autor: KarlaSka
*o měsíc později*
„Máte nějaké speciální požadavky na instalaci?“ zeptal se Toma svalnatý mladík, který pomáhal profesorovi sestavit expozici pro jeho studenty.
„Tady mám náčrt,“ podal mu Tom papír, podle kterého měly první dva obrazy viset ve výšce očí, další o něco níž, následující čtyři byly postupně pověšeny výš a výš a poslední byl prakticky u země.
„Dobrá. Tak za hodinu bych to měl mít, pak si to přijďte omrknout a doladíme detaily.“
„Díky,“ usmál se Tom, ale neměl v plánu odejít. Byl rád, že je mezi lidmi a může něco dělat, místo toho, aby se utápěl ve špatných pocitech, které ho poslední měsíc pořád trápily, ačkoliv za tu dobu už vůči nim poměrně otupěl. Tom se od té scény s Billem soustředil už jen na svoje umění a přátele, ačkoliv nebyl úplně nejlepší společností, protože ač se snažil sebevíc to zamaskovat, byl permanentně nešťastný a nedokázal si nic naplno užít.
„Vypadá to dobře, Tome,“ poplácal ho po rameni Gustav, když byl na stěnu zavěšen poslední obraz.
„Díky,“ usmál se Tom unaveně, ale upřímně. Gustav mu byl za posledních pár týdnů opravdovou oporou a Tom mu nemohl být vděčnější. Nebýt jeho, nejspíš by tu dnes nic nevystavoval, ale Gustav ho neustále nutil své pocity v nějaké formě ventilovat, a jelikož se mu o tom nechtělo mluvit, tak své emoce přenesl na plátna.
„Proč zrovna oči?“ zeptal se ho Gustav opatrně.
„Protože se mi chtělo,“ pokrčil Tom rameny. Nechtěl své umění vysvětlovat, odjakživa si myslel, že malíř by své obrazy neměl popisovat, každý by si na ně měl udělat názor sám, protože každý v nich vidí jen to, co v nich vidět chce. Na každém z jeho obrazů bylo jen jedno jediné oko, ale každé z nich bylo vyvedené v jiných odstínech od žluté přes červenou a modrou až po černou, a bylo na každém obraze jiné, ať už vykulené nebo zamračené, ale po každé byla duhovka tmavě hnědá a víčka tmavě nalíčená, ačkoliv stíny odpovídaly celkovému odstínu obrazu.
„Chtěl byste něco změnit, pane?“ přišel za Tomem přibližně po hodině svalnatý mladík a oslnivě se na něj usmál.
„Docela jste vystihl ty poměry,“ oplatil mu úsměv Tom, „akorát ten čtvrtý bych si přál o deset centimetrů výš, jinak perfektní.“
„Hned to upravím.“ Mladík se rozeběhl zpět k obrazům, až moc ochotný vyhovět Tomovým přáním. Toho si všiml i Gustav.
„Zdá se mi to, nebo si na tebe někdo dělá zálusk?“
„Ať si dělá, co chce, stejně nemám zájem,“ odvětil Tom jednoduše. Jeho pomocník byl pohledný a milý, ale Tom se na nic takového necítil. Během víkendu doma si uvědomil, jak moc potřebuje lidi, na které se může opravdu spolehnout, což by mu nový partner nabídnout nemohl. Nebo to si aspoň říkal.
Během pár hodin byla expozice dokončena a dovnitř začali proudit zaměstnanci cateringové společnosti, na velkých stříbrných tácech nosili nejrůznější pochutiny od jednohubek po nadívané houby a krevety. Tom tomu pořád nemohl uvěřit, všechno kolem se mu zdálo tak surrealistické, že čekal, že se každou chvíli probudí a bude zase začátek semestru, kdy neměl ani tušení, že by mohl mít svoje obrazy v jedné z nejlepších galerií v Berlíně.
„Jak se cítíte, Tome?“ zeptal se ho profesor, který se vedle něj zničehonic vynořil.
„Jsem nadšený, ale taky nervózní,“ přiznal, zatímco sledoval, jak se stoly plní občerstvením a obsluha nosí vychlazené šampaňské.
