autor: Ainee
Jednou domov, navždy prázdný dům
Tiché zaklepání na dveře vytrhlo tmavovlasého chlapce shrbeného nad poloprázdnou krabicí z myšlenek. Byl v nich ztracený už nějakou dobu a jeho ruka se od chvíle, kdy se mu zatmělo před očima, nepohnula ani o píď. Minuty, hodiny ubíhaly a on si toho ani nevšiml.
Pomalu zvedl hlavu, jeho tmavé a prázdné oči vyhledaly dveře a on dvakrát polkl, než odpověděl. „Pojď dál.“ Ta slova byla pouhým šepotem, jeho hlas byl bez života a ochraptělý. Dlouhé dny a nekonečné noci plné slz, křiku a bolestného kňučení ho úplně vysály, až z něj zbyla jen dutá skořápka.
„Už máte sbaleno, pane?“ Drobná blondýnka se sotva odvážila strčit hlavu do dveří a mladík sedící na podlaze v jejích očích spatřil strach a bolest. Vyděsil ji, a to ho hluboce ranilo.
„Už jsem skoro hotový, Sarah,“ řekl pomalu a naklonil hlavu. „Už je tady auto?“
Krátce přikývla a její velké modré oči přelétly po místnosti. Byla prázdná, všechno bylo zabalené v krabicích naskládaných na podlaze. Byl to smutný pohled, ta místnost vypadala tak chladně. Na krátký okamžik zavřela oči a představila si, jak to tu vypadalo ještě před několika týdny.
Flashback
Časně zrána vstoupila do pokoje, zatímco jeho obyvatel ještě klidně spal ve své posteli. Zachichotala se, když se chlapec ze spánku otočil, něco nesouvisle zamumlal a protáhl si pod peřinou dlouhé nohy.
Když bez varování rozhrnula závěsy, chlapec zabručel, jelikož slunce náhle zalilo pokoj jasným světlem. Otevřel oči a rozespale se na ni usmál. „Dobré ráno, Sarah,“ řekl.
Úsměv mu opětovala. „Dobré ráno, pane Williame.“
Povzdechl si a už po tisící jí řekl, aby mu říkala Bille. Neudělala to, ale místo toho se tiše zachichotala a zatahala za jeho prostěradlo. „Vaše matka očekává, že za pět minut budete dole na snídani, tak proč nejdete do koupelny a nenecháte mě dělat mou práci. Co?“ Mrkla na něj, znovu zatahala za prostěradlo a mladík se neochotně vyhrabal z postele a odkráčel pryč, protáhl se a zívl, pak zmizel z dohledu.
Ustlala postel, měkké bílé povlečení vonělo jarem, a pak se dala do úklidu. Mladý pán byl docela nepořádný chlapec a musela se sama pro sebe smát, když sbírala různé kousky oblečení nedbale rozházené po pokoji. Mladík měl zvláštní smysl pro styl a Sarah nikdy nepřestávalo udivovat, jak dokázal kombinovat své drahé a neobvyklé kousky. Jakmile byl chlapec kompletně upravený, byl to pohled, který lichotil oku.
Popravdě řečeno, když chlapce viděla nalíčeného poprvé, docela ji to překvapilo, ale teď jí nic nepřipadalo přirozenější. Její prsty přejely po různých lahvičkách a krabičkách na jeho toaletním stolku a spokojeně si povzdechla. Způsob, jakým se William prezentoval, byl zcela mimořádný a ona mu tajně jeho krásu záviděla. Pravděpodobně by to mohl dotáhnout daleko jen díky svému vzhledu, ale ona věděla, že má srdce i mozek, aby to dotáhl ještě dál.
Rozhlédla se po místnosti a obdivovala jeho dekoratérské umění. Nejjemnější látky a nábytek, pro které by člověk zabíjel, pokoj vypadal jako z časopisu, a to všechno byl William. Všechno vybíral on sán, a pokud něco nebylo dokonalé, on to dokonalým udělal. Bylo to výjimečné, extravagantní a stoprocentně osobní. Takový mladý chlapec a takový cit pro estetiku, nedokázala dělat nic jiného, než ho respektovat.
