Gone with the wind 3.

autor: Ainee

Kdo jsi?

„Uh, strašně se omlouvám!“ Vykoktal tmavovlasý chlapec, než okamžitě padl na kolena, aby sebral svoje knihy. Upadly mu, když vrazil do druhého kluka, a teď byly rozházené po celé podlaze rušné chodby.
Když na jednu z nich někdo šlápl, tiše zanadával, natáhl se a popadl ji právě ve chvíli, kdy na ni málem šlápla další noha. S hlasitým povzdechem sebral své knihy a postavil se na nohy. Rozhlédl se kolem sebe, ale po klukovi s dredy, do kterého narazil, nebylo ani památky, a tak si pro sebe zamumlal tiché „díky“. Na jeho staré škole by si za takovou nehodu vysloužil přinejmenším tvrdé šťouchnutí, ne-li výprask, jelikož byl tak nešikovný. Možná že Němci nakonec nebyli tak špatní.
Tom si třel bolavé rameno a proklínal nešikovného kluka, že do něj vrazil. Měl prostě štěstí. Byl to jeho první den v nové škole a on už byl prakticky neviditelný. Buď to, nebo byl jen terčem ďábelského spiknutí, aby se cítil malý a zbytečný.

„Tome!“ Když uslyšel své jméno, dredař zvedl hlavu od svých vlastních nohou, a okamžitě uviděl vysokého bruneta, jak na něj mává. Opíral se o nějaké skříňky v doprovodu menšího blonďáka s brýlemi.
Tom se usmál a nemohl si nevšimnout obrovského rozdílu mezi svými přáteli, nemluvě o nich třech.
Andreas, vysoký hubený brunet, nosil upnuté džíny, úzká trička s obscénními výroky a kožené doplňky. Gustav, malý a urostlý blonďák, nosil vždycky šortky, a to i v zimě, tenisky, trička kapel a kšiltovky. Tom se spíše přikláněl ke gangsterskému stylu, k obrovským kalhotám a tričkům, které úspěšně skrývaly jeho štíhlé tělo. Vše doplnil kšitovkou nebo čepicí přes své dlouhé špinavě blond dredy. Dohromady tvořili docela zajímavou trojici; lišili se jako den a noc, ale byli si bližší než kdokoli jiný. Všichni se znali už od základky.

„Andy, Gustave,“ řekl s úsměvem, když se k nim připojil. „Jaký bylo léto?“ Oba si při té otázce odfrkli. Od začátku prázdnin je oba viděl prakticky každý den, včetně včerejšího večera. Dredař přesně věděl, jaké bylo jejich léto.
„Jak vypadá tvůj rozvrh?“ Zeptal se Andrease. Brunet ho vylovil z batohu, podal ho dredaři, aby ho porovnal a prodíval se na hemžící se moře zmatených teenagerů, kteří se snažili přijít na to, kam mají, kruci, jít.
„Trefa!“ Vykřikl po chvíli Tom. „Máme jen dvě třídy odděleně.“
Andreas zvedl obočí a podíval se na dva rozvrhy v Tomově ruce. „Fakt?“ Pak se zazubil, když uviděl to, co Tom viděl jen pár vteřin před tím. „Tenhle rok bude úžasnej!“
„Kurva, máte moc velký štěstí,“ vmísil se do hovoru Gustav a zamračil se, když studoval ten svůj. „Letos mám tolik nudných hodin, že pravděpodobně strávím víc času spánkem v lavici než v posteli.“

Oba mladší chlapci se srdečně nad svým nevrlým kamarádem zasmáli a snažili se ho alespoň nějak utěšit, když Andreas koutkem oka zahlédl něco, co upoutalo jeho pozornost. „Kruci,“ zamumlal si pro sebe a otočil hlavu, když kolem nich prošel další kluk.
„Co?“ Zeptal se Tom a sám otočil hlavu, aby zjistil, na co Andy zírá. Neviděl nic neobvyklého, lépe řečeno nikoho konkrétního, kdo by si zasloužil takovou reakci. „Na koho zíráš?“ Zeptal se a tázavě se podíval na svého stále ještě zírajícího přítele.
„To byl to, ehm…“ začal brunet, ale zarazil se. „Ne, to nic nebylo.“
Gustav i Tom se na něj skepticky podívali, čímž dali jasně najevo, že mu vůbec nevěří, ale nechali to být. Místo toho se bezhlavě ponořili do dlouhého rozhovoru o nadcházejícím koncertu, který měl mít Tom v baru Gustavova bratrance. Byl to on, kdo to zařídil, a Tom byl opravdu nadšený.
Když byli jeho přátelé ponořeni do rozhovoru, Andreas znovu otočil hlavu a hledal v davu jistou tmavovlasou hlavu, ale nenašel ji. Andy byl stoprocentní heterosexuál, ale i on uměl ocenit skutečnou krásu, a to jak u kluků, tak i u dívek. A mladík, který kolem nich předtím prošel, byl doslova ohromující.

