Gone with the wind 4.

autor: Ainee

Příměří

„Ty zkurvenej hajzle, dávej si sakra pozor, kam jdeš!“
„Ne, ty si dávej bacha, kam jdeš, ty zkurvenej kreténe!“
„Ach jo, a je to tu zase,“ vzdychl Andreas a opřel se o skříňky.
Natalie se vedle něj nevesele zasmála a v tichém zoufalství obrátila oči v sloup. „Copak nikdy nevyrostou?“ Už by bylo, kurva, načase. Oba už byli považováni za dospělé, a přesto se chovali jako tříletá děcka.
„Abych byl upřímný, ne, nemyslím si,“ povzdechl si brunet. „Myslím, že je jim souzeno, aby si navždy šli po krku.“
„Oh, super,“ odpověděla blondýnka a sledovala, jak Bill vytahuje drápy. Chlapec vypadal připravený každou chvíli zaútočit, ale to i Tom. Hlasitě funěl a doslova se mladšímu chlapci vysmíval.
„Předpokládám, že nemáš nápad, jak je donutit, aby se přestali nenávidět, že?“ Zeptala se po chvíli.

Dotyční chlapci před ní na sebe mlčky zírali. Ten, který by zvedl obě jejich učebnice rozhozené po podlaze, by nejspíš tenhle souboj prohrál.
Byl to běh na dlouhou trať, ale hej, ona byla připravená zkusit snad cokoli.
„Ne, sorry,“ odpověděl rychle vysoký chlapec a pokrčil rameny. „Nejsem si jistej, jestli vůbec existuje něco, co to dokáže.“ Věnoval jí významný pohled a lehce se usmál.
„Skvělý. Proč je vždycky na mně, abych jim zabránila se vzájemně zabít? Víš, bylo by fakt hezký, kdyby mi občas někdo pomohl.“
„Ale tobě to jde tak krásně, drahá Natalie,“ mrkl na ni Andy, čímž si vysloužil zašklebení, než se blondýnka lehce začervenala. „Přísahám, že jsi jako rozená vyjednavačka míru.“
Blondýnka obrátila oči v sloup a odevzdaně si povzdechla. „Okay. Ale mám to u tebe,“ řekla a výhružně na vyššího chlapce ukázala prstem.
Ten zvedl ruce, jako by se chtěl vzdát.

Tom a Bill využili příležitosti, aby navázali na svoji předchozí hlasitou hádku, a Natalie zavrčela. „Oba dva přestaňte.“
Andreas se zasmál a sledoval, jak se drobná blondýnka obratně postavila mezi dva vytočené chlapce. „Teď hned. Není důvod se před obědem navzájem zavraždit. Takže si oba posbírejte svoje krámy a jděte si po svých, okay? A hněte zadkem do třídy, oba jdete pozdě!“
Oba kluci jí věnovali pohled a přestali se hádat.
Bill se sehnul, aby si posbíral svoje učebnice, a Tom udělal totéž, přičemž jeden druhému věnovali nenávistný pohled.
Sakra, jak mě ten kluk dokáže vytočit, pomyslel si Tom a zamračil se, když si všiml, že mu někdo šlápl na jednu z učebnic. Skvělé, přesně to potřeboval.
Přísahám bohu, že jednou toho parchanta zabiju, pomyslel si Bill a koutkem oka se na dredatého kluka zamračil. Tom prostě věděl, za jaké nitky zatahat, a to ho královsky štvalo.

„Takže o co šlo?“ Zeptala se Natalie, když šli chodbou a mířili na hodinu angličtiny. Nechápala důvod, proč Bill Toma tak nenávidí, ale už od prváku si šli po krku. A už vůbec nechápala, že je to ještě baví i o dva roky později. Sakra, jeden by řekl, že Tom zabil jeho matku nebo tak něco.
„Ten hajzl do mě vrazil schválně,“ zasyčel Bill a tiše zavrčel.
Natalie potlačila smích a bezmocně zavrtěla hlavou. Bože, co si s těma dvěma počít?
„Chceš si o tom promluvit?“ Zeptal se Andreas, když se k němu Tom připojil cestou do třídy. Když nedostal žádnou odpověď, povytáhl obočí a zahleděl se na mlčícího kamaráda.
Tom se sám pro sebe mračil, očividně ztracený v myšlenkách. Proč ho Bill dokázal vždycky tak vytočit? Ani on sám nechápal proč. Za ty roky, co spolu chodili do školy, s ním skoro ani nepromluvil. Jen jednou před dvěma lety před barem U Hagena.
Potom se jeden druhému týdny, dokonce měsíce, vyhýbali. Bill byl očividně z něčeho vyděšený a Tom upřímně nevěděl, co tomu klukovi říct. Nějak dospěli k tiché dohodě, že už o tom nikdy nebudou mluvit. Bill se držel Tomovi z cesty a Tom dělal totéž.

