autor: PixieGirl
Broken
The broken clock is a comfort, it helps me sleep tonight
Maybe it can stop tomorrow from stealing all my time
I am here still waiting though I still have my doubts
I am damaged at best, like you’ve already figured out
Rozbité hodiny jsou útěchou, pomáhají mi dnes v noci spát
Možná zabrání tomu, aby mi zítřek ukradl všechen čas
Pořád tady čekám, i přesto, že mám pochybnosti
Jsem při nejlepším poškozený, jako už jsi zjistil
Broken, Lifehouse
Tom by přísahal, že ho na vteřinu oslepily Billovy dokonale bílé zuby. Nechápavě zamrkal, když se druhý chlapec posadil na lavici naproti němu. Stále se zářivě usmíval a čekal, jestli si Tom tentokrát bude chtít povídat. Jelikož to vypadalo, že se Tom na tu výzvu necítí, vytáhl ze své velké černé… kabelky, jak to Tomovi připadalo… časopis a předstíral, že ho zajímá jeho obálka.
Tom si připadal jako idiot. Bill se k němu choval naprosto mile a on se zmohl jen na zírání. Naučil se oceňovat krásu, když hledal někoho, s kým by strávil noc. A Bill byl krásný, ach ano, byl. Ale na rozdíl od dívek a občas i chlapců, které Tom obvykle považoval za atraktivní, byla Billova krása jedinečná, byla čistá a všechen ten výrazný make-up neměl za úkol zakrýt jeho nedostatky. Ne, pomyslel si Tom, jen to oživilo jeho tvář. Chtěl vyniknout a vypadat jinak a podle Tomova názoru se mu to zatraceně dobře dařilo.
Tyto myšlenky Toma překvapily. Nikdy si nemyslel, že Bill vypadá výjimečně nebo že je něčím výjimečný. Aniž by si toho skutečně všiml, pokrčil rameny. Billa neznal. Sakra, pořád ho ještě neznal. Byl to jen zatraceně hezký kluk, který seděl přímo před ním.
„Promiň, ale zíráš.“
Tom cítil, jak mu hoří tváře, když si uvědomil, že na Billa skutečně zíral. Bill se však netvářil naštvaně. Právě naopak, na tváři měl roztomilý úsměv a zcela zapomenutý časopis položil na stůl vedle sebe.
„Promiň…“ zamumlal Tom, i když viděl, že se nemá za co omlouvat.
„To nevadí,“ odpověděl Bill. „Takže zatímco jsi zíral, našel jsi znovu ztracenou řeč?“ Zeptal se.
„Možná.“
„To je dobře. Takže, tak brzo zpátky?“ Zopakoval Bill svou otázku.
„Už to tak vypadá,“ odpověděl Tom stručně.
„Na rukou nemáš jizvy.“ Tom zvedl obočí. „Důvod, proč jsou tátovi pacienti tady, je většinou dost zřejmý. Je to prostě vidět,“ vysvětlil Bill a lehce naklonil hlavu. „Ty vypadáš… doufám, že si to nevyložíš špatně… normálně.“
Super, pomyslel si Tom, ale necítil potřebu říct to nahlas. Zvedl jedno rameno a snažil se najít něco jiného než Billovy hnědé oči, na které by se mohl dívat.
„Tak proč jsi tady?“
Tuhle otázku Tom nečekal. Bill ji prostě položil, jako by to bylo něco, o čem se lidé baví každý den. Aniž by Tom opravdu chtěl, znovu se setkal s Billovýma očima. Otevřel ústa, aby odpověděl, ale zavřel je, protože si nebyl jistý, co má říct. Nakonec se rozhodl být svým nevrlým já. „Kdybych to věděl, nebyl bych tady, ne?“ Řekl. „Lidi si myslí, že mám trauma.“
„Proč si to myslí?“ Pokračoval Bill ve svých přímých otázkách.
