autor: elvisfan
Bill pomalu otevřel oči a převalil se na záda. Protřel si oči a několikrát zamrkal, aby si přivykl na tmu. Když se posadil a rozsvítil lampičku vedle postele, uvědomil si, že se cítí velmi odpočatý, odpočatější než za poslední dny. Což bylo samozřejmě způsobeno tím, že se poprvé po několika dnech pořádně vyspal.
Zvedl telefon a nejprve zjistil, že spal skoro šest hodin, a pak uviděl svou oblíbenou fotku s Natalií, nejlepší kamarádkou už od střední. Byla nadšená, že se jí konečně ozval, protože od té doby, co se mu vybil telefon, neměla tušení, kde je a jestli je v pořádku. Ujistil ji, že je v bezpečí, ale odmítl říct, kde přesně je. Jak znal Natalii, za pár minut by byla u Tomových dveří, aby se sama ujistila, že je její kamarád opravdu v pořádku. Bill Toma moc dobře neznal, ale byl si jistý, že by nebyl moc nadšený dalším narušením svého života.
U nohou postele stále ležela hromádka jeho čistého oblečení a červené tričko a modré džíny, které si oblékl, ho hřály a božsky voněly. Rozhodl se, že boty si obouvat nebude a zahýbal prsty na hebkém koberci, než zamířil do koupelny, aby si trochu upravil vlasy. Prohlédl si svou kosmetickou taštičku a s rostoucím pocitem strachu otevřel vnitřní kapsu. Vytáhl depresivně malý štos bankovek a přepočítal ho.
Dvacet sedm dolarů.
To bylo všechno, co mu zbylo z kapesného, které dostal pouhý den předtím, než ho vyhodili z domova. To bylo všechno, co mu zbylo.
Dvacet sedm dolarů mu dlouho nevydrží.
Strčil bankovky zpátky do kapsy a podíval se na oční linky a řasenku, které posledních pár dní zanedbaně ležely v tašce. Jelikož neměl kam jít, maximálně tak na lavičku v parku, neviděl důvod, proč se líčit. A teď, když netušil, kam půjde, až se navečeří, v tom stále neviděl žádný smysl.
Ale viděl smysl ve večeři, pomyslel si, když si přitiskl ruku na kručící žaludek.
***
Bill se díval na večerní zprávy a okusoval poslední kousek pizzy. Koutkem oka zahlédl, jak na něj Tom občas pohlédne z opačného konce pohovky. S povzdechem hodil kůrku zpátky do krabice a otočil se k Tomovi.
„Asi chceš vědět, proč je ze mě najednou bezdomovec,“ řekl.
„Do toho mi vážně nic není,“ odpověděl Tom a vypadal nesvůj. „Ale na druhou stranu… celý víkend jsi bydlel v mojí garáži.“
Bill se váhavě usmál. „A koupil jsi mi pizzu.“
Tom si prohlížel poslední kousek. „Jo, myslel jsem, že mám velký hlad,“ usmál se. „Měl jsi z ní víc než já.“
Billův úsměv se vytratil. „Má to svůj důvod,“ řekl tiše a rukama šmátral v klíně. „To proto mě máma s tátou vyhodili.“
Tom se zasmál. „Protože máš velký hlad?“
„Ne,“ odtušil Bill. „Protože jsem těhotný.“ Pomalu zvedl hlavu a viděl na Tomově tváři zjevné překvapení. „To je skvělej způsob, jak udělat svůj coming out, co?“
Tom neodpověděl, chtěl nechat Billa vyprávět svůj příběh.
„Nemůžu uvěřit, že nikdy neměli aspoň podezření, víš?“ Bill protočil očima. „Myslím, že to prostě popírali. Mít homosexuálního syna opravdu nezapadá do jejich představy o dokonalé rodině a těhotný homosexuální syn… no.“ Rozhlédl se po Tomově obývacím pokoji a pokrčil rameny. „Tady vidíš, jak dobře to celé dopadlo.“ Střelil po Tomovi pohledem a jeho čelo se nakrčilo. „Vím, co si asi myslíš,“ vyhrkl náhle. „Že jsem jenom nějaká děvka, která si zašukala a otěhotněla.“
Tom se zamračil. „Nic takového si nemys…“
„No, já takový nejsem,“ přerušil ho Bill. „Byl to jeden chlap. Vždycky to byl jenom jeden chlap a ten říkal…“ oči se mu zalily slzami a jeho brada se zachvěla. „Řekl, že mě miluje,“ zakňučel. Vzal si kapesníčky, které mu Tom nabídl, a otráveně si otřel tváře. „Bože, chtěl bych prožít aspoň jeden den, aniž bych kurva brečel,“ odfrknul si. „Zlomené srdce a těhotenství je smrtelná kombinace, Tome.“
„To si umím představit,“ odpověděl Tom.