Tedy až do dne, kdy Bill do Toma na chodbě vrazil, zjevně ne úmyslně, ale ani to Toma nezastavilo, aby si na něj nevylil vztek. Nejdřív se kvůli tomu cítil hrozně, protože Bill to neudělal úmyslně, ale když Billovi úplně ruply nervy a začal na něj křičet taky, už nebylo cesty zpět.
Jistě, většinou se jeden druhému vyhýbali, ale jednou za čas, ať už schválně, nebo ne, propukli v mini hádku. Strkali se a bili, křičeli a řvali. Obvykle to skončilo, když je od sebe odtrhl buď Andreas, nebo Natalie. Dneska se jim to povedlo, létaly jen slova a pohledy. Obvykle to končilo pěstmi a drápanci.

Tom se po chvíli přestal snažit pochopit, jestli to má smysl, spíš se s tím jen smířil. Bill se mu prostě uměl dostat pod kůži a on se nedokázal ubránit tomu, aby se na mladšího chlapce nevrhl.
Bill v tom samozřejmě nebyl nevinně. Černovlasý krasavec inicioval jejich hádky stejně často, jako to dělal Tom. Bylo to skoro jako mít živý, dýchající boxovací pytel, když se život stal příliš drsným.
Když měl Tom špatnou náladu, nebo když se k němu život choval jako k hovnu, stačilo, aby Billa, až půjde kolem něj, strčil loktem, a věděl, že se rozpoutá peklo. Věděl však, že to funguje i obráceně. Jednou ráno viděl Billa křičet na parkovišti a jistě, první věc, která se stala, když Tom vešel do budovy, byla, že mu Bill „omylem“ podrazil nohy. Oba pak měli monokla u oka, ale jako zázrakem ani jednoho z nich neposlali do ředitelny.
Ne, Bill by se nikdy neodvážil Toma z něčeho obvinit a Tom by se neodvážil říct o Billovi něco špatného. Byla to součást jejich tiché dohody.
Nikdo ji nechápal, dokonce ani Tom sám. Prostě to mezi nimi nefungovalo.

***

„Víš, myslím, že mám plán, který by mohl vyjít,“ vyhrkl Andreas šťastně, když se v jídelně sesunul na židli vedle Natalie.
Ta se na něj chvíli zaraženě dívala a přemýšlela, co to do bruneta, sakra, vjelo. Nesedávali spolu u oběda, skoro spolu ani nemluvili, pokud se Tom s Billem nehádali, a rozhodně se kvůli tomu ani nesetkávali. Jistě, za zády svých přátel spolu vtipkovali. Přece jen měli něco společného, a sice páreček velmi otravných puberťáků. Ale tohle bylo něco jiného.
„O co jde?“ Zeptala se pomalu a rozhlédla se po Billovi nebo Tomovi. Zatím tam nebyl ani jeden z nich a ona letmo přemýšlela proč.
„No, kdyby byli holka a kluk, tak bych je dal prostě dohromady. Však víš, nechat je šukat, dokud to ze sebe nedostanou.“ Andreas mrkl a Natalie zalapala po dechu. „Chci říct, že je mezi nimi pořádné napětí, mohlo by jim to prospět.“ Chvíli nad tím uvažoval, pak to smetl ze stolu.
Natalie o tom uvažovala také a přemýšlela, jestli si Andreas myslí, že by to skutečně mohlo fungovat. Bill by raději šukal s brunetem než s jeho dredatým kamarádem. Musela se ovládat, aby se nezačala smát, a místo toho vážně přikývla.
„Ale myslím, že tohle nebude v jejich případě tak úplně fungovat. Takže jsem vymyslel plán B.“
„A to je?“ Pobídla ho, teď už ji to opravdu zajímalo.
„Sleduj.“

