autor: KarlaSka
Večer téhož dne ležel Tom na posteli a sledoval televizi, kterou měl připevněnou na zdi přímo naproti sobě. Na RTL šla zrovna nová řada Superstar, kterou ale sledoval jenom napůl, spíše přemýšlel o tom, že právě mohl dělat něco úplně jiného. Porotci právě dokritizovali jednoho ze soutěžících, po němž šla na řadu drobná černovláska, které Tom nevěnoval ani nejmenší pozornost, dokud během jejího medailonku nezaslechl Billovo jméno.
„… bylo mi třináct a ve škole mě šikanovali, protože jsem si barvila hlavu na modro a nosila jsem klučičí džíny a takové ty velké mikiny, protože se mi to líbilo a neviděla jsem jediný důvod, proč bych nemohla vypadat tak, jak chci. Ale moji spolužáci to viděli jinak,“ soutěžící se odmlčela a otřela si slzy a rozmazanou řasenku, „a pak jsem narazila na jednu z Billových písniček. Už nevím, která to byla, protože jsem si tehdy pustila všechny, ale vím, že mi jeho slova dodala sílu. Tehdy jsem si našla nové přátele ve fandomu a i spolužáci si mě přestali dobírat, když zjistili, že si z toho nic nedělám. Tak mi přijde jedině správné, abych mu vzdala čest před celým národem.“ Lisa, jak se soutěžící jmenovala, se zářivě usmála, ačkoliv jí po tvářích stále tekly slzy, a medailonek skončil. Tom dívku sice podezříval, že její slzy byly vynucené, aby si získala sympatie mezi diváky, ale i tak nepochyboval, že Bill měl na spoustu svých fanoušků podobný dopad.
„A nyní, s písní Scream od Billa Kaulitze, Lisa Bittner,“ představil soutěžící hluboký hlas a na pódiu se rozsvítilo několik modrých světel.
Tom se nemohl dívat, jak nějaká holka kazí Billovy písničky. Vlastně zatím žádnou neslyšel, ale nepřišlo mu správné, aby jakoukoliv slyšel první od někoho jiného, a tak přepnul na hudební kanál, kde zrovna pouštěli nějakou novinku od Pitbulla, takže se mohl vrátit zpět ke svým úvahám o Billovi.
Vybavil si, jak mu Bill odpoledne šeptal o tom, jak na něj myslel, a v tu chvíli se rozhodl, že když už ho nemůže mít z masa a kostí, vždycky si ho může představit. Bez zaváhání si sjel rukou po břiše a pod hedvábné trenýrky. „Bille,“ zašeptal, a upřímně si přál, aby tam s ním Bill byl, aby to nebyla jeho, ale Billova ruka, jeho ústa a…
Videoklip v televizi skončil a nahradil ho moderátor před duhovým pozadím, který Toma vytrhl z jeho představ.
„Před čtyřmi lety vystřelil jako raketa a od té doby stoupá. Dobyl přední příčky hitparád ve více jak sto zemích,“ muž dal až přehnaný důraz na slovo sto, „a má milióny fanoušků po celém světě. Nejspíš už všichni víte, o kom mluvím, takže bez dalšího zdržování, novinka od Billa Kaulitze.“
Moderátora vystřídal pohled na štíhlé prsty, které se ladně rozeběhly po sněhově bílých klávesách, ale záběr trval jen několik vteřin, než se na obrazovce objevil Bill za mikrofonem, silně nalíčené oči měl zavřené, vlasy načesané do typického mohawku. Za chvíli ho opět vystřídal člen jeho kapely, a když se záběr opět vrátil na zpěváka, měl už oči otevřené.
Ve chvíli, kdy Tom uviděl ty tmavé, vyzývavé oči, přepadl přes okraj slasti a tvrdě se udělal, i když si tak ušpinil svoje pyžamo. „Kurva, Bille!“ zanadával, když vytáhl ruku z trenýrek a podíval se na ušpiněné prsty. Tak tak se zastavil, aby je neutřel do deky.
