autor: PixieGirl
Hello
If I smile and don’t believe
Soon I know I’ll wake from this dream
Don’t try to fix me I’m not broken
Hello, I’m the lie living for you so you can hide
Don’t cry
Když se usměju a nevěřím,
Brzy vím, že se probudím z tohoto snu
Nesnaž se mě opravit, nejsem rozbitá
Ahoj, jsem lež, která žije pro tebe, takže se můžeš schovat.
Neplač
Hello, Evanescence
Tom byl tak pyšný, že se naučil další novou písničku, zatímco jeho prsty přejížděly po strunách jeho krásné nové kytary. Byla to pěkná písnička a Tom ji hrál rád, ale nedokázal hrát dost nahlas, aby překryl křik hlasů zezdola. Přemýšlel, jestli právě to Megan chtěla, když mu kytaru dávala: aby ji neslyšel. Ale desetileté ruce nebyly dost zkušené a chudák kytara prostě nedokázala vydat dostatečně hlasitý zvuk, aby Tom neslyšel sprostá slova, která Megan nesměla říkat, když byli rodiče doma.
Něco se rozbilo. Celé Tomovo tělo ztuhlo, což znamenalo, že se přestaly hýbat i jeho prsty a hudba přestala hrát. Ale i kdyby hrál dál, ani špunty do uší by mu nezabránily slyšet Meganin křik: „Tome! Schovej se!“
~*~
Tom si povzdechl a zašlápl cigaretu, kterou právě vykouřil. Podzimní vítr byl každým dnem chladnější a Tom se otřásl, když sahal po další cigaretě. Také bylo téměř nemožné si cigaretu zapálit a po několika pokusech Tom svou porážku uznal.
„Tyhle věci tě můžou zabít, víš,“ zaslechl Tom známý hlas. Lehce se otočil a uviděl Billa, jak se na něj usmívá, tváře měl kvůli větru červené. „Jak to, že jsi odešel tak rychle, mohl jsem sem jít s tebou?“ Zeptal se.
„Starý zlozvyk,“ odpověděl Tom. „A ty jsi pokrytec.“
„Co?“
„Viděl jsem tě kouřit.“
„To neznamená, že tě to nemůže zabít. A teď pojď, mrzne!“
Ať už mrzlo, nebo ne, Tom sám málem zmrzl, když ho Bill chytil za paži a táhl dovnitř bílé budovy. Jakmile se ocitli v bezpečném teple čekárny, Bill ho pustil a posadil se, jako by neudělal nic neobvyklého. Tom se pohyboval o něco pomaleji, protože jeho mysl jako by fungovala zpomaleně.
Nebylo to tak, že by se Toma nikdo nedotýkal. Ne, jeho matka ho objímala pořád. Tomova reakce neměla nic společného se strachem z doteků. Nemělo to nic společného se strachem celkově.
Ale měla co do činění s tím, kdo se ho dotýkal.
Z neznámých důvodů chtěl, aby ho Bill otravoval. Nechtěl mít Billa rád, protože by to znamenalo, že se z nich v určitém okamžiku stanou skuteční přátelé, a Tom nevěděl, jestli si chce někoho pustit tak blízko k tělu. Ale k dredařově zděšení si už Bill začínal připadat jako něco víc než jen člověk, se kterým mluvil, když se náhodně potkali.“
„Tady.“ Tom zamrkal a podíval se na kus papíru, který mu Bill podal. Když nic neřekl ani po něm nesáhl, Bill si povzdechl. „Text písničky. Pro ten hudební projekt. Říká ti to něco?“
„Ah! Správně!“ Řekl Tom a vzal si od Billa papír. První, čeho si všiml, bylo, že Billův rukopis je mnohem chaotičtější než jeho vlastní, a pak jeho pozornost upoutal text písně. Už po prvních dvou řádcích byl naprosto ohromen. Nevěděl, co čekat, ale tohle to rozhodně nebylo.
On top of the roof
The air is so cold and so calm
I say your name in silence
You don’t wanna hear it right now…
Bylo to mnohem originálnější, než Tom čekal. A panebože, bylo to krásné. Tom miloval rap a skoro nikdy neposlouchal nic jiného, až na pár skvělých kytaristů, ale byl muzikantem dost dlouho na to, aby poznal, kdy je význam písně mnohem hlubší, než se zdálo. Z téhle písničky se rap udělat nedal, to by k ní nesedělo, ale Tom si řekl, že téhle písničce věnuje čas a zamyslí se nad ní, jelikož si to zaslouží.