Bill právě vstoupil do jídelny a očima rychle bloudil po místnosti, aby našel svou blonďatou kamarádku. Když ji našel, jak sedí vedle Andrease, lehce se zamračil, a pak tiše poděkoval všem bohům, kteří mu toho atraktivního bruneta poslali do cesty. Ach ne, Bill si rozhodně nestěžoval na to, že byl poctěn Andreasovou přítomností.
S obrovským úsměvem na tváři se rozplácl vedle Natalie. „Andy,“ řekl, kývl na chlapce sedícího naproti němu a úkosem se na svoji kamarádku podíval. Jeho pohled říkal něco jako: Co ten, kurva, dělá u našeho stolu.
Pokrčila rameny a začala hledat v batohu oběd.
„Bille, je tak hezké vidět tě, jak se usmíváš,“ odpověděl Andreas a byl dokonale zmatený, když se Billovy oči rozšířily a začervenal se. Tohle rozhodně nečekal.
Kruci, kruci, kruci. Billovi se začal přehřívat mozek, zatímco Natalie a Andreas si vyměnili pohledy.
Byla velmi zvědavá, co přesně má Andy v plánu.

Když Tom vstoupil do jídelny, vyhledal svého přítele. Upřímně řečeno, chyběla mu Gustavova společnost, a když ve škole zůstal jen Andreas, měl pocit, že je jejich parta tak nějak neúplná. Ano, samozřejmě, že měli i jiné kamarády, jenže s nimi ve škole netrávili nijak zvlášť mnoho času. Nemluvě o tom, že se všichni tak nějak rozprchli, když začali chodit na střední. Někteří pracovali, někteří odešli na jiné školy a jiní prostě úplně zmizeli z jejich života. Teď když Gustav školu dokončil, to vypadalo, že mu zbyl jen Andy.
Netřeba dodávat, že pohled, který se mu naskytl, nečekal. Andreas na něj zamával s obrovským úsměvem na tváři a Tom přísahal, že by ten samolibý výraz srazil přímo z jeho tváře, kdyby nebyli na veřejnosti. Na jeden den už měl dost problémů. To byl koneckonců důvod, proč přišel pozdě. Po hodině angličtiny se zdržel, aby dostal velmi dlouhou, nudnou a upřímně řečeno dost děsivou přednášku od pana Ebela. Zjevně propadal, a to se jeho učiteli moc nelíbilo. Zdálo se, že ten člověk se drží zásady nepropadnout, a Tomovi to bylo šumák.

„Čau,“ zamumlal, aniž by se na kohokoli z nich podíval, a svezl se na židli vedle Andrease. Proč si, kurva, přisedl právě k Natalii a Billovi? Proč ze všech lidí na světě zrovna oni?
„Tome, jsem tak rád, že ses k nám přidal, kámo,“ řekl Andy vesele, až příliš vesele, a přátelsky Toma poplácal po zádech.
Tom se na něj zamračil, ale nic neřekl.
Naproti přes stůl seděl Bill v tiché zlosti a sledoval, jak se dredařův otravně neexistující zadek posadil přímo naproti němu. Čím si to, sakra, zasloužil? Nevycházeli spolu a on předpokládal, že Nat a Andy to už pochopili. Takže otázkou zůstalo: Co se to, sakra, děje?

***

„Co to proboha mělo znamenat?“ Bill málem vyjekl, když se s Natálií po obědě vraceli chodbou. Černovlasý chlapec většinu času držel jazyk za zuby, ale teď, když byli opět sami, neviděl důvod, proč by měl dál mlčet.
Oběd byl trapný. Vlastně ani nejde popsat, jak trapný byl. Zdálo se, že Andy a Natalie spolu dobře vycházejí, klábosili spolu o různých věcech.
Bill sem tam vyslal k brunetovi nesmělý pohled, ale většinu času měl skloněnou hlavu a šťoural se ve svém jídle. Ztratil veškerou chuť k jídlu a nebyl si jistý, kdo za to může.
Nakonec se přiklonil k tomu, že za to může jistý dredař. Tom se na něj celou dobu divně díval, jako by se snažil na něco přijít, ale nedařilo se mu to. Bill si málem nahlas odfrkl, když o tom tak přemýšlel. Nepřekvapilo by ho, kdyby Tom nedokázal pobrat jakoukoliv sračku, rozhodně byl trochu pomalý.