Jen kdyby se ten zatracený spratek po sobě naučil uklízet.
Konec Flahbacku
S povzdechem se podívala zpátky na chlapce sedícího na podlaze. Vypadal tak ztraceně a osaměle, až jí to lámalo srdce. Přesto ji děsil. Za posledních pár dní u něj viděla tolik hněvu, že jí by vystačil na zbytek života. Házel věci proti stěnám a chrlil spousty nadávek. Samozřejmě mu to nemohla mít za zlé, ale i tak ji bolelo sledovat, jak se její mladý pán hroutí.
Byl stejně starý jako její nejstarší syn a vždy se k němu jako k synovi chovala, ale věděla, že teď pro něj nemůže nic víc udělat, jen poslouchat, zdvořile sklonit hlavu, když naštvaně křičel, a obratně ustoupit z cesty, když jejím směrem cokoliv letělo.
Vytáhlý teenager vstal, zavřel krabici a povzdechl si. Protáhl si ztuhlé končetiny a naposledy se rozhlédl po místnosti. „Je všechno ostatní na můj odjezd připraveno?“
Sarah znovu přikývla a setkala se s chlapcovýma tmavýma očima. „Vaše zavazadla už jsou v autě a stěhováci jsou připraveni vyrazit.“
„Chápu,“ odpověděl chlapec a vydal se k ní, přičemž za sebou táhl nohy. „A všechno bude uloženo do skladu, že?“ Už to probírali mnohokrát, ale stejně si to potřeboval potvrdit.
„Přesně jak jste nařídil, pane.“ Otevřela dveře úplně a podržela je mladíkovi.
Kývl na znamení díků a vydal se temnou chodbou. Sledovala, jak odchází, a těžce si povzdechla. Pro všechny to byl smutný den, ale ona věděla, že pro mladého pána Williama je to pravděpodobně nejtěžší den v životě.
Jak se má člověk cítit, když za sebou nechává celý svůj život, balí všechny vzpomínky na dětství do krabic a sleduje, jak jeho domov dětství mizí ve zpětném zrcátku? Bylo toho příliš mnoho na to, aby to teprve patnáctiletý chlapec zvládl s grácií, ale ona bezpochyby věděla, že se o to pokusí.
William Trümper měl svou hrdost a Sarah věděla, že nedopustí, aby ho někdo, kromě ní, viděl plakat. Stál vzpřímeně a odcházel od všeho, aniž by se ohlédl. Bylo to srdcervoucí a zároveň krásné.
Když za sebou zavřela dveře a následovala mladého chlapce chodbou, nečinně přemýšlela, jestli ho ještě někdy uvidí. Něco hluboko uvnitř jí říkalo, že nejspíš ne. Věděla, že pokud se ještě někdy setkají, už to nebude ten samý William Trümper, kterého viděla vyrůstat, sledovala ho, jak se směje, zatímco si hrál s jejími chlapci na dvorku. Nebude to ten samý chlapec, kterého milovala jako syna, který se uměl usmívat tak zářivě, až zrak přecházel.
Ne, ten William Trümper zemřel v den, kdy zemřeli jeho rodiče. Od té doby byl jen stínem toho, čím býval, a ona si byla naprosto jistá, že už nikdy, nikdy nebude tím stejným chlapcem. Toho Williama pohřbili v den, kdy pohřbili manžele Trümperovy.
Sarah se mohla jen modlit, aby toho chlapce jednoho dne někdo znovu našel. Někde uvnitř tam byl, zamčený pod zámkem, a ona mohla jen doufat, že někde tam venku je i někdo, kdo má moc zbourat ty zdi, najít ztraceného chlapce a přivést ho zpátky k životu.
***
„Váš strýc David vás bude čekat na letišti a zbytek vašich věcí by měl dorazit během několika dní.“ řekla Sarah mladému chlapci a maličko se na něj usmála. Byla velmi smutná, že chlapec odjíždí, ale věděla, že je to tak nejlepší. Potřeboval být se svou rodinou, a to znamenalo odjet do Německa.
