autor: KarlaSka
Tom byl po zbytek týdne ve skvělé náladě. Měl pocit, že Bill už nad ním nemá převahu, kterou vždycky míval, že poslední hru vyhrál on. Teď už bude mít klid.
Navíc, venku napadl sníh, což Tomovi připomnělo, že za chvíli budou Vánoce, že zase konečně pojede domů a užije si klidné prázdniny s rodinou, na což se těšil už od října, kdy se zase vrátil do školy.
„Co budeš dělat o prázdninách?“ zeptal se Georg, jako by mu četl myšlenky. Pohrával si v ruce se zapálenou cigaretou a vůbec si nevšímal zlých pohledů, které k němu vysílala Andrea, která bytostně nesnášela kouření. Tom se trochu uchechtl, protože si vybavil, jak se Gustav vždycky pečlivě myje, čistí si zuby a stříká se voňavkou, aby z něj jeho přítelkyně nepoznala, že s nimi kouřil. Teda ne přítelkyně, ale snoubenka.
„Tak víš co, normálka. Pojedu domů za mámou a tátou do Loitsche, hádám, že ségra přijede taky, pokud ji ten její blbec nepotáhne zase na nějakou dovolenou,“ pokrčil Tom rameny a taky si zapálil, aniž by mu vadilo, že se Andrein zlý pohled zaměřil tentokrát na něj. Pořád je musela vychovávat.
„Je tvoje ségra aspoň sexy?“ drbnul do něj Georg laškovně loktem.
„Jak to mám asi vědět?“ odpověděl Tom a znechuceně se zašklebil. O Lucy takhle přemýšlet nemohl, byla přeci jeho krev. I když musel uznat, že byla hezká. Tom si ji vždycky dobíral, že děti jsou jako palačinky, ta první se nikdy nepovede, ale pravda byla, že jeho sestra byla pohledná i chytrá, přeci jen vystudovala práva, ačkoliv se právniččině teď moc nevěnovala, když neustále cestovala.
„Tome, vezmeš nás taky? Že bys nás po cestě vyhodil někde v Magdeburku?“ zeptal se Gustav dřív, než mohla Georga napadnout nějaká další blbost.
„Jasný, s tím se počítá,“ usmál se na něj Tom a z legrace mu nabídl cigaretu. Nevěděl, co bylo vtipnější, jestli to, jak Gustavovi cukla ruka, než si uvědomil, že Andrea sedí vedle, nebo to, jak na něj začala štěkat, ať se ani neopovažuje. Georg se začal smát jako hyena, když povedená scénka skončila, div nespadl z lavičky checkpointu. Tom ho pro jistotu držel za bundu.
Zatímco se partička bavila, začal Tomovi vibrovat mobil, který nechal položený na stole, když Gustavovi něco ukazoval.
„Tome? Volá ti Satan,“ upozornil ho Gustav opatrně. Nejspíš tušil, kdo se pod tím číslem schovává. Tom s Georgem se ihned přestali smát, ale dobrá nálada je neopouštěla.
„Čau,“ přijal Tom hovor. Překvapivě přátelským tónem Georga s Gustavem zaskočil, ale oni netušili, že Tom tenhle hovor už pár dní očekával. Přišel dřív, než čekal.
„Ne, teď nemůžu,“ odpověděl na otázku, kterou mu volající položil, „to mě ale vůbec nezajímá, prostě teď nemám čas, můžu přijít až v pět,“ Tom se opět odmlčel a čekal, jak na to zareaguje protistrana, „to ale není můj problém, že máš focení. Ještě bych mohl přijít v sedm, ale jinak ne, mám práci.“ Jeho přátelé na něj zírali jako na zjevení, jediná Andrea netušila, o co jde, protože se nikdo neobtěžoval ji do toho zasvětit, ale jí to nevadilo. Věděla, že až bude Tom chtít, sám jí to řekne. „Tak fajn, přijdu v sedm, ale jestli tam nebudeš, tak na tebe nečekám, prostě odejdu, jasný?“ Tom měl pořád přátelský tón, ale zněl autoritativně, skoro jako by domlouval umíněnému děcku, což vlastně dělal.
„Jsi si jistý, že víš, co děláš?“ zeptal se ho Gustav opatrně, když bez rozloučení hovor ukončil.
„Ano, jsem si jistý. Konečně jsem pochopil pravidla hry a hodlám ji vyhrát,“ odpověděl Tom pevně. Byl si jistý, že už mu zbývá jen pár tahů, než nastane šach mat, pak konečně Billovi ukáže, jaké to je být ten, kdo prohrál. Gustavovu poznámku, že vztah není hra, záměrně přeslechl.
***
Bylo přesně sedm večer, když Tom zaklepal na dveře hotelového pokoje. Byl rád, že se vůbec dostal přes ostrahu, protože ačkoliv mu Bill dal heslo, které jim měl říct, nezdáli se moc ochotní ho nechat projít. Nejspíš měli příkaz od Davida, aby za Billem nikoho nepouštěli, aby ho zase neměl problém dostat na předem domluvenou akci.
Dveře se otevřely a k Tomovu údivu za nimi Bill stál přesně tak, jako když ho tehdy vyhodil ze svého bytu, ale tentokrát na sobě neměl džíny a tričko, ale jenom hotelový župan. Když na sobě neměl make-up, byly dobře vidět kruhy pod jeho překrásnýma očima, díky kterým vypadal tak trochu jako chodící mrtvola.
„Spíš taky někdy?“ vyhrkl Tom místo pozdravu.
„Není nad to, když první věta, která z někoho vypadne, když tě uvidí, je urážka,“ protočil Bill oči a pustil Toma dovnitř.