„It’s raining today,
the blinds are shut
it’s always the same.“
Tom se zaujetím sledoval videoklip a byl rád, že se konečně dostal k nějaké Billově písničce. Trochu se styděl za to, že s ním už tři měsíce spal a vůbec nic od něj neslyšel, vždyť i Bill viděl některé jeho obrazy, ačkoliv nebyly ve všech rádiích a televizích v Německu. Tom nebyl nikdy fanouškem televize, večery trávil spíš u počítače, a v autě si radši pouštěl cédéčka, na kterých měl své osobní playlisty, takže se mu dařilo se Billovi nevědomky vyhýbat už několik let. I když ani to nebyla tak úplně pravda, protože Tom si byl vědom toho, že nějaký nový zpěvák zaujal celé Německo a poté i zbytek Evropy a celý svět, ale on nikdy nebyl na populární hvězdičky, současná hudba mu moc neříkala, a tak se o něj víc nezajímal, donedávna dokonce ani nevěděl, jak se jmenuje nebo vypadá.
Tom byl písní příjemně překvapen, upřímně se mu líbila, i když víc než hudbu vnímal spíš slova. Opravdu se tak Bill cítil, nebo to byla jenom náhodně vygenerovaná slova? Nikdy se s ním nebavil o tom, jestli si písně píše sám, nebo na to někoho má, ale donedávna se vlastně nebavili skoro vůbec. Bylo divu, že Bill vůbec ví, jak se jeho milenec jmenuje.
Ve chvilce slabosti sáhl po mobilu, který ležel na nočním stolku a začal psát zprávu: ‘Moc se za dnešek omlouvám, ale Gustav je můj nejlepší kamarád už od školky, a jak jsi sám viděl, nic o mně a tobě neřekl ani své budoucí ženě, nemusíš se bát, že by se něco rozkřiklo.‘
Už ji chtěl poslat, když se podíval na smsky, které mu z toho čísla přišly za posledních pár týdnů.
‚Za půl hodiny buď na hotelu.‘
‚Máš dvacet minut.‘
‚Za hodinu mám focení, přijď mi zkrátit čekání na pokoj.‘
‚Dneska mám volný večer a nemám co dělat, v sedm u mě na pokoji.‘
‚V osm večer u mě, nepočítej s přespáváním.‘
‚Do půl hodiny ať jsi na hotelu.‘
‚Mám půl hodiny pauzu, kde jsi?‘
„Kašlu na to,“ zabručel Tom podrážděně a rozepsanou zprávu opět vymazal. Měl by to být Bill, kdo by se měl omluvit jemu, že s ním takhle zametá, on se nebude omlouvat za to, že nejlepšímu kamarádovi řekl, co ho trápí, na tom není nic špatného. Navíc, kdyby to chtěl Gustav někomu vyprávět, už by to všichni věděli, ale nic takového se nestalo, protože mlčel jako hrob, pokud mu někdo svěřil něco osobního, a to Tom věděl moc dobře, protože Gustav toho o něm věděl až moc a nikdy se nic z toho nedostalo mezi lidi, dokonce ani Andree cizí záležitosti nesvěřoval. Bill prostě zareagoval přehnaně.
Už se tím nehodlal dál zabývat. Zamračený odložil mobil a zachumlal se pod peřinu.
***
První věc, kterou po ránu uviděl, byly jeho špinavé trenýrky, do kterých se včera utřel a odhodil je do křesla vedle postele, protože byl líný se zvedat. Druhá byla jeho raní erekce, která ho vítala jako nedočkavé stěně. Tom se nad tím přirovnáním ušklíbl.
Po náležité ranní hygieně a obří misce cereálií si sbalil laptop, pár sešitů a několik skic a vyrazil do školy. Měl sice plnou hlavu Billa, ale musel ve škole odevzdat projekt a poradit se ohledně diplomové práce s jedním z učitelů, a tak musel jít jeho milostný život stranou.
„Působivá práce, Tome,“ pochválil studenta pan Kittel, učitel, ze kterého si s Georgem dost často utahovali, ale i tak k němu oba chovali respekt, protože se ve svém oboru přeci jen vyznal jako nikdo jiný na fakultě.