Černovlasý teenager přikývl, chytil její drobnou ruku a jemně ji stiskl. „Nechci odjet, Sarah, zašeptal a ona viděla, jak se mu v očích hromadí slzy. „Chci zůstat v Londýně, je to můj domov. Oh, prosím Sarah, nemůžu zůstat s tebou?“
„Je mi líto, pane Williame, ale nemůžete. Musíte jít bydlet ke svému strýci, očekává vás. Jsem si jistá, že se o vás dobře postará.“ Stiskla mu na oplátku ruku a odhodlaně přikývla.
„Ale tohle je můj domov, patřím sem,“ řekl smutně a sklonil hlavu, aby se nepřítomně zadíval na své nohy. „Vždyť toho člověka ani neznám.“
Cítila, jak se jí samé do očí derou slzy, natáhla ruce k mladíkovi, který už byl o hlavu vyšší než ona, a krátce ho objala. „Všechno bude v pořádku, slibuji,“ zašeptala mu do ucha, než ho pustila. Povzbudivě se usmála a poplácala ho po rameni. „Teď už byste měl jít. Nechceme přece, abyste zmeškal letadlo, nebo ano?“
William neodpověděl a zvedl hlavu, aby se setkal s jasně modrýma očima hospodyně. „Budeš mi chybět,“ řekl a ztěžka polkl, aby se zbavil knedlíku v krku, který ho dusil.
„I vy mně budete chybět, pane Williame,“ oplatila mu a on znovu zamumlal, že by byl raději, kdyby mu říkala Bille. Jemně se usmála a odvedla ho pryč.
Odcházel těžkými kroky, s rameny svěšenými a ustaraným výrazem ve tváři. Netušil, co ho čeká v Německu, v zemi, kterou navštívil jen párkrát jako malé dítě. Nevěděl nic, dokonce ani o muži, u kterého měl žít, dokud se legálně nestane dospělým. Tři roky pod cizí střechou.
„Mějte se hezky,“ zavolala za ním hospodyně a mladý chlapec otočil hlavu, aby viděl, jak mu mává. Smutně se usmál a zamával jí nazpátek.
„A nedovolte světu, aby vás srazil na kolena, rozumíte?“
Krátce přikývl.
„Sbohem, Bille,“ řekla s lítostí a doufala, že to není navždy.
Na zlomek vteřiny se v očích mladého chlapce rozzářil plamínek, který ji zahřál u srdce. „Dokud se znovu nesetkáme, Sarah.“
***
„Mohu vám přinést něco k pití, pane?“ Letuška se naklonila nad spícího muže na sousedním sedadle a věnovala chlapci široký úsměv. William lehce zavrtěl hlavou a přitáhl si kabát více k tělu. „Ani třeba deku?“
Stále se usmívala a chlapec se zamračil. Znovu zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji. Jsem v pořádku.“
Když ho nechala na pokoji, otočil se a nepřítomně zíral z malého okna. Slunce zapadalo, takže se obloha rozzářila v odstínech žluté, červené a oranžové. Kdyby měl lepší náladu, donutilo by ho to se usmát; miloval západ slunce a to, jakými barvami obloha hraje.
S povzdechem zatáhl stínítko, čímž naštvaně krásný západ slunce umlčel. Přehraboval se v příruční tašce a vytáhl malý skicák a pero. Rozhodl se, teď už to musel jen udělat.
Kousl se do spodního rtu a začal psát, slova rychle zaplnila první stránku, brzy druhou a potom třetí. Psal zuřivě, celou dobu se hluboce mračil a ve tváři měl odhodlaný výraz. Let uběhl jako voda a až příliš brzy letuška oznamovala jejich přílet na mezinárodní letiště Berlín – Tegel.
William zvedl hlavu a vydechl, aniž by si uvědomil, že zadržuje dech. Jakmile vystoupí z letadla, nechá Williama Trümpera za sebou. Nebylo cesty zpět, jen cesta kupředu. Naposledy se podíval na malý štos papírů před sebou, pečlivě je složil a strčil do obálky.
