Gone with the wind 2.

autor: Ainee

Drahý cizinče

„Hej, Tome, jdeš s náma, nebo ne?“ Zavolal vysoký brunet a mávl rukou na dredatého teenagera, který se poklidně povaloval u stromu. Chlapec se ani neobtěžoval otevřít oči, byl až příliš pohodlný.
„Ne, myslím, že tu ještě chvíli zůstanu,“ odpověděl a otevřel jen jedno oko, aby viděl, jak ti dva další kluci odcházejí, každý se skateboardem v ruce. Mířili k městu.
„Tak jo, kámo. Uvidíme se později?“ Zeptal se brunet a dostal potvrzení v podobě přikývnutí. „Okay. Bavte se, nebo tak něco.“
„Uvidíme se později, Andy,“ řekl Tom v polospánku, slunce ho uspávalo. Pak si náhle na něco vzpomněl a oči se mu zachvěly. „Hej, Gustave! Že mi potom zavoláš kvůli tomu koncertu?“
Malý blonďák s brýlemi doprovázející vysokého bruneta se zastavil a otočil se k dredařovi. „Jo, jasně, kámo, jen si nejdřív musím promluvit s Georgem. Zavolám ti hned, jak to půjde.“
Dredař znovu přikývl, zavřel oči a brzy opět našel cestu ke spánku. Zaslechl zvuk skateboardů na asfaltu a věděl, že jeho kamarádi odcházejí. Vlastně mu to vůbec nevadilo, klid a ticho měl rád skoro stejně jako jejich neustálé vtípky a škádlení. Byli to dobří přátelé a oba je měl rád, ale někdy Tom prostě potřeboval chvilku pro sebe.

Skatepark byl navzdory pěknému počasí prázdný a Tom to dával za vinu slavnostem, které se konaly v centru města. Bylo pozdní jaro a oni zahajovali letní prázdniny několika velkými festivaly. Šel by tam a poflakoval se s kamarády, kdyby se necítil tak zatraceně pohodlně přesně tam, kde byl.
Když podřimoval, vítr si pohrával s jeho dlouhými špinavě blond dredy a Tom se v polospánku usmál. Jo, někdy byl klid a ticho přesně to, co potřeboval.

Spal jen asi hodinu, když ho něco probudilo. Protáhl se, rozhlédl se kolem sebe a snažil se zjistit, co to bylo, ale skatepark byl stejně prázdný jako předtím, než se odebral do říše snů.
Pomalu se postavil na nohy a podíval se na silnici, na auta směřující na dálnici a z ní. Vždycky ho překvapovalo, jaký je tady klid, přestože se nachází v blízkosti silně frekventované silnice.
Byl zrovna na okraji města, protože městská rada rozhodla, že chce držet děti dál od centra. Byl to vlastně hloupý nápad, protože právě tam nakonec všichni skončili. Jistě, bylo fajn, že ve městě takové místo skutečně bylo, ale upřímně řečeno, skejtování v centru bylo mnohem zábavnější. Obvykle se chodili do parku jen tak poflakovat, nebo trénovat triky.

Tom se pro sebe usmál a prošel dlouhou trávou zpátky k nedaleké silnici. Už byl skoro venku, když ho něco zaujalo. Sklonil se, aby si to zblízka prohlédl, nebo spíš, aby zjistil, jestli je to odpad, nebo ne, a zjistil, že zírá na obálku. Zmateně se natáhl a zvedl ji. Proč by tady někdo vyhazoval dopis? Nikdo kromě skejťáků nebo lidí venčících psy sem nechodil, takže to prostě nedávalo smysl.
Obálka byla špinavá a papír křehký, jako by byl mokrý a pak uschl. Vypadalo to, že je neotevřená, a Tom se zamračil. Někdo dopis zahodil, aniž by ho otevřel? Rychle obálku otočil a našel na ní jen dvě naškrábaná slova; žádná adresa ani známka, jen dvě slova napsaná anglicky. Pro cizince

Tom se na chvíli rozhlédl kolem sebe, ale nikoho neviděl. Byl úplně sám, dokonce ani žádné auto neprojíždělo kolem, pokud se ovšem nepočítala silnice nad ním, na té bylo vždy rušno.
„Myslím, že jsem stejně vhodný kandidát jako kdokoli jiný,“ zamumlal si Tom pro sebe a schoval dopis do jedné z bezedných kapes. Popotáhl si kalhoty, vběhl na silnici, upustil skateboard, který nesl, na zem, stoupl si na něj a rozjel se.
S jednou rukou položenou na stehně na dopise Tom přemýšlel, co se v něm asi píše. Rozhodl se, že si ho přečte později. Už tak šel pozdě na večeři, což znamenalo, že už má problém. Jeho otec si dochvilnosti vážil jako ničeho jiného, zatímco Tom byl chronický opozdilec.