„Promiň, tak jsem to nemyslel,“ omluvil se okamžitě, „jenom mi připadá, že vůbec nespíš.“
„Nemám moc času na spánek,“ pokrčil Bill rameny, když za ním zavíral dveře, „ráno vstávám brzy a večer nemůžu usnout. Tenhle životní styl má i spoustu záporů.“
„To si dovedu představit,“ přikývl Tom a rozhlížel se po pokoji.
Bill měl překvapivě uklizeno, ale nejspíš to bylo proto, že se zase někam chystal, tak už měl většinu věcí sbalených.
„Proč si vlastně tady v Berlíně nepořídíš dům nebo byt, nebylo by to lepší, než neustále fungovat na hotelu?“ zeptal se Tom. Ani ho to tolik nezajímalo, ale cítil to napětí mezi nimi a snažil se neustále mluvit, aby to nebylo až tak znát.
„Já tu mám byt, ale mám hotely rád. Navíc se z nich líp operuje, tiskovky můžeme mít dole v konferenčním sále, nemusím si vařit, ani si na to nikoho najímat, a navíc tu může bydlet i David, ochranka a vůbec všichni, koho potřebuju. K sobě domů bych si je brát nechtěl,“ ušklíbl se Bill, nejspíš nad představou, že by se svými bodyguardy musel sdílet koupelnu.
„Aha.“ Na víc se Tom nezmohl, prostě nevěděl, jak dál pokračovat. Nejspíš byl čas přejít k hlavnímu bodu večera. „Proč jsem tady?“
„Protože jsi sem přišel?“ zvedl Bill tázavě obočí a podíval se na Toma, jako by se snad zbláznil, pak přešel ke žluté pohovce a posadil se na ni, oči upíral k obrazovce, kde šly zrovna večerní zprávy.
„Nehraj na mě tuhle hru a odpověz mi normálně!“ procedil Tom mezi zuby a také si sedl na pohovku, ale na metr od Billa. Ten si povzdechl a skoro až smutně se na něj podíval.
„Pravda je, že dneska nechci být sám,“ přiznal po chvíli a zase odvrátil zrak k televizi, jako by se obával Tomovy reakce.
„Proč zrovna dneska?“ zeptal se. Bill musel tuhle otázku čekat, tak proč mu ji nezodpověděl, ještě než ji vyslovil?
Billovi přes obličej přelétl temný stín, než odpověděl: „Dneska je to přesně rok, co moje máma umřela.“
Tom oněměl. Nečekal od Billa tak upřímnou odpověď, o to víc ho zasáhlo to, co mu sdělil.
„To je mi moc líto. A omlouvám se, že jsem to z tebe vůbec tahal.“
„To nic, máš právo to vědět,“ usmál se na něj Bill smutně, „víš, hodně jsem od našeho posledního setkání přemýšlel a musím uznat, že máš pravdu.“
„V čem?“ podivil se Tom. Pryč byla ta hra, kterou chtěl vyhrát, v tuhle chvíli tu chtěl být pro muže zarmouceného smrtí svojí matky. Nejradši by si nafackoval za to, jak s ním odpoledne mluvil. Bill na to určitě myslel celý den a muselo mu být mizerně a Tom to všechno ještě zhoršil. Měl přijít hned, jak mu zavolal.
„Že nemůžu všechno a všechny ovládat,“ přiznal po chvíli Bill, „že jsou tady lidé a události, které už ovlivňovat nechci.“
„Jako například?“ zeptal se Tom, ale odpověď už tušil, jen ji chtěl slyšet přímo od Billa.
Bill se pousmál a lehce zakroutil hlavou, pak to konečně řekl: „Jako například tebe a cokoliv je tohle to mezi námi.“ Tom se musel zasmát tomu, jak se Bill u svého sdělení tvářil a jak gestikuloval. Očividně nebyl zvyklý takové věci říkat, nebo si je dokonce myslet.
„A co bys chtěl, aby tohle mezi námi bylo?“ zeptal se Tom vážně a přisunul se blíž k Billovi, který se k jeho úlevě neodtáhl, ale dokonce se mu také přiblížil.
„Nevím, ale chci tomu dát volný průběh a zjistit to,“ řekl Bill a nervózně si skousl ret. Nejspíš se bál, že to Tom necítí stejně, ale ten čtyři měsíce čekal a ani nedoufal, že tohle od Billa někdy uslyší.
„Dobrá,“ přikývl Tom a povzbudivě se na Billa usmál. Tomu se očividně ulevilo, protože vydechl zadržovaný dech a opřel se hlavou o Tomovo rameno. „Ale varuju tě! Jestli je to další z tvých her, tak přísahám, že nahraju tvoje nahý fotky na internet.“ Bill se vymrštil zpátky do normálního sedu a nevěřícně na Toma koukal.
„Ty nemáš žádné moje nahé fotky,“ řekl, ale jeho hlas byl nejistý. Tom se musel jeho zděšení zasmát.
„Nějaké si ještě udělám,“ škádlil ho, ale přitáhl si ho do objetí, kterému se Bill zpočátku trochu bránil, jak si nebyl jistý těmi fotkami, ale nakonec povolil a omotal mu paže kolem pasu a obličej mu zabořil do hrudníku.
„Není to hra,“ zamumlal mu do trička.
Tu noc spolu sex neměli, jenom spolu leželi na pohovce a sledovali nějakou přihlouplou komedii. Bill měl hlavu položenou na Tomově hrudníku a naslouchal tlukotu jeho srdce, zatímco ho Tom hladil po zádech a ve vlasech. Proč se tomuhle Bill tak bránil, Tom nechápal, co bylo tak špatného na tom mít někoho rád?