Loučil se se vším, co bylo. Od této chvíle už nebyl William Trümper. Olízl obálku, rychle ji zavřel a zapečetil. Začínal znovu s čistým štítem a úplně novým životem před sebou. Mohl být čímkoli, kýmkoli, a přesně to měl v plánu. Odteď bude Bill Jost.
***
„Ty musíš být William,“ řekl vysoký hnědovlasý muž anglicky s ostrým přízvukem a nejistě se na mladíka usmál. Muž měl laskavé modré oči a jeho úsměv vypadal upřímně. Byl oblečen neformálně a na hlavě měl čepici, která se k jeho stylu hodila. Ruce měl zabořené hluboko v kapsách džínů.
„To jsem,“ odpověděl teenager bezchybnou němčinou, a podal staršímu muži ruku.
Ten spěšně vytáhl pravou ruku z kapsy, pevně uchopil Williamovu a několikrát s ní potřásl, než ji pustil.
„Ty musíš být David.“ William se vždycky divil, proč jeho matka tak neústupně trvala na tom, aby se naučil německy, ale najednou to dávalo dokonalý smysl. Koneckonců byl napůl Němec, tedy spíše ze tří čtvrtin, jelikož jeho otec byl také napůl Němec. Takže si jazyk procvičoval už odmalička a jeho matka s ním často mluvila svým rodným jazykem, když byli sami, takže se naučil plynně mluvit.
Bylo bolestivé teď na to myslet a musel se do německých slovíček nutit, ale teenager věděl, že pokud si má někdy na ten jazyk zvyknout, bude lepší, když ho začne používat hned.
Když chlapec promluvil, překvapivě ve své mateřštině, staršímu muži se po tváři rozlil široký úsměv a rychle přikývl.
Chlapcovo srdce se bolestně sevřelo, když si všiml, jak moc se druhý muž podobá jeho matce, když se usmívá. Ztěžka polkl a musel odvrátit zrak, aby se nerozplakal. Prohlížel si dav a sledoval lidi, jak se objímají a líbají, jak se milovaní, kteří se po čase stráveném odděleně, znovu setkávají.
Oh, jak moc si přál být jedním z nich, vyzvedávat své rodiče po dalším z jejich výletů, kdy ho pevně obejmou a řeknou mu, jak moc jim chyběl, když byli pryč. Věděl, že se to už nikdy nestane, ale přesto si to přál. Bylo to dětinské a nereálné, což věděl, ale ani to ho nezastavilo. Bože, jak si v tu chvíli přál být někým jiným. Dítětem, které má stále ještě milující rodiče, kteří se o něj starají, a ne mladým dospělým člověkem, o kterého se stará jen cizí strýc.
„Těší mě,“ řekl tiše a konečně se otočil, aby se setkal se strýcovým tázavým pohledem.
Nebylo to nijak zvlášť přesvědčivé, ale David byl připraven přijmout vše, co mu bylo nabídnuto, přestože toho nebylo mnoho. „Taky mě těší.“ Chvíli se ošíval na místě, a pak usoudil, že už se tu zdrželi dost dlouho. „Pomůžu ti s tím,“ nabídl se a natáhl se pro Williamovy kufry. „Auto je venku.“
Mladík jen přikývl, hodil si tašku na rameno a následoval staršího muže.
Venku byla tma, okolí osvětlovaly pouze pouliční lampy, a on se rozhlédl. Vypadalo to tu jako na dalším letištním parkovišti. Člověk mohl jet kamkoli na světě, ale zdálo se, že určité věci zůstávají stejné. Williama to spíš rozčilovalo než cokoli jiného, tak trochu doufal, že to bude jiné.
„Chceš jet vepředu, nebo…?“ Zeptal se David, ale odmlčel se. Teenager hodil tašku na zadní sedadlo, pokrčil rameny, ale stejně otevřel dveře na místě spolujezdce.
Jakmile byla zavazadla úhledně naskládaná v kufru, starší muž se k němu připojil, beze slova nastartoval motor a rychle vyjel z parkoviště.