„Nemáte jediný důvod být nervózní. Vaše obrazy jsou skvělé, jak po technické stránce, tak po té vypovídající.“
„Děkuji, pane,“ odpověděl Tom a usmál se na postaršího učitele. Sice to rád slyšel, ale stejně se bál, že se veřejnosti jeho obrazy líbit nebudou a kritici ho strhají tak, že bude muset odejít ze školy a žít někde pod mostem.
O hodinu později už dovnitř proudili hosté, ačkoliv se nejednalo o širokou veřejnost. Profesor Kittel byl totiž velmi známý německý malíř, a tak byla výstava jeho studentů něco velkolepého a na vernisáž se nemohl dostat jen tak někdo, všechno to bylo o kontaktech a Tom byl tak rád, že se mu podařilo protlačit aspoň svoje nejlepší kamarády a rodiče.
„No to mě poser,“ vydechl Georg, když poprvé uviděl Tomovy výtvory, „ty ses do toho fakt položil.“
„Díky?“ Tom to slovo položil jako otázku, protože si nebyl úplně jistý, jestli to Georg myslí jako kompliment nebo jako rýpnutí, že nedělal nic jiného, než maloval.
„Hele, všimnul sis těch nástrojů na pódiu? Čekal jsem tu harfu, a ne bicí a kytary.“ Georg se zdál být nástroji nadšený. Jak by taky ne, když sám hrál na baskytaru, i když jenom ve volném čase a rozhodně ne profesionálně.
„Nevšiml,“ odpověděl Tom zamračeně a zahleděl se směrem k pódiu, kde opravdu stála bicí souprava a elektrická kytara a baskytara. Ne, že by byl fanouškem harfy, ale čekal aspoň akustickou hudbu, to k vernisážím patřilo. Tohle se mu moc nezamlouvalo, proto se rozhodl najít pana Kittela a zeptat se na to.
„Pane profesore?“ oslovil ho, když se k němu přes davy konečně prorval.
„Ano, Tome?“ otočil se na něj muž s příjemným úsměvem a zadíval se na něj přes obroučky brýlí.
„Jen jsem se chtěl zeptat na hudbu. Myslel jsem, že tu bude za hodinu nějaký akustický koncert, ale na pódiu to vypadá, že se sem chystá rocková skupina.“
„Oh, ano. Myslel jsem si, že by nebylo vhodné, aby na vernisáži lidí tak mladých, jako jste vy a vaši kolegové, hrála nějaká loudavá akustická kapela. Vlastně jsem dostal nabídku od jednoho mladého muže, že nám tu dnes zadarmo zahrají a poslal mi několik ukázek svojí tvorby. Musím říct, že mi to přišlo velice přiléhavé vaší tvorbě, rozhodně více než harfa,“ odpověděl profesor, očividně nadšený tím, jak je moderní.
„Aha.“ Tom radši učiteli nevysvětloval, že si nemyslí, že na vernisáži, kde si mají lidé prohlížet obrazy a diskutovat mezi sebou, ať už o nich nebo o něčem jiném, by měly řvát elektrické nástroje. Tohle byla výstava, ne koncert.
„Nebojte se, Tome,“ dodal ještě Kittel, jako by viděl, z čeho má obavy, „dané skladby jsou spíše pomalejšího rázu a ráno tu proběhla zvuková zkouška, aby hudba nebyla příliš hlasitá a nerušila tak konverzace návštěvníků.“
„Jistě, pane,“ kývl a trochu se mu ulevilo. Nerad by, aby jeho první vernisáž byla fiaskem jenom kvůli hudbě.
„Proboha, co to máš na sobě!“ uslyšel za sebou vysoký hlásek.
„Taky tě rád vidím,“ usmál se, když se otočil na svoje rodiče, kteří mu stáli za zády, „ahoj, tati.“
„Tome, tohle je vernisáž, ne koncert těch tvých kapel,“ kárala ho matka a Tom se musel zasmát. Sama na sobě měla dlouhé fialové šaty a vlasy měla vyčesané nahoru, opravdu jí to moc slušelo, a vedle ní stál jeho otec v prostém, ale slušivém černém obleku. Zato on byl ve volnějších černých džínách, teniskách a černém triku s potiskem a mikině s kapucí.
