Consider This 4.

autor: elvisfan

„Wow, máš naprosto úžasný nehty!“ Natalie chytila Billa za ruku a obdivovala jeho černobílou manikúru. „Kde si je necháváš dělat?“
„Vlastně si je dělám sám.“ Bill se napil a přes rameno se podíval na vyhazovače, kteří sbírali poslední opozdilce a vyhazovali je ven. „Pár lahviček laku na nehty a pevná ruka,“ pokrčil rameny.
„Závidím.“ Natalie vytáhla z pokladen zásobníky na peníze a strčila je do trezoru pod barem. „Když si je udělám sama já, vypadá to, jako by mi je dělala malá holka.“
Bill se rozesmál a jeho oči se rozšířily, když se ocitl tváří v tvář největšímu, nejpřísnějšímu chlápkovi s mohawkem, jakého kdy viděl.
„Pojď, hubeňoure.“ Vyhazovač kývl palcem přes rameno. „Zavíráme.“
Bill jen stěží vykoktal „ehm“ a „T-Tom“, než Natalie vyhazovači strčila před obličej panáka.
„Uklidni se a dej si panáka, Nathane,“ řekla tomu velkému protivovi. „Čeká na Toma.“
„Jestli jsi to nalívala ty, Natalie, tak to pít nebudu.“ Nathan zvedl ruce a ustoupil od baru. „Uvidíme se zítra. Zamykám.“

Natalie postavila panáka na bar před Billa, který si ho ostražitě prohlížel.
„No tak,“ pobídla ho Natalie. „Už jsi jeden zvládl.“
„Jo, až moc živě si to pamatuju.“ Bill váhavě zvedl malou skleničku. „Co v tom je?“
„Barmanské tajemství,“ pokrčila Natalie rameny. „Prostě něco, co jsem před časem vymyslela.“
„Potom, co sis ze mě a Gustava udělala pokusné králíky.“ Tom přešel za Billa a opřel se o bar vedle něj. „Vyzkoušeli jsme asi dva tucty různých lektvarů, než se rozhodla pro tenhle, a myslím, že jsem byl opilej ještě další den.“
Natalii se v očích blýsklo něco, co by se nejlépe dalo popsat jako ďábelský úsměv. „Jen si představ, že by mě šéf nechal takhle s těmi dobrými věcmi experimentovat.“
Tom se oklepal a ukázal na Billova panáka. „Kopneš ho tam?“
Bill se nesměle usmál. „Jen když ty taky.“

Tom zasténal, svěsil hlavu a bodře se na Natalii podíval, když před něj s úsměvem postavila panáka. Tom si ho vzal a cinkl s ním o Billův. Hleděli si do očí, zatímco pili panáka, dokud se Bill znovu nerozkašlal.
„Už nikdy víc!“ Zakuckal se. „Nikdy!“
„Ještě pár a zvykneš si.“ Tomova ruka na Billových zádech přešla od něžného poplácání mezi lopatky, když se Bill rozkašlal, do jemného dotyku konečky prstů po jeho zátylku. „Jdeme kouřit?“
Bill přikývl. „Jasně.“
Tom popřál přátelům dobrou noc a odešel s Billem zadním vchodem. Tentokrát však Tom pokračoval dál k dalším dveřím na druhém konci budovy. Myšlenka zeptat se, kam jdou, Billa v jeho poněkud poblázněném mozku nenapadla; následoval Toma dveřmi, vystoupal po úzkém schodišti a zastavil se před dalšími dveřmi. Tom je otevřel a pustil Billa dovnitř jako prvního.