Dredař však byl nelidsky tichý, a to Billa děsilo nejvíc. Byl zvyklý na křik a uštěpačné poznámky, nebyl si jistý, jak si poradit s tichým Tomem.
Z toho, jak se na něj Tom občas podíval, mu naskakovala husí kůže. Jako by viděl něco, co tam není, nebo jako by se snažil vidět něco, co tam není. V každém případě to Billa znervózňovalo.
„Nevím, o čem to mluvíš,“ pokrčila Natalie rameny. „Andy si prostě přišel pokecat, nemůžu za to, že se k němu jeho kamarád rozhodl připojit.“
Bill podezřívavě zúžil oči, ale dál to nekomentoval. Byl si jistý, že se něco děje, a rozhodně tomu chtěl přijít na kloub. Prozatím se však s tímto nově navázaným přátelstvím mezi Natálií a Andreasem smířil a snažil se Tomovu přítomnost zcela ignorovat. Vlastně ne všechno na tom bylo úplně špatné. Koneckonců mu to dalo důvod stýkat se s Andym a Billa by ani ve snu nenapadlo si stěžovat. Ten kluk byl k nakousnutí!
Uvnitř Natalie křičela radostí. Andreas byl skvělý! Přinutit je, aby společně civilizovaně vycházeli, očividně fungovalo. Jistě, posílali si přes stůl smrtící pohledy, ale pokud šlo o ni, ticho místo křiku brala všemi deseti.

„Takže…“ Bill se nervózně kousl do spodního rtu. „Co je mezi tebou a Andym?“
Natalie na svého vysokého přítele pozvedla obočí a usmála se. „Co je ti do toho?“
Billovy tmavé oči se při té poznámce zúžily na tenké štěrbiny a nepříliš jemně ji udeřil loktem do boku. „Jako bys to nevěděla.“
Natalie vyjekla a plácla Billa po ruce. „Sakra, někdy umíš být taková žárlivá mrcha. Neboj se, okay, jsme jenom kamarádi.“
Bill si nebyl jistý, jestli jí věří, ale nechal to být. Pokud věděl, Natalie byla stále zakoukaná do toho dredatého idiota. Sám pro sebe si při té myšlence odfrknul a rezignovaně zavrtěl hlavou. Neměl ponětí, co by kdo na někom, jako je Tom, mohl vůbec vidět.

V úplně jiném koutě budovy se Tom opíral zády o stěnu toalet a kouřil cigaretu. Andreas se opíral o jedno z umyvadel a zkoumavě si prohlížel vlastní tvář v zrcadle.
„Tak co máš za lubem?“ Zeptal se Tom, než si potáhl z cigarety a pozvedl na bruneta obočí.
Andreas se na Toma podíval, ale pak se hned otočil zpátky ke svému odrazu v zrcadle. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš, kámo.“
Tom si nevěřícně povzdechl, naposledy si potáhl, pak cigaretu uhasil o parapet a nedopalek vyhodil z otevřeného okna. „Jasně.“ Připojil se k Andreasovi u umyvadla, rychle si umyl ruce, jelikož nesnášel, když páchly po cigaretách. „Mluvím o tom, co se stalo na obědě. Proč jsi seděl u stolu s Natalií?“ Billa vynechal záměrně, i když věděl, že v tom má ten kluk prsty.
„Je roztomilá,“ řekl Andreas a pokrčil rameny. „A jsme tak trochu kamarádi. Tak proč bych si k ní nemohl přisednout?“