***

Když konečně zazvonilo, Tom si úlevně oddechl. Podíval se na svého přítele a zasmál se, když Andreas zmateně zvedl hlavu, zřejmě vzbuzen tím pronikavým zvukem.
„Oběd,“ informoval ho Tom a brunet ospale přikývl, než si posbíral věci.
„Člověče, ta hodina bude mučení,“ postěžoval si Andreas, když oba zamířili do jídelny.
„No, aspoň to nevypadalo, že by učiteli nějak zvlášť vadilo, že studenti celou hodinu prospí, takže to asi nebude tak hrozný,“ odpověděl Tom a krátce se zasmál. „Přísahám bohu, že jsem byl snad jedinej, komu se podařilo zůstat vzhůru po celou dobu, a i já jsem měl problémy.“
Andreas se smíchem otevřel dveře a souhlasil s dredařem. „No, což znamená, že si můžu v jeho hodinách dopřát svůj drahocenný spánek, abych byl krásnější. To je vždycky fajn vědět.“

Tom svého přítele hravě šťouchl loktem do boku a utrousil uštěpačnou poznámku o brunetově ješitnosti, než v půlce věty ztichl. Lehce naklonil hlavu a zadíval se na chlapce, který stál zcela nehybně několik metrů před nimi, držel tác a vypadal naprosto ztraceně. Musel být ve městě nový, tím si byl Tom jistý, jelikož někoho takového by si pamatoval, někoho tak… Snažil se najít vhodná slova, když byl krutě vytržen ze svého omámení, jak ho Andreas nepříliš jemně táhl ke stolu, kde už seděl Gustav.
Tmavovlasý chlapec mu zmizel z dohledu, a když se po něm mohl Tom znovu podívat, byl pryč. Rozhlédl se kolem sebe a stáhl na sebe pozornost obou svých přátel.
„Vidíš někoho k nakousnutí?“ Zeptal se Andy škádlivě a povytáhl obočí.
Tom si místo odpovědi odfrkl a popřel to. Viděl někoho, o kom si byl jistý, že ho zná, ale byl přesvědčený, že ho nikdy předtím neviděl.

***

Ráno bylo pro Billa docela stresující, musel toho tolik stihnout, najít všechny správné učebny, usilovně se soustředit, aby porozuměl učivu, které bylo celé v němčině, a celkově se nenechat až moc vším zahltit. Bylo tu tolik lidí, nových lidí, a on měl pocit, že se topí.
Když tam stál uprostřed jídelny, uvědomil si, jak moc ztracený je. Ve škole neznal jedinou duši a všechno bylo tak zmatené, tak hlučné, že si byl jistý, že je na pokraji zhroucení.
Už to chtěl pomalu vzdát a odnést si jídlo ven, aby ho snědl sám, když na něj zamávala usměvavá blondýnka. Zmateně se rozhlédl a přemýšlel, na koho to mává. Zachichotala se a zamávala znovu, a tak k ní Bill nervózně zamířil.

„Promiň,“ zeptal se zdvořile a dívka se široce usmála. „Nevadilo by ti, kdybych si k tobě přisedl?“
„Vůbec ne,“ řekla vzrušeně a lehce se začervenala. Pak se naklonila dopředu, jako by mu chtěla říct tajemství. „Proto jsem na tebe mávala,“ zašeptala. Mrkla na něj, a pak se narovnala.
Bill se s úlevou posadil naproti ní, a ještě jednou si ji prohlédl. Byla roztomilá. Rovné blond vlasy po ramena, zářivě zelené oči a milý úsměv. Že by ji už někde viděl? Nebyl si jistý. „Já jsem Bill Jost,“ řekl, jelikož zjistil, že je nezdvořilý a nepředstavil se.
„Já vím,“ řekla mu a popadla jeho napřaženou ruku, rychle si s ní potřásla, a pak ji pustila.
Bill si všiml, jak pěkně má upravené nehty, dlouhé a nalakované na světle růžovo. Dívka měla celkově příjemný zevnějšek, elegantní oblečení a dokonalý smysl pro styl. „Chodíš na většinu stejných hodin jako já.“
„Já?“ Zeptal se Bill nedůvěřivě a přemýšlel, jak to, že tu dívku hned nepoznal.
„No jo,“ zamumlala, sklopila zrak a šťouchla do jídla. „Ale sedávám vzadu, takže mě nepřekvapuje, že sis mě nevšiml.“

Bill to bral jako znamení, že je zvyklá být neviditelná, a smutně se usmál, protože ten pocit znal.
Nejspíš se sebrala, zvedla hlavu a usmála se. „Mimochodem, jsem Natalie Franz, ale klidně mi říkej prostě Nat.“
„Dobře, moc rád tě poznávám, Natalie,“ řekl Bill a věnoval jí upřímný úsměv. „Myslím, že jsi mě právě zachránila.“
Zahihňala se a znovu se začala rýpat v jídle. „Moc ráda jsem ti pomohla.“

***

Tom strávil zbytek dne hledáním jistého tmavovlasého chlapce, ale měl smůlu. Nakonec měl pocit, že se mu to jen zdálo a že ten kluk snad ani neexistuje. Neustále si něco mumlal a ke konci dne ho Andreas plácl po hlavě, aby se vzpamatoval; očividně děsil holky.
Tom se kamarádovi vysmál a řekl mu, že to on je straší svým protivně hlasitým štěkáním, čímž si vysloužil další pohlavek. Andyho šokovaný výraz ho rozesmál ještě víc.
„Jaký byl tvůj první den v nové škole, synku?“ Zeptal se ho Jörg hned, jak vešel do dveří.
Překvapený Tom, který našel otce doma takhle brzo, jen pokrčil rameny, řekl, že to bylo v pohodě, a rychle zmizel ve svém pokoji.
Jörg si povzdechl nad vlastním selháním a sledoval, jak mladík sprintuje po schodech nahoru. Jak se k tomu chlapci mohl dostat blíž?