„Děkuji,“ usmál se překvapivě upřímně. Bill ho sice trápil, ale na jeho umění mu hodně záleželo, a tak byl z pozitivní zpětné vazby opravdu nadšený, tím spíše, že ji pan Kittel dával jen málokdy a málokomu.
„Vlastně jsem čekal, až mi tyhle kresby přinesete, abych si něco potvrdil,“ řekl učitel rozvážně a zadíval se na něj přes obroučky zlatých brýlí.
„A co, pane?“ zeptal se slušně.
„Můj blízký přítel vlastní Pool Galerii a nabídl mi prostory na exhibici čehokoliv, co uznám za vhodné. Já se rozhodl, že místo toho, abych vystavoval svá okoukaná díla, dám prostor svým čtyřem nejnadanějším studentům,“ profesor se odmlčel, jako by nabíral dech ke zbytku sdělení.
„Já si nemyslím, že by vaše díla byla okoukaná, pane,“ ozval se Tom okamžitě.
„To je od vás milé, ale o tom momentálně nechci mluvit. Chci říct, že bych byl rád, kdybyste byl jedním z těchto čtyř studentů.“
„Já, pane, já… ani nevím, co na to říct,“ zakoktal se, ale usmíval se od ucha k uchu.
„Stačí, když řeknete, že do toho jdete,“ usmál se postarší učitel.
„Určitě, pane. Moc děkuju za tu příležitost.“
„Nemáte za co, vaše díla jsou částečně i mojí vizitkou. Výstava je naplánovaná přesně za měsíc, do té doby byste měl dát dohromady osm svých nejlepších děl na plátně, což pro vás určitě nebude problém.“
***
„Co se tak křeníš?“ zeptal se Georg podezřívavě. Nejspíš se bál odpovědi, že měl Tom právě trojku s dvěma chlapy.
„Kittel mi právě nabídl, že můžu vystavit svoje věci v Pool Galerii.“ Tomův úsměv se ještě rozšířil.
„Wow, tak to gratuluju, kámo. Mně jenom řekl, že jsem líný a plýtvám svým potenciálem,“ ušklíbl se Georg, ale Tom věděl, že mu jeho kamarád tuto příležitost nijak nezávidí, protože byl na vysoké spíše z donucení, než že by chtěl umění zasvětit celý život. Jeho otec byl kritikem umění, a tak nějak doufal, že Georg půjde v jeho šlépějích, ale ten směřoval spíše k podnikání, v čemž ho zase podporoval strýc.
„To je od něj vlastně kompliment,“ pokrčil rameny a vzal si cigaretu, která mu byla nabízena.
„Jo, asi jo, ale oba víme, že stejně línej zůstanu,“ zasmál se Georg.
„Nikdy bych po tobě nechtěl, aby ses měnil,“ řekl Tom afektovaně a skousl si ret a laškovně na něj mrkl.
„Hele, kámo, brzdi!“ vyjel Georg.
„Prokristapána, Georgu, dělám si z tebe srandu, už jsem to dělal tolikrát, ale až teď na to reaguješ takhle podrážděně. Můžu tě ujistit, že nejsi můj typ a nikdy jsem o tobě v tomhle směru nepřemýšlel,“ protočil naštvaně oči a potáhl si z cigarety.
„Fakt ne?“ zeptal se Georg. Tom by přísahal, že zněl uraženě, že ho někdo nechce.
„Fakt ne,“ potvrdil.
„No a… máš teď někoho?“ Georgovi ta otázka očividně nešla snadno vyslovit, ale zdálo se, že má upřímný zájem, což ho potěšilo. Možná jeho kamarád nebude až takový homofob, jak se obával.
„Ani ne,“ odpověděl, „a nehodlám se o tom s tebou bavit. Nic ve zlým, Georgu, ale momentálně nějak nevím, kde si stojím, a potřebuju si v tom všem udělat jasno, než ti začnu něco vyprávět.“
„Jasný, v pohodě,“ usmál se Georg upřímně. Očividně se mu ulevilo, že mu nevypráví o sexu s muži.