„Mami, já jsem umělec, na nás se tyhle pravidla nevztahují.“
„Umělec, neumělec, neměl bys vypadat jak vandrák, skoro bych ti do skleničky hodila euro, kdybych tě neznala.“
„Vandrák? Tohle je všechno značkové oblečení!“ bránil se Tom marně. Jeho otec se jen usmíval, „vsadím se, že tebe do toho obleku taky navlíkla máma.“
„Vinen,“ zasmál se Gordon a přitáhl si svou ženu za pas, „tvoje matka má prostě styl, to jí nemůžeš upřít.“
„To bych si nikdy netroufl,“ zavrtěl Tom hlavou, „rád bych si s vámi povídal, ale bohužel se musím vrátit ke svojí části a popovídat si s pár odborníky, abych na sebe upozornil.“
„Hodně štěstí,“ popřáli mu unisono, když jim mizel z očí.
Tom se prodral zpátky ke své sbírce a opřel se o bílý sloup jen pár metrů od obrazů. S radostí sledoval, že se u jeho série lidé zastavovali a poměrně dlouho mezi sebou diskutovali, snažíce se odkrýt malířovu zprávu.
„Co myslíš, že tahle expozice znamená?“ ozval se najednou blízko jeho ucha neznámý hlas. Tom se polekaně otočil na novou příchozí. Byl tak zabraný do sledování lidí, že si ani nevšiml, že se k němu přikradla pohledná černovláska.
„Nevím. Ale co vím je, že já jsem Tom,“ usmál se na ni svůdně a přehodil si skleničku se šampaňským, které si před chvílí vzal od servírky, do levé ruky, aby jí mohl podat tu pravou.
„Shermine,“ představila se dívka a nabízenou ruku přijala.
„Zajímavé jméno,“ poznamenal Tom, „ale hádám, že to slyšíš pokaždé, když se někomu představíš.“
„Hádáš správně. A je to íránské jméno, narodila jsem se totiž v Íránu,“ usmála se na něj a zastrčila si pramen havraních vlasů za ucho, „jinak já si myslím, že autor se snaží postihnout nějaký vztah, nejspíš milostný, ze začátku je neutrální, ale je tam určitá zvědavost, i barvy jsou hravější. Pak se vztah pořád prohlubuje a zlepšuje, dostává hloubku, proto jsou barvy sytější, a na konci je pak rozchod s tou osobou, očividně ne oboustranný, spíš to vypadá, že autora někdo velice zranil.“ Tom k Shermine ihned pocítil vlnu sympatií, protože v těch pár větách víceméně postihla jeho záměr. „Každopádně to znamená, že je autor nejspíš volný, což je dobrá zpráva pro mě.“
„Já si spíš myslím, že je to posedlost, ne vztah.“ Tom se rozkašlal, jak v leknutí vdechl trochu šampaňského. Tak nějak doufal, že ten hlas už nikdy neuslyší. K jeho ještě většímu překvapení ho Bill přiměřeně poplácal po zádech, aby mu s jeho problémem pomohl.
„Co tady děláš?“ zeptal se, aniž by se ho obtěžovat pozdravit.
„Kolikrát já od tebe tuhle otázku slyšel, skoro jako kdybys mě nechtěl vidět,“ poznamenal Bill kousavě s naštvaně našpulenými rty.
„Přesně jsi to uhodl, nechci tě vidět. Tak co tady děláš?“ nenechal se rozhodit a propaloval Billa vražedným pohledem.
„Vypadáš jako vandrák,“ poznamenal Bill místo odpovědi a kritickým pohledem si ho prohlédl od hlavy až k patě. Sám měl na sobě prosté černé tričko, lesklou černou bundu, bílé džíny, černé boty na širokém podpatku, díky nimž byl výrazně vyšší než Tom, a kolem krku zlatý řetěz. Vlasy měl natužené v mohawk a oči výrazně nalíčené. Jako vždy vypadal úžasně, Tom trochu zeslábl v kolenou, ale nedal se.
„Nechceš jít obtěžovat někoho jiného?“ protočil oči a obrátil svou pozornost zpátky ke své společnici, která po celou šarvátku naštěstí nic neřekla. Tom nechtěl, aby byl Bill zlý i na ni, což by bez pochyby byl.
„Co blbneš? To byl Bill Kaulitz. Copak nevíš, kdo to je?“ vykulila na něj Shermine šokovaně oči.
‚Byl?‘ pomyslel si Tom zmateně a ohlídl se za sebe. A opravdu, Bill byl pryč a nikde ho nebylo vidět. Tom si na chvíli pomyslel, jestli to nebyla halucinace.