„Co budeš dělat na Vánoce?“ zeptal se Tom uprostřed reklamního bloku. Chtěl Billa rozmluvit, dozvědět se toho o něm co nejvíc.
„Už jsem ti to řekl,“ odpověděl Bill a zívl si.
„To nemáš v plánu nic jiného než spát?“ podivil se Tom a ruka hladící Billova záda se zastavila.
„Já Vánoce neslavím,“ řekl Bill monotónně a zvedl se do sedu, aby se mohl Tomovi podívat do překvapeného obličeje.
„Proč?“
„Protože nemám s kým. Mamka je pryč a můj otec je zasraný kretén, který se svojí courou za moje peníze jezdí všude možně, a na mě kašle,“ zavrčel Bill, ale nezdál se být naštvaný na Toma, ale na svého otce.
„Za tvoje peníze? Vždyť mu nemusíš nic dávat, jsi už dospělý,“ zavrtěl nechápavě hlavou.
„Já mu nic nedávám, ale když jsem prorazil, tak mi bylo šestnáct. Do osmnácti měly jít moje peníze na svěřenecký fond, ale když mi osmnáct konečně bylo, tak jsem zjistil, že je tam můj otec nikdy neposílal, že si je všechny škudlil stranou a připravil mě o ně. Matka s tím nemohla nic udělat, ale aspoň se s ním tehdy kvůli tomu rozvedla a odešla se mnou do Berlína,“ povzdychl si Bill. Vzpomínka na jeho matku ho rozesmutnila, očividně ji hluboce miloval.
„Proč jsi ho nezažaloval?“ zeptal se Tom zmateně.
„Rodinné soudy nesvědčí mojí image, nebo aspoň tak mi to tehdy David podal.“
„O kolik tě připravil?“
„O pět milionů eur,“ procedil Bill mezi zuby. Bylo jasné, že to otci neodpustil a nejspíš nikdy neodpustí. Tom nad tou částkou pouze hvízdnul. O takových penězích se mu ani nesnilo a Bill si je vydělal za necelé dva roky. „Ale to už je jedno, o té doby jsem si vydělal čtyřikrát tolik.“
„Stejně, jak může otec okrást vlastního syna?“
„Mě se neptej, sám to nechápu,“ zavrtěl Bill hlavou a opět si ji položil na Tomův hrudník. Téma pro něj bylo očividně uzavřeno.
„A nechtěl bys… nechtěl bys teda strávit Vánoce u nás?“ zeptal se Tom opatrně. Ani nečekal, že by na to Bill kývl, proto ho jeho odpověď nepřekvapila.
„Ne,“ řekl Bill prostě, aniž by zvedl hlavu, „nebudu se cpát mezi lidi, kteří mě neznají, a kazit jim svátky.“
„Ale takhle to není, Bille. Moje máma miluje hosty, ráda předvádí svoje kuchařské umění. Každý rok je u nás nějaký kamarád nebo její kolega, prostě se ráda stará a taky se ráda seznamuje. Říká, že dobrých známostí není nikdy dost,“ zasmál se Tom a prohrábl Billovi vlasy.
„To říkáš jen tak, protože je ti mě líto,“ zahučel Bill.
„To není pravda, říkám to, protože to tak je. Vlastně bych s tebou rád strávil Vánoce. Máma mi dneska volala a říkala, že ségra si taky přiveze nějakou kamarádku, takže bys tam nebyl jediný cizinec. Navíc, pořád tam budu já, na mě se můžeš vždycky spolehnout.“
„Já nevím, Tome.“
„Prosím, udělalo by mi to radost.“ Bill si zhluboka oddechl, aby Tomovi ukázal, jak moc ho štve, ale ten už věděl, že má vyhráno.
„Odjíždíme pozítří.“
***
„Nedivte se, ale pojede s námi ještě někdo,“ oznámil blonďatému páru, když je nabíral před domem, kde spolu bydleli v malém útulném bytečku.
„A kdo?“ zeptal se Gustav, ale nejspíš tušil. To pro Andreu to bude překvapení.
„Uvidíte,“ zašeptal Tom tajemně a vydal se do centra. Zaparkoval pár bloků od hotelu na domluveném místě a vylezl z auta, aby ho Bill viděl, až budou přijíždět.
Zanedlouho se zpoza rohu vynořilo černé SUV, kterým k němu Bill před měsícem přijel, a zaparkovalo hned vedle Toma. Ze dveří vyskákali tři bodyguardi a pečlivě zkontrolovali okolí, než nechali vylézt i Billa. Nejspíš měli příkazy od Josta, že nikdo nesmí vidět, že Bill odjíždí s Tomem, a navíc bez ochranky.
Bill vystoupil z auta s typicky otráveným výrazem, ale trochu pookřál, když uviděl Toma, který se opíral o svou Audi. Ten chtěl protočit oči, když uviděl Billův outfit.
Měl se snažit být nenápadný, ale jeho vzhled měl do nenápadnosti vážně daleko. Bill měl sice na sobě obyčejné modré kalhoty, které ale nejspíš stály Tomovy roční alimenty, a k tomu dlouhý tmavě modrý kabát, jehož rukávy byly zakončené masivním zlatým zdobením, ale vlasy měl natužené do typického mohawku, díky němuž by ho každý poznal i z deseti kilometrů, a měl sluneční brýle, které v tomhle počasí přímo křičely: ‚Jsem celebrita, která se snaží být nenápadná, ale neumí to!‘ Pod brýlemi měl bezpochyby silně orámované oči, které se právě brýlemi snažil zamaskovat.