***

„Když ti řeknu, že máš být doma v šest, očekávám, že budeš doma v šest, Tome.“
Mladý muž byl jednou nohu ve vstupních dveřích, když ho starší muž oslovil.
Tom za sebou zavřel dveře, prošel chodbou a strčil hlavu do dveří otcovy pracovny. Starší muž se hrbil nad stohem papírů a teenager věděl, že by ho neměl příliš dlouho rušit.
„Promiň, usnul jsem dole ve skateparku a úplně jsem ztratil pojem o čase.“
Jörg zvedl hlavu, aby synovi věnoval nesouhlasný pohled, a přimhouřil oči na dredatého chlapce. „No, očekávám, že už se to nebude opakovat. Teď už můžeš jít do svého pokoje,“ dokončil a mávl rukou na chlapce, aby odešel.
„Pane, ano, pane,“ řekl Tom posměšně a znovu se šoural chodbou a šel nahoru. Věděl, že je bez večeře a že po zbytek večera nesmí opustit dům. Jörg Kaulitz měl přísná pravidla a Tom se už dávno naučil, že je jednodušší je dodržovat, než vznášet námitky, které by mu způsobily jen další problémy.

To však neznamenalo, že si nenašel způsob, jak pravidla obejít. Vždycky měl ve svém pokoji obrovskou hromadu různých sladkostí pro chvíle nouze a už v deseti letech našel bezpečný způsob, jak opustit pokoj ve druhém patře, aniž by si ho někdo všiml. Jistě, hrál podle otcových pravidel, ale co otec nevěděl, to mu neublížilo.
Zabouchl dveře až příliš hlasitě, jen tak pro svůj dobrý pocit, došoural se ke své posteli a svalil se na ni obličejem napřed. Bylo teprve sedm a on musel být po zbytek večera zavřený ve svém pokoji, protože věděl, že se kolem deváté Jörg objeví, aby se ujistil, že tam stále je. Skvělé!
Tom si pro sebe povzdechl, znovu se postavil, rychle se svlékl do boxerek a zamířil do koupelny. Možná by se mohl osprchovat, pak něco sníst, podívat se na televizi, pustit si hudbu nebo cokoli jiného.

Teplá voda byla příjemná a on se přistihl, že stojí pod tekoucí vodou se zavřenýma očima docela dlouho. Tom věděl, že je privilegovaný. Žil v obrovském domě v jedné z nejlepších čtvrtí ve městě, dostal všechno, na co si ukázal, a navzdory otcovým přísným pravidlům vedl docela bezstarostný život. Pokud šlo o věci, měl Tom všechno, co si kdy mohl přát.
Nic to pro něj neznamenalo. Upřímně řečeno, Tom by to všechno vyměnil za milující rodinu. Kdysi dávno ji měl a často si přál, aby se mohl vrátit v čase. Když ještě žila jeho matka, Jörg nebyl tak chladný. Skutečně se o svého syna staral, hrál si s ním, smál se s ním. Tom si už ani nepamatoval, kdy naposledy viděl svého otce usmívat se.

Tom přišel o matku, když mu bylo sedm, a stále mu každý den chyběla. Byla sluncem v temných zimních dnech, věčně zářícím světlem v Tomově životě, a když zemřela, to světlo zemřelo s ní.
Po Tomově tváři sklouzla jediná slza, kterou smyla voda stékající po jeho obličeji.
Devět let byla dlouhá doba na truchlení, zvlášť pro šestnáctiletého chlapce. Tomovi to ale bylo jedno, matka mu tak moc chyběla. Chybělo mu, jací bývali, jaký býval jeho otec. Jörg uměl být milující otec. Tom to viděl na vlastní oči, ale po smrti své ženy se zahrabal do své práce a někde po cestě ztratil sám sebe. Jörg Kaulitz, kterého znal svět, chladnokrevný obchodník, nebyl tím, kým Tom věděl, že je, kým býval, a otec mu chyběl skoro stejně jako matka.

