autor: PixieGirl
Saving Me
Show me what it’s like
To be the last one standing
And teach me wrong from right
And I’ll show you what I can be
Say it for me
Say it to me
And I’ll leave this life behind me
Say it if it’s worth saving me
Ukaž mi jaký to je,
Být ten poslední, který stojí
A nauč mě to špatný ze správnýho.
A já ti předvedu, co můžu být
Řekni mi to
A já nechám tento život za sebou
Řekni, jestli má cenu mě zachraňovat
Saving Me, Nickelback
Tom měl pocit, jako by ho někdo zradil. Skutečnost, že to s ním doktor Shown právě… vzdal, bolela víc, než si Tom dokázal připustit. Okay, nespolupracoval tak, jak by měl, ale Shown měl být profesionál. Dostával za to docela slušné peníze. Tomovi rodiče mu platili i za pouhé hodinové mlčení dvakrát týdně, protože to nebylo tak, že by jim Tom řekl, co se během sezení odehrává. Většinou šlo jen o zdvořilé povídání o Tomově školním životě. Shownovi trvalo asi rok, než Toma přiměl reagovat víc než jen přikyvováním nebo krčením ramen. Když se to Shownovi podařilo, trvalo mu tři roky, než Toma přiměl, aby mluvil sám, a nejen odpovídal na otázky. Ale ani po osmi letech, kdy se s tím chlapcem vídal dvakrát týdně bez výjimky, se mu nepodařilo Toma přimět, aby mluvil o tom, proč ho musí navštěvovat.
Tom se tedy cítil zrazený. Neodmítal o tom mluvit proto, že by neměl doktora Showna rád. Myslel si, že mezi nimi vznikla jakási forma přátelství. Bylo to jediné, které Tom měl, a vážil si ho. A teď seděl v místnosti, která byla vedle doktora Showna. Doktora, který vládl této místnosti, viděl jen párkrát, byl docela nový. Jmenoval se… Trümper, pokud Tom dobře slyšel, a měl syna jménem Bill. Tom ho vídal ve škole skoro denně, ale nikdy mu nevěnoval moc pozornosti. Vždycky byl obklopen svými třemi nejlepšími kamarády a všichni vypadali, že nemají žádné starosti ani problémy. Třikrát – ano, Tom to počítal – kolem něj Bill prošel, když šel za Shownem, a třikrát – a Tom si pamatoval přesné datum každého z nich – se na Toma usmál. Důvod, proč ty úsměvy pro Toma tolik znamenaly, byl naprosto jednoduchý: Už se na něj skoro nikdo neusmíval.
Vlastně to byla jeho chyba. Sám se měl usmívat častěji. Taky měl trochu víc mluvit. Teď když mu bylo osmnáct, už celý měsíc, si najít někoho, s kým by mohl strávit jednu noc, bylo o něco snadnější, než když byl nezletilý. Ale tyhle akce na jednu noc nebyly zrovna o mluvení. Pusu sice používal, ale ne k produkci slov. A to Tomovi vyhovovalo. Ale v hledání skutečných přátel mu to bylo k ničemu.
„Ahoj, Tome,“ uslyšel někoho říct. „Jmenuji se Gordon. Je mi líto, že jsi musel čekat. Začneme, dobře?“
Takže ten doktor chtěl, aby ho Tom oslovoval křestním jménem.
Prostě skvělý.
~*~
Tom nemohl uvěřit, že skutečně sedí jen pár metrů od Billa. Černovlasý kluk zasmradil celou místnost svým lakem na nehty a pobrukoval si nějakou protivnou melodii. Tom skoro litoval, že přišel tak brzy, protože teď už bylo trapné odejít. Jeho sezení mělo začít za deset minut, takže si řekl, že těch deset minut bude předstírat, že ten druhý kluk neexistuje.
Ano, líbilo se mu, když se na něj Bill usmíval. Cítil se pak normálně. Ale tohle bylo prostě směšné, sedět v místnosti s někým, jehož jméno znáte, ale přesto mezi vámi vládne ticho. Respektive ne úplné ticho, jelikož si Bill pobrukoval.
Vlastně ne, zpíval… Teď už totiž otevíral ústa.