***

Nedaleko od něj se v obýváku na gauči rozvalil další teenager a hlasitě si povzdechl. Udělal si pohodlí a rozhodl se, že si před večeří na chvíli zdřímne, ale právě když mu klesla víčka a myšlenkami odplul do Země Nezemě, se s hlasitým bouchnutím otevřely vchodové dveře a dovnitř se vplížil David s taškou v každé ruce a se širokým úsměvem na tváři.
Bill vykoukl přes horní část gauče, rozespale zamrkal a zívl, než se na strýce tázavě podíval. „Vypadáš šťastně. Stalo se dneska něco pozitivního?“
David chvíli přemýšlel a zavrtěl hlavou. „Ne, jen mám asi dobrej den.“ Odložil tašky na kuchyňskou linku, otočil se a podíval se na chlapce, který se stále ještě snažil rozmrkat svou rozespalost. „A jaký jsi měl den ty?“

Bill si povzdechl a padl zpátky na pohovku. Věděl, že ta otázka přijde, ale neměl připravenou nijak zvlášť zajímavou odpověď. „Bylo to fajn. Připadal jsem si úplně mimo, všichni mluvili německy a na víc než polovinu hodin jsem přišel pozdě, protože jsem se pokaždý ztratil.“ Pak se sám pro sebe usmál. „Obědval jsem s holkou, která se jmenuje Natalie a vypadá docela v pohodě, oh jo a civěl na mě takovej děsivej kluk.“
Jo, Bill byl ten den možná trochu mimo, ale neuniklo mu, jak na něj v jídelně zíral vysoký, dredatý kluk. Upřímně řečeno, myslel si, že ho chce zbít, protože si byl docela jistý, že je to ten samý kluk, do kterého ráno vrazil. Ale chlapec neudělal nic, jen na něj zmateně zíral. Bylo to divné a vyděsilo ho to. Naštěstí už toho kluka potom neviděl.

„Nejspíš se na tebe díval proto, že jsi tak hezký,“ řekl David a přistoupil k pohovce, naklonil se nad ni a podíval se na chlapce.
Bill se zašklebil a na strýce se zamračil. „Víš, že bys neměl říkat takový věci?“ David se zasmál a Bill se zamračil. „Jsi, kruci, přece můj strýc, proboha!“
„Hej, hej, dávej si pozor na pusu,“ varoval ho David, ale přesto se usmál. „A promiň, ale nemůžu si pomoct, ale myslím si to. Koneckonců jsem gay; nebojím se říct jinému muži, že je hezký.“
Mladík si s povzdechem založil ruce na hrudi a vyplázl na strýce svůj nově propíchlý jazyk. „Stejně jsi úchylák.“

Starší muž se srdečně zasmál, vrátil se k taškám s nákupem, vybalil je a nechal na stole jen to, co potřeboval k přípravě večeře. „Dělám kuřecí wok, tak doufám, že ti bude chutnat,“ řekl po chvíli.
Bill znovu s úsměvem vystrčil hlavu přes vršek pohovky. „Pokud do toho nedáš brokolici, tak jsem s tím v pohodě.“
David se lehce zamračil a přesunul brokolici ze stolu do lednice. „Kruci, někdy se chováš jako děcko.“
„Novinka,“ oznámil Bill, zvedl se na nohy a zamířil do koupelny, aby si dal před večeří sprchu. „Já jsem dítě.“
David zavrtěl hlavou, sám pro sebe se usmál a mlčky vybalil zbytek nákupu. Měl radost, že se Bill tak dobře zabydlel, a jak se zdálo, že už si našel přátele.
Bill měl ale pravdu, stále byl dítě, a upřímně řečeno, David byl nadšený, že se tak chová. Znamenalo to, že navzdory tomu, co prožil, nepovažoval za nutné dospět rychleji, a to jeho starého strýce zahřálo u srdce. Chtěl, aby Bill prožil normální dětství, a rozhodl se pro to udělat všechno, co bylo v jeho silách, aby to zařídil.