Tom zavrtěl hlavou, jako by se chtěl zbavit depresivních myšlenek, a otočil kohoutkem. Zabalil se do ručníku a znovu zamířil do svého pokoje. V domě bylo děsivé ticho a Tom si povzdechl. Zvedl ovladač, zapnul stereo a z reproduktorů se brzy ozval německý rap, který přehlušil ticho. Tom to ticho nenáviděl, jelikož se kvůli němu cítil mnohem osamělejší.
Neobtěžoval se obléct si víc než tepláky, které rychle vytáhl ze skříně, a vysušil si dredy, jak jen to šlo. Stále z nich kapalo, voda mu dělala cestičky po holé hrudi a zádech. Pak konečně padl zpátky na postel. Tupě zíral do prostoru a přemýšlel, co má dělat.
Vtom mu zakručelo v břiše a on nad sebou zakoulel očima. Typické! Vždyť si právě konečně lehl, proboha. Neochotně se znovu zvedl, odpotácel se ke skříňce a pobral různé pytlíky chipsů, sušenek a bonbónů spolu s lahví vody. Když to všechno hodil na postel, na něco si vzpomněl. Zvedl džíny a prohrabával se kapsami, dokud nenašel, co hledal. Vrátil se na postel a udělal si pohodlí, otevřel sáček s chipsy a hladově se do nich pustil.

Tom dopis otočil v ruce a zamyslel se nad ním. Kde se vzal a kdo ho napsal? Nebo možná co bylo ještě důležitější: proč nebyl otevřený a ležel v trávě na místě, kam nikdy nikdo nechodí? Nedávalo mu to smysl. Pak tu bylo to psaní samotné. Bylo psané ručně a anglicky. Tomova angličtina bohužel nebyla tak dobrá, ale uměl dost na to, aby si jednoduché věci zvládl přeložit. Dokud tímto jazykem nemusel mluvit, byl v pohodě.
„Pro cizince,“ zamumlal Tom, když ta slova přečetl nahlas. Kdo psal takové věci? Zamračil se, otočil dopis a otevřel ho, lepidlo sotva drželo obálku zavřenou, protože byla venku na dešti.
Tom vklouzl prsty dovnitř a vytáhl malý štos papírů úhledně složených dohromady. Rozložil je a prohlédl si první stránku. Všechny byly psané rukou a anglicky. S povzdechem prolistoval stránky, bylo jich docela dost. Super, pomyslel si ironicky. No, v podstatě neměl nic lepšího na práci, tak proč si to nepřečíst?

***

Drahý cizinče,

nejprve mi dovol, abych se představil. Jmenuji se William Trümper a narodil jsem se 1. září 1989 v Londýně ve Velké Británii. Nyní, ve svých patnácti letech, se ocitám na cestě do jiné země, kterou jsem navštívil jen párkrát, když jsem byl malý, a nevím o ní prakticky nic. Děsí mě, že za sebou nechávám všechno, co znám, a nevím, co mě čeká.
Sled událostí, které vedly k této cestě a v podstatě i k napsání tohoto dopisu, je následující: Před třiadvaceti dny vyšel z baru muž, nasedl do auta a zamířil domů. Jel pouhých pár minut, když se mu zavřely oči. Bylo pozdě večer, byl unavený, opilý a jel rychle.
Náraz při střetu s jiným vozidlem ho na místě usmrtil. Zanechal po sobě manželku a dvě malé holčičky ve věku tří a pěti let.

Ve druhém autě seděl manželský pár. Byli na večeři a oslavovali. Žena psala knihy pro děti, a právě bylo oficiálně oznámeno, že jedna z nich bude zfilmována. Od chvíle, kdy se tu radostnou novinku dozvěděla, široce se usmívala. Její manžel, známý podnikatel, byl za ni nadšený, protože věděl, že to byl její velký sen. Když mu to řekla, něžně ji políbil a řekl jí, jak moc ji miluje.
Byla na místě mrtvá, když do auta z boku narazilo protijedoucí vozidlo. Její manžel zemřel na operačním stole o čtyři hodiny později. Poslední slova, která pronesl, než ho uspali, byla omluva jeho ženě. Zůstal po nich patnáctiletý chlapec.
Bez dalších příbuzných, kteří by se o dítě postarali, byl poslán do Německa, aby žil se svým vzdáleným strýcem, mužem, kterého nikdy předtím neviděl.