Tomovy oči se trochu zúžily. „To tě přinutil tvůj táta klást všechny tyhle otázky?“
„Táta?“ Zeptal se Bill. „Proč by potřeboval mou pomoc, zdá se, že za ním chodíš docela často. Kromě toho si nemyslím, že má právo mluvit o svých pacientech doma.“
Tom si odfrkl. Neměl důvod Billovi ani jeho tátovi důvěřovat, ale zdálo se, že si Bill myslí, že Gordon dobře ví, proč ho Tom navštěvuje. Proto si jen povzdechl a rozhodl se, že Bill si nezaslouží odnést jeho špatnou náladu.
Ale na otázku však neodpověděl.
„Jsi vždycky takhle zamlklý, nebo mě nemáš rád?“ Zeptal se Bill. Neznělo to ublíženě, což Toma skoro rozčilovalo. Každá otázka byla tak nevinná, až se div necítil provinile za to, že mu na ně nedal žádnou odpověď.
„Já tě v podstatě neznám, takže… nemůžu říct, že tě nemám rád,“ řekl nakonec Tom.
„Takže jsi pořád takhle zamlklej?“
„Dost často.“
„To je škoda. Máš pěknej hlas,“ poznamenal Bill.
„Mám pěkný hlas?“ Zarazil se Tom. „To je docela náhoda,“ dodal a pro jednou řekl nahlas, co si myslí.
„To je kompliment,“ opravil ho Bill.
„Kompliment?“
„Jo.“
„Pořád je to náhoda.“
„Pak je to náhodný kompliment,“ řekl Bill a usmál se.
Náhodný kompliment… Což opravdu byl, protože Tom ještě nikdy neslyšel nikoho říct „máš pěkný hlas“, poté, co mluvil jen ten druhý. Kdyby Tom zpíval, pak by to nebylo tak… no, náhodné. Ale protože Tom věděl, že ho Bill nikdy neslyšel zpívat, byl to kompliment, který rozhodně nečekal.
Zvlášť, když kompliment vůbec nečekal.
Tomovi se něco zkroutilo v žaludku. Bývaly doby, kdy by mu Billova laskavost nepřipadala tak divná. Kdyby se potkali před osmi lety, poznal by Bill někoho úplně jiného. Tom tehdy neměl problém někomu věnovat úsměv. Byl také ctižádostivý. Vždycky se našel někdo, kdo ho obyčejnými úsměvy a komplimenty, které mu teď skládal Bill, postrčil kupředu.
Tom najednou viděl Billa v úplně novém světle. Někoho mu připomínal. Někoho, na koho nechtěl myslet, ale ani zapomenout.
„Tak co si myslíš o tom hudebním projektu, který nám dala paní Dallmanová?“ Billův hlas přerušil Tomovy myšlenky. Dredař zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. „Jsem v tom naprosto ztracenej! Chci za to dostat dobrou známku, ale vytvořit písničku opravdu není tak jednoduchý, nebo co myslíš ty?“ Když Tom neodpověděl jinak než opět pokrčením ramen, Bill pokračoval: „Umím psát texty. To je něco, v čem si myslím, že jsem vlastně dobrý, ale se skládáním hudby mám problém. Říkal jsem ti, že nemám trpělivost učit se na něco hrát, ne?“ Tom přikývl. „Jo, no, teď kvůli tomu mám problémy. Všichni v naší třídě už mají partnera a já nechci být třetí. Už mám v hlavě jednu písničku, chci vědět, že je v dobrých rukou, když…“
„Jdu do toho.“
Bill vypadal něco mezi překvapením a nadšením, zatímco Tom si v duchu opakoval, co právě řekl. Souhlasil snad právě s tím, že Billovi pomůže s jejich hudebním projektem? Přemýšlel, že by se kvůli tomu zatracenému projektu s vytvořením písničky na hudebku vykašlal.
„Ty do toho jdeš? Oh, skvělý! Díky!“ Zatleskal Bill. V tu chvíli si Tom uvědomil, že už nemůže vycouvat. Kývl hlavou na znamení, že „ano“, a doufal, že jeho tvář neodráží skutečnou hrůzu, kterou cítil uvnitř sebe.