„Hele, musím razit, ještě si musím zajít koupit nějaký barvy, chtěl bych na tu výstavu namalovat celou novou sérii obrazů. Uvidíme se zítra,“ rozloučil se a zvedl se k odchodu. K jeho překvapení Georg vstal z lavičky.
„Nevadilo by ti, kdybych šel s tebou? Sice nemám žádnou výstavu, ale říkal jsem si, že bych si taky nakoupil nějaký pomůcky, třeba mě to konečně nakopne.“
„Ne, v pohodě, ale jedu až do centra, mám svůj oblíbený obchod. Mají jen ty nejkvalitnější věci, žádné línající štětce a vybledlé barvy,“ odpověděl a tak na půl čekal, že Georga vzdálenost obchodu odradí, i když to nebyl jeho záměr. Naopak byl rád, že s ním chce trávit čas.
„Je mi to fuk, stejně mám volný odpoledne,“ pokrčil Georg rameny a vydal se s Tomem na zastávku.
***
„Promiň, Tome, ale dvacet čtyřky nám došly, ale mám tu čerstvou zásilku švýcarských vlasových štětců, mezi nimi určitě čtyřiadvacítky jsou, jen nevím, jak se ti s nimi bude fungovat, mají trochu jinou strukturu,“ omlouval se Tomovi prodavač, který ho očividně dobře znal, a vyndal na pult krabici s číslem 24.
„Tak mi je ukaž,“ zamračil se a naklonil se nad krabici s neznámými štětci. Georg mezitím pochodoval po obchodě a prohlížel si krabičky pastelů, dřevěné stojany i plátna. „To by šlo,“ uvolil se nakonec a k už tak velkému nákupu přidal ještě deset štětců různých velikostí.
„Kámo, kolik těch výstav máš?“ zeptal se Georg, zatímco prodavač markoval Tomovo zboží.
„Ty budeš mít výstavu?“ vyjekl prodavač překvapeně.
„Ehm, jo. Můj učitel mi to zařídil. Budou tam ještě další studenti, ale jo, budu mít šanci se prezentovat v Poolu,“ odpověděl se skromným úsměvem.
„Tak až budete mít plakáty, tak to sem dones, rád ti to tu vystavím.“
„Díky, Jonasi,“ poděkoval Tom s úsměvem a podal prodavači bankovku.
„Ten kluk byl z tebe nějakej udělanej,“ zasmál se Georg, když opustili obchod.
„Ne každej, kdo se na mě podívá, mě chce, Georgu. Umělci jsou prostě občas docela extravagantní,“ zakroutil pobaveně hlavou.
„Ty nejsi.“
„Ale jsem, jenom sis už zvykl.“
„Hm,“ zabručel Georg, ale dál už se k tomu nevyjadřoval.
Zrovna se chystali přejít silnici, aby se dostali na zastávku autobusu, když se zpoza rohu ozval šílený řev a jekot.
„To někoho vraždí?“ zeptal se Georg až moc nadšeně a k Tomově nelibosti se vydal za roh, aby zjistil, co se děje. On už to dávno věděl, ale i tak Georga následoval, aby ho zachránil před ušlapáním.
„Na koho tu čekají?“ Ocitli se před vstupem do luxusního hotelu, před kterými stály davy ječících fanynek, které se mačkaly jedna na druhou a skandovaly jedno jméno.
„Já nevím a není to jedno?“ odsekl a chtěl Georga odtáhnout, když se ze dveří hotelu vynořila známá vysoká štíhlá postava.
„Bille!“ ječely fanynky jedna přes druhou a mávaly na černovlasého mladíka, aby upoutaly jeho pozornost. Zpěvák vytáhl z kapsy připravenou fixu a vydal se k dívkám u zábrany, aby se jim podepsal kamkoliv jen budou chtít.
„Toho odněkud znám,“ zamračil se Georg, jak se snažil rozpomenout. Tom ho opět začal tahat pryč, než si vzpomene, nebo než si jich všimne sám Bill, ale bylo pozdě.