„Ne,“ zavrtěl Bill hlavou. „To opravdu neumíš.“ Zhluboka se nadechl a mezi prsty zkroutil vlhký kapesníček. „Vždycky jsem nesnášel matematiku,“ řekl. „Všechny druhy matematiky. Já jí prostě… nechápu. Doučování, speciální hodiny… Sotva jsem přes matematiku prolezl až do dvanácté třídy. A letos to byla ta nejtěžší hodina, jakou jsem kdy měl.“ Podíval se na Toma a viděl, jak ho náhlá změna tématu zmátla. „Ale pan Jost byl asi nejhodnější učitel, jakého jsem kdy měl. Rozhodně mi vysvětloval věci víc než ostatní. Ale můj mozek to pořád nedokázal pochopit, takže… jednou mě nechal po vyučování. Prošli jsme krok za krokem můj domácí úkol… a nabídl mi, že mě bude po škole doučovat.“
Slyšel prudké nadechnutí a viděl, jak Tom zúžil oči, když mu došel význam jeho slov.
„Začal…“ přivřel oči. „Pořád mi říkal… jak moc mě má rád. Jak ho mrzí, když vidí, že se tak moc trápím v jeho hodinách, zatímco všechny ostatní předměty zvládám bez problémů.“ Odmlčel se, protože se jeho oči znovu zalily slzami. „Doučoval mě tři dny v týdnu a… jednoho dne mě políbil. Říkal, že si prostě nemohl pomoct.“ Odfrknul si a otřel si vlhké tváře. „Pak už jsme se líbali víc, než pracovali na mých úkolech,“ zasmál se zničeně. „Přesto jsem vždycky jako zázrakem dostal Áčko.“
Vyhýbal se Tomovu pohledu, protože věděl, že v něm uvidí jen lítost nebo odpor, a nechtěl vidět ani jedno z toho. Zvedl kůrku pizzy, kterou před chvílí odhodil, a zakousl se do ní.
„Nejsem hloupý,“ řekl nakonec. „Věděl jsem, co se nakonec stane, a chtěl jsem to. Chtěl jsem ho. A prohrál jsem…“ polkl náhle mdlou kůrku pizzy, když mu začaly znovu téct slzy. „O panictví jsem přišel na stole ve sborovně.“
Tom podal chlapci další kapesníčky, a pak odnesl prázdnou krabici od pizzy do garáže, aby měl čas se uklidnit. Slyšel Billovy žalostné vzlyky, tlumené kapesníčky, a poté, co nalil sklíčenému mladíkovi další sklenici coly, popadl pivo pro sebe.
„Koupil mi mobil,“ pokračoval Bill, jakmile se Tom vrátil na pohovku. „Jeho číslo měl jen on. Volal mi, kdykoli mě chtěl vidět, a scházeli jsme se. Někdy to bylo prázdné parkoviště, jindy hotelový pokoj. Občas mi psal esemesky, že se mu stýská nebo že chce jen vědět, jak se mám. Bylo snadné se do něj zamilovat,“ vysvětlil. „A já se zamiloval, tak kurevsky moc. Jednou mě dokonce vzal na rande,“ usmál se při jedné z mála svých šťastných vzpomínek.