Tomovi to přišlo jako pěkná blbost, ale s tím, že je docela roztomilá, souhlasil. Samozřejmě ne jeho typ, ale přesto milá a okouzlující. Znal Natalii, nebo spíš věděl o ní už roky a měl problém se na ni dívat takhle. Vždycky to byla jen Natalie, ta temperamentní blondýnka, se kterou chodil na základku, a taky si myslel, že přesně tu zůstane. Jinak si ji vlastně ani nedokázal představit.
„Takže se ti líbí?“ Zeptal se nakonec, když se nedočkal jiného vysvětlení. Nevěřil mu to ‚jsme kamarádi‘.
Andreas znovu pokrčil rameny a naposledy se na ni podíval, než se otočil ke svému příteli. „Já nevím. Možná.“ Vlastně o tom předtím ani nepřemýšlel, ale když se o tom Tom zmínil, musel si přiznat, že ji má rád, přinejmenším jako kamarádku, možná víc. Bude o tom muset přemýšlet, protože s ní zřejmě v budoucnu stráví spoustu času, pokud jeho plán vyjde.
Byl si jistý, že to je vše, co ti dva tvrdohlaví teenageři potřebují, takže našel způsob, jak jim to poskytnout; jen spolu potřebovali strávit nějaký čas, poznat se a naučit se, jak se k sobě chovat slušně. Takhle se nakonec nějak dohodnou, tím si byl jistý.
„Okay,“ řekl Tom a zhluboka se nadechl. Pokud byl Andreas vážně do Natalie zamilovaný, bude ho podporovat, i kdyby to znamenalo, že bude trávit víc času v Billově dusivé přítomnosti.

***

„Tome, tady!“
Tom se zamračil a rozhlédl se, aby našel zdroj hlasu, který na něj volal. Obočí mu vystřelilo vzhůru, když si uvědomil, kdo na něj volá. Stál uprostřed jídelny a hledal Andrease, když na něj někdo zavolal. To nejvíc nesnášel na jejich rozvrhu v posledním ročníku; měl s Andreasem tak málo společných hodin, že měl pocit, že víc času tráví jeho hledáním, než aby s ním opravdu byl.
„Natalie,“ pozdravil ji zdvořile a posadil se naproti ní. Bill tam ještě nebyl a Andy také ne. Netřeba dodávat, že Tomovi připadalo poněkud zvláštní, že na něj zavolala. Na druhou stranu si k Billovi a Natalii sedal na oběd už nějakou dobu, takže by ho to nemělo překvapit. Někdy však Tomovi stále vrtalo hlavou, o co tady jde.
Jistě, Andy říkal, že má o Natalii tak trochu zájem, ale do dnešního dne neudělal ani neřekl nic, co by jeho tvrzení potvrzovalo. Chovali se sice přátelsky, ale to bylo tak všechno; nekonalo se žádné flirtování a nevyměňovali si ani nesmělé pohledy. Upřímně řečeno, Tom si byl stoprocentně jistý, že si z něj někdo hezky vystřelil.

„Dneska ti to sluší,“ řekla s malým úsměvem, když se posadil, a Tomovi se na vteřinu rozšířily oči. Tohle rozhodně nečekal.
„Ehm, díky, myslím,“ zamumlal, ale pak se chytil. „Tobě taky.“
„Díky,“ rozzářila se a šťastně se na židli zavrtěla. Vysílala ty správné signály a Tom se zamračil. Jak by to vysvětil Andymu?
„Ahoj, Nat. Tome,“ řekl suchý hlas. Tom se ani nemusel otáčet, aby poznal, kdo to je.
Tom šťouchl do jídla a slyšel, jak si oba přátelé vyměňují pozdravy, než se Bill posadil vedle něj. Střelil po černovlasém chlapci pohledem a přemýšlel, proč si Bill sedl vedle něj. Obvykle sedával vedle Natalie nebo Andyho. Tak to prostě bylo.
„Jak se máš?“
Ta otázka Toma rozhodila a překvapeně zvedl hlavu. Bill si ho tázavě prohlížel a Natalie je oba pozorovala s úsměvem. Odkdy s ním Bill mluví? Nebo spíš, odkdy mu Bill řekl něco, kde nebyla spousta nadávek?
Bill se na svém místě lehce zavrtěl a trpělivě čekal na odpověď. Smířil se s Tomovou přítomností a věděl, že pokud si chce někdy získat Andyho přízeň, bude se muset naučit být na Toma milý nebo alespoň být vůči němu tolerantní. Nemluvě o tom, že pokud se Natalii někdy splní její největší přání, bude toho dredaře vídat mnohem častěji, a to nejen ve škole, ale i mimo ni.