„Nevím, kdo to byl, ale byl nepříjemný,“ pokrčil rameny a dělal hloupého. Opravdu nechtěl, aby jeho možný budoucí vztah, i kdyby měl být jen na jednu noc, začal vysvětlováním jeho složité milostné historie.
„Vypadalo to, že se znáte,“ podotkla slečna, ale nevypadalo, že by se ho na to hodlala dál vyptávat, což ocenil. „A nemyslím si, že by to byla posedlost, myslím, že to byla láska.“
„Tady nejde o lásku, Shermine. Jde spíš o to, že v někoho věříš, že je mnohem lepší, než ve skutečnosti je a on ti malými gesty ukazuje, že máš pravdu a dává ti tu naději, že ti to svoje lepší já jednou odkryje, ale ty na konci zjistíš, že to celé byla jenom nějaká zpropadená hra a že je ve skutečnosti ještě horší, než sis kdy myslela.“ Tom to ze sebe vysypal, aniž by si uvědomil, že to vše říká prakticky cizí holce. Radši do sebe nalil zbytek šampaňského a ihned si vzal od kolemjdoucí servírky další.
„Jak to můžeš vědět, vždyť jsi to nenamaloval?“ zasmála se Shermine a také si vzala sklenku.
„Namaloval,“ odpověděl Tom tiše, ale ona ho slyšela.
„Vážně?“ podivila se, ale ihned dodala: „Takže jsi svobodný?“
„Jo,“ zasmál se tentokrát Tom. Něco ho na téhle slečně zaujalo, možná lehkost, s jakou s ním diskutovala.
„Moc se mi tvé obrazy líbí. Uhodla jsem aspoň z půlky, co ses snažil vyjádřit?“
„Možná, ale stejně bych ti to neřekl. O umění se má přemýšlet a diskutovat, ne se nechat podat. A děkuju. Od někoho, kdo vídá mistrovské dílo každý den v zrcadle, to potěší,“ troufl si Tom na balící hlášku, ale spíš doufal, že Shermine rozesměje, než že by mu padla kolem krku a nechala se odvést domů. A taky že ano. Dívka se rozesmála a Tom musel uznat, že má úžasný smích, který by rád slyšel znovu.
„Máte zajímavý smysl pro humor, pane Trümpere,“ věnovala mu okouzlující úsměv, „co kdybys mi půjčil mobil, abych ti tam mohla uložit svoje číslo?“
Tom jí mobil bez zaváhání podal a vyčkal, až se vyfotí a uloží mu kontakt.
„Máš mě tam pod Shermine,“ vrátila mu mobil, „hned pod Satanem. Já takovéhle kontakty většinou ihned mažu.“
„Tak by se mi mohlo stát, že bych to tomu člověku v budoucnosti vzal. Ale kdo by to bral Satanovi, ne?“ mrkl na ni a uložil mobil do kapsy. Trochu ho píchlo u srdce, protože pod tímhle kontaktem byl Bill a Tom ho nemohl jen tak vymazat.
„To je asi pravda. Zatím se měj a zavolej mi,“ věnovala mu poslední úsměv a zmizela v davu. Tom byl tou šarmantní dámou okouzlený, ale stejně nemohl dostat z hlavy Billa. Co si jako myslí se tu takhle objevit a zase ho trápit? Očividně mu nevyhovovalo, že ho při jejich posledním shledání neviděl brečet a na kolenou ho prosit, aby ho neopouštěl.