And if all that can’t hold you back
Then I’ll jump for you
„Wow,“ řekl Tom, když dočetl. To bylo v podstatě všechno, co v tu chvíli dokázal říct, protože se na ta slova stále díval. „Jsi dobrej,“ poznamenal nakonec. Když vzhlédl, překvapilo ho, že se Bill červenal. Bill říkal, že si o sobě myslí, že je dobrý v psaní textů; jistě byl zvyklý, že mu to ostatní říkají. „Co?“
„Zníš, jako bys to myslel vážně,“ řekl Bill.
„Proč bych o tom lhal?“ Zeptal se Tom a zamračil se.
„Já nevím. Abys nezranil moje city?“
„Neznám tě dost dobře na to, aby mi záleželo na tvých citech,“ prohlásil Tom, vycítil ve vzduchu něco divného a znovu složil své štíty. „Jsem upřímnej, je to skvělý.“
„Díky,“ řekl Bill a jeho ruměnec se prohloubil.
V místnosti zavládlo ticho. Narušovalo ho jen tikot hodin na stěně. Tom si povzdechl, když si uvědomil, že jeho sezení začne za patnáct minut. Celou hodinu matematiky mu trvalo, než se rozhodl, jestli dnes za Gordonem půjde, nebo ne. Jeho poslední sezení prakticky skončilo poté, co mu řekl, že jeho sestra zemřela. Potom už nic neřekl, dokonce ani nevnímal, jaké další otázky mu Gordon položil. Po tom dni se mu zdálo o všem, co se před lety odehrálo. Posledních pár dnů se nejednou probudil uprostřed noci kompletně zpocený. Na ty noční můry si v žádném případě nedokázal zvyknout.
„Víš, vypadáš jako milej člověk.“
Tom zamrkal. Pak zamrkal znovu. Chtělo se mu začít smát, když se podíval na Billa, který mu pohled oplácel s hlavou lehce nakloněnou na stranu. „To je jeden z tvých náhodných komplimentů?“
„Mohl by být. Jen chci říct, že moc nechápu, proč ses rozhodl být pořád sám. Vím, že mi do toho nic není, ale vypadáš mnohem uvolněněji, když tady se mnou mluvíš, než když jsi sám ve škole. Takže vážně by tě ubylo, kdybys mě poznal natolik dobře, aby ti záleželo na mých pocitech?“ Zeptal se Bill. „Já jsem taky docela milý člověk. Vím, kdy se nemám vyptávat, a dávám si pozor, abych nepřekročil hranici. Takže podtrženo sečteno bych mohl být opravdu dobrý přítel. Pokud proti tomu nic nenamítáš,“ řekl.
Po letech a letech budování zdi kolem sebe měl Tom najednou pocit, že kus z ní se rozpadl a zmizel. Nejúžasnější na tom bylo, že mu ani moc nechyběl.
„Já… myslím, že by to bylo… okay…“ podařilo se mu říct.
„Skvělý! Tak co, myslíš, mohli bychom na tý písničce pracovat někdy po škole?“ Zeptal se Bill.
„Neděláme to právě teď?“
„Oh, no tak! Těch patnáct minut, když jdeš sem, bude sotva stačit. Zítra bys mohl přijít ke mně. A odejít dřív, než se vrátí táta,“ dodal Bill, když viděl, jak se Tom tváří. „No tak, prosím! Chci, aby ta písnička byla dokonalá!“
To já taky, pomyslel si Tom. Zatím nevěděl, jak přesně odpovědět, a tak si odkašlal a změnil téma. „Kde jsi vůbec získal inspiraci k napsání něčeho takového? Jsou tvoje texty vždycky takhle smutný?“
„Většina z nich. Melancholie je dobrý zdroj inspirace. Ale ne, nikdy jsem se nepokusil o sebevraždu, to je to, na co ses vlastně chtěl zeptat, že?“ Odpověděl Bill.
„To to bylo tak jasný?“
„Prostě umím dobře číst v lidech. Ale ty jsi pro mě pořád dost velká záhada. Prostě tě nemůžu rozluštit… Jsi takovej… divnej,“ řekl Bill.
„Divnej?“ Zeptal se Tom.
„No, ne divnej jako divnej, prostě… zvláštní. Ne ve špatném slova smyslu, jen je velmi těžký tě pochopit. Vypadáš tak nějak osaměle, ale někdy jako by sis to užíval. Já nevím. Oh, okay. Jenom tě to dělá o něco zajímavějším. Možná mě někdy pustíš dovnitř. Oh jo, nový Cosmo!“
Tom si ani nevšiml, že má lehce pootevřená ústa, když sledoval Billa, jak sahá po nejnovějším Cosmopolitanu. V tu chvíli mu bylo zcela jasné, že on a Bill jsou naprostý protiklad. Znovu se podíval na text písničky a přemýšlel, jak někdo může jen tak vypsat své srdce na kus papíru, a pak ho ukázat někomu, koho sotva zná. On sám měl problém jen tak říct, jak na tom je. Tom upřel pohled na obálku časopisu, který Bill četl. Tom o Cosmopolitanu nevěděl skoro nic, ale věděl, že je určen hlavně ženám, a přesto jím Bill listoval a zjevně se snažil najít něco konkrétního. Když našel stránku, kterou hledal, podíval se přes rameno na recepční, a pak ji vytrhl.