„Ahoj,“ usmál se na něj a Bill mu úsměv opětoval. Radši se o jeho vzhledu nezmiňoval, aby ho nedráždil, stejně by se už teď nemohl převléct. „Připraven vyrazit?“
„Moc ne, ale řekl bych, že teď už nemám na výběr,“ pokrčil Bill rameny. Tomovi přišlo docela roztomilé, že je Bill nervózní z toho, že se seznámí s jeho rodinou. Vypadalo to skoro jako že jsou pár, ale moc dobře vvěděl, že tohle by na Billa zatím vytahovat neměl, aby ho nevyděsil. Ačkoliv to bylo vlastně docela přesné označení.
Galantně otevřel Billovi dveře u spolujezdce a nechal ho nastoupit, než se vydal odemknout kufr auta, u kterého už čekali bodyguardi s obřím zavazadlem, do kterého by se Tomovi vešli věci na půl roku, ale Billovi bude nejspíš sotva stačit na týden.
„Všichni připoutat!“ zavelel, když se konečně posadil na místo řidiče a otočil se na Gustava s Andreou, „tohle je Bill. Bille, Gustav a Andrea. Už jste se potkali.“ ‚Tehdy, jak ses na mě naštval a několik dní se mnou nemluvil,‘ chtěl dodat, ale radši nepokoušel štěstí a vyjel.
„Těší mě,“ usmál se na ně dozadu Bill, čímž Toma příjemně překvapil. Sice mu říkal, že Gustav s Andreou pojedou s nimi, že už jim to slíbil, ale stejně od něj čekal nějakou kousavou poznámku.
„Nápodobně,“ usmála se na něj Andrea a marně vzpomínala, kdy tohoto excentrického mladíka potkala, Gustav pouze kývl na pozdrav. Pořád se mu trochu nelíbilo, že je Bill zpátky v Tomově životě, a že v něm očividně hodlá hrát větší roli než předtím.
„Čekal jsem, že budeš jezdit nějakou šunkou,“ pronesl Bill překvapeně a Tom se musel zasmát. Opět tu byl ten šťouravý Bill.
„Já jsem možná hladovějící umělec, ale našim se daří poměrně dobře. Tuhle krásku jsem dostal jako dárek k osmnáctinám,“ usmál se a poplácal palubní desku, jako by to byl kůň. Trochu ho zamrzelo, že když jemu bylo osmnáct, tak dostal parádní auto, zatímco Bill zjistil, že ho okradl vlastní otec.
„Ale tahle stojí asi 55 000 euro, co, proboha, vaši dělají?“ zeptal se Bill nevěřícně. Gustav si vzadu sarkasticky odfrknul, nejspíš aby dal najevo, že po tolika měsících by tyhle věci měl Bill vědět.
„Jsou to mafiáni,“ řekl Tom, jako by se nechumelilo, a periferním viděním s uspokojením sledoval, jak Billovi klesla čelist, „dělám si srandu. Vlastní několik větších podniků na výrobu autosoučástek a montážní linky.“
„Aha.“ Bill se kousl do rtu a nejspíš mu byla trochu hanba, že tohle už dávno nevěděl.
„To je v pořádku Bille, máme dost času si tyhle věci říct,“ pokrčil Tom rameny, ale nespouštěl oči z vozovky, „a když už mluvíme o tomhle autě, tak tu platí přísný zákaz jídla a pití.“
„Ale je to dvouhodinová jízda,“ zakňoural vzadu Gustav a nacpal něco zpátky do batohu, který měl pod nohama.
„To vydržíš,“ ušklíbl se Tom. Tenhle zákaz platil kvůli Gustavovi, který mu před pár měsíci rozlil po celém zadním sedadle jahodový koktejl. I když ho dal vyčistit, tak jahody byly nepříjemně cítit ještě měsíc.
„Hm, fajn,“ zabručel Gustav, který si byl své chyby moc dobře vědom, „hele, mám další, chceš ji slyšet?“ Tom nejistě kouknul na Billa. Trochu se bál, že jestli na to Gustavovi kývne, bude to vypadat, že to dělá kvůli Billovi, ačkoliv to pro ně bylo běžné.
„Teď?“ zeptal se otráveně a kouknul se na bubeníka ve zpětném zrcátku.
„Ano, teď. Potřebuju znát tvůj názor, abych to když tak přes prázdniny dopiloval.“
„Tak fajn,“ povzdychl si Tom neochotně a nechal Gustava, aby mu dal mobil kus od ucha a pustil mu záznam bicích. Tom ho pozorně poslouchal, ale jeho oči neopouštěly vozovku.
„Umíš vůbec používat činely nebo jenom řežeš do bubnů?“ zamračil se, když nahrávka skončila.
„No dovol!“ ohradil se Gustav a přepnul na další skladbu, která zněla podobně, ale bylo v ní víc činelů. Bubeník očividně věděl, co mu Tom vytkne.
„To zní docela dobře,“ přiznal, ale dál upíral pohled na cestu před sebou, protože se bál podívat na Billa. „Ke který to je?“
„Měl jsem na mysli Übers Ende der Welt, ale pár slov mi tam nesedí, museli bychom je změnit,“ řekl Gustav zamyšleně.
„Jako který?“ zeptal se Tom trochu uraženě, neboť text dával dohromady on.
„Tak si to zkus zazpívat, některý verše jsou moc dlouhý, a asi dva zase o slabiku kratší.“
„Já nic zpívat nebudu,“ odsekl, čímž Gustava překvapil. Byl zvyklý na brainstormingy po cestě domů nebo do školy, za volantem to Tomovi myslelo nejlíp, co se hudby týče.