Určitě jsi usoudil, že ten chlapec jsem já, a máš pravdu. Před třiadvaceti dny jsem při autonehodě přišel o oba rodiče. Jsem teď sirotek, i když to slovo nedokážu vyslovit nahlas.
Moje dětství bylo privilegované. Vyrůstal jsem v dobré londýnské čtvrti, můj rodný dům mi záviděli všichni sousedé. Rodiče mě bezstarostně rozmazlovali, dávali mi všechno, co jsem chtěl, všechno, o čem jsem jen mohl snít. Náš domov byl láskyplný, a přestože rodiče byli zaneprázdnění, vždycky si na mě udělali čas. Podporovali mé bláznivé nápady, i když je ostatní odsuzovali.

V den, kdy jsem matce řekl, že chci předělat svůj pokoj, aby byl luxusnější, mi bylo pouhých devět let. Usmála se a řekla mi, že si můžu dělat, co chci. Nechal jsem stěny pokrýt tlustým sametovým gobelínem v tmavě karmínové a zlaté barvě. Snažil jsem se ze všech sil, abych vybral ten nejskvostnější nábytek, a tahal jsem matku po starožitnictvích po celém městě. Chválila můj styl a smysl pro estetiku a já si vychutnával pocit, že mě obdivuje.
V jedenácti jsem se začal líčit, a zatímco všechny ostatní děti nosily to, co bylo zrovna v módě, já jsem své oblečení upravoval, abych mu dal osobitý šmrnc. Můj šatník byl plný značkového oblečení a jedinečných doma udělaných kousků. Můj toaletní stolek se hemžil drahými lahvičkami a krabičkami plnými značkové kosmetiky.

I přes svůj výrazný zevnějšek jsem byl tichý a uzavřený kluk. Děti jsou zlomyslné a ve škole mě neúnavně šikanovali. Naučil jsem se držet hlavu skloněnou a jazyk za zuby, což byl jediný způsob, jak se vyhnout problémům. Když jsem poprvé přišel domů s monoklem, plakal jsem, dokud jsem neusnul. Máma kvůli mně plakala taky, ale jen když si myslela, že ji nevidím.
Rodiče mě učili, že nemám odmlouvat druhým, a tak jsem to nikdy nedělal. Byl jsem slušně vychovaný a nikdy jsem na cizí lidi nezvyšoval hlas. Místo toho jsem své pocity držel pod zámkem a vypouštěl je ven jen v soukromí svého pokoje. Naše hospodyně, ačkoli by to nikdy nepřiznala, byla z mého temperamentu vyděšená. Na druhou stranu byla jedna z mála, která ho kdy zažila. Ve škole jsem mlčel a nechal si líbit vše, co přišlo.

Když se ostatní kluci začali zajímat o holky, já ne. Spolužáci to zpochybňovali stejně jako můj androgynní vzhled, a když jsem procházel dlouhými tmavými chodbami školy, často na mě pokřikovali. Přesto jsem školu miloval. Rád jsem se učil nové věci, vždycky jsem si dělal domácí úkoly a dostával jsem dobré známky.
Když se ohlédnu zpět, nevidím žádný důvod, proč jsem si zasloužil to, co mi osud nadělil. Ano, vzal jsem si, co mi bylo nabídnuto, ale nikdy jsem nikomu neublížil. Vždycky jsem se považoval za hodného kluka i syna. Neubližoval jsem ostatním, nikdy jsem nespáchal žádný zločin, dodržoval jsem pravidla rodičů i společnosti, jak jsem cítil, že mohu, aniž bych ohrozil sám sebe.
Ze všech sil jsem se snažil být co nejlepší a vždy se snažil udělat i něco víc, čím bych zazářil. To bylo to, po čem jsem v životě toužil nejvíc, jasně zářit.
Moje světlo zemřelo v den, kdy zemřeli moji rodiče. To pro ně jsem žil, pro jejich podporu, lásku a uznání jsem se snažil. Bez nich jsem ztracený, nemám se na koho obrátit a jen dál bloudím.
Když odešli, proplakal jsem celé dny, proklínal jsem svět za jeho nespravedlnost a křičel na něj za jeho krutost. Teď už nemám co plakat, vyplýtval jsem všechny slzy. Zůstal jsem prázdný a uvědomil si, že už se nic z toho, co bylo dřív, nikdy nevrátí.
William Trümper zemřel společně se svými rodiči. Už neexistuje. Od této chvíle budu někým jiným.