„Už to mám!“ Tomovi zatuhla krev v žilách. „To je nějaký ten zpěvák. Moje malá ségra je jím úplně posedlá,“ zasmál se Georg a pobaveně sledoval dívky, které se snažily protlačit dopředu. „Vlastně bych si doma docela šplhnul, kdybych jí přinesl autogram.“
„Na to se vykašli, nedostaneš se k němu,“ vymlouval mu to Tom. Opravdu se s Billem nechtěl po předchozím dni vidět.
„Tome, jsme dva velký chlapi, jeden z nás se přes ty malý holky určitě protlačí a získá ten autogram.“ Georg na něj udělal štěněčí oči, ale než ten stihl odpovědět, už ho za rukáv táhl skrz davy fanynek.
„Tohle fakt není dobrý nápad,“ snažil se odporovat, ale když si Georg něco zamanul, nebyla s ním řeč, a tak se mu podařilo ho dotáhnout až k zábranám.
Nechtěl, aby ho Bill viděl, nechtěl, aby si myslel, že se za ním doplazil, nemínil mu dopřát tu satisfakci, a tak si narazil na hlavu kapuci a sklonil pohled dolů a dělal, že se zabírá nákupem v tašce, kterou držel v ruce.
„Fanoušek?“ uslyšel až moc blízko povědomý smích.
„Ehm, pardon, ale ani ne. Ale moje sestra vás zbožňuje a moc by pro ni váš autogram znamenal.“ Tom si nebyl jistý, jestli se mu to nezdá, ale poprvé slyšel Georga někomu vykat, očividně to pro něj opravdu dost znamenalo.
„Jasný, jen mi dej kus papíru a řekni mi, jak se jmenuje,“ odpověděl Bill, ale na rozdíl od Georga se s vykáním neobtěžoval. Toma napadlo, jestli vůbec někomu vyká.
„Tome, nečum do země a půjč mi ten svůj novej blog,“ dloubnul ho Georg do žeber. Ihned se začal hrabat v tašce, aby mu ho mohl mlčky podat a vyhnout se odhalení.
„Víš, můžeš se na mě podívat, Tome. Už jsem si tě všimnul,“ prohodil Bill ležérně, ale na Tomovo jméno dal zvláštní důraz. Tom vytáhl z tašky sešit a podal ho Billovi, přičemž se mu konečně podíval do obličeje.
„Cože?“ zarazil se Georg.
„Nic, já jen, že se mi zdálo, že se tady tvůj kámoš nějak stydí. Jak že se jmenuje tvoje ségra?“ zeptal se Bill, ale pohledem neuhýbal od toho Tomova.
„Anna,“ odpověděl Georg obezřetně. Očividně ani takovému polenu, jako je on, neuniklo napětí mezi Tomem a černovlasým zpěvákem.
„Tady to máš,“ podal Bill Georgovi sešit a obrátil svou pozornost k Tomovi, „ty nechceš autogram.“
„Ne,“ zabručel Tom a vrhl na Billa zlý pohled, „nesnáším tě.“
„Už jsem si zvykl,“ usmál se Bill svým naučeným úsměvem.
„Kurva,“ vypadlo najednou z Georga. Tomův i Billův pohled se k němu s překvapením otočily, „ty jsi ten kluk ze záchodu!“
„Cože?“ vyjel na něj Bill. Z očí mu metaly blesky.
„Vy dva,“ zarazil se Georg a ukázal z Billa na Toma, očividně nemohl uvěřit tomu, na co právě přišel.
„Drž hubu, Georgu,“ sykl Tom a rychle se rozhlédl, jestli ho někdo slyšel, ale všechny fanynky teď ječely ještě hlasitěji, protože se jim nelíbilo, že se Bill někde zarazil a že se k nim možná nedostane, a zdálo se, že nikdo jejich rozhovor nezaslechl, což bylo s podivem. Ale nikdo ho nemlátil, takže měli očividně štěstí.
„Myslím, že si mě s někým pleteš,“ zamračil se Bill a vrhl na Toma rychlý pohled, který mohl znamenat jen jedno: ‚Umlč ho.‘
„Hele, podpis už máš, tak jdeme,“ začal Georga tahat pryč, ale ten byl jako z kamene, jako by byl jeho mozek příliš zaneprázdněný zpracováváním té informace a nezbyla mu žádná kapacita na pohyb svalů. Bill se na Toma naposledy zamračil, než nasadil falešný úsměv a obrátil svou pozornost zpět k fanynkám.
