autor: KarlaSka
„Ani jsem si nemyslel, že to půjde tak rychle,“ poznamenal Gustav s úsměvem, když mu Tom převyprávěl rozhovor s Georgem.
„Stejně si myslím, žes za ním neměl chodit.“
„To víš, že jsem měl. Viděl jsem na něm, že si uvědomil svoji chybu, ale ten paličatej mezek by za tebou nikdy sám nepřišel, kdybych ho nepostrčil.“
„Tak díky,“ usmál se Tom pokřiveně a poplácal Gustava přátelsky po rameni. „Jsi skvělej kámoš.“
„Tak pozor, já jsem zadaný!“ upozornil ho Gustav hravě, ale ihned zase zvážněl. „Vyřešil sis tu svoji záležitost?“
Odpovědí mu byl pouze zasněný úsměv, který mu zcela stačil.
„Netušil jsem, že se dožiji dne, kdy uvidím Toma Trümpera zamilovaného,“ zasmál se Gustav a vzal ho kolem ramen, ačkoliv byl skoro o hlavu menší.
„To samý bych mohl říct já o tobě. Když sis začal s Andy, myslel jsem, že je to nějaká sázka.“
„Jo, no… chtěl jsem si o ní s tebou promluvit.“ Gustav znervózněl a spustil paži z jeho zad. Nejistě si přešlápl.
„Nechceš se s ní rozejít, že ne? Bylo by pěkně na hovno, kdyby spolu moji nejlepší kamarádi nemluvili. Víš, jak na prd by se chodilo ven? Musel bych si vybírat a-“ začal brebentit, aniž by mu dal šanci to vysvětlit.
„Přestaň kecat a poslouchej mě na chvíli!“ skočil mu do proslovu Gustav s úsměvem. „Nechci se s ní rozejít.“ Tom se zarazil a připadal si jako pitomec, že mu nedal šanci domluvit. „Vlastně jsem si říkal, že jsem s ní dost dlouho a… já vím, že je nám jenom dvacetčtyři, ani jsme nedostudovali, ale stejně. Chtěl bych ji požádat o ruku,“ dokončil Gustav s nervózním povzdechem. Očividně si nebyl jistý, jak na to Tom zareaguje, přesto pro něj bylo nesmírně důležité, aby byl první, kdo se to dozví.
„To je skvělý!“ vykřikl Tom se širokým úsměvem, čímž ho totálně vykolejil. „Budete mít kopu blonďatých brejlatých děcek a já budu strejda Tom a budu k vám jezdit na Vánoce a vyprávět jim trapné historky o jejich rodičích, které totálně srazí vaši autoritu.“
Gustav stál naproti němu jako opařený, neschopen slova.
„Co je?“ zeptal se udiveně.
„To ne,“ povzdychl si Gustav zkroušeně.
„Co ne?“ Tom byl zmatený. Neměl by být Gustav rád, že to bere s takovým nadšením?
„Ne jako že nechci, aby byly naše děti slepé po nás,“ zasmál se Gustav spokojený, že se mu ho povedlo opět nachytat.
***
„Ne, mami, peněz mám dost,“ povzdechl si Tom jako každý jiný měsíc, kdy mu volala jeho matka.
„A jsi si tím jistý? Musíš platit činži, splácet školné a nezapomeň, že musíš pořádně jíst. Jsi tak strašně pohublý.“
„Tak zaprvé, nájem i školné mi platí táta, člověk by řekl, že si to vzájemně řekněte, když už spolu žijete. A zadruhé, nejsem pohublý, jenom jsi mě už dlouho neviděla,“ bránil se Tom s lehkým úsměvem na rtech. Ačkoliv přede všemi předváděl, jak ho matčina starostlivost štve, ve skutečnosti byl za její péči neskonale vděčný.
„To je pravda, měl bys za námi zase někdy přijet, opravdu už jsme tě dlouho neviděli.“ Jeho matka se snažila znít káravě, ale Tom ji znal až moc dobře, takže mu nemohla uniknout radost v jejím hlase, jelikož věděla, že ji neodmítne.