Tím se dostávám ke skutečnému důvodu, proč ti píšu tento dopis. Počínaje dneškem se stanu někým jiným. Když jsem v Londýně nastoupil do letadla, nechal jsem Williama za sebou. Nechal jsem ho tam, a teď začínám znovu.
Můžu být, kýmkoli chci, někým, kým jsem předtím nebyl, možná někým, kým jsem vždycky chtěl být. Moje minulost už není, je prázdná. Ještě včera jsem nebyl nikdo, prázdný list papíru, připravený na příběh, který se teprve bude psát. To, kým jsem byl, už není mou součástí.
Mé slzy, zoufalství a nelidská bolest z tak obrovské ztráty už nejsou mou součástí. Jsou součástí Williama, a ten už neexistuje.
Nemohu snést bolest při vzpomínkách na něj, na všechno, co kdysi měl, a na všechno, čím kdysi byl. Proto tě prosím, milý cizinče, pamatuj na něj. Tam, kde jsem ho zklamal, kde nemám sílu nést jeho těžké břemeno, poneseš ho za mě?
Nejsem William a už jím ani nikdy nebudu, ale potřebuji, aby se na něj vzpomínalo, potřebuji vědět, že není navždy ztracen. Svěřuji ti jeho příběh, aby nebyl zapomenut. Prosím, můj nejdražší cizinče, vzpomeň si na něj.
S láskou

***

Žádné jméno.
Tom si opravdu nebyl jistý, kdy mu začaly téct slzy, a skoro ani nevnímal, jak mu stékají po tvářích, i když dopis složil a vrátil do bezpečí obálky.
V těch slovech se skrývalo tolik emocí a Tom k tomu mladému chlapci, po vyprávění toho tragického příběhu, cítil jen soucit a bolest. Byl tak mladý, v Tomově věku, a najednou přišel o dva nejdůležitější lidi ve svém životě. Jak od něj mohl někdo čekat, že bude dál klidně žít, bylo zarážející. To se nedalo. Jediné, co člověk mohl dělat, bylo snažit se najít něco, cokoliv, čeho by se mohl chytit, něco, kvůli čemu stojí za to žít.
Když Tom přišel o matku, byl si naprosto jistý, že život skončil. Celé týdny nepromluvil, na otce se sotva podíval. Pouhé myšlení, dokonce i bytí, bylo pro sedmiletého chlapce neskutečně těžké. Byl dost starý na to, aby pochopil, co znamená smrt, ale příliš malý na to, aby věděl, jak se s ní vyrovnat. Ztráta jednoho z rodičů byla už tak dost těžká, stále se s ní snažil vyrovnat, dokázal jen hádat, jaké by bylo ztratit je oba.

Chudák William se neměl na koho obrátit, zůstal na světě sám a byl poslán k cizímu člověku. Všechno, co znal, bylo ztraceno a on musel začít znovu. Tom ho mohl jen obdivovat za jeho sílu, kterou využil jako příležitost znovu objevit sám sebe. Doslova opustit sám sebe a stát se někým novým; Tom ho mohl jen obdivovat za to, že to udělal.
On měl stále svého otce, někoho, kdo ho držel při zemi, ať už se mu to líbilo, nebo ne. Byl to Jörg, kdo Toma donutil se znovu začlenit mezi živé, a přestože ho za to tehdy nenáviděl, teď mu za to byl opravdu vděčný. Možná to otci nikdy neřekl, ale právě on Toma držel nad vodou.

Rychlé zaklepání na dveře vytrhlo plačícího chlapce ze zamyšlení a rychle si osušil tváře, než odpověděl.
„Jo?“ Jeho hlas byl suchý a zastřený, slova mu uvízla v krku.
Jörg pootevřel dveře, nakoukl dovnitř a okamžitě si všiml, že je jeho syn otřesený. „Jen jsem se chtěl podívat, jestli jsi ještě tady.“ Zamračil se a sledoval, jak si Tom znovu osušuje tváře a tiše proklíná slzy, které odmítaly přestat téct. „Synu, jsi v pořádku?“
Jörg nebyl z těch, kdo by mluvil o citech, obvykle se tomu vyhýbal, pokud mohl. Bylo to až příliš bolestivé, a tak se rozhodl, že mu nestojí za čas ani námahu. Přesto se v něm něco pohnulo, když sledoval synovy tiché slzy. Toma miloval, opravdu miloval, jen nevěděl, jak mu to dát najevo. A i když to chtěl popřít, vidět Toma plakat ho hluboce ranilo.