Zbytek večera strávil Tom debatami se zájemci o jeho umění a závodním popíjením šumivého vína. Měl v sobě už kdovíkolikátou skleničku, ale i tak byl schopen udržovat zdvořilou konverzaci a odpovídat na otázky ohledně techniky, ačkoliv jeho odpovědi nezněly nadšeně a Tom jel spíš na autopilota. Tolikrát si představoval, jak se ho na tohle lidi budou ptát a jak se o tom s nimi bude zaujatě bavit, ale teď ta situace byla konečně tady a on si ji neuměl vychutnat, protože měl plnou hlavu černovlasého zpěváka, který mu zasadil další ránu, když se asi pět minut po jejich setkání ladně vyhoupl na provizorní pódium a začal zpívat jednu ze svých písní, zatímco v pozadí mu hrála kapela. Největší ironií podle Toma bylo to, že písnička se jmenovala Zoom into me, nebo to aspoň Bill tvrdil, a z textu by si člověk myslel, že je zpěvák strašně nešťastný, protože nikoho nemá, ale Tom věděl, že to nebyla pravda. Bill nechtěl, aby se k němu kdokoliv přibližoval, byl spokojený sám se sebou, protože nikdo jiný nebyl tak dobrý jako on, nikdo se mu nemohl vyrovnat. Stejně se Tomovi lámalo srdce, když zpěváka na pódiu pozoroval, jak se přetváří, oči zavřené a na tváři takový výraz, že by mu snad i uvěřil, že cítí vše, o čem zpívá, pokud by nevěděl pravdu. Navíc ho naštvalo, že mu Bill zkazil něco, co měl být jeho největší úspěch, jenže teď se z příjemné vzpomínky stala strašná, a Tom byl přesvědčený, že to Bill udělal naschvál, protože si pamatoval, že mu o tom řekl ten den, kdy ho vyhodil ze svého bytu.
Nevěděl, kolik je hodin, ale kolem něj začínalo být prázdno, hostů tu už nebylo více než třicet, a i ti pomalu odcházeli. Tom stál se sklenkou před svým dílem a tiše škytal. Přemýšlel o těch očích, které na něho shlížely ze zdi, a doufal, že si je Bill moc neprohlížel a nepřišel na to, že jsou jeho, protože by mu to určitě vmetl do obličeje a tu potupu byl Tom asi nepřežil. Na druhou stranu, když k němu předtím přišel, měl poznámku o posedlosti, takže asi nemělo smysl doufat, že by si toho zpěvák nevšiml. Přeci jen ty oči vídal každodenně v zrcadle.
„Proč se musíš chovat jako takový kretén,“ postěžoval si k obrazům a napil se ze skleničky.
„To mluvíš se sebou nebo se mnou?“ ozvalo se mu za zády a Tom se ani nemusel otáčet, aby zjistil, kdo to je.
„Proč ne s oběma?“ odpověděl a nalil do sebe zbytek šampaňského, ale ihned si vzal z odloženého tácu další skleničku. Mohla být desátá nebo třicátá, Tom to nepočítal, ale tipoval si spíš to druhé.
„Největší kretén jsi tu ty, Tome,“ povzdychl si Bill, když si vedle něj stoupl a taky se zadíval na obrazy. Tom by snad přísahal, že slyší v jeho hlase lítost, ale ihned tu myšlenku připsal alkoholu ve svém krevním řečišti. „Od začátku jsem ti říkal, jak to skončí.“
„Proč to vytahuješ? Proč mě prostě nenecháš už být?“ zeptal se smutně a opět se napil.
„Myslíš, že nevidím, co na těch obrazech je?“ opáčil Bill místo odpovědi.
„Nikdy jsi mi nepřipadal moc bystrý,“ řekl Tom suše a periferním viděním s uspokojením zpozoroval, že se Bill zamračil, i když svůj výraz ihned zase zamaskoval netečností.
„Neměl bys už pít, nevíš, co říkáš.“ Billův tón byl autoritativní a Tom měl o to větší chuť pít dál, což taky udělal.
A dál už si nic nepamatoval.
***
První, co si ráno Tom uvědomil, byla šílená bolest hlavy, což bylo dost špatné, ale co bylo ještě horší, bylo to, co si uvědomil potom. Byl úplně nahý a rozhodně ne ve své ložnici.
‚Kde to jsem?‘ zeptal se sám sebe a protřel si slepené oči, které se odmítaly zaostřit. Když se mu konečně podařilo prohlédnout si své okolí, zděsil se. Tady nemohl být, musel rychle pryč, než ho tu někdo najde, nebo ještě hůř, než se vrátí obyvatel tohoto pokoje.
Tom rychle vyskočil z postele a snažil se ignorovat ostrou tepající bolest v hlavě. Naštěstí na něj někdo myslel a u postele mu nechal sklenici vody a aspirin. Rychle do sebe lék hodil a potom celou sklenici vypil naráz.
Nečekal, až lék začne působit, a vydal se hledat svoje oblečení, které bylo k jeho úlevě úhledně složené přes opěradlo žlutého křesílka. Tom se oblékl, jak nejrychleji dokázal, a už byl skoro u dveří, když ty se najednou rozletěly a dovnitř vstoupil s nezaujatým výrazem Bill.