„Kámo-“ chtěl něco říci Georg, ale slova mu uvázla v krku. Alespoň už se klopýtavě rozešel za Tomem.
„Tady ne,“ řekl rázně Tom. Ještě pořád nebyli z doslechu a nehodlal riskovat, že na něj bude Bill ještě víc naštvaný, pokud se začne něco povídat. Za trapného ticha došli na zastávku, kde se oba svalili na lavičku, jako kdyby právě uběhli maraton.
„Já jsem ti říkal, ať tam nechodíme,“ povzdychl si a vytáhl z kapsy cigarety, aby si jednu z nich ihned zapálil. Tohle byl docela průšvih. Bill na něj byl naštvaný už předtím, teď nejspíš dočista zuřil, protože Gustav aspoň nic nevykládal na veřejnosti, ale Georg se málem prořekl v davu fanynek.
„Já vůbec nechápu, co se stalo,“ zakroutil Georg zmateně hlavou.
„To buď rád,“ opáčil Tom rozzlobeně. Nebyl ani tak naštvaný na Georga jako na sebe.
„Ale je to on, že je?“
„Ano, to byl Bill Kaulitz,“ odpověděl Tom, ačkoliv věděl, že na to se ho přítel neptá.
„Ty víš, že to jsem nemyslel,“ zamračil se na něj Georg.
„Jo, je to on,“ kývl, ale nehodlal se v tom dál pitvat. Ne, že by tomu mohl Georg rozumět.
„Proč jsi nic neřekl?“ Tom se na Georga nechápavě zadíval.
„Protože jsi nechtěl slyšet nic o klucích, pamatuješ?“
„Já vím, ale Bill Kaulitz?“
„Co s ním?“ zeptal se bez zájmu.
„Ty chodíš s celebritou, kámo, to se nezamlčuje,“ odpověděl Georg, oči rozšířené nadšením.
„Já s ním nechodím,“ odsekl a zapálil si druhou cigaretu, ta první mu nervy ani trochu neuklidnila.
„Aha,“ odvětil Georg. K Tomově úlevě už se v tom dál nevrtal, očividně konečně pochopil, že jeho přítel není v náladě se o tom bavit.
Dál už na autobus čekali v naprostém tichu, ale oba se v duchu modlili, aby přijel co nejdříve, aby byli za chvíli doma a mohli na dnešní divoké odpoledne zapomenout.
***
Tom stál opět před plátnem, v koutku úst dohořívající cigaretu, a vztekle přejížděl štětcem přes plátno, div ho neprotrhl. Před ním se na bílé ploše pomalu vynořoval abstraktní obraz v odstínech rudé a oranžové, který se na první pohled zdál nahodilý, ale Tomovy tahy rozhodně nebyly, moc dobře věděl, co dělá. Byl už téměř u konce, když mu v kapse začal vyhrávat telefon.
„Ano?“ ohlásil se do mobilu, aniž by se podíval, kdo volá. Stejně měl v plánu volajícího odbýt a vrátit se k malbě.
„To jsem já,“ ozvalo se z druhé strany. Tom se zarazil a odložil štětec na pracovní stolek.
„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě. Bill zněl zvláštně. Tom na něj mohl být naštvaný sebevíc, ale nikdy by se na něj nevykašlal, kdyby ho potřeboval.
„Chtěl bych si promluvit,“ odpověděl Bill podivným tónem.
„Fajn, můžu u tebe být tak za hodinu,“ řekl a hodil předem odložený štětec do zavařovací sklenice s hnědou vodou, kde už byly namočené další tři štětce. Musel je ještě vyprat, než odjede, aby mu je barva nezničila.
„Vlastně jsem si myslel, že bych mohl přijet já za tebou.“ Tím mu Bill vyrazil dech. Kdysi mu Bill řekl, že jeho milenci vždycky chodí za ním na hotel, on by k nim nikdy nešel, protože nemá potřebu za někým lézt, ať si ostatní chodí za ním.
