autor: Reginleif
Bill byl tak strašně moc unavený. Málem usnul nad učebnicí dějepisu, ale domů se mu nechtělo. Jeho rodiče se pořád hádali a on se nemohl soustředit na učení. Naštěstí měl ještě restauraci. Mohl se tam po zavíračce učit a vrátit se domů, až když už všichni ostatní budou spát. Do závěrečných zkoušek mu zbývalo už jen pár měsíců. Tentokrát to zvládne, musí to zvládnout. A pak půjde na vysokou.
Když se mu loni nepodařilo dostat na vysokou, byl skoro k neutěšení. Hodně plakal a z myšlenky na to, že bude muset další rok strávit doma, se mu dělalo špatně. Rodiče se k němu nechovali špatně, to vůbec ne. Jen se chovali tak špatně k sobě navzájem, že jejich neustálé hádky činily život s nimi nesnesitelným. Bill se rozhodl, že to letos zkusí znovu, stejně mu bylo teprve osmnáct. Bude se hodně učit a zvládne to.
Byl vděčný za možnost práce v rodinné restauraci. Rodiče mu navrhli, že takhle mohou ušetřené peníze za zaměstnance vložit na Billův studijní fond. Mladík věděl, že kdyby si to mohli dovolit, dali by mu vše, co potřebuje, i bez této dohody, ale přesto byl vděčný, že si na svoje vzdělání mohl vydělat a rodiče plnili svou část dohody.
Nebyli špatní, to Bill věděl. Měli ho rádi, to věděl také, ale už s nimi nemohl žít. Posledních pár let se mezi sebou jen hádali a on kvůli nim doma zažíval jen stres. Vlastně by ani nebyl moc smutný, kdyby se s nimi musel rozloučit. Letos by se mu to mohlo povést, cítil to. Hodně se izoloval, každý večer se mnoho hodin po zavření restaurace učil, a i když to znamenalo, že toho moc nenaspal, Bill byl sám se sebou spokojený. Tentokrát to zvládne.
Když se učil, světla stále svítila a Bill uvažoval, že si by si měl udělat něco k večeři. Vždycky se najedl, když skončil s prací do školy, aby se každý večer mohl těšit na něco pěkného.
Bill měl pocit, že zahlédl něco zvláštního, a zvedl oči, aby zjistil, že někdo stojí u dveří. Už zamykal, takže předpokládal, že je to jen někdo, kdo si prohlíží obchod a třeba přemýšlí, že by sem mohl zajít zítra. Zanedlouho však uslyšel zaklepání. Bylo už docela pozdě na to, aby si někdo myslel, že by ještě mohlo být otevřeno, ale také to mohl být někdo, kdo potřebuje pomoc, a tak Bill vstal a šel otevřít. Někdy sem přišli bezdomovci a prosili o zbytky nebo jídlo, kterému brzy končila trvanlivost, a Bill jim vždycky pomohl.
Když Bill otevřel, uviděl muže, který vypadal o několik let starší než on.
„Zdravím… Vím, že je už hodně pozdě, ale mohl bych jít dál?“ Zeptal se neznámý muž tichým hlasem. Zněl dost otřeseně, ale Bill netušil, co má dělat. Byl poněkud nejistý z toho, že by měl v tuto hodinu vpustit neznámého člověka dovnitř.
„Už je dávno po zavíračce, pane,“ řekl nakonec. Občas se stávalo, že se zákazníci snažili dostat dovnitř i po zavírací době, ale rozhodně ne tak pozdě v noci. Co když mu ten muž chtěl ublížit? Billa napadlo, že rodiče možná měli pravdu, když mu říkali, že zůstat v noci sám v obchodě může být nebezpečné. Co kdyby ho někdo sledoval a zjistil, že je tam úplně sám?
Když se však na cizince podíval zblízka, přesvědčil se, že mu vůbec žádné nebezpečí nehrozí. Naopak, vypadalo to, že by se tomu muži pomoc opravdu hodila. Jeho oblečení bylo čisté, ale působilo pomačkaně a nedbale. Vypadal opravdu vyčerpaně a výraz v jeho tváři svědčil o tom, že pravděpodobně trpí velkou duševní nebo fyzickou bolestí, a Bill zalitoval svých slov. Ten muž měl nejspíš důvod, proč se tu objevil tak pozdě a třeba opravdu potřeboval pomoc.
„Prosím, cokoli, co najdeš, bude stačit. Klidně ti hned zaplatím za instantní polívku, pokud je to všechno, co máš,“ řekl neznámý host. Když se mírně pohnul a světlo osvětlilo jeho obličej, Bill si všiml, že kůže kolem cizincových očí je zarudlá. Nedokázal říct, co se mu stalo, ale vypadalo to vážně.
Bill byl té noci tak vyčerpaný, že stěží dokázal udržet oči otevřené. Chtěl se už jen doučit a jít spát, ale nemohl toho muže nechat umřít hlady. Opravdu vypadal, že potřebuje teplé jídlo a trochu lidského soucitu.