„No… tenhle měsíc to nepůjde, mám o víkendech volitelný seminář, ale ten příští bych mohl,“ odpověděl váhavě.
„Co je to, zlato? Nechceš mi něco říct? Chceš si někoho přivést?“ zeptala se jeho matka šibalsky a on zase jednou žasl, jak moc dobře ho zná.
„Já nevím, asi jo, ale nejspíš nebude mít čas.“ Tom si prohrábl copánky a začal nervózně pochodovat po garsonce. Jeho matka sice věděla, že není čistě na holky, ale nikdy si domů nepřivedl kluka, takže jenom z té představy byl přinejmenším nervní.
„To je skvělé, Tome, už máš na čase se trochu zklidnit a utvořit si zázemí.“
„Utvořit si zázemí?“ zeptal se zaraženě, „Mami, já zatím neplánuju svatbu nebo děti.“
„Tak jsem to nemyslela, hlupáčku,“ zasmála se jeho matka pobaveně, „jsem jenom ráda, že máš dlouhodobý vztah.“
„Uh, jo, to mám, no,“ zalhal rychle, ale něco v jeho hlase muselo prozradit jeho rozpaky.
„Co se děje, Tome?“
„Uhm, nic mami, musím už jít. Mám tě rád,“ zahlaholil rychle a ukončil hovor dřív, než to z něj stihla vytáhnout. Necítil se na vysvětlování, ani nevěděl, co a jak by měl vysvětlovat.
S povzdechem se svalil na postel a zakryl si oči dlaní. Na jednu stranu, nic nechtěl víc než nic nedělat, na druhou stranu chtěl být aspoň trochu produktivní, aby večer neuléhal se špatným pocitem, že zase nic neudělal.
„Co bych měl dělat?“ zeptal se prázdného pokoje, jako by čekal, že mu odpoví alespoň skříň nebo stůl, ale žádná odpověď samozřejmě nepřišla.
Po půl hodině se rozhodl rozchodit svůj notebook, který po škole hodil do křesla u postele. Byl pevně rozhodnutý začít si vyhledávat informace pro svojí diplomovou práci, na kterou měl sice ještě dva měsíce, ale čím dříve začne, tím lépe, aspoň bude mít více času i na vizuální stránku projektu. Ještě si zkontroloval emaily, jestli mu nepřišlo něco důležitého, ale měl pouze zprávu od Andy, která nesla předmět ‚Nejroztomilejší koťátka světa‘, a která šla ihned do koše. Koťátka nebyla jeho šálek kávy.
‚Ještě bych se mohl kouknout na Facebook, dneska jsem tam ještě nebyl,‘ pomyslel si, ale to už dávno psal ‚FB‘ do adresního řádku. Monitor mu rozzářila bílá stránka s modrým pruhem a čtyřmi upozorněními. První rozklikl jedinou žádost o přátelství, ale zklamaně si povzdychl, když si všiml, že je to jedna z těch holek z clubu, a bez dlouhého rozmýšlení žádost odmítl.
Další byla na řadě zpráva od Gustava, ve které stálo pouhé: „Chtěl jsem zarezervovat restauraci, kde jsme byli na našem prvním vysokoškolském rande, protože přiznejme si to, naše úplně první rande bylo na vrakovišti, kde jsme se po škole pravidelně opíjeli, a tam ji o ruku žádat nechci, ale mají na dva týdny dopředu rezervace 🙁 takže jsem tam nakonec až na příští neděli, takže si budeme muset nějakou dobu počkat, než přijdeme na odpověď. Chci, aby to bylo perfektní, ne rychlý :D“ Na to měl perfektní odpověď:
„To je to, co mi říkala tvoje máma.“ Gustav si zprávu zobrazil a zpátky poslal jenom gif facepalm. Tom se zasmál a pokračoval v brouzdání.