Cesta byla tichá a William přemýšlel, jak daleko pojedou. V německém zeměpise se ani náhodou nevyznal a upřímně řečeno, nikdy se neobtěžoval zeptat právníků, kam ho posílají. Byl jen rád, že jeho let směřuje do Berlína, jelikož předpokládal, že to znamená, že nebude bydlet příliš daleko od města.
Když se řítili po dálnici, krajina kolem ubíhala zahalená tmou. Jeli už víc než hodinu a mladík začínal být nervózní.
„Takže, kam jedeme?“ Snažil se být zdvořilý, ale byl tak unavený, že to druhému muži asi tak nepřipadalo.
David se však neurazil a sám pro sebe se usmál. Bral to jako malý začátek. „Jedeme do města, které se jmenuje Magdeburk, je to ještě asi půl hodiny. Tam jsme se já i tvoje matka narodili.“ Odmlčel se a čekal na teenagerovu reakci, předpokládal, že zmínka o Simone nějakou vyvolá. Nic se ale nestalo. Mladík zůstal zticha a hleděl přímo před sebe. „Tak mi řekni něco o sobě, Williame. Co třeba rád děláš?“ David zoufale toužil po tom, aby se chlapec otevřel. Obvykle byl docela upovídaný chlap a teď strávil víc než hodinu mlčením; přivádělo ho to k šílenství.
„Nevím,“ zamumlal chlapec a přemýšlel o tom, že by si měl najít nějaké nové koníčky, pokud chce začít znovu. „A jsem Bill.“ Nikdy neměl své jméno příliš v lásce a usoudil, že teď je ta správná chvíle, aby použil svou přezdívku.
„Okay, tak tedy Bill,“ vyzkoušel strýc jeho jméno. Zamyslel se a poklepal prsty o volant. Jak pokračovat? „Takže, Bille, je něco konkrétního, o čem bych měl vědět? Myslím tím třeba alergie, záliby, co nemáš rád a tak podobně.“
Bill se nervózně kousl do spodního rtu a přemýšlel, jak moc otevřený k tomu muži má být. Jistě, ten muž byl jeho strýc, byl jeho krev, ale pořád to byl prakticky cizí člověk, bez ohledu na to, co říkaly právní dokumenty. „Ne, myslím, že ne,“ řekl, a pak se kousl do rtu ještě o něco silněji. Oh, no, co už. „Tedy kromě toho, že jsem bisexuál.“ Nebo si alespoň myslel, že by mohl být.
Ticho, které nastalo, bylo ohlušující. Bill si v duchu nafackoval za to, že otevřel svou velkou pusu, a David se snažil vymyslet dobrou odpověď. Upřímně řečeno, nebyl až tak překvapený. Chlapec byl od začátku androgynní a make-up, účes a způsob oblékání jen umocňovaly jeho ženské rysy. Vlastně ho spíš překvapilo, že neřekl, že je gay.
„Jestli je to tak,“ řekl po chvíli. Usoudil, že je dobré znamení, že se Bill rozhodl říct mu pravdu, takže si pomyslel, že mu dluží totéž. „Tak je asi ta správná chvíle, abych ti řekl, že já sám jsem gay, i když předpokládám, že to už víš.“
Billovy oči se překvapením rozšířily. Jeho matka o jeho strýci nikdy moc nemluvila, takže tohle vůbec nevěděl. „Ehm, ne,“ vykoktal. „Tohle mi matka nikdy neřekla.“ Počkat, jeho strýc byl gay a nikoho ani nenapadlo mu to říct? Bill se cítil trochu uražený. Neměl tohle vědět dřív, než ho s ním poslali bydlet?
„Ah,“ řekl David a zamračil se. Vypadalo to, že Simone o něm chlapci nic neřekla, a to ho trochu štvalo.
Se svou starší sestrou měl vždycky dobrý vztah, ale poté, co se kvůli studiím přestěhovala do Anglie, spolu už tolik nemluvili. Za posledních dvacet let ji viděl jen párkrát, například na její svatbě, anebo když v létě se svou rodinou přijela na návštěvu. Ale to bylo před lety, když byl Bill ještě malé dítě. Velmi litoval toho, že se sestrou nezůstal v kontaktu, ale teď už bylo pozdě. Jediné, co mohl udělat, bylo odvděčit se jí tím, že se bude dobře starat o jejího syna. Alespoň to jí dlužil.