„Už bylo na čase,“ poznamenal, když si všiml, že je Tom vzhůru a na cestě pryč.
„Co se včera večer dělo?“ zeptal se Tom. Původně to neplánoval zjišťovat, ale původně neplánoval ani to, že na Billa narazí, a tak se teď musel zeptat.
„Nic zajímavého, opil ses na té expozici, byl jsi drzý, a pak jsme jeli sem,“ pokrčil Bill rameny a vydal se napříč pokojem k obří skříni, kde byl nejspíš jenom zlomek jeho outfitů.
„A my jsme, chci říct, ty a já, my-“ Tom koktal a vůbec nevěděl, jak tu otázku položit, protože se mu to prostě říkat nechtělo.
„Prosím tě,“ odfrkl si Bill opovržlivě, „za koho mě máš? Já preferuju, když je ten druhý při vědomí.“
„Aha,“ kývl Tom a ohromně se mu ulevilo, ale pak mu něco došlo, „tak proč jsem byl nahý?“
„Protože mi nikdo nebude spát v posteli ve špinavých hadrech,“ zakroutil Bill hlavou a zamračil se na Toma, pak se opět vrátil k přehrabování ve skříni, kde očividně nemohl najít něco smrtelně důležitého. „A než se začneš stydět, ostatně jako vždy, tak mysli na to, že to nebylo poprvé, co jsem tě viděl nahého.“
„Hm, jo, super. Hele, díky za to, žes mě tu nechal přespat, ale už musím do školy,“ chvatně se rozloučil Tom, uši mu trochu hořely, a opět se vydal směrem ke dveřím.
„Tak to by ses měl nejdřív vysprchovat, protože šíleně smrdíš,“ zastoupil mu cestu Bill. Tom nechápal, jak se tam rychle dostal přes celý pokoj, ale pak ho napadlo, že Bill má opravdu dlouhé nohy a on má pořádnou kocovinu a žádný postřeh.
„Fajn,“ rezignoval Tom, protože neměl náladu se s Billem hádat, a taky proto, že si byl sám dobře vědom toho, že potřebuje sprchu.
„Náhradní ručník i kartáček je v koupelně,“ řekl Bill prostě, ale Tom by přísahal, že se mu zvedl jeden koutek. Možná přeci jen nebyl tak hrozný člověk, jak se snažil Tomovi neustále dokazovat, ale stejně Tom nehodlal spadnout zpátky do pasti, ze které se tak dlouho drápal ven, pouze kývl a vydal se do koupelny.
Když za sebou zavřel dveře, musel se opět podivit velikosti Billovy koupelny, protože byla rozhodně rozměrnější než jeho ložnice. Na co je všechen ten volný prostor, nechápal, jemu stačila jeho malá koupelnička na bytě, kde měl všechno, co potřeboval, rozhodně mu uprostřed nechyběl taneční parket. Samozřejmě si ale nehodlal stěžovat, protože sprchu tu měl Bill přímo úžasnou. Ze tří stran ji obklopovaly stěny s oranžovo žlutými dlaždičkami, čtvrtá byly skleněné posuvné dveře, na kterých byly ve všech strategických místech mléčně bílé pruhy, takže i kdyby sem někdo během sprchy vtrhnul, neviděl by nic důležitého. Navíc na všech třech stranách byly různě vysoko trysky různých druhů, které masírovaly na všech správných částech těla, ty ale Tom dneska hodlal nevyužít, chtěl se jen rychle osprchovat a vypadnout, co nejdříve to půjde, nebylo mu příjemné být opět u Billa v pokoji, přeci jen si přísahal, že sem už nikdy nevkročí.
Shodil ze sebe oblečení, nechal ho ležet uprostřed místnosti a šel do sprchy, kde zapnul pouze horní sprchu, což pro něj naštěstí nebyl problém, protože tu s ní bojoval už tolikrát. Ze začátku si dal vodu ledovou, aby se probral a osvěžil, hlava už ho sice nebolela, ale pořád se cítil jako po propité noci, což byla vlastně pravda. Když už měl pocit, že se vzpamatoval, tak vodu zase přehodil na teplou a sáhl po mýdle, které tu Bill měl pro návštěvy. Tom musel uznat, že zpěvák opravdu myslí na všechno, ale on sám radši nepřemýšlel o tom, s kolika lidmi ho tu za ty tři měsíce, co s Billem spal pravidelně, sdílel. K jeho překvapení bylo mýdlo úplně nové a Tom si matně vzpomněl, že když tu byl naposledy, tak zrovna jedno vyhazoval, protože už bylo prázdné. No, kdo ví kolikáté tu už za ten měsíc je, určitě to není to stejné, kterým Bill nahradil to Tomovo, je to jenom náhoda, že je nové.