***

„Bille!“ Ozval se veselý hlas a černovlasý chlapec otočil hlavu, aby zjistil, komu patří. Usmál se, když spatřil Nataliinu usměvavou tvář, zamával jí a otočil se ke své skříňce, ze které vytáhl knihy potřebné na hodinu, než ji zamkl. Otočil se právě ve chvíli, kdy k němu došla.
„Dobré ráno, Nat.“
„Dobré ráno,“ řekla s potutelným úsměvem, než si ho přitáhla za tričko k sobě a zašeptala mu do ucha: „Mám pro tebe překvapení.“
Bill se lehce zamračil, odtáhl se a zadíval se na ni. Byla skoro o hlavu menší než on a vždycky si na to stěžovala a říkala mu, jak ji bolí za krkem, když na něj pořád zírá. Přišlo mu to docela legrační. Jí ne.
„Jaké?“
Poklepala si prsty o rty a znovu se usmála. „Řeknu ti to u oběda,“ odpověděla, chytila ho za ruku a táhla ho za sebou chodbou. „Tak pojď. Začíná hodina a víš, že pan Ebel bude zuřit, jestli přijdeme pozdě.“ Na vteřinu se zastavila, což Billa zmátlo, a pak ho zase táhla pryč. „Znovu.“

Bill se nad energií té malé holky zasmál a nechal se odtáhnout. Vůbec si nevšiml dvou párů očí, které sledovaly každý jeho a Nataliin pohyb.
Andreas a Tom zírali na pár, dokud jim nezmizel z dohledu na chodbě. „Sakra,“ zamumlal si Tom pro sebe a Andreas se zasmál. „Poslouchám, kámo.“
„Jak se jí, sakra, vůbec povedlo toho kluka sbalit?“ Zeptal se Tom zmateně, aniž by si uvědomil, že ta otázka spíše měla znít, jak se tomu klukovi podařilo sbalit tu holku.
Zdálo se, že to Andreas pochopil, i když jen pokrčil rameny. „Je docela roztomilá.“
„No ale i tak,“ řekl Tom a povzdechl si, otočil se ke své skříňce a vzal si učebnice. „On je úplně jiná liga.“
Andreas souhlasně přikývl, vzal si své vlastní učebnice a oba vyrazili chodbou. Už bylo po zvonění, ale oni si s tím hlavu příliš nelámali. Měli dějepis a jejich učitel se rozhodně dal považovat za prehistorického. Nevšiml by si, ani kdyby ho někdo praštil kyjem po hlavě, natož toho, že se pár studentů opozdilo.

„To rozhodně je,“ souhlasil po chvíli Andy, čímž Toma donutil na chvíli se zastavit. Chtěl se na něco zeptat, a právě teď byla možná ta nejvhodnější chvíle.
„Kdo to vlastně je? Chci říct, viděl jsi ho někdy předtím? Protože přísahám bohu, mám pocit, že toho kluka znám, ale jsem si jistej, že jsem ho nikdy neviděl.“
Andreas se zamračil, chvíli nad tím přemýšlel, a pak pokrčil rameny. „Promiň, kámo, ale nikdy jsem ho neviděl. Ta holka mu říkala Bille, takže se tak nejspíš jmenuje, ale jinak nemám ani páru.“
Tom se dal znovu do pohybu, ale byl stále zmatený. Něco mu na tom nesedělo, jen nedokázal přijít na to co.

***

„A teď mi řekni, co je to za překvapení, který pro mě máš?“ Bill celé dopoledne umíral touhou dozvědět se víc, ale Nat mlčela a jen se na něj potutelně usmívala, kdykoli se zeptal. Nakonec Bill usoudil, že to musí být něco opravdu úžasného, jinak by kvůli tomu nebyla tak neoblomná.
„Už jsem ti říkala, jak úžasně dneska vypadáš?“ Zeptala se a naklonila se přes stůl s velkýma nevinnýma štěněčíma očima. „Chci říct, že to tričko je naprosto super, a přísahám bohu, nikdo by nikdy nemohl nosit takový džíny jako ty.“ Natalie si pro sebe přikývla a Billův nespokojený pohled zcela ignorovala. „A musíš mi říct, kde sháníš ty svoje šperky, všechny jsou tak jedinečné.“
„Ale no tak, Nat,“ zatlačil na ni Bill. „Moc dobře vím, že si nemyslíš, že jsem až tak sexy.“ Rozpačitě si uhladil džíny. Upřímně řečeno, o nic nešlo. Měla vidět starého Billa; to byla teprve podívaná. Tohle byly jen obyčejné džíny a tričko z druhé ruky. Z té myšlenky ho lehce píchlo u srdce, a tak ji Bill rychle vypustil z hlavy. „Vyklop to,“ řekl trochu ostřeji, naklonil se přes stůl a zabodl svůj pohled do jejích očí.
Natalie se ani trochu nezalekla, opřela se do židle a samolibě se usmála. „Ne, pokud hezky nepoprosíš.“
Bill nad blondýnkou protočil očima a sám se opřel do své židle. „Prosím, drahá Natalie, budeš tak velmi laskavá a podělíš se se mnou o to své exkluzivní tajemství?“ Zamrkal na ni řasami a našpulil rty, čímž ji donutil zasmát se. Vždycky jí připadalo roztomilé a nesmírně vtipné, když Bill používal tyhle svoje sladké triky. Vypadalo to tak špatně a správně zároveň.