„Takže, ty, ehm…“ Bill se odmlčel a zadíval se z okna. Směl se vůbec ptát?
„Co, Bille?“ Naléhal na něj David. Chtěl, aby se ho Bill nebál na cokoliv zeptat. Byl velmi otevřený typ člověka a přál si s tím teenagerem navázat upřímný vztah. Žádná otázka nebyla podle Davidova názoru příliš osobní a on opravdu doufal, že to Bill časem pochopí.
„Máš přítele?“ Teenager se při otázce začervenal a byl nesmírně rád, že je tma, takže to strýc nemůže vidět. Věděl, že je to příliš osobní, a kdyby byl doma, neodvážil by se na nic takového zeptat. Ale tohle nebyla Anglie, ale Německo, a on nebyl William, ale Bill, a mluvit narovinu bylo něco, co vždycky chtěl zkusit. Z toho, co věděl, by to pro něj mohlo být dobré.
„Obávám se, že teď zrovna ne,“ řekl mu strýc s povzdechem, než se na mladíka s potutelným úsměvem podíval. „Ale je tu někdo velmi výjimečný, kdo by, jak doufám, jednou mohl souhlasit s tím, že se stane mým přítelem.“
Bill zíral a byl překvapený tím, jak otevřeně strýc o takových věcech mluví. „Vážně? Kdo je to?“ Otázka mu z úst vyklouzla dřív, než se stačil zarazit, a on si oběma rukama překryl ústa, když si uvědomil, že to přehnal.
David se ušklíbl nad reakcí mladšího chlapce. „Jmenuje se Georg a je to pěkně žhavej kus chlapa.“ To, jak se Billovi při tom přiznání rozšířily oči, Davida rozesmálo ještě víc. Vlastně by to nemuselo být až tak špatné. Ten kluk byl vtipný a zřejmě uměl být přímý, když chtěl. David si byl jistý, že spolu časem budou vycházet dobře. Bill už nevěděl, na co by se zeptal, a tak raději mlčel. Chvíli poté se v dálce před nimi objevilo město a David mu oznámil, že asi za deset minut budou doma.
Bill se zamračil nad použitím slova „doma“ a přemýšlel, jestli si někdy zvykne říkat Davidovu domu, Magdeburku, nebo dokonce Německu, domov. Pro něj byla domovem Británie, Londýn a dům, kde prožil dětství. Ale teď už tam pro něj nic nezbylo, jen prázdný dům. Vlastně ani to ne.
Když David sjížděl z dálnice a odbočoval na vedlejší silnici vedoucí do města, v hlavě se mu zrodil nápad. Přehraboval se v tašce a našel dopis, který napsal v letadle. Rychle něco načmáral na přední stranu obálky, Bill zvedl hlavu a zadíval se z okna. Předpokládal, že tohle je to nejlepší místo a stáhl okénko.
David zvědavě sledoval chlapcovo počínání a trhl sebou, když ho chladný večerní vzduch udeřil do tváře. Zmateně sledoval, jak teenager něco vyhazuje z okna a poryv větru to odnáší do tmy.
Bill zíral za dopisem a ztěžka se nadechl, když znovu okénko zavřel. Bylo hotovo, nechal odejít svou minulost, a teď už neexistovalo nic než přítomnost a budoucnost, která se rýsovala před ním.
„Co to bylo?“ Zeptal se po chvíli starší muž a Bill pokrčil rameny.
„Vlastně nic,“ odpověděl a pozoroval domy za oknem, prohlížel si město, které se mělo stát jeho novým domovem. Vypadalo jinak, ale ne ve špatném slova smyslu. Bylo to prostě něco jiného, než na co byl zvyklý, a Bill usoudil, že to nemusí být nutně špatně. „Jen nechávám odejít minulost.“
Překvapený David přemýšlel o významu chlapcových slov.