„Je to to samé, pokud o tom přemýšlíš,“ řekl Bill a protáhl si svoje paže pod těmi Tomovými, ruce mu položil na hrudník. Tom ho slyšel přicházet, ale nijak se ho nesnažil zastavit, ačkoliv si to nerad přiznával, tak mu chyběly Billovy doteky, chyběl mu sex, chyběl mu Bill.
„Hm,“ zabručel Tom a nechal se hladit po svalech, ale neotočil se na Billa. Pořád se rozhodoval, jestli mu nakonec podlehne, nebo ne, a pokud by se na něj otočil, určitě by se nerozhodoval racionálně. Na jednu stranu, co byl jeden náhodný sex? Nikdo neříkal, že potom bude za Billem lézt po kolenou. Na stranu druhou, Bill by tím vyhrál tu svoji hru, a to mu Tom nechtěl dopřát.
„Víš, v mojí pozici není tak snadné si najít novou hračku.“ Ta slova Toma naštvala. On nebyl žádná hračka a Bill nemá jediné právo s lidmi zacházet, jako by existovali, jen aby ho potěšili.
A pak si Tom na něco vzpomněl a v tu chvíli měl jasno.
‚Je mi jedno, jestli píchám nebo mě někdo píchá, dokud jsem ten, co to řídí.‘
„Nemůžeš furt všechno a všechny řídit,“ otočil se na zpěváka a bez zaváhání ho natlačil na stěnu za ním. Bill se nejspíš uhodil do zad, ale nedal to na sobě znát, na tváři se mu usídlil samolibý úšklebek.
„Myslíš?“ zeptal se ho laškovně a skousl si spodní ret. Myslel si, že má Toma tam, kde ho chce mít, ale to se přepočítal, což mu nejspíš došlo ve chvíli, kdy mu položil ruce kolem krku, ale Tom mu je rychle sundal, jednou rukou mu chytl obě zápěstí a přišpendlil mu je nad hlavou. Bill sebou škubl, ale proti Tomovi neměl šanci. Oči se mu v panice trochu rozšířily a rty se mu od sebe oddělily v němé otázce, kterou ale nestihl vyslovit nahlas, protože se mu Tom přitiskl na ústa a začal ho tvrdě líbat, nebral si žádné servítky. Bill mu polibky oplácel zpočátku zdráhavě, ale po chvíli se uvolnil. Volnou rukou si přitáhl Billa za pas blíž a s potěšením shledal, že je stejně tvrdý jako on.
Bill opět zaškubal rukama, ale Tom svůj stisk nepovolil, naopak ho stiskl ještě pevněji, až Bill usykl. „Nemůžeš všechno a všechny řídit,“ zopakoval mu Tom proti rtům, ale nedal mu ani šanci odpovědět a opět ho začal líbat. Bill trochu zakňoural a prohnul se v zádech, aby se otřel o Tomovo břicho a trochu ulevil své až bolestivé erekci, ten se mu ale zdatně uhnul. Chtěl ho potrápit, chtěl mu aspoň trochu vrátit, jako ho trápil.
„Tome,“ podařilo se Billovi vzdychnout, když se z jeho rtů přesunul na krk, kde se mu rozhodl nechat značku, jen aby ho naštval. Trochu ho překvapilo, že se Bill nebrání tomu, co se mělo stát, ačkoliv mu to už muselo být jasné. Kdyby totiž řekl jediné slovo, Tom by ihned přestal, chtěl nad ním převzít kontrolu, ne ho znásilnit. Možná byl Bill připraven předat na chvíli otěže někomu jinému.