O dva stoly za nimi pár zlatohnědých očí se zájmem sledoval jejich interakci. Oči se mu rozšířily, když se černovlasý mladík výhružně naklonil přes stůl a prsty si zaryl hluboko do stehen, pak našpulil rty a zkušeně zamrkal řasami.
„Okay, okay, vzdávám se,“ řekla Natalie po chvíli přemýšlení a zvedla ruce do vzduchu. Rozhlédla se ze strany na stranu a ujistila se, že ji nikdo neposlouchá, než se naklonila přes stůl a prstem přivolala Billa blíž k sobě.
„Takže, podle mých informací má tenhle víkend u Hagena vystupovat jedinečný Tom Kaulitz.“ Oči se jí rozšířily vzrušením, když mu to řekla, a Bill se neubránil hlasitému smíchu.
Zamračila se, znovu se na židli narovnala a trucovala. „Ale no tak, na tom není nic vtipného. Je to kurva velká věc!“

Bill si otřel oči, usmál se a odevzdaně zavrtěl hlavou. „Věřím ti. Jde o to, že mi to kurva nedává smysl a ty se chováš, jako by to byla ta největší věc ve vesmíru.“
Natalie chvíli vypadala úplně ztraceně, než si najednou vzpomněla, že Bill je ve městě nový a že mu to nejspíše nedává smysl. Zakryla si ústa rukama a zalapala po dechu. „Oh promiň, Bille, vůbec mi to nedošlo…“ Vydechla a plácla se rukou do čela. „Okay, jdeme na to,“ řekla poučujícím hlasem, založila si ruce na desce stolu a nasadila tak vážný výraz, že se Bill musel krotit, aby znovu nevyprskl smíchy.
„Tom Kaulitz je syn velkého hudebního producenta Jörga Kaulitze a velmi talentovaný kytarista. U Hagena je bar v centru města, který je svým způsobem slavný, protože tam objevili spoustu lidí. O víkendech tam vždycky pořádají takové komorní minikoncerty. Tom už tam párkrát hrál a já jsem právě zjistila, že tam bude hrát i tento víkend. Tak mě napadlo, jestli bys tam nechtěl jít se mnou.“
„Ale, je to bar,“ vložil se do toho Bill. „Můžeme vůbec dovnitř?“
Natalie se zasmála a položila ruku na Billovu. „Samozřejmě, že jo. Jen ti prostě nenalejou, když ti není osmnáct. A stejně vědí, že když hraje Tom, chodí tam hodně děcek.“

„Proč?“ Zeptal se Bill překvapeně. Až doteď o tom klukovi nikdy neslyšel.
„Uhm,“ řekla dívka a znovu se rozhlédla kolem sebe, aby zjistila, jestli jim někdo nevěnuje pozornost. „Protože chodí do naší školy, samozřejmě.“
Billovi to najednou všechno začalo dávat smysl. Tom byl spolužák a většina lidí tady spolu nejspíš vyrůstala a od základky společně chodili do třídy. Nejspíš by i on byl stejně nadšený jako Natalie, kdyby s nimi vyrůstal, ale jelikož tomu tak nebylo, bylo mu to prostě jedno.
„Chápu,“ řekl, když si uvědomil, že Natalie stále čeká na odpověď. „Jasně, půjdu. Jen se nejdřív musím domluvit se svým strýcem.“
Dívka se široce usmála a musela se ovládat, aby nevyskočila radostí ze židle. Byla tak nadšená. Upřímně řečeno, byla do Toma tajně zamilovaná už roky, jen se o tom nikdy neodvážila nikomu říct. Na druhou stranu, Bill byl nový, takže neměl žádné předsudky. Možná by bylo bezpečné mu to říct?

„Vlastně,“ začala a Bill vzhlédl, aby se jí podíval do očí. „Už roky jsem do něj tak trochu zakoukaná.“ Ke konci už šeptala, ale Bill ji přesto slyšel a něžně se na ni usmál. Bylo docela roztomilé, když se začala stydět a červenat jako panna, kterou byla.
„Vážně?“ Nakrčil obočí a trochu se předklonil, aby jejich rozhovor udržel v tajnosti.
Vzrušeně přikývla a zašeptala: „Chceš vědět, kdo to je?“ Viděla ho předtím vejít spolu s Andym a Gustavem, takže věděla, že tu někde určitě bude.
„Jasně,“ řekl Bill a narovnal se. Sledoval, jak Natalie rychle prohledává místnost. Jakmile našla, koho hledala, začervenala se ještě víc a naklonila se k němu.
„Sedí přímo za mnou, o dva stoly za námi. Je to ten s těmi dredy a piercingem ve rtu.“
Bill nakoukl dívce přes kostnaté rameno, rychle zjistil, o kom mluví, a spadla mu čelist. Zíral přímo na něj; jeho velké hnědé oči se setkaly s jeho vlastními, tak tohle byl Tom.
Ten děsivě vypadají kluk byl Tom Kaulitz? Perfektní.