Tom si slyšitelně povzdechl a opřel hlavu o zeď. Jeho první sezení s Billovým tátou bylo skoro stejně tiché jako tahle chvíle s Billem, jelikož Gordon se zdál být poněkud odhodlaný přimět Toma mluvit o tom, co se mu stalo. Neptal se na školu ani na to, jakou hudbu má rád. Jen se neustále vyptával, proč si Tomovi rodiče myslí, že je nejlepší, aby navštívil nějakého odborníka, proč o tom nechce mluvit a proč to vypadá, že se Tom cítí kvůli něčemu provinile.
Tom si povzdechl, když si vzpomněl na všechny ty otázky. Nebylo to tak, že by to Gordon už nevěděl. Shown to rozhodně věděl. Četl policejní zprávu a slyšel, co říkali lékaři. Tak proč o tom musel mluvit, vždyť už to věděli. Nemohli mu prostě dát nějaké léky, aby zapomněl? Stejně to bylo přesně to, co chtěl.
„Ty jsi Tom, že?“
Tom si znovu povzdechl. Neměl zrovna náladu na povídání. „Jo,“ odpověděl jednoduše a doufal, že jeho tón napoví, že nemá chuť si povídat.
„Skvělý. Já jsem Bill.“
Já vím. „Mm – hm.“
„Víš, ehm… sedím hned za tebou v hudebce…“
Vážně?
„Vždycky vypadáš stejně znuděně jako já. Ale na kytaru hraješ skvěle,“ řekl Bill. Tom se na něj nedíval, ale poznal, že mu na tváři hraje úsměv. „Slyšel jsem tě hrát jen párkrát. Jak dlouho už hraješ?“
Bylo to divné. Billův hlas byl tak upřímně zvědavý, že Tomovi připadalo nemožné být naštvaný. Zvedl hlavu, aby se podíval Billovi do tváře, a zjistil, že se nemýlil. Na Billově tváři opravdu hrál úsměv. „Docela dlouho,“ podařilo se mu odpovědět.
„To je skvělý. Nikdy jsem v sobě nenašel dost trpělivosti, abych se skutečně naučil hrát na nějaký nástroj. Proto jsem se spokojil jen se zpěvem a hezkou tvářičkou. Ne, dělám si legraci, chtěl jsem tím říct, že po první zkoušce make-upu jsem si řekl, že to vypadá docela dobře, a začal jsem si ho dělat denně. Zvláštní, jak tyhle věcí chodí, co? Každopádně ten make-up některý moje kamarády dost vyděsil, ale díkybohu ti nejlepší mi zůstali. Vždyť kdo by přežil něco tak příšernýho, jako je škola, bez kamarádů? Některý jsem prostě omrzel, protože když začnu mluvit, je fakt těžký mě zastavit. Mluvení je pro mě prostě něco naprosto přirozenýho a já… Zase melu. Skvělý, Bille. Báječný. Okay, teď zmlkni. Okey, už mlčím, promiň.“
Tomovi se z rychlosti Billových slov zatočila hlava. Druhý chlapec zrudl a schoval se za módní časopis. Když byli asi dvě minuty potichu, Bill si začal znovu broukat tu melodii. Teď když se do ní pořádně zaposlouchal, už mu nepřišla tak otravná. Vlastně tu písničku znal z rádia, jen si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje. Nebyla to písnička, která by se mu normálně líbila, ale broukaná… počkat, Bill už si zase zpíval… takhle potichu se to dalo vydržet.
„Oh, Tome, ty už jsi tady. No, to je dobře, já… Bille, co tady děláš?“ Do Tomovy zamlžené mysli vplul Gordonův hlas. Slyšel Billa, jak říká něco o klíčích, a pak Gordona, jak ho zve dál. Vstal a těsně předtím, než vstoupil do místnosti, uslyšel Billa znovu mluvit. „Uvidíme se, Tome!“
Tom si skoro ani nevšiml, že Gordon promluvil, protože mu hlavu zamotal Bill. Způsob, jakým s ním Bill mluvil, v něm vyvolával pocit, že ON je ten normální. Ne že by si myslel, že je Bill blázen, jen… že je prostě jedinečný. A to vážně musel být, když na to Tom došel za těch pouhých deset minut, které s ním strávil.