„Nemusíš se bát vzdát se na chvíli kontroly,“ řekl Tom a zadíval se Billovi do tmavých očí, které rámoval roztékající se make-up, ten mu pohled tvrdě opětoval, ale nakonec téměř neznatelně přikývl. To Tomovi stačilo, pustil Billovy ruce, které byly díky ztrátě krve bledší než obvykle, a ten mu je ihned položil kolem krku, kde je chtěl mít původně, zajel Tomovi prsty do zapletených vlasů a přitáhl si ho do dalšího polibku, který mu Tom ochotně oplácel.
‚Dost bylo trápení,‘ řekl si Tom po chvíli, a konečně se Billa dotknul. Cítil, jak se zpěvákovi podlomila kolena, ale on ho pevně držel a nedovolil jeho tělu, aby se svezlo k zemi. Chvíli si s ním hrál, než konečně sáhl po lubrikantu, který s sebou Bill přinesl, přesvědčený, že Toma svede, což se mu taky povedlo.
K Tomově uspokojení Bill hlasitě zavzdychal, když do něj vsunul prsty, což pro ně oba byla premiéra, to mu Bill nikdy předtím nedovolil.
„Tome, neprotahuj to, prosím,“ žadonil Bill a on se málem udělal jenom z tónu jeho hlasu, málem si ani nevšiml, že ho poprvé v životě o něco poprosil, ačkoliv by se to dalo připsat obyčejné nadrženosti.
„Dobře,“ vydechl Tom ztěžka a nadzvedl si Billa za zadek. Ten mu okamžitě omotal nohy kolem pasu, aby nespadl, zatímco se Tom nasměroval a opatrně do něj vnikl, ačkoliv nejspíš nemusel, vzhledem k tomu divadlu, co mu Bill předvedl tehdy na záchodech. Z obou vyšel podobný vzdech a Bill navíc zatnul Tomovi své dlouhé nehty do kůže ramen. Tom začal přirážet a Bill s ním ihned našel rytmus a vycházel mu vstříc svým tělem. Koupelnou se rozléhaly občasné vzdechy, protože ani jeden z nich neměl ve zvyku dávat tyhle věci moc najevo.
Jejich těla se pohybovala jako jedno. Tom byl rád, že se Bill nebrání, že ho nechá všechno řídit, bylo to pro něj osvěžující a doufal, že pro Billa také. Nešlo mu jen o pomstu, chtěl Billovi ukázat, že to jde i jinak, že není špatné nechat se vést, nepřemýšlet o dalším kroku.
Když Tom cítil, že se pomalu blíží k vrcholu, vzal Billovo mužství pevně do pravé ruky, zatímco levou ho pořád pevně držel za zadek, a začal ho třít, co nejrychleji dokázal. Z Billova hrdla se vydral táhlý sten a pevně se kolem Toma sevřel. Tom se málem udělal, ale na poslední chvíli to zvládl oddálit, protože chtěl, aby měl první tu čest Bill. Netrvalo dlouho a Bill ho sevřel ještě pevněji a pokropil mu hrudník bílou tekutinou, načež se i Tom tvrdě udělal a naposledy přirazil, než z Billa opatrně vyšel. Ten spustil své dlouhé nohy, které měl omotané kolem jeho boků a pomalu se podél stěny svezl na zem.
Tom mu už dál nehodlal věnovat pozornost, jen se pořádně nastavil proudu sprchy a umyl ze sebe svoje a Billovo sperma. Pak si kleknul ke zpěvákovi, který pořád seděl na zemi s nevěřícným výrazem a hleděl slepě před sebe.
„Nemůžeš všechno a všechny řídit,“ ušklíbl se Tom a dal mu poslední polibek, který mu Bill neopětoval, jenom se na něj díval, skoro až zděšeně, ale měl podezření, že je spíš vystrašený sám ze sebe, že byl tak ochotný se mu poddat.
Tom už se dál nezdržoval, nechal vykolejeného Billa sedět ve sprše, kde na něj tekla horká voda, rychle se oblékl a vyrazil z koupelny.
Byl už ve dveřích z pokoje, když se z koupelny ozvalo naštvané: „Tohle není konec!“
Tom se nevesele zasmál a zakřičel zpátky: „O tom ty už nerozhoduješ!“
Zabouchl dveře pokoje a málem se na chodbě srazil s Billovým managerem, který se šel nejspíš podívat, co mu tak trvá.
„Čau, Davide,“ pozdravil ho Tom s úšklebkem. Starší muž se na něj zamračil, ale neodpověděl. Očividně mu právě došlo, co Billovi tak dlouho trvá.
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