***

„Ahoj, strejdo Davide? Nevadilo by ti, kdybych šel tenhle víkend do toho baru v centru, který se jmenuje U Hagena, poslechnout si, jak tam hraje jeden kluk? Natalie mě pozvala ven.“
David otočil hlavou a s vytřeštěnýma očima zíral na mladíka opřeného o rám dveří své kanceláře. V Billových slovech bylo tolik věcí špatně, že neměl ponětí, kde začít. „Natalie tě pozvala ven?“
„No jo, tak nějak,“ řekl Bill a přišlo mu zvláštní, že to byla první věc, na kterou David zareagoval.
„A ty jsi souhlasil?“
Zase ty divné otázky. „Samozřejmě, že jo. Znělo to jako zábava, tak proč bych nesouhlasil?“
„Jen jsem si myslel…“ David se zarazil a uvědomil si, že není zrovna slušné říkat mladíkovi, že si myslí, že je gay. Zvlášť, když už řekl, že je bisexuál. „To je jedno.“

„Není to rande,“ vyhrkl Bill neomaleně a povytáhl obočí na svého zmateného strýce. „Líbí se jí někdo jiný a já nemám zájem. Jsme jen přátelé.“
„Aaah.“ Možná bylo divné, že se mu ulevilo, když to uslyšel, ale David upřímně netušil, jak se postavit k tomu, že by měl Bill rande, a dívky rozhodně nebyly jeho specialitou. „A na čí koncert to přesně jdete?“
Bill měl pocit, že na to jeho strýc jde ve špatném pořadí, a tak se zamračil. Neměl by se spíše dělat starosti, že chce jít do baru? V centru města, o víkendu? Sakra, vždyť mu ještě nebylo ani šestnáct! „Nějakýho kluka ze školy. Nějakýho Toma, příjmení si nepamatuju,“ řekl.
David se vědoucně usmál a chápavě přikývl. „Tom Kaulitz. Podle mě docela talentovaný mrňous. Bral bych ho všemi deseti, kdybych mohl. Oh, a kdyby si odpustil ten zasraný přístup.“

Bill byl úplně ztracený. „Ty ho znáš?“
„Bille, pracuju pro jeho otce. Samozřejmě ho znám.“
Teď to byl Bill, kdo zíral na toho druhého. „Ty pracuješ pro jeho otce? Proč o tom nevím? Oh, a co sakra myslíš tím ‚bral bych ho všemi deseti, kdybych mohl´?“
David se zasmál a pobaveně zavrtěl hlavou. „Vlastě ses mě nikdy nezeptal, čím se vlastně živím, Bille. A nemůžu s ním podepsat smlouvu, protože pracuju pro jeho otce. A Jörg chce, aby se Tom prosadil sám a nedostal se do byznysu kvůli protekci.“
Bill zamyšleně přikývl a přemýšlel o strýcových slovech. Dávalo to smysl. „Promiň. Měl jsem se o tebe víc zajímat.“
„Nic si z toho nedělej, chlapče,“ řekl David s malým úsměvem. „Znáš mě teprve pár měsíců. Časem si to sedne.“

Bill s úsměvem energicky přikývl. Rozhodně v to doufal.
„Takže to znamená, že můžu jít?“
David o tom chvíli přemýšlel, pak ho něco napadlo a usmál se. „Pod jednou podmínkou.“
„Cokoliv.“
„Pojedu s tebou.“
„Jak jako?“ Bill to vzdal. Jeho strýc nedával žádný smysl.
„Prostě tě tam hodím, můžeš se poflakovat s kamarádkou a sledovat koncert, zatímco já budu bezostyšně flirtovat s Georgem. Pak tě odvezu domů a ujistím se, že neděláš nic, co nedělám ani já, i když to by vlastně nic nevylučovalo…“ David se zamyslel, co tou poslední větou chtěl vlastně říct, a Bill na něj jen zcela zmateně zamrkal. „Zapomeň na to, prostě tě odvezu domů a postarám se, abys byl před půlnocí v posteli. Takže, platí?“
Bill si nebyl jistý, jestli se má smát, nebo ne, a raději přikývl. „Jasně, jak chceš.“
Když viděl, jak si David sám pro sebe přikývl a vrátil se ke svým papírům, kousl se do spodního rtu, aby se nerozesmál. „Jsi zatraceně divnej chlap, víš to?“ Řekl si to spíše pro sebe než strýci, a opustil místnost.
Už se chystal zavřít dveře do svého pokoje, když za ním David zavolal. „Já nejsem divnej, jsem jen výjimečnej!“ Bill se rozesmál tak moc, že padl k zemi ještě dřív, než se dostal ke své posteli. Ano, David byl rozhodně výjimečný.