„Jak chceš. Adresa je-“ chtěl začít diktovat, ale Bill ho rázně přerušil.
„Znám adresu. Vlastně čekám dole.“
„Vážně?“ podivil se Tom a přešel k oknu, aby podhrnul záclonu a podíval se před dům. A opravdu. Dole u chodníku stálo černé SUV, které bylo jasně luxusnější než všechna auta kolem, včetně toho jeho. „Tak pojď nahoru, je to čtvrté patro.“
Bill místo odpovědi hovor ukončil, ale dole se otevřely dveře SUV na místě řidiče a vysoká tmavovlasá postava vykročila směrem k jeho činžáku, což Toma překvapilo, protože z nějakého důvodu měl pocit, že Bill ani nemá řidičák, když ho všude někdo vozí.
Tom mu zazvonil, aby se dostal dovnitř, a zatímco čekal, až se Bill vyšplhá do jeho patra, odnesl štětce do koupelny, kde je rychle promyl teplou vodou a jádrovým mýdlem a dal je na malé topení, abych uschly. Zrovna když vycházel z koupelny, uslyšel váhavé zaklepání na dveře. Bill ho svojí rychlostí překvapil.
„Ahoj,“ usmál se na Billa nesměle, když otevřel dveře. Zpěvák měl na sobě upnuté černé džíny a šedé tričko, černé vlasy neměl výjimečně natužené, ale spuštěné a sčesané dozadu a na obličeji neměl žádný make-up. Tom si pomyslel, že vypadá opravdu úžasně.
„Čau,“ odpověděl Bill, ale úsměv mu neopětoval. Až teď si Tom všimnul, že má pod očima černé kruhy, jako kdyby několik dní nespal, a zdál se hubenější než dřív.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tom starostlivě, když kolem něj Bill proklouznul do obýváku.
„Jak jen můžu být,“ pokrčil Bill rameny a rozhlédl se po malém pokoji. „Na čem pracuješ?“ zeptal se, když si všiml plátna u okna.
„Za měsíc budu s pár spolužáky vystavovat v Poolu, tak musím dát dohromady nějakou sérii. Nebo teda nemusím, ale byl bych rád, kdyby se mi podařilo udělat sérii osmi obrazů, které by vyprávěly nějaký příběh,“ odvětil Tom, jako by se nechumelilo.
„Hm,“ zabručel Bill v odpověď. Očividně nepřišel, aby se bavil o umění.
„O čem jsi to chtěl mluvit?“ zeptal se na rovinu Tom. Už ho nebavilo chození kolem horké kaše. Bill se na něj konečně podíval, ale z jeho pohledu se nedalo naprosto nic vyčíst.
„Musíme to ukončit,“ řekl nakonec dutě.
„Cože? Proč?“ Tom byl opravdu zaskočený. Čekal, že na něj začne Bill řvát, že na něj bude zlý nebo že přišel jenom kvůli sexu, ale tohle nečekal. „Jestli je to kvůli Gustavovi, tak ti přísahám, že to nikde vykládat nebude, vždyť to neřekl ani svojí snoubence. A Georg, ten se sotva bude chlubit, že jeho kámoš spí s klukem. Tohle nemusíš dělat.“
„Musím,“ odpověděl Bill monotónně, „i kdyby to byla všechno pravda.“
„Proč?“ zeptal se Tom prostě.
„Protože všechno má svojí spotřební lhůtu a my jsme ji právě naplnili,“ pokrčil Bill rameny a obrátil svou pozornost zpět k Tomově obrazu, „nic netrvá věčně, obzvlášť tajemství. Bylo by jen otázkou času, než by se… tohle dostalo ven, a to já nemůžu riskovat. Moje kariéra je pro mě všechno a já tě nenechám mě o to všechno připravit.“ Bill dokončil svůj malý monolog a s odměřeným výrazem se zadíval na Toma, ale ten nebyl schopen odpovědi. Slyšel správně? Vážně ho Bill právě nařkl, že se mu snaží zničit kariéru? Byl naivní, když si myslel, že by k němu mohl doopravdy něco cítit, ve skutečnosti byl jenom nafoukaná celebrita, která neměla ráda nikoho jiného kromě sebe a vyžívala se v manipulování lidí a ubližování jim. Všechno, co kdy Bill udělal, byla jenom jedna velká hra, na jejímž konci si užije pohled, jak láme Tomovi srdce. Ale to on mu nedopřeje.