„A proč zase?“ podivil se Gustav, ale ihned mu došlo proč. Důvod seděl vedle Toma a s nepřítomným výrazem se koukal z okna. V tu chvíli mu došlo, že to vypadá, jako by se Billovi předváděli, aby ho donutili je proslavit. „Omlouvám se.“
„Gustave, pořešíme to, až se vrátím z prázdnin, jo?“
„Fajn,“ přikývl Gustav a schoval mobil do kapsy. Andrea se na něj překvapeně podívala, protože taky byla zvyklá na jejich skládání během jízdy, a nechápala, co se stalo.
„Proč jste přestali?“ zeptal se po chvíli Bill, jako kdyby se probral z transu.
„Já… uhm, no víš,“ mlel Tom nesmysly a nevěděl, co říct.
„Mně to nevadí,“ pokrčil Bill rameny a opět se zadíval z okna na ubíhající krajinu.
„No vidíš! Billovi to nevadí, tak já ti to pustím znova a ty to zkus zazpívat, ať slyšíš, kde to nesedí,“ brebentil Gustav nadšeně a zase přikládal Tomovi mobil k uchu.
„Jak to mám asi zazpívat, když před sebou nemám osnovu?“ zeptal se ho Tom podrážděně, „a navíc stejně neumím zpívat.“
„Hele, nekecej, jo. To, že je Bill slavný zpěvák, neznamená, že ty najednou neumíš zpívat.“
„Bill je slavný zpěvák?“ Andrea vypadala zmateně a ublíženě zároveň. Proč jí to nikdo neřekl?
„Zase tak slavný ne,“ opáčil Bill suše. Gustav s Tomem se museli zasmát.
„Kdo jsi a co jsi provedl s Billem?“ zasmál se Tom a dovolil si jeden rychlý pohled na muže vedle sebe. Bill se neusmíval, ale ani nemračil, vypadal spíš hodně unaveně.
Bill pokrčil rameny, než odpověděl: „Nějak se na tu šarádu dneska necítím. Chci být pro jednou normální.“
„Chceš poznat svět za svou zdí?“ odtušil Tom.
„Tak nějak,“ přikývl Bill. Zdál se být utopený ve svých myšlenkách. Gustav s Andreou jejich rozhovor nechápali, ale nehodlali se do něj vměšovat, jelikož Bill s Tomem si očividně rozuměli. „Ale musím říct, že je fajn vidět někoho, koho jeho hudba ještě baví.“
„Chceš říct, že tebe už nebaví?“ zeptal se Tom překvapeně. Zdálo se mu, že si Bill užívá pozornost, kterou mu svět věnoval.
„To zase ne, ale stala se z toho povinnost. Ale to neřeš, spíš mi řekni, proč jsi mi nikdy neřekl, že máš kapelu?“
„Ona to moc kapela není, když jsem to jen já a Gustav,“ zasmál se Tom.
„No a? Ve 30 Seconds to Mars jsou jenom tři a podívej se na ně.“
„Tom se hudbě nehodlá věnovat, proto ji, na rozdíl ode mě, taky nestuduje,“ poznamenal Gustav, když se Tom neměl k odpovědi.
„Nebo to je prostě tím, že mám tolik talentu, že ji na rozdíl od tebe studovat nemusím,“ ušklíbl se Tom a nasál do pusy svůj piercing, aby se nezačal smát, když uviděl ve zpětném zrcátku Gustavův ublížený pohled. „A problém je, že máme sice bicí a řekněme kytaru, ale ani jeden z nás neumí zpívat.“
„Takže hraješ na kytaru?“ zeptal se Bill zaujatě. Toma překvapilo, že mu to nedošlo už dřív podle jeho mozolnatých rukou, ale asi to prostě přisuzoval manuální práci.
„A taky na klavír, potažmo klávesy, umí se synťákem a trochu mu to jde i s bicími,“ přiznal Gustav poněkud neochotně.
„Já ti dám trochu,“ zamračil se Tom.
„Fajn, tak trochu víc,“ protočil Gustav oči. Vypadalo to, že je nadšený, že může Billa zasvětit do tajemství jejich dua.
„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ obrátil se Bill z Gustava na Toma. Zněl ublíženě.
„A kdy, Bille? Když jsme spolu spali, nebo když jsi se mnou nemluvil?“ Tom nechtěl na Billa tak vyjet a rozhodně nechtěl vytahovat svůj milostný život před zasnoubeným párem, ale zpěvákova slova ho tak dožrala, že už se neudržel. Jak mu to může vyčítat, když se ho na jeho život vlastně nikdy nezeptal? Když o tom tak přemýšlel, tak Bill nejspíš ani neznal jeho příjemní.
Bill zalapal jako ryba na suchu, jak nemohl najít tu správnou odpověď. Bylo vidět, že od Toma nic takového nečekal a tomu to ihned bylo líto, což ho ale hned přešlo, když si všimnul Billova pohledu, který vyslal na zadní sedačky.
„Nech toho, oni nikomu nic vyprávět nebudou!“ sykl na něj. Čelist měl zaťatou, jak byl v tu chvíli naštvaný, prsty mu zbělely, jak jimi drtil volant. Jedna věc byla, když se choval hnusně k němu, ale na jeho kamarády si nic takového dovolovat nebude. Bill mu věnoval naštvaný pohled, než si nasupeně založil paže na hrudi a otočil se k oknu.
Vypadalo to, že zbytek cesty proběhne v nepříjemném tichu, a tak Tom zapnul rádio a nechal tam hned první stanici, nehodlal spolujezdce nutit do svého oblíbeného hip hopu. Zrovna byla na programu hodina hitů bez přerušování, což bylo nejspíš to, co právě potřebovali.