Jako poslední si nechal dvě upozornění, z nichž jedno z nich byl like na jeho dva roky starou profilovou fotku, kterou si nehodlal v nejbližší době měnit, a druhé byla fotka sdílená jeho sestrou, u níž měl nahlášený odběr. Znuděně rozklikl miniaturu páru před Vítězným obloukem, protože čekal nějakou fotku s jejím „skvělým“ přítelem, se nímž byla na týdenní dovolené ve Francii, kterou jí dokazoval, jak je bohatý. Ale jaké bylo jeho překvapení, když po jejím boku nespatřil otravného Christiana, který ho neustále poučoval, ačkoliv byl úplně mimo, ale Billa, který jako by ho pozoroval svádivým pohledem.
Bez rozmýšlení klikl na like pod fotkou, protože Bill na ní vypadal příliš dobře na to, aby to nechal bez povšimnutí.
Až po chvilce si prohlédl svou sestru, která se usmívala od ucha k uchu, paži omotanou kolem Billova pasu. Tom moc dobře věděl, že pro zpěváka je to pouze fotka s fanynkou, jejíž jméno zapomněl hned, jak mu ho řekla, ale stejně se v něm zvedla vlna žárlivosti. Jak si může Lucy dovolit být tak namáčknutá na jeho Billa a držet ho, jako by byli milenci na dovolené?! Mrcha.
***
Večer téhož dne stál Tom před vysokým plátnem oblečený ve staré košili po otci a domácích teplácích, v jedné ruce umazanou paletu a ve druhé štětec navlhčený ve sklenici, která stála na vyvýšeném stolku s temperami hned vedle stojanu. Hlavou se mu honily nejrůznější nápady, ale všechny ihned zavrhl, protože mu nepřipadalo, že by byly hodné jeho času a přenesení na plátno.
Ani netušil, jak dlouho už před tou bílou plochou, která ho přímo vybízela k malbě, stál, ale hlavu si tu lámal už minimálně hodinu, ne-li víc. Byl jeden z těch rozčarovaných umělců, kteří by nejradši kreslili to, čeho měli plnou hlavu, ale urputně se tomu bránili, protože nebyli připraveni si to přiznat a obnažit se světu. A stejně se to Tomovi na diplomku nehodilo, nebo si to aspoň říkal.
Po další půlhodině se Tom vzdal a namočil štětec do bledě modrého kopečku tempery a už už chtěl začít kreslit, když si to rozmyslel a přetočil si plátno na šířku, než začal naznačovat obrysy obličeje.
*o dva týdny později*
‚Už je ráno!‘ pomyslel si Tom nadšeně, když se ráno probudil, a jak sám překvapeně shledal, pět minut před nastaveným budíkem. Nejspíš byl prostě příliš nadšený, protože se měl vrátit Bill a protože chtěl vědět, jak to Gustavovi dopadlo.
Rychle se nasnídal, upravil a vyčistil si zuby, pak si přes rameno přehodil tašku s laptopem, který nosil neustále s sebou, aby mohl pracovat na svých grafických projektech a návrzích webovek, které dělal jako brigádu. O peníze sice neměl nouzi, ale nechtěl neustále vysávat rodiče.
Po svých ranních přípravách vyrazil do parku u školy k jednomu z piknikových stolů, kterému říkali checkpoint, protože se tam každé pondělí a středu ráno scházel se svojí partou. Stůl byl prázdný, ale to nebylo žádné překvapení, protože byl dneska ráno nezvykle rychlý, takže měl ještě čtvrt hodinovou rezervu. Aby zabil volný čas, vytáhl notebook a začal pracovat na jednom ze svých grafických projektů, kterými měl dokázat, že ovládá počítačové programy, ačkoliv sám upřednostňoval spíše staré způsoby malby, protože mu přišlo, že se tak může mnohem více vyjádřit, že je to osobnější.
Zatímco ve Photoshopu karikoval Monu Lisu, kterou chtěl dát Georgovi jako plakát k narozeninám, ucítil, jak se pod ním prkno lavičky napjalo, když na něj někdo dosedl. Rychle laptop přivřel, aby Georg neviděl svůj dárek, ale vedle něj neseděl žádný z jeho přátel, ale vysoký mladík s velkými slunečními brýlemi, které mu zakrývaly půl obličeje, ačkoliv po slunci nebyla ani památka. Na hlavě měl obyčejnou černou kšiltovku, zpod níž mu vykukoval černý culík. Oblečený byl v tmavě modré mikině s kapucí, volných černých kalhotách a bílých Adidas teniskách, na kterých měl už několik šmouh od navlhlé hlíny.