***

„A jsi si jistá, že tady můžeme být?“ Zeptal se ten večer Bill už po tisící.
„Samozřejmě, Bille. A teď se, kurva, uklidni,“ zasyčela Natalie a Bill se na oplátku zamračil.
Prostě jen nebyl nijak zvlášť nadšený z představy, že by ho někdo nakopal do prdele, nebo ještě něco horšího, takže se raději tisíckrát zeptal a ujistil se, než aby se to stalo.
„Musím ti připomínat, že nás sem přivezl tvůj strejda? Nemáme se čeho bát.“ Vypadala kvůli tomu trochu samolibě a Bill se neubránil úsměvu, který se mu rozlil po tváři.
Otočil hlavu a spatřil svého strýce, jak se vznáší nad barem a až příliš přátelsky mluví s dlouhovlasým barmanem. Předpokládal, že to bude nechvalně známý Georg, a ze rtů mu uniklo zachichotání. Ach, David v tom byl až po uši, že už to bylo i docela vtipné. Ten chlap křičel „jsem hetero“ na míle daleko. Přesto způsob, jakým pohazoval vlasy, zatímco se smál Davidovým jistě trapným vtipům, a to, jak co chvíli sklopil zrak a skrýval malý úsměv, bylo docela roztomilé. Možná se Bill mýlil a jeho starý, děsivý strýc měl přece jen naději.

„No, na tvým místě bych to neříkal moc nahlas,“ řekl Natalii a na oplátku se dočkal zmateného pohledu. „Je to zatraceně divnej sráč.“
„Bille!“ Natalie zalapala po dechu a Bill se jejímu šokovanému výrazu zasmál.
„Co? Já to nemyslím zle, ale je to prostě tak.“
„Chlapi,“ vyhrkla, což Billa rozesmálo ještě hlasitěji, než ho náhle utišila.
Brunet z baru se zázračně vymanil z Davidových spárů, a teď stál na malém pódiu v rohu a vymotával mikrofon z držáku, což nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát.
„Tak jo, jdeme na to,“ řekl, jakmile se mu to podařilo, a pár chlapů vzadu zakřičelo něco vulgárního. „Jo, jo,“ řekl muž, aby je zklidnil. „Já jsem Georg neboli Hagen, jak už většina z vás ví, a je mi velkým potěšením představit vám prvního hudebníka tohoto večera.“
Když se muž představil, Bill si nemohl pomoct a usmál se. Ano, byl to ten pověstný Georg, o kterém jeho strýc neustále básnil, a jak to tak vypadalo, tohle byl jeho bar. Což bylo docela fajn. Nemluvě o tom, že když tam stál na pódiu, široce se usmíval a jednu ruku měl v kapse, vypadal tak roztomile, že by ho Bill nejradši umačkal. Chápal, proč je David do toho chlapa tak bezhlavě zamilovaný.

„Je mu teprve šestnáct a v malíčku má víc talentu než kdokoli z vás, kdy bude mít,“ řekl Georg škádlivě a ukázal na pískající muže vzadu. „Někteří z vás ho už možná znají, už tady hrál, prosím, potlesk pro Toma Kaulitze, dámy a pánové.“
Lidé hlasitě tleskali a někteří dokonce pískali, když Tom přišel na pódium, široce se usmíval a mával vzrušenému publiku. Na tom pódiu vypadal tak v pohodě, že mu Bill musel závidět. Taky chtěl stát na podiu a prostě něco dělat. Když byl malý, snil o tom, že se stane zpěvákem, ale postupem času se rozhodl, že radši bude modelem, který se promenáduje po mole a muži i ženy mu závidí. S povzdechem sledoval Toma, jak zaujímá své místo a kytaru si pokládá do klína. Na pódiu mu to zatraceně slušelo.

„Hej,“ řekl, aby vyzkoušel mikrofon a lidé mu to oplatili pískotem. „Je fajn bejt zase tady.“
Tom očima bloudil v publiku, protože hledal své přátele, a byl víc než překvapen, když zjistil, že na něj hledí velmi známá neznámá tvář. Bill se nacházel někde uprostřed sálu a na krátký okamžik se jejich pohledy střetly, než Bill spojení přerušil a rozpačitě sklonil hlavu.
Proč na něj Tom tak zíral?
„Uhm,“ vykoktal Tom, na okamžik úplně mimo. Proč tu byl Bill?
„Začnu jednou ze svých nových písniček. Napsal jsem ji nedávno a chtěl bych ji věnovat jednomu svému příteli, který už není mezi námi.“
Andreas i Gustav se při Tomových slovech zamračili. Tom v poslední době nikoho neztratil, a už vůbec ne nikoho blízkého. O kom to sakra mluvil?
Nenásledovalo žádné jméno, místo toho se dredař smutně usmál. „Tohle je ‚Schwarz‘.“
Na konci té písničky byl Bill prakticky na pokraji pláče.

Der Blick zurück ist schwarz, und vor uns liegt die Nacht. Es gibt kein zurück. Zum Glück, zum Glück. Kein Zurück, kein Zurück. (Pohled zpět je temný, a před námi leží noc, není cesty zpět, naštěstí, naštěstí, žádná cesta zpět, žádná cesta zpět)

Ne, není cesty zpět, pomyslel si Bill a zvedl ruku, aby si utřel jednu zbloudilou slzu, která mu stékala po tváři. Možná, že to bylo dobře?
Když Tom udeřil do poslední struny, upřel oči na Billa a s překvapením zjistil, že si druhý chlapec utírá slzy. Nikdy předtím na nikoho takhle nepůsobil. Většinou se lidé usmívali, říkali mu, že má talent a že se jim jeho písničky líbí. On nedokázal lidi rozplakat, spíše rozesmát.
Zahrál ještě pár písniček, některé vlastní, některé coververze, a celou dobu kradmo zíral na černovlasého kluka uprostřed místnosti. Když se díval na Billa, všechno ostatní jako by zmizelo. Nebyl tam nikdo, žádný dav, jen oni dva. Bill na židli, ztracený ve svém vlastním světě a zírající na něco vzdáleného. Tom nahoře na pódiu, zpívají ze srdce a snažící se svým zoufalým křikem upoutat pozornost druhého chlapce.
Chtěl, aby se na něj Bill podíval jako předtím, tak zmatený a ztracený.