„Jo, jsem v pohodě,“ odpověděl Tom tiše. Těkal očima a zřejmě přemýšlel, jak to vysvětlit, než se znovu podíval na obálku, kterou svíral v rukou. „Jen jsem si přečetl opravdu smutný příběh, to je všechno. Ten kluk přišel o rodiče…“ odmlčel se, necítil se na to, aby otci vyprávěl celý příběh.
„Chápu,“ řekl Jörg pomalu a zadíval se na své nohy. Bylo jasné, že se s tím Tom dokáže ztotožnit. Jelikož starší muž nevěděl, co říct, rozhodl se nechat mladíka se svými slzami o samotě; dívat se na to bylo až příliš bolestné. „Dobrou noc, synku,“ řekl a natáhl se, aby zavřel dveře.
„Tati,“ zavolal Tom a hlas se mu zlomil.
Jörg se zastavil, ale neodpověděl.
„Děkuju.“
Jörg si nebyl úplně jistý, za co mu Tom vlastně děkuje, ale i přesto to přijal. „Uhm,“ začal nejistě, jelikož nevěděl, co na to říct. „Nemáš zač, synu.“ Přemýšlel, že se chlapce na to, jak to myslel, zeptá až později. I když v hloubi duše věděl, že to nejspíš neudělá.
„Dobrou noc, tati.“

Jörg se pro sebe smutně usmál a bez dalších slov zavřel dveře. Chvíli zůstal stát za dveřmi a poslouchal synovo tiché popotahování, jak se mladík snažil přinutit sám sebe přestat plakat. Ten zvuk mu lámal srdce a tiše se proklínal, že není ten typ otce, který by tam prostě šel, objal syna kolem třesoucích se ramen a přesvědčivě mu řekl, že všechno bude v pořádku.
Dopis Toma hluboce zasáhl a místo toho, aby ten večer dělal cokoli jiného, šel brzy spát a zachumlal se pod peřinu, protože slzy stále odmítaly přestat téct.
Tomovi ten dopis otevřel oči. Bylo načase, aby se přestal litovat a nechal matku jít. Ať už bylo cokoliv, šťastné vzpomínky mu navždycky zůstanou, a upřímně řečeno, nemělo smysl lpět na minulosti a doufat, že se věci nějak vrátí do starých kolejí. Byla pryč a on se s tím prostě musel smířit. Už se nevrátí.

Možná byl dokonce čas odpustit otci, že nebyl tím, kým si Tom přál, aby byl. Koneckonců to nebyla jeho chyba. Jediné, co mohl Tom udělat, bylo pokusit se změnit jejich vztah k lepšímu. Chtěl, aby byl jeho otec někým, na koho se může v nouzi obrátit, na koho se může spolehnout, ale věděl, že nic takového jako jednosměrný vztah neexistuje. Pokud něco chce, musí na oplátku taky něco nabídnout.

Když se Tomovy oči tu noc konečně zavřely, zdálo se mu o Williamovi.
V jeho snu seděl chlapec na podlaze a plakal, na tvářích měl jasné černé šmouhy. Hlasitě vzlykal a ten zvuk Tomovi lámal srdce. Přistoupil tedy k chlapci, klekl si vedle něj a pevně objal jeho třesoucí se ramena. Zašeptal mu do ucha tichá, uklidňující slova a řekl mu, že není sám, že je tu Tom, který se o něj postará, a že všechno bude v pořádku. Chlapcovy vzlyky zesílily a zaryl dlouhé nehty do Tomových zad a přitiskl se k němu, jako by na tom závisel jeho život.
Pak Tom chlapci řekl, že ho najde a řekne mu to osobně, a William se přes slzy smutně zasmál. „Já vím, že ano, Tome,“ zašeptal a Tom ho objal ještě pevněji a odmítal ho kdy pustit.
„Najdu tě, Williame. Slibuji ti, že tě najdu.“

original

autor: Ainee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)