Už byli skoro u Magdeburku, když začala hrát písnička, která donutila Billa odtrhnout pohled od krajiny za oknem a zadívat se na rádio.
„To je docela pěkná písnička,“ poznamenal Tom vynuceně. Chtěl z Billa dostat aspoň jedno slovo, ale ten se jenom zašklebil a zase obrátil tvář k oknu.
„Nemáš právo se na mě zlobit, že o tobě nic nevím. Ty o mně taky ne, a to máš na rozdíl ode mě možnost si to najít na internetu nebo v prakticky každém časopise. Třeba jakože jsem tohle nazpíval já,“ pronesl naštvaně a dál se díval na druhou stranu, zatímco rty se mu neslyšně hýbaly, jak si v duchu zpíval spolu s rádiem. Tom by se v tu chvíli nejradši propadl do země, jak se za svoji poznámku styděl. Mělo mu dojít, že je to jeho píseň, když se tak zadíval na přehrávač.
„Já se na tebe nezlobím, ale ty neznáš ani moje příjmení. A omlouvám se, ale nehodlám si o tobě informace vyhledávat, radši bych sám zjistil, co jsi za člověka. Píšeš si texty sám?“
„Snažím se,“ odpověděl Bill, ale na Toma se nepodíval, „a znám, jmenuješ se Trümper.“ Úspěch bylo, že vůbec komunikoval.
„Kde bereš inspiraci?“ Tom byl rozhodnutý Billa opět rozmluvit a k jeho potěšení se mu to i dařilo.
„Všude možně, ale radši ti nebudu říkat, kde jsem vzal inspiraci pro tuhle,“ ušklíbl se na něj, když ukázal na rádio.
„Teď mě to zajímá o to víc,“ usmál se Tom a s uspokojením koutkem oka sledoval, že se Bill také pousmál.
„Jmenuje se Automatic,“ začal Bill a vypadalo to, že snad ani nebude pokračovat, ale nakonec dodal: „Napadlo mě to, když jsem vrazil do automatických dveří, které se mi neotevřely.“
„Co, prosím?“ zeptal se co nejklidněji, ale moc mu to nešlo, jelikož zadržoval smích.
„Slyšel jsi.“ Bill se konečně zasmál a Tomovi spadl kámen ze srdce. Trochu se bál, že na něj bude naštvaný celý týden.
„Bille, je tu ještě něco, co ti musím říct.“
„Mám se bát?“
„Možná trochu,“ přiznal Tom neochotně, „víš, jak jsme se bavili jednou o mojí sestře?“
„Ano?“ Billovy oči se zúžily ve dvě štěrbiny.
„Já jsem jí neřekl, že přijedeš, jen jsem jí řekl, že si přivezu kámoše. No a ona je docela fanynka. Nechtěl jsem riskovat, že by to někomu nadšením vykecala, doma ji zvládnu zpracovat, aby to nikde nevyprávěla, ale po telefonu těžko. No, každopádně mi jde o to, aby ses připravil na případné ječení a takové ty věci, co groupies dělají.“ Tom se bál, že ho teď Bill donutí auto otočit, měl mu to říct dřív.
„Fajn,“ pokrčil Bill rameny. Opravdu se nezdál, že by mu to nějak výrazně vadilo, což Toma překvapilo. Copak nebylo smyslem tohoto výletu, aby zpěvák na pár ní zapomněl, že je světová hvězda?
‚Darovanému koni na zuby nehleď,‘ pomyslel si Tom a dál už se v tom nepitval. Místo toho si dovolil rychlý pohled na Gustava s Andreou, kteří oba usnuli se sluchátky v uších už asi před půl hodinou. Stále spali a vypadali, že je jen tak něco nevzbudí.
„A nediv se, ale mámě jsem řekl, že si přivedu kamaráda. Nevím, co jsme, ale nechci na tebe vyvíjet zbytečný nátlak. A už vůbec nechci, aby ho na tebe vyvíjela máma, umí být dost… intenzivní, když jde o moje partnery.“
„Ty jsi jí řekl, že jsi na kluky?“ zeptal se Bill zvědavě.
„Ani jsem nemusel, nějak to sama odtušila,“ pokrčil Tom rameny. Pamatoval si jako včera, když matce oznámil svou první vážnou známost, a její otázka byla: ‚Kluk nebo holka?‘ Přijala to výrazně lépe, než si myslel, ani Gordon to neřešil, ale Tom měl podezření, že ho matka zpracovávala dávno předtím, než se jim konečně přiznal. „Což je další důvod, proč jsem jí řekl, že jsi kamarád. Pod její střechou platí zásadní pravidlo, že milenci nikdy nespí v jednom pokoji, a tomu bych se radši vyhnul, protože jinak budu spát u rodičů nebo u ségry na zemi.“
„A já bych měl celý tvůj pokoj jenom sám pro sebe? To zní docela lákavě,“ vyplázl na něj Bill propíchnutý jazyk a Tom se musel pousmát. Tohle bylo to, co si od začátku jejich nevztahu přál.
„Stejně by ses tam beze mě nudil,“ řekl Tom a zajel k chodníku před malou vilkou.
„Vystupovat, mládeži, jsme v cíli!“ Gustav s Andreou sebou trhli, jako by je právě švihl bičem, a zmateně se rozhlíželi kolem. Zatímco se vzpamatovávali, Tom vystoupil a šel jim vyhodit zavazadla z kufru, aby mohli s Billem pokračovat dál v jízdě.
„Díky,“ zamumlal Gustav, když si od něj bral tašky, a Andrea ho na rozloučenou objala.