***
„Takže tohle bude tvůj pokoj,“ řekl David, když strčil do dveří a loktem rozsvítil světlo, než do něj vstoupil s jedním kufrem v každé ruce. „Koupelna je naproti a můj pokoj je na konci chodby. Vedlejší pokoj používám jako kancelář lomeno pokoj pro hosty. Napadlo mě, že bys možná nechtěl spát ve vedlejším pokoji, pro případ, že…“ odmlčel se a Bill se začervenal. „Chápeš, kam mířím.“
Bill přikývl a rozhlédl se kolem. Nebylo to nic, co by se ani vzdáleně blížilo jeho starému pokoji, ani velikostí, ani výzdobou, ale měl vysoký strop a velká okna, která dovnitř propouštěla hodně světla, jak předpokládal, jelikož venku už byla tma.
„Jo, a vlastně je tu i šatna,“ vykřikl David šťastně a přiměl Billa k úsměvu. „Nebo spíš je to sklad, který můžeš používat jako úložný prostor. Myslel jsem, že bys to mohl ocenit.“
„Jo, děkuju.“ Teenager hodil tašku na postel, otočil se a všechno si prohlížel. Takže tohle byl jeho nový domov? Nebyl nijak extravagantní, ale rozhodně byl pohodlný a útulný. S tím se dalo pracovat.
Stěny byly celé bílé, stejně jako zkosený strop. Viditelné trámy, zjevně součást střešní konstrukce, byly natřené tmavě hnědou barvou. Podlaha byla ze světlého dřeva a vybavení se skládalo z manželské postele, tmavé dřevěné komody a několika polic. V místnosti nebyly žádné obrazy ani obrázky, pouze zrcadlo nad komodou. Nahlédl do malého úložného prostoru a viděl, že je celý přestavěný na šatnu s věšáky, policemi a vším možným.
„Všechno jsem ti vyklidil. Předpokládal jsem, že si ji budeš chtít vyzdobit sám. Řekli mi, že tvoje věci by tu měly být za den nebo dva, takže bylo lepší to všechno vyprázdnit s předstihem.“ David se zhoupl na patách a věnoval Billovi pokřivený úsměv v naději, že udělal dobře. Pokoj byl donedávna plný jeho vlastních věcí, ale ujistil se, že je všechny přestěhoval do sklepa. „Taky jsem ti vyklidil pár polic v koupelně. Nahoře je jen jedna, takže… Ale dole je ještě malý záchod.“
Bill po celou dobu Davidova proslovu přikyvoval. Skrytý strýc byl velmi ohleduplný a postaral se o to, aby až přijede, bylo pro něj všechno připraveno.
„Chovej se jako doma, rozumíš? Nechci, abys měl pocit, že musíš žádat o svolení, abys mohl cokoliv udělat. Jídlo je v lednici a mrazák je ve sklepě. Tam najdeš i pračku. Předpokládám, že víš, jak se s ní zachází?“ David pozvedl obočí a tiše zapochyboval o Billově schopnosti postarat se sám o sebe.
Bill přikývl a oznámil mu, že umí zacházet se všemi běžnými domácími spotřebiči včetně kávovaru, sporáku a sušičky.
David se srdečně zasmál a škádlivě mu sdělil, že očekává, že jeho ranní káva bude hotová v sedm.
Bill se neudržel, vyplázl na staršího muže jazyk a řekl mu, že očekává snídani do postele. Tón byl lehký a veselý a Bill se přistihl, že se navzdory sobě usmívá. Od smrti rodičů to moc nedělal a připadalo mu to špatné i správné zároveň.
„Tak dobře, asi tě tu nechám. Zítra musím brzo vstávat, protože mám v devět schůzku v centru. Doufám, že ti nebude vadit, když budeš pár hodin sám. Vrátím se před večeří.“
„Budu v pohodě,“ ujistil ho Bill. „Umím se o sebe postarat.“
„Okay, tak jo,“ David se otočil a zastavil se, když mu hlavou prolétla myšlenka. „Opravdu mě mrzí tvá ztráta, Bille.“ Slyšel, jak si chlapec povzdechl, a tak se otočil, aby se mu podíval do očí. Ty se mu leskly a on okamžitě zalitoval, že o tom začal.