„Pojďte dál,“ řekl chlapec a o krok ustoupil, aby mohl muž vstoupit dovnitř. „Sedněte si, kam chcete, a já se podívám, co vám můžu nabídnout,“ řekl.
„Děkuji,“ vydechl muž a posadil se ke stolu. Zdálo se, že se mu nad myšlenkou na to obyčejné jídlo strašně ulevilo a že je tak zničený, když se posadil na židli, že měl Bill dobrý pocit z toho, že nakonec souhlasil s tím, že mu něco připraví, a dokonce se cítil lehce provinile při myšlence, že zpočátku odmítl.
„Něco k pití?“ Zeptal se mladík, aby mu čekání na jídlo trochu zpříjemnil.
„Ne, díky,“ řekl muž. „To jsou tvoje knihy?“ Zeptal se, když si všiml hromádky studijních materiálů na vedlejším stole.
„Ano, pane. Snažím se dostat na vysokou. Tohle místo patří našim, a tak se tu po zavíračce často učím,“ vysvětlil Bill. „Teď vám půjdu něco připravit.“
Bill šel do kuchyně. Rozpálit jednu plotýnku a umýt talíř by musel stejně, až by si dělal večeři sám pro sebe, takže v tom neviděl problém, ale neměl tušení, co uvařit. Ten muž vypadal, že by potřeboval něco sytého, a Bill mu nechtěl nabídnout jen obyčejné nudle. Většina masa a ryb byla zmražena, nebo jim je ráno vozili čerstvé, ale vzpomněl si, že si na svoji večeři schoval trochu nahrubo nakrájené slaniny. Nebylo jí sice moc, ale nejspíš by ji dokázal doplnit zeleninou, těstovinami a smetanou, čehož měl k dispozici více než dost.
Mladík si odhrnul dlouhé černé vlasy dozadu, než se pustil do vaření, aby mu nepadaly do obličeje. Vodu v hrnci přivedl k varu, pánev postavil na plynový sporák a brzy se slanina nakrájená na kostky škvařila ve vlastním tuku. Billa vaření bavilo, i když si ho jako povolání nevybral. S potěšením krájel zeleninu najemno, špagety vařil sedm minut al dente a omáčku dozdobil pořádnou dávkou smetany. Doufal, že to cizinci bude chutnat, vypadalo to dobře a bylo toho dost.
Bill položil na stůl, u kterého muž seděl, dva hezky naservírované a plné talíře. „Doufám, že vám nebude vadit, když se najím s vámi, taky jsem ještě nevečeřel,“ řekl. Přinesl muži také plechovku piva a sám si vzal něco nealkoholického. „Jestli nemáte rád pivo, můžu vám přinést víno,“ nabídl mu.
„Díky,“ bylo jediné, co muž řekl, a Billovi se zdálo, že v jeho očích zahlédl jednu nebo dvě slzy.
Bill seděl naproti druhému muži a lehce se usmíval, jako by mu to mělo dodat tolik potřebnou sílu. „Proč nejíte, je v tom něco, co vám nechutná?“ Zeptal se, když viděl, že se muž nedokopal k tomu, aby jedl.
„Vypadá to lákavě… Jen jsem čekal, až začneš,“ řekl cizinec. Bylo to tak zvláštně hřejivé, že ten člověk očividně umíral hlady, ale přesto chtěl být co nejmilejší. Na takový typ lidí nebyl Bill zvyklý, ať už to byli jeho rodiče, nebo zákazníci restaurace.
Mladík si strčil sousto do úst a starší začal jíst také. „Tak co říkáte“ Zeptal se Bill, jelikož ho zajímalo, jestli jeho hostovi chutná.
„Je to skvělý… moc ti děkuju. Jak se jmenuješ?“
„Bill,“ řekl teenager a ulevilo se mu, že se prvotní rozpaky rozplynuly, když spolu začali mluvit. „A ty?“
„Já jsem Tom. Omlouvám se, že jsem sem takhle vtrhl, ale bylo to jediné místo, kde se ještě svítilo,“ vysvětlil muž a lehce sklopil zrak.
„Kdybys potřeboval pomoct, můžeš přijít znovu, obvykle se tu učím až do noci. Bydlíš někde poblíž?“ Zeptal se Bill a napadlo ho, že by rád tomuto milému muži pomohl.
„Kdysi ano,“ řekl Tom, ale zdálo se, že je to pro něj bolestná vzpomínka.
„Kde bydlíš teď?“
„Nikde. Já… v pondělí jsem odešel z domu,“ odpověděl Tom a Bill si spočítal, že to jsou už tři dny. „Bylo to pro mě nebezpečné. Jeden kamarád mi nabídl, že mě na pár dní vezme k sobě, ale než zítra nasednu na vlak, abych se k němu dostal, nemám kam jít a nemám moc na útratu, pokud si chci koupit jízdenku. Proto jsem přišel tak pozdě. Doufal jsem, že se najde něco, co zbylo, co bych si mohl za menší sumu vzít.“
„Jsi si jistý, že ti nehrozí nebezpečí? Mám zavolat policii?“ Zeptal se Bill. Chápal ho víc než většina ostatních lidí. I jemu jeho domov nepřipadal bezpečný, ale zdálo se, že Tom je na tom hůř, protože když o tom mluvil, třásl se.