Ale Bill byl ztracen ve svém vlastním světě a skutečný svět přestal existovat. Byl ztracen ve své vlastní mysli a nic se k němu nemohlo dostat.
Koncert se chýlil ke konci a Bill se konečně probral ze svého vegetativního stavu, jen aby zjistil, že na něj tázavě hledí nejen Natalie, ale i Tom.
„Vítej zpátky,“ řekla Natalie opatrně. „Kam jsi odešel?“
„Nikam,“ řekl a zavrtěl hlavou, aby se zbavil temných myšlenek. „Promiň.“ Vstal a prolétl očima místnost, aby se podíval po svém strýci, ale našel ho stále opřeného u baru, jak sladce koketuje s jistým červenajícím se brunetem. „Já už půjdu. Promiň, Nat, ale musím jít.“
Blondýnce zůstal ve tváři zmatený výraz, ale nepokusila se ho zastavit. Bill byl tak daleko, že se bála, že se vůbec nevrátí. A byla ráda, že se mu to povedlo.

Bill se cítil trochu špatně, že je bude muset vyrušit, ale zatahal Davida za rukáv a hned se na něj upřely dva páry očí. Nejistě se na Georga usmál a zdvořile kývl na pozdrav, pak se otočil a setkal se se strýcovým něžným pohledem.
„Promiň, ale mohli bychom už, prosím, jet domů?“ Jeho hlas byl tak slabý, že si nebyl jistý, jestli ho David slyšel, ale když starší muž přikývl, zjistil, že ano.
David měl o svého synovce strach, chlapec vypadal dost otřeseně a on neměl ani nejmenší tušení, co to mohlo způsobit. „Jasně, Bille, už jdu.“
„Sejdeme se venku,“ řekl Bill. „Potřebuju na vzduch.“ Pak chlapec vyběhl z baru, zatímco si Georg s Davidem vyměnili ustarané pohledy.
„Bude v pohodě?“ Zeptal se Georg a David pokrčil rameny.
„Já nevím, Hagene, upřímně řečeno, nemám tušení.“

Tom to celé sledoval z pódia, kde si balil kytaru. Když Bill vycházel z baru, dvakrát se nerozmýšlel; nechal kytaru na pódiu a spěchal za černovlasým chlapcem.
Venku se v chladném večerním vzduchu zachvěl a rychle se rozhlížel sem a tam ve snaze najít toho chlapce. Nakonec ho našel opřeného o auto o kousek dál, zřejmě čekal na řidiče.
„Hej!“ Zavolal a Bill zvedl hlavu, na což se zatvářil překvapeně, když poznal druhého chlapce.
Tom k němu bez jakéhokoli vysvětlení přistoupil a zastavil se, až když byly jejich tváře pár centimetrů od sebe. „Kdo jsi? Setkali jsme se už někdy?“
Bill ztěžka polkl a rázně zakroutil hlavou, až se jeho dlouhé černé vlasy roztančily kolem bledé tváře. „Ne, nikdy jsme se nesetkali.“
Tom se zamračil, naklonil hlavu a zadíval se Billovi do širokých oříškových očí. Chlapec mluvil pravdu; Tom mu prostě jenom nevěřil.

„Bille?“ Davidův hlas zněl zmateně a oba chlapci se na něj otočili. Pomalu přešel k autu a odemkl ho. Co se to tu děje?
Byli příliš blízko. Co tam Tom vůbec dělal? Bill to nechápal. „A já nejsem nikdo.“ Otočil se, vzal za kliku u dveří a přinutil Toma, aby uhnul, když je otevíral.
David nastoupil do auta, ale Bill zůstal na místě. Znovu se otočil k Tomovi a zmateně zakroutil hlavou. „Jak to, že mě tak dobře znáš?“
Tom na to neměl odpověď. Billa neznal, vůbec ne. Zůstal s pootevřenými ústy, z nichž nevycházela žádná slova.
Bill na něj chvíli zíral, pak nastoupil do auta, jelikož si uvědomil, že se odpovědi nedočká.
Když auto odjíždělo, byl Tom ještě zmatenější než před tím. Ne, nepotkali se, Billa neznal a ten kluk zřejmě nebyl nikdo.
Přesně tak. Bill nebyl nikdo. Tom o něm nic nevěděl a nejspíš ani nikdy vědět nebude. Pro Toma nic neznamenal.
Tak proč se mu svírala hruď, když sledoval, jak mu auto mizí z dohledu? A proč se ho Bill zeptal, jak to, že ho tak dobře zná? Tom ho vůbec neznal.

original

autor: Ainee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)