„Byla to taky tvoje sestra, takže…“ Bill ztěžka polkl. „I mně je to líto.“
Strýc přikývl a zamračil se. „Stejně je to pro tebe těžší než pro kohokoli jiného. Jen doufám, že si tu dokážeš vytvořit nějaký domov. Že se ti mohu stát, když už nic jiného, alespoň ramenem, o které se můžeš opřít.“
Lehce se usmál a v Billově mysli zůstala viset otázka. Zhluboka se nadechl a vyslovil ji nahlas. „Vadilo by ti, kdybych si vzal tvé příjmení?“
David překvapeně zvedl obočí a zadíval se na mladíka. Kde se to v něm vzalo?
„Je to přece i dívčí jméno mé matky,“ začal teenager a nervózně si hrál s rukama. „A já bych rád tak nějak začal znovu, tak jsem si myslel, že bych možná…“ nedokázal se přinutit to doříct, ta slova zněla v jeho uších příšerně a úplně špatně. Možná se měl zeptat jindy.
„Ne, to je v pohodě,“ řekl starší muž po chvíli ticha. „Vůbec mi to nevadí.“ Lehce se na chlapce usmál. „Bude mi ctí.“
Bill si úlevně oddechl, a pak se na strýce ušklíbl. „No, jsi můj zákonný zástupce, takže to stejně dává smysl.“
„To máš pravdu. Dobrou noc, Bille.“ Starší muž se znovu otočil a zamířil do haly.
„Dobrou noc, strýčku Davide,“ zavolal za ním mladý chlapec a přiměl staršího muže k širokému úsměvu.
Touto jedinou větou se všechny Davidovy obavy rozplynuly. Předtím si dělal velké starosti a nebyl si jistý, jestli je vůbec schopen se sám postarat o puberťáka. Ale Bill byl strašně silný a zdálo se, že je odhodlaný jít dál a dívat se jen dopředu. David nepochyboval o tom, že to oba zvládnou a že se z nich časem stane opravdová rodina.
Bill si pro sebe povzdechl a znovu se rozhlédl po svém novém pokoji. Rozhodl se, že vybalovat začne až ráno, byl příliš unavený, než aby to teď zvládl. Postel už byla k Billově velké úlevě povlečená, takže jen vyhrabal z tašky toaletní potřeby a zamířil do koupelny.
Poté, co si umyl obličej a vyčistil zuby, vrátil se do prázdného pokoje. Rychle se převlékl do pyžama, vlezl do postele a byl příjemně překvapen, jak měkká je. Bill si k sobě do postele přitáhl tašku, vytáhl mobil a povzdechl si, když viděl, že nemá žádné zmeškané hovory ani zprávy. Bill opět odhodil tašku na zem, zachumlal se do peřiny a dlouho zíral na telefon, než ho vypnul a položil na noční stolek. Možná by ho prostě měl odteď nechat vypnutý.
Jistě, měl v Londýně přátele, ale nějak věděl, že s ním nezůstanou v kontaktu. Nebylo snadné si to přiznat; že zůstal na světě úplně sám, ale přesto to udělal. Byl odhodlaný začít znovu a z celého srdce si to přál udělat. Měl Davida a byl si jistý, že si časem najde i nové přátele. Mohl změnit svůj styl, dokonce i svou osobnost, a nikdo by na to nepřišel. Nikdo ho tu neznal, takže mohl být kýmkoli. Ne každý dostal šanci ve svém životě udělat takovou drastickou změnu a Bill byl odhodlaný toho co nejlépe využít.
Když zavřel oči, vybavily se mu usměvavé tváře jeho rodičů. Jistě, začínal znovu, ale to neznamenalo, že bolest zmizela. Bože, jak moc mu chyběli. Tiše se modlil, aby se měli dobře, ať už jsou kdekoli, a aby byli šťastní, a nechal tiché slzy stékat po svých tvářích.
William Trümper možná přestal existovat, ale Bill Jost na ně nikdy nezapomene, ani na to, jak moc je miloval. Přes den potřeboval být silný, ale tam, skrytý v noční temnotě, si dovolil truchlit nad svou ztrátou.
autor: Ainee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