„Ahoj,“ pozdravil ho s úsměvem a až v tu chvíli mu došlo, kdo vedle něj sedí.
„Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně, ale ne nevlídně.
„Venčím,“ pokynul Bill hlavou směrem k hnědému stvoření, které se mu právě usídlilo u nohou. Anglický buldoček se líně olízl a sledoval ho podivným pohledem. „Tome, Pumba. Pumbi, Tom.“ Bill je představil tak formálně, že Tom skoro čekal, že pes řekne ‚Těší mě.‘, ale ten na něj jenom dál zíral.
„Nevěděl jsem, že máš psa.“ První věc, která ho napadla, a musel říct, že na sebe byl pyšný, že to nebyla žádná velká hloupost.
„No jo, moc se s ním nevídám, většinou je u kamaráda, protože ho nechci tahat z jedné strany světa na druhou,“ pokrčil Bill rameny a nadzdvihl jeden koutek úst ve smutném úsměvu, který dával najevo, že ho jejich odloučení mrzí. „Vždycky mi strašně chybí.“
„A chybí ti ještě někdo?“ zeptal se Tom odvážně, ačkoliv čekal nějakou negativní reakci.
„Jsi jako můj bývalý,“ zasmál se Bill, „ten taky vždycky chtěl vědět, jestli mi chyběl, jestli jsem na něho myslel, jestli se mi o něm zdálo…“
„Proto ses s ním rozešel?“
„Ne. Umřel,“ konstatoval Bill chmurně, ale ihned svůj zármutek schoval za ironický úšklebek. „Chyběl jsem já tobě?“
„Co chceš slyšet?“ zeptal se Tom s povytaženým obočím, jako by se nic nestalo, a natočil se k Billovi čelem.
„Že jsi nejedl, nepil a nespal, jak moc jsem ti chyběl,“ zasmál se Bill a položil mu ruku na stehno. Tomovo mužství na to ihned zareagovalo vzrušeným škubnutím.
„Hodně jsem na tebe myslel,“ přiznal omámeně.
„Já na tebe taky,“ pousmál se Bill, naklonil se blíž a svůdně mu zašeptal do ucha: „hodně.“
„A kde?“ chytil se Tom rychle.
„Na autogramiádách, při focení s fanoušky, ve sprše, v posteli…“ Bill si vyzývavě olízl rty a zaťal mu nehty silně, ale ne bolestivě, do stehna.
Ať už chtěl nebo ne, nemohl se ubránit představám Billa ležícího nahého na posteli, mokrého ve sprše, jak se dotýká sám sebe a vzdychá, kroutí se pod náporem orgasmu, a to vše jenom pro něj. Ale najednou si vzpomněl na něco jiného.
„Nepotkal jsi někoho zajímavého u Vítězného oblouku?“
„Cože?“ zarazil se Bill a jeho stisk povolil.
„Víš, nějakou holku nebo tak.“
„No…“ protáhl Bill, jako by se rychle snažil vydedukovat, proč se ho na to ptá. „Pár docela otravných německých fanynek, proč se ptáš?“
„Jedna z nich byla moje sestra,“ protočil Tom oči a snažil se zakrýt sobeckou radost, že si Bill myslel, že je šílená.
„Uh, takže se začínám seznamovat s tvojí rodinou, jo?“ Bill se zasmál, jako by mu ta představa ani nevadila, což Toma zarazilo.
„A nechceš se seznámit i se zbytkem? Slibuju, že není tak praštěný jako ona,“ navrhl nesměle.
„Cos jí provedl?“ zeptal se Bill s pobaveným úsměvem, jako by mu četl myšlenky. Tom si všiml, že jeho nabídku přímo nezamítl.
„Obtáhnul jsem jí kámošku, když mi bylo třináct. Nikdy mi na to nedá zapomenout,“ odfrkl si napůl pobaveně, napůl podrážděně.