„V pohodě,“ vykoktal Tom a zmateně těkal očima mezi Billem a blondýnkou. Oba se na něj lehce usmáli, a pak se vrátili k tomu, co bylo před tím, než na něj Bill promluvil.
Tom stále ještě zíral, když se k nim připojil Andreas, ztěžka klesl na židli vedle Natalie a přehodil ruku přes opěradlo její židle. Blondýnka se lehce začervenala, i když nedokázala vysvětlit proč, a Bill se na bruneta rozzářil a nadšeně ho přivítal. „Dobré ráno, Andy.“
Všichni se na něj otočili, ale Bill se jen usmál, a pak se věnoval svému obědu z domu.
Když Tom zúženýma očima sledoval interakci malé skupinky, udělal si v duchu poznámku, že opravdu nezešílel. Chovali se tak normálně, nebo spíš tak normálně, jak jen to šlo, vzhledem k tomu, že si všichni neustále posílali významné pohledy.
Bill sledoval Andyho zpod sklopených víček a potutelně se pro sebe usmíval. Občas jeho oči zalétly k Natalii, která se na něj na oplátku usmála nebo mrkla, jako by věděla něco, co nikdo jiný neví.
Když Natalie nesledovala Billa, upírala svůj pohled na samotného Toma. Bylo mu to nepříjemné a dělal všechno, co mohl, aby se jejímu pohledu vyhnul. Tu a tam se Andy rukou dotkl jejího ramene, čímž si získal její úplnou pozornost, a do tváře se jí vkradl malý ruměnec. Toma to mátlo a bylo to prostě divné, ale nechtěl se tím zabývat.

Andy se zapojoval nejvíce. Vesele si se všemi povídal, hlavně s Tomem, který pro změnu vrčel. Přesto jeho oči stále bloudily k Natálii a říkaly Tomovi, že ty náhodné doteky vůbec nejsou náhodné.
Upřímně řečeno, bylo to mnohem víc, než Tom dokázal zvládnout. Kdyby byl nucen sestavovat tabulku, kdo se komu ve skupině líbí, zamotal by si hlavu. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že se s Billem nemají rádi. Na druhou stranu, dokud to zůstávalo neměnné, mohlo mu být všechno ostatní úplně jedno.
„Tome, jsi v pohodě?“ Zašeptal mu do ucha tichý hlas, když mu na paži přistála ruka, dotek byl lehký jako pírko, ale přesto ho šokoval.
Otočil hlavou, setkal se s Billovýma ustaranýma očima a pro jednou ztratil řeč. Vlastně to bylo podruhé, co se přesně tohle Billovi podařilo udělat, a Tomovi se při tom pomyšlení zkroutil žaludek. Co to s ním bylo?

Bill Toma už nějakou dobu koutkem oka pozoroval. Od jeho příchodu ten dredař skoro nepromluvil a Billa to znervózňovalo. Jistě, neměli spolu zrovna dobré vztahy, ale Tom většinou vtipkoval s Andym a odpovídal na Nataliiny otázky. Ale teď neřekl ani slovo, ani se nedotkl jídla. Upřímně řečeno, Billovi přišlo, že dredař nevypadá úplně v pohodě, a bez ohledu na to, že ho zrovna dvakrát nemusel, mu nepřál nic zlého. Tedy nic, co by nezpůsobil on sám. Ale teď… teď Tom vypadal poněkud ztraceně, zmateně a možná, že mu bylo i nevolno. Každopádně nevypadal dobře, a to Billovi dělalo starosti.
„Jsem v pohodě,“ odsekl Tom a vstal. Najednou se na něj upřely všechny oči a on se proklínal, že byl tak zbrklý. „Potřebuju na vzduch,“ pokračoval a zavrtěl hlavou nad Andyho tázavým pohledem. Nestál o společnost. Aniž by cokoliv dalšího řekl, vzal si tašku, oběd nechal nedotčený ležet na stole a vyrazil ze dveří.