„Ne… ne, díky. Jsem v pořádku. Odjel bych z města dřív, ale až na pár velmi drahých jízdenek měli plno…“ řekl muž, když s chutí dojedl a lokl si piva. „Myslím, že teď už to bude lepší. A proč ty jsi tady tak pozdě?“ Zeptal se.
„No… tak trochu sem utíkám před vlastní rodinou. Doma se nemůžu na učení soustředit. Doufám, že budu moct jít brzy na vysokou a opustit tohle místo,“ řekl Bill, ale pak si pomyslel, že to, co Tom prožívá, je asi mnohem vážnější, a cítil se špatně. „Já… omlouvám se, prožíváš toho tolik a já… nechtěl jsem být netaktní.“
„Nejsi netaktní,“ řekl Tom. „Už jsem potkal dost netaktních lidí… můj brzy bývalý manžel je jedním z nich,“ vysvětlil s trpkým úsměvem.
„To od něj utíkáš?“ Zeptal se Bill. Bylo zvláštní, jak ho tahle noc přiměla k tomu, aby si s tím cizincem otevřeně povídal, a jak se zdálo, Tom byl velmi ochotný s ním mluvit. Tito dva navzájem zcela cizí lidé se zřejmě této podzimní noci svým způsobem spojili.
„Ano. Tentokrát nadobro. Ale dokud se mi nepodaří pár věcí zařídit, jsem docela sám a chudý,“ řekl muž. „Alespoň se už necítím jako slaboch.“
„Myslím, že jsi silný člověk, když jsi ho dokázal opustit,“ snažil se Bill Toma povzbudit, ale ve skutečnosti cítil k tomu muži upřímný obdiv, že se mu podařilo utéct z toho násilnického domova.
Tom se usmál a tentokrát to vypadalo upřímně. „Už se připozdívá. Měl bys jít domů a vyspat se. Byl jsi ke mně velmi laskavý, Bille.“
Mladík se usmál. Necítil se vůbec laskavě, stejně toho moc neudělal. „Každý by na mým místě udělal totéž,“ řekl a lehce se začervenal. Všiml si, že Tom vytáhl peněženku, a něžně ho zastavil. Nemohl si vzít peníze od někoho, kdo hladověl jen proto, aby si mohl dovolit jízdenku pryč odsud. „Měl by sis nechat peníze na jízdenku a najít si nějaké místo v hostelu. Znám jeden u náměstí, je to deset minut odsud a je levný.“
„Ne, ne… prosím, dovol mi zaplatit. Přišel jsem sem takhle pozdě, vyrušil tě při učení a ty jsi mi nabídl jídlo a pohodlí. Už jsem včera a předevčírem přespal venku, zvládnu to.“
Bill zavrtěl hlavou a stále se lehce usmíval. „Nemusíš mi nic platit, stejně bych si něco pro sebe uvařil. Jen se prostě stav a dej mi vědět, jak se ti daří, nebo se ozvi, kdybys něco potřeboval.“
Tom si zapnul zimní bundu. „Příště přijdu jako zákazník,“ slíbil. „Děkuju ti, Bille,“ řekl nakonec. „Ani nevíš, jak moc jsi mi dnes večer pomohl. Už bych měl jít. Můžeš mi zadat ten hostel do aplikace na mapách? Myslím, že si můžu dovolit zaplatit si ho na jednu noc,“ požádal ho Tom a podal Billovi svůj telefon.
„Jasně,“ řekl Bill a vzal Tomův mobil, aby nastavil navigaci na tu adresu.
„Díky za všechno, Bille,“ řekl starší muž a odvážil se vzít mladíkovu ruku do své, což bylo gesto, které Bill s radostí přijal. „Brzy se zase uvidíme.“
„Počkej!“ Vykřikl Bill, když se Tom chystal odejít. Odešel pro něco do kuchyně a vrátil se, aby Tomovi podal malý bílý balíček.
„Co je to?“ Zeptal se starší muž.
„Jen sušenka jako dezert,“ řekl mladík, a pak na balíček přilepil lísteček. „A tohle je moje telefonní číslo, kdybys něco potřeboval,“ vysvětlil a tvář se mu rozzářila starostlivým úsměvem.
„Okay… děkuji, Bille,“ řekl Tom se stejně něžným výrazem. Bill ho sledoval, jak odchází ze dveří, a postavil se k oknu, aby mu zamával. Muž mu zamával nazpět a mladík se na něj díval, dokud se neztratil v dálce, a doufal, že udělal vše, co mohl, aby tomu milému cizinci udělal tuhle těžkou noc trochu snesitelnější a že se jejich cesty znovu zkříží.
autor: Reginleif
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