Billa překvapilo, že se ocitl v garsonce. Byl tu malý obývací prostor, úzká kuchyňka, kde byla jen linka a malý stolek pro dva, dveře, o nichž Bill předpokládal, že vedou do koupelny, a za dřevěnou skládací zástěnou zahlédl okraj postele, která vypadala, že už zažila lepší časy. Už se chtěl zeptat, kde jsou, když Tom hodil klíče na kuchyňskou linku.
„Tohle je tvůj bejvák?“ Zeptal se ho Bill.
„Jo.“ Tom pokrčil rameny, ruce měl v kapsách a očima přejížděl po místnosti. Když viděl Billovo překvapení, oči se mu rozšířily, protože si uvědomil, jak to asi vypadá. „Do prdele! Ne! Neměl jsem v plánu… chci říct, nemyslel jsem, že…“ Bill potlačil tichý smích a Tom sklonil hlavu a zatřepal s ní. S rozpaky se na Billa podíval. „Budu dokonalý gentleman,“ slíbil.
Bill se nad Tomovou nečekanou plachostí široce usmál. „Tak potom asi zůstanu.“

Tom přešel k oknu a otevřel ho, čímž odhalil zrezivělé kovové požární schodiště.
„Můj soukromý balkon,“ řekl a ukázal na něj rukama.
Bill proklouzl oknem a vyšel ven na úzkou kovovou římsu. Stála tam jedna plastová židle a na malé stoličce seděla osamělá kytka v květináči.
„Nataliin pokus to tu trochu vyšperkovat,“ vysvětlil Tom. „Říká tomu domácí prostředí.“
„Je to roztomilé,“ odpověděl Bill.
Tom z krabičky vytáhl dvě cigarety, a pak ji hodil na okenní římsu. Obklopil rukou plamen ohně, a když si Bill zapálil cigaretu, přistihl se, že na něj zírá. Světlo z malého plamínku tančilo po Billově tváři a Tom studoval jeho linii čelisti, něžné rysy jeho obličeje, způsob, jakým se jeho řasy rozprostíraly přes vysoké lícní kosti. Když se k němu Bill otočil, Tom si všiml, jak oční linky zvýrazňují mandlový tvar jeho očí karamelové barvy.

„Tome?“
Tom se vytrhl ze zamyšlení a uvědomil si, že Bill něco řekl. Také si uvědomil, že netuší, co to bylo. Bill se na něj pobaveně podíval, povytáhl obočí a přiložil si cigaretu ke rtům.
„Jak dlouho tady bydlíš?“ Zeptal se ho Bill znovu.
„Ah, ehm…“ Tom se zadíval na kovové zábradlí pod rukou a skutečně se musel nad odpovědí zamyslet. „Asi čtyři roky, vlastně od doby, co jsem se přestěhoval do L. A.,“ přikývl. „Celá tahle budova patří šéfovi, takže, víš… mám tu levnej nájem. Kde bydlíš ty?“
„V západním Hollywoodu.“ Billovy oči se rozzářily. „Našel jsem to nejlepší místo, asi dva dny poté, co jsme se sem přestěhovali. Má dvě ložnice a podkroví, které jsem plánoval využít jako kancelář, ale když jsme tam stěhovali naše věci, rozhodl jsem se, že se mi tam nahoře fakt líbí, a je tam spousta místa a vlastní koupelna, takže… jo, teď je to moje ložnice.“ Sklopil oči, když viděl, jak se Tom tváří pobaveně. „Jo, jsem ze svého bytu fakt nadšený,“ ušklíbl se. „Ale kde trávíš nejvíc času? Doma, ne? Takže jo, člověk by to místo, kam večer skládá hlavu, měl naprosto milovat.“

