrně a tiše, aby nevydal sebemenší zvuk. Skoro byl už u dveří ložnice, když zaslechl nějaký zvuk. Zastavil se a zaposlouchal. Šokovaně vydechl, když zaslechl nějaký výdech.
„Ne… ne ne ne ne ne.“ Kroutil hlavou jako šílený. Tohle nemohla být pravda. Nemohlo to být tak, jak to znělo. Cítil, jak mu po tvářích stekly první slzy a měl co dělat, aby nekřičel. Po tom všem ho podváděl s tímhle starcem? Opravdu? Vysmívali se mu. Cítil, jako by se do jeho srdce zabodlo snad tisíc ostrých nožů. Opřel se o zeď u dveří a snažil se svoji bolest ovládnout. Otřel si hřbetem ruky tvář a ztěžka se párkrát nadechl. Teď už neměl nejmenších pochyb. Věděl, že to, co chce udělat, jé správné. Zakroutil nesouhlasně hlavou a rukou nahmatal zbraň ve své kapse. Vytáhl ji a za svitu měsíce, který sem dopadal oknem, si prohlédl její lesk. Nebude to tak těžké, jak si myslel. Nechal ho trpět už tolikrát, teď si zaslouží trpět on.
V rychlosti ji natáhl a odjistil. Vrazil do dveří a zamířil zbraní k posteli. Obrázek, který viděl, s ním doslova otřásl. Joopovo tělo nad Billem v pravidelných přírazech.
„Teď chcípneš!“ Vykřikl, a než kdokoliv z nich stačil něco říct, pokojem se roznesla ohlušující rána následovaná zděšeným výkřikem. Sklopil ještě kouřící zbraň a znovu ji schoval do kapsy své mikiny. Přešel rovnou k posteli. Joopovo tělo dopadlo na to Billovo a ten jen hystericky křičel a snažil se ho ze sebe shodit. Pokoj byl rázem prosycen pachem krve a střelného prachu. Bill plakal. Ale jeho tohle nedokázalo obměkčit. Ne teď, ne po tom, co viděl. Nešikovně ho chytl za loket a vytáhl na nohy.
„Prosím… prosím… dost!“ Křičel zoufale a snažil se dostat zpátky k posteli, kde bylo nehybné tělo Wolfganga. „Lásko…“ zamumlal, jako by mu snad nějak mohl pomoct. Ale on se ani nehnul a Bill začal chápat tuhle celou pokřivenou realitu.
„Zabils ho!“ Vykřikl znovu zoufale a snažil se vymanit ze sevření toho muže, které bylo ale až příliš silné. „Ty hajzle! Pusť mě… okamžitě…“ Plakal a vzpíral se. Nebylo mu to nic platné, pak ucítil, jak ho ten muž udeřil a on padl na zem. Chytl se za tvář a šokovaně vydechl. Zvedl hlavu k tomu muži, ale setkal se jen se stále ještě teplou hlavní pistole. Nasucho polkl, a když se odvážil podívat se muži přímo do tváře, zděšením vykřikl znovu.
„Tome?!“ Než však mohl cokoliv dalšího říct, cítil, jak ho udeřila pažba zbraně přímo do obličeje, a najednou viděl černo.
autor: Doris&Lauinka
betaread: J. :o)