„Kdy máš další sezení?“ Zeptal se Bill.
„Huh?“
„Oh, jen mě napadlo, že asi nestihnu dokončit text před naší zítřejší hodinou hudebky, tak bych ti ho možná mohl přinést sem. Vím, že na to máme víc než měsíc, ale opravdu chci, aby to bylo dobrý. Tak jak často…?“
„Dvakrát týdně. Další mám v pondělí,“ řekl Tom.
„To je skvělý, přes víkend ho napíšu. Proč ses vlastně rozhodl, že budeš chodit víc než jednou týdně?“ Zeptal se v rámci rozhovoru.
„To ne já, to mí rodiče.“
„Tví rodiče?“
„Jo.“
„Ale… je ti osmnáct, ne? Není to teď čistě jen na tobě?“
Tom se chystal odpovědět, když se otevřely dveře Gordonovy ordinace a vyšla z nich dospívající dívka. Při pohledu na ni Tom najednou pochopil, co Bill myslel tím, když říkal, že důvod, proč sem lidé přicházejí, je obvykle vidět. Opravdu vypadala nešťastně.
A měla jizvy, které rukávy její mikiny nezakrývaly.
„Dávej na sebe pozor, ano?“ Ozval se Gordonův tichý hlas z místnosti, než se nakonec objevil i on. „Pojď dál, Tome. A co tu zase děláš ty?“ Zeptal se Billa.
„Klíče.“
„Klíče? Upřímně, Bille, měl by sis na čelo přilepit nějakej vzkaz nebo něco,“ řekl Gordon a vytáhl z kapsy klíče od jejich domu. „Řekni mámě, že přijdu v šest.“
„Vyřídím jí to. Ahoj, Tome.“
„Jo… ahoj…“ řekl Tom, a pak následoval Gordona do místnosti. Posadil se do docela pohodlného křesla a připravil se na další várku otázek.
Gordon se posadil za svůj stůl a vytáhl Tomovu složku, ve které nebylo nic jiného než pár běžných informací. Adresa, telefonní číslo, jméno rodiče, kterému má zavolat v případě nouze. Tom si vzpomněl, že pár z nich podepsal, protože některé informace se změnily. Přemýšlel, jestli je jméno rodiče skutečně ještě nutné.
Bylo to nutné? Musel sem chodit, když nechtěl?
Věděl to, a přesto přišel?
„Tak co, nechceš mi dneska něco říct?“ Zeptal se Gordon. Tom se na něj podíval. Jeho otázka nebyla tak nevinná jako Billova, protože on to chtěl vědět z úplně jiných důvodů. Výraz jeho tváře však prozrazoval, že jsou s Billem rodina. Byl v něm vepsaný upřímný zájem. „Mluvíš o tom s někým? Vím, že to musí znít hloupě, a taky vím, že už jsi to slyšel asi milionkrát, ale mluvení pomáhá. Takže pokud se mnou nechceš mluvit, měl bych vědět, jestli máš někoho, s kým se o své břemeno dělíš. Přátelé? Sourozenci?“
Při zmínce o sourozencích sebou Tom trhl. Gordon byl skoro šťastný, že viděl nějakou reakci, ale v tuhle chvíli o ni nestál. Viděl, že Tom ví, že něco prozradil, aniž by cokoli řekl, a nebylo mu příjemné vidět, že je z toho mladík víc než nešťastný.
„Sourozenec?“ Zeptal se Gordon znovu a reakce byla stejná. „Mladší nebo starší?“
Tom polkl, a aniž by se Gordonovi podíval do očí, tiše odpověděl: „Starší.“
„Co se stalo?“
Zápas v Tomově hlavě byl téměř viditelný. Věděl, že Gordon na to už přišel, a tak se rozmýšlel, jestli to má skutečně říct, nebo ne.
Pak si konečně povzdechl. „Zemřela.“
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