Tom se podíval oknem dovnitř, když típal cigaretu, která mu z větší části samovolně shořela, zatímco zíral na Billa.
„Obávám se, že tam ještě nejsem,“ odpověděl.
Bill dokouřil svoji cigaretu a opřel se rukama o zábradlí za sebou. Oba se na sebe rozpačitě usmáli, než pohledem uhnuli a oba se snažili vymyslet, co dalšího říct.
„Nemáš třeba hlad?“
Bill se na něj zadíval, trochu zaskočený Tomovou náhlou otázkou. „Ehm, no jo,“ přikývl a uvědomil si, že je to vlastně pravda. „Trochu.“
Tom se usmál, prolezl oknem zpátky a v duchu pěl ódy na své rozhodnutí jít odpoledne nakoupit něco k jídlu, i přestože byl po práci k smrti unavený.
Bill zůstal na požárním schodišti, jen tak se rozhlížel kolem a lehce se naklonil přes zábradlí, když někde poblíž zaslechl zvuk sirény. Posadil se, a když dokouřil další cigaretu, ucítil něco úžasného. Vrátil se dovnitř a překvapeně sledoval Toma, jak obsah pánve rozděluje na dva talíře.

„Tys vařil?“
„Jo.“ Tom se přes rameno usmál a loktem kývl směrem ke stolu. „Sedni si.“
„To jsi nemusel.“ Bill se posadil a obdivoval talíř plný nadýchaných míchaných vajíček, který před něj Tom postavil. „Čekal jsem… mraženou pizzu nebo tak něco.“
„Ale prosím tě.“ Tom donesl vidličky a posadil se. „Ani Natalii a Gustavovi bych mraženou pizzu nikdy nepodstrčil.“ Tom sledoval, jak Bill kousek ochutnal, a když žvýkal, jeho oči se začaly zvětšovat.
„Tome, tohle je vážně výborný!“ Bill si okamžitě strčil do úst další sousto a pomalu žvýkal. „Co to ochutnávám?“
„Sýr feta,“ odpověděl Tom a vidličkou hrábl do vlastních vajec. „Byly by lepší, kdybych do nich přidal trochu nasekané cibule a rajčat, ale nechtěl jsem, aby ses tam sám nudil.“
„Je to úžasný.“ Bill do sebe rychle polovinu naházel. „Míchaná vajíčka jsou jedna z mála věcí, které zvládnu uvařit, ale určitě nikdy nechutnají takhle. Jak vůbec víš, jak udělat takhle dobrý vajíčka?“
„Vyrůstal jsem s mámou a třemi staršími sestrami““ usmál se Tom. „Taky umím tak trochu šít.“
„No, chci obejmout tvou mámu.“ Bill do sebe to jídlo prakticky házel, ale bylo mu to vlastně jedno. „Ta vajíčka jsou naprosto úžasná.“
„Popravdě, musel bys obejmout spíše mou sestru Sonyu.“ Vzhledem k velikosti Billova úsměvu si Tom v duchu poznamenal, že až ji příště uvidí, udělá to sám. „V podstatě vymyslela… vajíčka na všechny možný způsoby, který znám.“

Když dojedli, Bill trošku posmutněl, a rozhodl se, že je čas jít, tedy až si dají poslední cigaretu. Tom ho doprovodil k autu, které zaparkoval na parkovišti o dva bloky dál, a při pohledu na Billovo bílé Audi hvízdl.
„Tomuhle já říkám úžasný,“ řekl.
„Trochu jsem rozhazoval,“ pokrčil rameny Bill. „Vlastně s ním Andy jezdí víc než já.“
Tom odtrhl od Audi oči „Ten blonďák, se kterým jsi byl v restauraci?“
„Máš dobrou paměť.“
„Jen na některý věci,“ pokrčil Tom rameny.
Na okamžik na sebe upřeně hleděli a Tom by takhle nejradši zůstal celou noc. Zastrčil si ruce do kapes, pohupoval se na patách a snažil se sebrat odvahu pozvat Billa na rande.
„Nemáš s sebou náhodou telefon?“ Zeptal se ho Bill.
„Jasně!“
Bill si ho od něj vzal a přidal svoje číslo do Tomových kontaktů, a když mu ho vracel, o krok se k němu přiblížil. Naklonil se k němu a rty se otřel o koutek Tomových úst.
„Zavolej mi.“

original
autor: elvisfan
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)