„Halo, posloucháš mě?“
Tom zatřásl hlavou. Opravdu neposlouchal, takže ho nepřekvapilo, že Gordon vzal jeho vrtění hlavou jako ne. Doktor se zhluboka nadechl a opřel se do židle.
„Mám pocit, že si myslíš, že tady jen ztrácíš čas,“ řekl. Tom obrátil oči v sloup. No nekecej, Sherlocku. „Tvoji rodiče platí spoustu peněz za to, aby ses uzdravil, víš?“
„Nejsem nemocný,“ odsekl Tom, čímž pronesl první slova k tomuhle muži, který byl mnohem otravnější než jeho syn.
„Jsi si tím jistý?“ Zeptal se Gordon. Tom si jen odfrkl a zkřížil ruce na prsou, aby udržel svůj obranný postoj. „Hele, vážně by ti ublížilo, kdybys mi prostě řekl, proč jsi tady?“
„Vy víte, proč jsem tady. Vím, že jste četl všechny ty zprávy, který kdy kdo o mně napsal. Vsadím se, že jste mluvil i s mýma rodičema. Víte proč, tak mi řekněte, proč mi nemůžete předepsat prášky, který celou tu dobu chci. Lidi říkají, že vážně fungují. Jestli opravdu chcete, abych se uzdravil, tak proč mě neustále nutíte, abych se tím trápil?“
Tom absolutně netušil, co ho donutilo tolik mluvit. Bylo to jeho druhé sezení s tímto člověkem a už říkal věci, které doktoru Shownovi neřekl ani za celou dobu. Když si Tom uvědomil, co právě vypustil z úst, ještě více se zamračil a zadíval se do zdi.
„Nevím.“
„Co?“
„Nic nevím. Nečetl jsem žádnou zprávu, rodiče mi řekli jen tvoje jméno a číslo sociálního pojištění. Doktora Showna ti určil lékař, který tě léčil, když ti bylo deset. Jo, jediné, co vím, je, že jsi byl v nemocnici,“ řekl Gordon, když Tom zvedl obočí. „Ale nevím proč. Každopádně Shown musel vědět, co se děje, protože se podílel na tvé léčbě. Bylo ti deset let; musel vědět, jak se k tobě chovat. Ale já to nevím. Chtěl jsem začít od nuly. Teď je to všechno na tobě.“
Těch posledních šest slov Toma vyděsilo k smrti. Gordon Trümper nevěděl, co se stalo? Byl v tom sám? Měl to všechno prožít znovu?
V tu chvíli si Tom uvědomil, jak moc spoléhal na to, že Shown všechno ví. Znamenalo to, že je tu někdo, kdo všechno pochopí, kdyby se věci zhoršily. Byl tu někdo, kdo si nemyslel, že je odporný, že selhal nebo tak něco, i když on pravdu znal. Někdo, kdo s ním byl skutečně ochotný mluvit… Dvakrát týdně… Nikdy nevynechal jediné sezení.
A doktor Shown to s ním vzdal. Teď už necítil ten pocit bezpečí. Co kdyby Tom začal tomuto muži důvěřovat, skutečně mu řekl pravdu, a pak ho poslal pryč? Protože pravda nebyla hezká, bylo to všechno, jen ne…
„Já… musím jít…“
Gordon Toma nezastavil, když odcházel čtyřicet pět minut před oficiálním koncem sezení. Měl tři dny na to, aby si vše promyslel a srovnal v hlavě. Tři dny na rozmyšlenou… Tři dny na to, aby si ujasnil, jestli se chce vrátit, nebo ne…
~*~
Vrátil se. A opět přišel moc brzy. Problém byl v tom, že jeho sezení začínala vždycky asi hodinu po škole, takže nemělo smysl na tu chvíli chodit domů. A tak tu byl, v bílé čekárně, a četl si časopis, který už četl čtyřikrát.
Vážně by si s sebou měl začít brát nějakou knihu…
„Ahoj, Tome. Tak brzo zpátky?“
Tom sklopil časopis a uviděl nalíčené oči a úsměv, který odhalil všechny Billovy bílé zuby.
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