„No, a teď jsi jí ještě obtáhnul oblíbenýho zpěváka. Tvoje karma je černá jako moje vlasy.“
„Tak hrozně zase nevypadá,“ ušklíbl se a s uspokojením sledoval, jak Bill naštvaně nafoukl tváře.
„Zahráváš si s ohněm. Doufám, že to víš.“ Tom si všiml, že se Bill pod obrovskými brýlemi, které měl bezpochyby jako maskování, mračí.
„Zase si tak nefandi, Bille,“ řekl Tom odměřeně a nezvykle prudérně sundal zpěvákovu ruku ze svého stehna a položil ji na to jeho. Bill ji ihned stáhl a spolu s tou druhou ji vrazil do klokaní kapsy své XXL mikiny.
„Na čem pracuješ?“ změnil Bill rychle téma, že Tom neměl ani vteřinu na zkoumání jeho výrazu a odhad jeho pocitů.
„Na ničem důležitým, vymýšlím dárek pro kámoše,“ pokrčil rameny a otevřel laptop, aby se mohl pochlubit.
„Wow, Mona Lisa jako mimozemšťan. Musím říct, že jsi nesmírně nadaný,“ pronesl Bill sarkasticky, když si jeho výtvor prohlédl.
„Pro Georga je to až až,“ ušklíbl se Tom, „všechny moje nejlepší kousky mám na plátně.“
„Ty maluješ?“ zeptal se Bill překvapeně. Tom o tom nikdy moc nepřemýšlel, ale Bill o něm vlastně nic nevěděl, protože povětšinou moc nemluvili, spíš dělali.
„Hm,“ přitakal Tom, „dokonce to i studuju.“
„Asi by bylo dost trapný, kdybych se divil, že ještě studuješ, co?“ zeptal se Bill provinile.
„Je mi čtyřiadvacet, co jiného bych dělal, než studoval? Víš, málokdo si v šestnácti rozjede hvězdnou kariéru a vydělává těžký prachy,“ pousmál se a shodil Photoshop na lištu, aby mohl otevřít složku s fotkami svých prací.
„Nedokážu si představit, že bych musel ještě studovat. Docela mi stačilo, že mě nutili dokončit základní vzdělání, i když na dálku. Ale na rozdíl od tebe ze mě nebude pouliční umělec,“ řekl Bill posměšně, ale Tom už věděl, že tyhle jeho průpovídky nemá brát vážně.
„To já taky nebudu. Ty mě proslavíš,“ odpověděl mu sebevědomě, ačkoliv ho něco takového nikdy předtím nenapadlo. Billovi zmizel úsměv ze rtů.
„Tak o tomhle to celou dobu bylo?“ zeptal se dutě.
„Promiň, Bille, takhle jsem to nemyslel, byl to jenom vtip.“ Tom si připadal jako naprostý pitomec.
„To je jedno. Radši mi ukaž ty obrazy, umělče,“ zatřásl Bill hlavou, jako by se snažil zbavit nějaké zlé myšlenky, což byla nejspíš pravda.
Tom už nic neřekl, jenom rozklikl složku a otevřel jeden ze svých obrazů. Na tomhle konkrétním byly vzrostlé topoly s ohnivě rudým listím, které se zrcadlily na hladině velké vodní plochy. Nebe bylo zatažené. Jenže nenakreslil výjev realisticky, stromy byly příliš symetrické a všechny naprosto stejné, až na jeden nízký, širší a pokřivený, který rostl až na samém kraji a měl od ostatních odstup. Navíc byl celý obraz namalovaný v jakoby post impresionistickém stylu.
„Tohle mi připomíná několik obrazů, které jsem viděl v Louvru,“ poznamenal Bill po chvíli důkladného pozorování.