„Šli jsme na večeři do takového malého japonského podniku na druhé straně města, kde nás nikdo nemohl znát,“ zachichotal se. „Snažil se mě naučit používat hůlky. A potom jsem chtěl jít k němu domů. Připadalo mi to tak nějak… laciné, víš? Vždycky jsme se scházeli někde v hotelovém pokoji nebo v jeho autě na nějakém opuštěném parkovišti. Říkal, že jeho byt je díra a že se stydí mě tam vzít. Až když to všechno prasklo, zjistil jsem, že je ženatý.“
Tom se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Kretén.“
„A víš, že pořád netuším, jak se o nás lidi dozvěděli?“ řekl mu Bill. „Jednou ráno mě zavolali do kanceláře a David tam byl taky a… věděli to. Nějak to zjistili. Zavolali mým rodičům, mě vyloučili ze školy a Davida vyhodili. A část mě…“ kousl se do rtu. „Nějaká moje hloupá část si myslela… že bychom pak mohli být spolu veřejně. Tak jsem mu zavolal… a on mi řekl o své ženě,“ polkl vzlyk. „Říkal, že mu odpustila a že odjíždějí z města a já jsem… já jsem jen chyba, kterou udělal, a nechce se mnou mít nic společného.“
Bill se neobtěžoval utírat si slzy, které mu teď volně stékaly po tváři. Přitáhl si do klína polštář a pevně ho objal. „Miloval jsem ho, Tome,“ vzlykl. „A on říkal, že mě taky miluje… a pak mě opustil.“
Tom sevřel čelist a podivil se nad tím, jak ho najednou popadl vztek. „Ví, že jsi těhotný?“
Bill přikývl. „Nebral mi telefon, tak jsem mu to nakonec řekl jen do hlasové schránky.“ Položil si bradu na kolena a vzlykl. „Zavolal mi zpátky a byl strašně naštvaný. Říkal, že to není jeho!“ Rozplakal se. „Říkal, že jsem… že jsem odpad, který jde nejspíš s každým, kdo si řekne, a že nejspíš ani netuším, čí to dítě je!“ S vykulenýma očima zíral na Toma. „A to není pravda, Tome! On je jediný, s kým jsem kdy byl! Vím, že je jeho! Nelžu!“
Bill se schoulil do klubíčka, objal si rukama nohy a vzlykl do kolen. Něžná, konejšivá ruka se dotkla jeho zad a on se okamžitě omotal kolem vyděšeného Toma a nekontrolovatelně se mu rozvzlykal do krku.
„Bille, nic z toho není tvoje vina,“ řekl mu Tom tiše. „Prostě tě jen využil.“
Bill si popotáhl. „Ale… já… jsem to dovolil,“ zakňučel. „Já jsem to všechno dopustil.“
„Protože sis myslel, že mu na tobě záleží,“ odpověděl Tom. „Dokonce, že tě miloval.“ Cítil na krku Billovy vlhké slzy i teplý dech a nikdy v životě se necítil tak nepříjemně. Pokusil se mladšího chlapce konejšivým způsobem poplácat po zádech. „Bille, prosím tě, uklidni se, ano?“
Bill zakňučel, popotáhl si a několikrát se zhluboka nadechl, postupně si uvědomoval, v jaké je situaci. Prakticky na Tomovi ležel, obličej měl zabořený do staršího muže a rukou se držel Tomových dlouhých vlasů, jako by to bylo záchranné lano.
„Panebože,“ Bill se rychle posadil a odsunul se od Toma. „Strašně mě to mrzí.“ Zabořil si obličej do dlaní. „Bože, já tě ani neznám a prostě… jsem na tebe všechno vybalil.“ Podíval se na Toma skrze prsty. „Vážně mě to mrzí.“
„To je v pohodě,“ ujistil ho Tom. „Každý se občas potřebuje někomu svěřit.“
***
Bill seděl u kuchyňské linky, psal si s Natálií, pochutnával si na několika plátcích rajčat posypaných solí a občas pohlédl na muže stojícího u lednice. Tom se skláněl nad pultem, něco si zapisoval a Bill byl poněkud zvědavý, co dělá.
Oknem nad vchodovými dveřmi viděl, že se právě začíná stmívat, a i když netoužil po tom, aby ho Tom donutil odejít, doufal, že mu zbude trochu denního světla, až zamíří do parku.
Nakonec Tom hodil pero zpátky do šuplíku, vstal a strčil si kus papíru do kapsy. Když viděl, že Bill dojedl svačinu, odložil talíř do dřezu a popadl klíčky od auta.
„Pojď, trochu se projedeme,“ řekl tajemně a zamířil ke dveřím garáže.
Než Tom řekl cokoli dalšího, dojeli na konec ulice a Bill cítil, jak se mu svírá srdce, když Tomovi sděloval pokyny, které si vyžádal. Zanedlouho zastavili před velkým domem z červených cihel v jedné z bohatých městských čtvrtí.
„Moje auto je pryč.“ Zadíval se Bill z okna na své obvyklé parkovací místo. „Zbavili se mého auta.“ Posadil se, zavřel oči a potlačil nutkání plakat. „Tome, tohle není dobrý nápad.“ Otočil se na muže za volantem. „Vím, že to myslíš dobře, a vážím si toho, ale znám svýho tátu. Do tohohle domu mě zpátky nepustí.“
Tom jen vypnul motor, otevřel dveře a Bill s hlubokým povzdechem otevřel ty své. Tom počkal na konci chodníku před domem a společně zamířili ke vchodovým dveřím. Tom zazvonil a Bill sklonil hlavu, zatímco čekali. Když se dveře otevřely, se slzami v očích vzhlédl.