Tři teenageři, které nechal za sebou, si vyměnili zmatené pohledy. Natalie a Andreas rezignovaně pokrčili rameny. Tom očividně nechtěl, aby šel kdokoliv s ním, tak proč by to dělali?
Při pohledu na Tomův nedotčený oběd se Bill zamračil. Tohle chování Tomovi nebylo vůbec podobné. Jistě, ten kluk byl divný zmrd, ale obvykle nebyl divný až takhle. Bill se rozhodl, vstal, strčil Tomův oběd do vlastní tašky a beze slov zamířil ke dveřím.
Andreas a Natalie osaměli, chvíli na sebe hleděli, a pak se vědoucně usmáli. „Myslím, že tomuhle se říká úspěch,“ řekl Andy nadšeně a přiměl blondýnku, aby odevzdaně pokývala hlavou.
„Jsi sadistický parchant, víš to?“ Řekla a protočila očima.
„Jo,“ ušklíbl se brunet a hravě stiskl blondýnce rameno. „A přesně takovýho mě máš ráda.“
Neodpověděla, jen se při jeho škádlivém tónu patřičně začervenala.

Bill našel Toma opřeného o zeď hned za hlavními dveřmi. Bill přimhouřil oči a usmál se proti slunci, protože věděl, že by si ho měl užít co nejdéle. Byl začátek podzimu, jejich poslední ročník střední školy, a za necelý rok se každý z nich rozjede jiným směrem. Bylo to trochu smutné pomyšlení. Školu i město si docela oblíbil. Někdy během těch posledních dvou let se Bill naučil Magdeburk nazývat svým domovem a myšlenka na jeho opuštění v něm vždycky vyvolávala smutek.
Beze slova se připojil k dredaři, pomalu z tašky vytáhl Tomův oběd a podal mu ho. „Jestli něco nesníš, umřeš hlady dřív, než dnešek skončí.“ Věděl, že Tom má ten den vyučování až do pozdních hodin, jelikož poslední dvě hodiny měli společné.
Tom se zamračil, vzal si ho, a když si sedl na zem, oběd rozbalil a pustil se do něj. Mezi sousty zamumlal „děkuju“ a přiměl tak Billa se usmát, než si sedl na zem vedle něj.

Seděli mlčky, zatímco Tom jedl. Bill pozoroval kolemjdoucí lidi a nejeden z nich na ně vrhl zvláštní pohled. To, že se Tom Kaulitz a Bill Jost nenávidí, bylo všeobecně známo. Vidět ty dva spolu, o samotě a nehádající se, bylo pravděpodobně nejžhavějším tématem toho týdne. Billovi to bylo celkem jedno, jako obvykle všechno.
„Jsi si jistý, že jsi v pohodě?“ Zeptal se, když Tom dojedl. Dredař se choval tak divně, že si Bill nemohl pomoct, ale dělal si starosti. Nerad viděl, když ostatní lidé trpí. Vinil z toho svou minulost.
Tom si povzdechl a pokrčil rameny. „Prostě tam jen bylo moc velký dusno.“
Nedávalo to smysl, ale Bill i tak přikývl.
Pak už spolu nemluvili, jen mlčky seděli a užívali si poslední sluneční paprsky. Brzy přijde déšť, ze stromů opadá listí a svět se ponoří do šedi.
Kolem se prohnal studený vítr a Bill se v tenké mikině zachvěl. Tom se přiblížil a pohladil Billa po paži, za což se mu dostalo vděčného pohledu.
Okay, možná Bill nakonec nebyl tak špatný, usoudil Tom. Možná jen špatně začali? Na druhou stranu, dva roky hádek kvůli ničemu mu připadaly jako marnost. Musel za tím být nějaký důvod, něco víc než jen tahání za nitky. Ale co to mohlo být, to byla otázka. Upřímně řečeno, Tom neměl ani tušení.

Bill byl ztracený v myšlenkách. Právě si uvědomil, že i Tom někdy dokáže být milý kluk, a to ho rozhodilo. Zvykl si, že svět je jen černobílý; odstíny šedi ho mátly. Proč se vlastně hádali? Bill si už nedokázal vzpomenout. Začalo to oné podivné noci u Hagena a od té doby byl Tom prostě tím svrbícím místem, které prostě musel podrbat.
Na druhou stranu, jak tam tak seděl, nemohl si pomoct a musel si přiznat, že nechat to svědění na pokoji by mohlo být stejně uspokojivé. Možná, že když se toho místa nebude dotýkat, svrbění zmizí? Byl to běh na dlouhou trať, ale možná by stálo za to to zkusit? Zavřel oči, zaklonil hlavu a vychutnával si sluneční paprsky. Vždycky je miloval. Déšť nesnášel.

original

autor: Ainee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)