„Nemusím vám, doufám, říkat, abyste o dnešním spolucestujícím pomlčeli, že?“ zeptal se s úsměvem. Věděl, že jim to nemusel říkat, ale stejně se chtěl ujistit.
„Jasný,“ zahučel Gustav unaveně a začal se šourat k vile, v patách měl svou snoubenku.
„Tak můžeme zase vyrazit,“ prohlásil Tom, když se vrátil do auta. Zbytek cesty netrval ani půl hodiny, když zastavil před malebným domkem uprostřed malé vesnice, která byla plná sněhu. Tom ihned vylezl z auta a šel otevřít bránu, aby mohl vjet dovnitř, ale to už u ní stál tmavovlasý muž s bradkou a otevíral mu ji zevnitř. Prohodili spolu pár slov, než se Tom opět vrátil do auta a projel kolem Gordona na malý dvorek, kde zaparkoval pod prostou dřevěnou střechou.
„Tohle nebyl dobrý nápad,“ zamumlal Bill, když Tom vypnul motor.
„Nemáš se čeho bát,“ stiskl mu ruku a věnoval mu povzbudivý úsměv, který mu Bill nejistě opětoval, „uvidíš, že nakonec budeš rád, že jsi jel.“
„Je zajímavý, že ze setkání s tvou rodinou jsem nervóznější než před koncertem ve vyprodané hale,“ zasmál se Bill vynuceně.
„Nemáš jediný důvod,“ mrkl na něj Tom, než vystoupil z auta a vydal se ke kufru, aby vyndal jejich věci. Bill ještě chvíli váhal, ale nakonec také vylezl ven do čerstvého sněhu a šel Tomovi pomoct se zavazadly. Ten si ale samozřejmě nenechal pomoci, vše pobral sám a vydal se k domu. Gordon se mezitím někam vypařil, nejspíš aby nemusel pomáhat.
V předsíni kufry odložil a šel pozdravit svou matku, která byla podle otcova sdělení v kuchyni a myla nádobí. Billa, který za ním šel poslušně dovnitř, chytl za zápěstí a táhl ho za sebou, protože se bál, že mu jinak uteče. V kuchyni ho pustil a vydal se k tmavovlasé ženě, která stála zády k nim u kuchyňské linky a utírala talíře, a vlepil jí pusu na tvář.
„Ahoj, mami,“ pozdravil ji a ona ihned přestala utírat nádobí a zaměřila svou pozornost na syna, který se nad ní tyčil jako hora.
„Ahoj, zlato,“ usmála se na něj úsměvem tolik podobným tomu jeho, „aspoň jedno dítě se ke mně hlásí. Tvoje sestra je totiž zavřená nahoře a poslouchá nějakou písničku pořád a pořád dokola. Prý dneska vyšla, tak se může zbláznit, znáš ji. Člověk by řekl, že v devětadvaceti už bude mít rozum, ale ne, je pěkně zamilovaná do toho zpěváka. Mimochodem, nakonec přijela úplně sama, konečně se rozešla s tím troubou, a její kamarádka taky nakonec jela domů k rodině.“ Simone byla k nezastavení, když se rozpovídala, a tak jí Tom musel skočit do řeči, aby se konečně dostal ke slovu.
„To je všechno hezký, mami, ale já bych ti rád někoho představil.“ Simone si až teď všimla nervózně přešlapujícího Billa. „Mami, tohle je Bill.“
„Moc mě těší, Bille,“ usmála se na něj oslnivým úsměvem a natáhla k němu pravou ruku. Bill ji s úlevou přijal.
„Taky mě těší, paní Trümperová.“ Bill byl najednou zdvořilost sama, což byla pro Toma novinka, ale nestěžoval si.
„Říkej mi Simone, paní Trümperová je moje tchýně,“ zasmála se Simone a odložila utěrku, kterou svírala v levé ruce, na opěradlo židle u kuchyňského stolu.
„Dobrá, Simone,“ přikývl Bill a předvedl jí jeden ze svých amerických úsměvů.
„Jak jste se vy dva potkali?“ zeptala se Simone a oba ztuhli. Nebyla to historka, která se vypráví rodičům, a ani jednoho nenapadlo vymyslet si nějakou lež. Jeho matka se bez představy, jak to dělají ve VIP salonku berlínského klubu, po zbytek života obejde.
„No, ehm,“ začal Tom, ale naštěstí byl přerušen jekotem z patra.
„Tom je tady!“ Za chvíli se z chodby vyřítila vysoká hnědovlasá dívka a s roztaženou náručí se vrhla na Toma, div ho neporazila.
„Co se děje? Já myslel, že se teď věnuješ nějaký písničce,“ zasmál se a medvědí objetí jí opětoval.
„Abys věděl, tak mi spadl internet,“ našpulila pusu, když se od něj odtáhla a pečlivě si ho prohlížela, „pořád jsi mrňavej.“ Nebyla to pravda, Tom měl úctyhodný metr devadesát, Lucy ho převyšovala jen na podpatcích, asi proto je nosila pořád. Na rozdíl od jiných děvčat se svojí výškou netrápila, naopak na ni byla pyšná.
„Veronika říkala něco jinýho,“ rýpnul si Tom a s potěšením sledoval, jak zrudla vzteky.
„Děti, nebuďte nezdvořilé,“ upozornila je Simone.
„Oh, jasně, Bille, tohle je moje sestra Lucy. Lucy, tohle je Bill,“ představil je Tom a trochu s potěšením sledoval, jak jí klesla čelist.
„Co tady děláš?“ vypadlo z ní neurvale.
„Lucy!“ okřikla ji Simone bez váhání. Takhle se v její domácnosti s hosty nejednalo.