„Vypadni!“ vyzval ho ledově a otevřel dveře od bytu.
„Cože?“ zarazil se Bill, oči rozšířené údivem.
„Slyšel jsi mě. Vypadni!“ zopakoval Tom neochvějně a propaloval Billa zlým pohledem. Ten byl sice v šoku, ale nenechal se dál pobízet a během chvíle byl ze dveří. Tom je za ním hlasitě zabouchl a šel se svalit na gauč. „Já jsem takový naivní idiot,“ zanadával si a začal si mnout spánky. Pořád v sobě cítil adrenalin, který se v něm během Billova proslovu nahromadil, a věděl, že hned tak dneska neusne. „Prý spotřební lhůta,“ odfrkl si, ale jeho hlas už nebyl naštvaný, spíš nakřáplý, jak se v něm začala zvedat vlna smutku. Ačkoliv Billovi nechtěl dopřát tu satisfakci, tak sám sobě musel přiznat, že mu zpěvák právě zlomil srdce.
Nechápal to. Bill se k němu vždy choval tak přezíravě, hrál si s ním jako kočka s myší a při každé možné příležitosti ho ponižoval. Tom si s ním připadal jako póvl, a i přesto si k němu celkem rychle vytvořil citové pouto. Ještě zvláštnější bylo, že takhle se Tom nikdy předtím s nikým necítil. Měl už pár partnerů, převážně děvčat, a měl je všechny rád, ale nikdy ne tak, jako Billa, on byl něčím zvláštní.
„Zvláštní sociopat,“ povzdechl si Tom a nechal první slzu sklouznout po tváři. Najednou si připadal tak sám, jako by ho Bill odvezl doprostřed širého moře a vysadil ho tam někde na pustém ostrově, kde mu nedělalo společnost nic jiného než ticho. V tu chvíli si Tom uvědomil, že je načase jet domů, protože v kruhu jeho rodiny a s matčiným štrůdlem se vždy zdálo být vše v pořádku. Trochu se vydýchal a zapálil si cigaretu, což doma většinou nedělal, když zrovna nemaloval, ale dneska mu to bylo jedno. Vykouřil dvě a zapálil si třetí, když konečně vytáhl mobil a vytočil matčino číslo.
„Ahoj broučku,“ ozval se z telefonu uklidňující hlas.
„Ahoj mami,“ pozdravil ji Tom a trochu se pousmál, „chtěl jsem ti jenom dát vědět, že bych o víkendu přijel.“
„To je skvělé! Tvoje sestra tu bude taky, takže aspoň budu mít svoje kuřátka pohromadě.“ Jeho matka se zdála nadšená.
„Neříkej nám kuřátka, mami, to by z tebe totiž dělalo slepici,“ poškádlil ji Tom.
„Ale kuš, Tome,“ zasmála se jeho matka a Tomovi hned bylo o něco lépe, „každopádně se na tebe budeme s tátou těšit.“
„Já na vás taky, mami. Ještě musím dodělat jeden projekt, tak zatím čau, ale uvidíme se v pátek,“ rozloučil se Tom.
„To je za chviličku. Zatím se měj, zlato.“ Simone zavěsila telefon a Tom se opět propadl zpátky do své špatné nálady. ‚Když už se cítím na hovno, tak bych s tím mohl něco udělat,‘ pomyslel si Tom a se stále hořící cigaretou se zvedl z gauče a zamířil k plátnu, kde měl stále rozdělaný obraz. Ten ale tentokrát nechtěl dokončit, nebyl ve správné náladě, a tak plátno sundal a na stojan postavil nové. Ruka se štětcem se mu rozeběhla po bílé ploše prakticky automaticky.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