„Ahoj, mami.“
„Bille!“ Simone Trümperová byla očividně překvapená, že vidí svého syna. „Co tady děláš?“
Tom spolkl vztek nad absurditou té otázky a zdvořile si odkašlal.
„Paní Trümperová?“ Začal. „Já jsem Tom Kaulitz. Omlouvám se, jestli vás s vaším synem nějak rušíme, ale doufám, že bychom mohli jít dál.“
„No… já ne…“ Simone se mu rychle podívala přes rameno. „Asi ano,“ přikývla. „Ale budete to muset trochu urychlit. Nechci naštvat svého manžela.“
Stáli těsně u dveří a Simone si nervózně pohrávala s koncem rukávu. V domě bylo ticho a Bill předpokládal, že otec je ve své pracovně, ale necítil potřebu se ptát.
„Madam, uvědomuji si, že mě vůbec neznáte a že je to všechno asi hodně divné,“ začal Tom. „Ale jen jsem chtěl, abyste viděla, že Bill je v pořádku od té doby, co jste… co odešel.“
Tom v Simonině tváři zahlédl záblesk smutku, než na svého syna obrátila tvrdé chladné oči. Bill se v její přítomnosti prakticky krčil a odmítl se jí podívat do očí.
„Chápu,“ odpověděla nakonec Simone. „No, děkuji, že jste se o něj postaral.“
„Oh, je u mě teprve od dnešního rána,“ odpověděl Tom. „Předtím spal v parku.“ Podíval se na chlapce vedle sebe a položil mu jemně ruku na rameno. „Ale v dohledné budoucnosti u mě zůstane.“
Bill tiše zalapal po dechu, jeho hnědé oči se zahleděly do Tomových, hledaly a neviděly žádný náznak neupřímnosti.
„Jen mě napadlo, že byste možná ráda poznala člověka, u kterého bude váš syn bydlet.“ Tom vylovil z kapsy kus papíru a natáhl ho směrem k Billově matce. „To je moje jméno, adresa a telefonní čísla,“ vysvětlil. „Na mobil i na pracovní telefon. Billovo číslo určitě znáte,“ usmál se. „Klidně se kdykoli ozvěte, nebo klidně přijďte na návštěvu,“ vyzval ji.
„Ano, já… děkuju,“ vykoktala Simone. „Jsem ráda, že on a jeho… jsem ráda, že bude v bezpečí.“
„Simone!“
Simone tiše zalapala po dechu a ohlédla se přes rameno.
„Už jdu, drahý,“ zavolala zpátky. „Prosím,“ podívala se prosebně na své návštěvníky. „Musíte jít.“
„Potřebujeme vzít Billovy věci,“ připomněl jí Tom.
„Samozřejmě.“ Simone máchla pěstěnou rukou směrem k točitému schodišti. „Jen… prosím, buďte rychlí.“
Bill Toma zavedl nahoru do svého pokoje a zíral na Toma, když zavíral dveře.
„Máš kufr?“ Zeptal se Tom, když očima prohledával prostorný pokoj. „Nebo dva?“
„Jo, mám kufr.“ Bill na něj chvíli zíral. „Tome, ty… to myslíš vážně? Necháš mě u sebe?“
„Jo, nechám,“ přikývl Tom. „Bille, nemáš kam jít. Nemohl bych v noci spát při pomyšlení na tebe… jak ležíš na nějaké lavičce v parku nebo tak něco. Jsem v pozici, kdy ti můžu pomoct, a chci to udělat, pokud mi to dovolíš.“
Bill se kousl do rtu, oči se mu zalily slzami a pomyslel si, že tohle je možná to nejhezčí, co mu kdy, kdo řekl.
„Nemůžu tě samozřejmě nutit,“ řekl mu Tom. „Já… klidně tě hodím do azyláku nebo kamkoliv jinam, jestli to pro tebe bude takhle lepší.“
Bill zavrtěl hlavou a setřel si vlhké stopy na obličeji.
„Děkuju,“ zašeptal.
Tom se na něj usmál. „Nemáš zač.“
Každý z nich popadl ze skříně kufr a rychle sbalili zbytek Billova oblečení, šperky a jeho, podle Tomova názoru, dost velkou sbírku líčidel. Když se vrátili ke schodům, zaslechli odněkud zdola rozzlobený křik.
„Já ho v tomhle domě nechci, Simone!“
Simonin hlas byl tichý, a když scházeli ze schodů a vycházeli z domu, nedokázali rozeznat, co říká.
autor: elvisfan
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