„Ty jsi byl teď v Louvru?“ zeptal se Tom překvapeně. Byl tam sice jen jednou, ale věděl, že jsou tam vždy zástupy lidí a celebrita by si ho nikdy nemohla projít v klidu. „A jo, je možný, že ti to připomíná Goghovy obrazy, je to můj oblíbený malíř a inspirace, ale pokud vím, tak v Louvru žádné jeho obrazy nevisí. Jenom doufám, že dopadnu lépe než on.“
„Aha. A ne, byl jsem tam před pár lety se školou, než jsem prorazil, ale pamatuju si, že mě obrazy v tomhle stylu zaujaly, byl jsem u nich dlouho, takže jsem skoro nestihl zajít ani za Monou Lisou. Věděl jsi, že je strašně mrňavá? A navíc tam skoro nikdy nevystavují originál, takže člověk neví, jestli vidí pravej obraz, nebo jenom kopii, což je na nic. Chci říct, jdeš se tam snad podívat na originály, pokochat se uměním starých mistrů a prožívat historii, a oni ti tam šoupnou kopii, aniž by se obtěžovali ti to říct.“ Bill během celého svého monologu horlivě gestikuloval a byl očividně rozčilený, že neví, jakou Monu Lisu viděl. Toma to nesmírně pobavilo, ale i potěšilo, protože to vnímal podobně.
„Jo, to chápu, ale měli pár problémů, jako třeba krádež sem a tam,“ zasmál se, „někde jsem dokonce četl, že si pořád nejsou jistý, jestli mají originál, ale to byla nějaká konspirační teorie.“
Bill chtěl něco odpovědět, ale ještě, než promluvil, byl přerušen hlasitým zapištěním:
„Tome!“
Přes park se k nim hnala podsaditá blondýnka a několik metrů za ní šel Gustav, a dříve, než si to stačil uvědomit, ho skoro za běhu objala, div ho nesrazila z lavičky.
„Hádej co?! Hádej!“
„Jak to mám proboha vědět?“ zeptal se Tom naoko udiveně, ale široce se usmál na Gustava. Řekla ano.
„Budeme se brát!“ zapištěla Andrea a na důkaz mu ukázala levou ruku. Na prsteníčku se jí blyštěl jednoduchý stříbrný kroužek s malým průzračným kamínkem, který byl bezpochyby diamant, na něž musel Gustav střádat pěkně dlouho.
„To vám moc přeju,“ usmál se, „ale jsem svědek!“
„Ehm,“ odkašlal si Bill, kterému se očividně nelíbilo, že se jeho pozornost obrátila někam jinam.
Tom se k němu obrátil a na vteřinu zaváhal, než promluvil:
„Tohle je, uh, Bill. Bille, tohle je Gustav a Andrea, moji kamarádi.“
„Nejlepší kamarádi,“ doplnila ho Andrea, „ale asi ne dost na to, aby ses nám zmínil, že máš přítele.“
„Mluv za sebe,“ zašeptal si Gustav pod vousy, aby ho nikdo neslyšel, ale po jeho tichém prohlášení se k němu upřely dva páry očí. Bill i Tom s kamenným výrazem pozorovali Gustava a snažili se rozhodnout, jak na jeho poznámku zareagovat, že dokonce zapomněli, že se o nich Andrea zmínila jako o páru.
„Nemáš právo,“ zasyčel Bill naštvaně Tomovým směrem, dokonce i Pumba zvedl hlavu, jako by se podivil nad nenávistí v páníčkově hlase.
„Není to tak, jak si myslíš,“ začal se bránit, ačkoliv věděl, že to nemá cenu. Bill si myslel to svoje a jen tak něco jeho názor nezmění.
„Pak mám někomu věřit,“ zabručel Bill a bez dalšího slova se zvednul, a i s Pumbou, který ho následoval svou těžkopádnou chůzí, rychle odešel.
„To bylo nezdvořilé,“ poznamenala Andy zaraženě.
„Díky, Gustave,“ otočil se ke svému příteli a zklamaně zavrtěl hlavou.
„Promiň, Tome, netušil jsem, že ti tak zavařím,“ omluvil se Gustav provinile.
„To je jedno, já si to vyřeším,“ pousmál se nevesele. Nemohl se na svého kamaráda zlobit, tím spíš že to neudělal naschvál. „Teď se musím rozhodnout, kde ti uspořádám rozlučku se svobodou.“
„Uniklo mi snad něco?“ zeptala se Andy nechápavě.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