„Neříkal jsi, že bude ječet?“ zeptal se Bill a povytáhl jedno obočí. Na Lucy se díval, jako kdyby to byla časovaná bomba.
„To přijde,“ řekl Tom a zadíval se na Lucy, kterou mezitím napadlo zavřít pusu.
„Co tady děláš s ním?“ zavrtěla hlavou a ukázala na Toma. Ten si připadal trochu ublíženě a tak přešel k Billovi a chytil ho za pas.
„My se strašně milujeme a budeme se brát,“ zamrkal na ni nevinně a doufal, že Bill jeho vtip pochopí a nebude se na něj zlobit, že ho zatáhl do téhle rodinné šarády.
„Přesně tak,“ kývl Bill a hodil Tomovi ruku kolem ramen. Ten měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát, musel ji v tom ještě chvíli nechat, tím spíš, že Bill byl ochotný hrát s ním.
„Ha, ha, ha,“ uzemnila je Simone, která je na rozdíl od Lucy prokoukla, „běžte si radši vybalit, vy komedianti. A ty tu počkej, mladá dámo, očividně ti chybí slušné chování. Jak si to představuješ, takhle-“ Zbytek už Tom s Billem neslyšeli, protože Simone poslechli a šli si pro věci, které Tom nechal v předsíni.
„Já nejsem z cukru, můžu si nosit svoje kufry, Tome,“ začal Bill protestovat, když Tom opět popadl všechna zavazadla a vydal se s nimi do schodů.
„Ne, ty jsi tady host,“ řekl Tom udýchaně v půlce schodů, „pojď za mnou!“
Za chvíli už byli v Tomově pokoji, který byl až na konci dlouhé chodby nad schody.
„Promiň, že je to tu takový infantilní, ale od patnácti jsem tu nic nezměnil,“ pokrčil Tom rameny, když položil kufry k nohám postele.
„Vlastně je to docela roztomilé,“ ušklíbl se Bill, když si pokoj prohlížel, ale něco v jeho tváři napovídalo, že to nemyslel sarkasticky, ačkoliv to tak vyznělo.
Tomův pokoj nebyl velký, ale malý taky ne. U levé stěny stála obří manželské postel s prostým tmavě modrým povlečením, pod oknem pracovní stůl s kancelářskou židlí. Naproti posteli byla na stěně připevněná plochá televize a u stěny hned vedle dveří byly dvě velké skříně, které byly naštěstí většinu času prázdné, protože Tom měl skoro všechny věci v Berlíně. Billa ale očividně zaujalo něco úplně jiného.
Pod televizí stály ve stojanu dvě kytary, jedna černá elektrická a druhá světlá akustická, obě značky Gibson, a vedle nich stály klávesy.
„A já myslel, že to Gustav s tou tvojí všestranností přehání,“ usmál se Bill a lehce několika prsty pohladil hlavu elektrické kytary.
„Přehání. Stejně už moc nehraju, nemám na to moc čas,“ povzdychl si Tom. Každodenní hra na kytaru mu opravdu chyběla, ale během roku se musel věnovat škole, nebo na to se aspoň vymlouval. Ve skutečnosti ho spíš zklamalo, že je s Gustavem všichni vždycky odmítli, nikdo s nimi nechtěl spolupracovat, a on už toho měl prostě dost.
„Zahraješ mi něco?“ zeptal se Bill s úsměvem.
„Já ti nevím, ty prsty už nejsou, co bývaly,“ podrbal se Tom na hlavě. Ani nevěděl, co by mu zahrál.
„Nevymlouvej se,“ zamračil se na něj Bill a opatrně zvedl akustickou kytaru ze stojanu a vrazil ji Tomovi do ruky.
„Jsi strašně otravnej, víš to?“ protočil Tom oči, ale posadil se na postel, kytaru si položil do klína a začal ladit.
„Nejsem otravný, jsem vytrvalý,“ vyplázl na něj Bill jazyk a posadil se vedle něj.
„Vlastně jsem před pár měsíci napsal něco o nás, ale není to nic moc a omluv můj zpěv,“ řekl Tom zamyšleně a zvedl se, aby si došel pro trsátko, které měl uložené na stole.
„Myslím, že nebudeš horší než ti v DSDS,“ usmál se na něj Bill povzbudivě, když se vrátil vedle něj.
„Tak fajn,“ povzdychl si Tom a začal vybrnkávat první akordy.
„Hallo, Du stehst in meiner Tür.
Es ist sonst niemand hier, außer Dir und mir.
OK, komm doch erstmal rein, der Rest geht von allein.
In Zimmer 483.
Hier drinnen, ist niemals richtig Tag.
Das Licht kommt aus der Minibar.
Und morgens wirds hier auch nicht hell,
Willkommen im Hotel
Wir wollen nur reden
Und jetzt liegst du hier
Und ich lieg‘ daneben
Reden, reden…“
Tom se po celou dobu na Billa ani nepodíval, protože se bál, že se mu vysměje, ať už kvůli zpívání nebo textu, a tak se radši soustředil na struny pod svými prsty. Oči nezvedl, ani když dohrál poslední sloku, místo toho začal z hlavy kytary oprašovat neviditelná smítka.
„Gustav měl pravdu,“ promluvil Bill po chvíli, která se Tomovi zdála jako hodina, „opravdu umíš zpívat.“
„Díky,“ usmál se Tom, když se konečně odvážil Billovi podívat do obličeje.
„Ale máš tam jednu chybu.“
„Jakou?“ zděsil se Tom. Copak mu někde nevycházela slova do hudby? Nebo někde něco špatně zazpíval?
„Já jsem si nikdy nechtěl jenom povídat.“
autor: KarlaSka
betaread: J. :o)