„Tipy na líčení,“ řekl, když viděl Tomův výraz.
„Jasně… Přečteš mi horoskop?“ Zeptal se Tom.
„Přečti si ho sám, jestli chceš, já na ně nevěřím,“ odpověděl Bill. „Nechci si myslet, že o mé budoucnosti rozhoduje někdo, kdo má příliš mnoho času nebo bujnou fantazii.“
„To řekni mojí mámě. Mezi ní a tátou hrozila krize, když v den, kdy od něj měla dostat dárek, ho nakonec dostala od svého šéfa: něco speciálního od někoho speciálního,“ řekl Tom.
Bill se zasmál. „To se stává, když čteš předpovědi z časopisů, které jsou tajně určeny pro gaye.“
„Pro gaye?“
„Jo.“
„Ty to čteš.“
„Já vím, čtu to.“
„Oh.“
„Co, je to problém?“
„Ne!“ Rychle reagoval Tom. „Ne, já jen… jsi… otevřený…“
„To vím taky. Někdy to může být trochu děsivý. Klidně mi řekni, když budu až moc sdílný, a já ti slibuju, že zmlknu. Aspoň na pár minut. Ahoj, tati!“
„Oh, neříkej mi, že sis zase zapomněl klíče,“ řekl Gordon. Tom pocítil nepříjemné zklamání, když se podíval na hodiny a uvědomil si, že jeho sezení právě začíná.
„Nezapomněl! Jen jsem si přišel popovídat s Tomem. Uvidíme se, až přijdeš domů,“ řekl Bill s úsměvem na tváři.
„Dobře. Pojď dál, Tome,“ řekl Gordon a Tom vstal, připraven na další klidnou hodinu.
„Uvidíme se zítra!“ Slyšel Tom Billa říkat těsně předtím, než Gordon zavřel dveře. Posadil se do známého křesla a zadíval se na své boty.
„Ty znáš Billa ze školy, že?“ Zeptal se Gordon, když se posadil za stůl.
„Jo.“
„Jste kamarádi nebo tak něco?“
„Nebo tak něco.“
„Jasně, okay. Nechceš mi teď říct, co se stalo tvé sestře?“ Zeptal se Gordon. Tom si už všiml, že neztrácí čas a vždycky jde rovnou k věci. Přemýšlel, kde se tuhle taktiku naučil, protože musel uznat, že funguje lépe než ta Shownova. Pokaždé, když mu Gordon položil přímou otázku, byl Tom skoro připraven vyklopit, co se mu honí hlavou, dokud se mu nepodařilo zacpat si uši. Měl snad Tom chuť mluvit s kýmkoliv s Gordonovy rodiny nebo co?
„Řekl jsem vám, co se stalo,“ odpověděl Tom nakonec. „Zemřela.“
„Jo, ale jak? A proč se kvůli tomu cítíš provinile?“
Toma to zaskočilo. „Jak jste…? Chci říct… já… ne…“
„Ale ano, cítíš. Promiň, Tome, vím, že musí být těžké o tom mluvit, ale je to dost jasné. Co se stalo?“
Tom držel pusu zavřenou; ze všech sil se snažil vypadat, že ji už neotevře. Po několika minutách ticha uslyšel, jak si Gordon povzdechl a opřel se do židle. „Jak se jmenuje?“
„Co?“ Zeptal se Tom sám sobě navzdory.
„Jak se jmenuje tvoje sestra?“ Zopakoval Gordon.
Tom hleděl Gordonovi do očí a snažil se přijít na to, jestli to není nějaký zvrácený plán. Když se nakonec rozhodl, že je to možná jen nevinná otázka, odpověděl: „Megan.“
„Byli jste si blízcí?“
Tom pokrčil rameny. „Byla o šest let starší než já. Neměli jsme vlastně nic společného.“
„Na to jsem se neptal. Je jasné, že ji stále opravdu miluješ,“ řekl Gordon.
„Je to moje sestra, samozřejmě že ji miluju!“
„Ano, je to tvoje sestra, ale víš, kolik je na světě sourozenců, kteří se milují jen proto, že jsou sourozenci? Láska se nedefinuje podle toho, kolik toho máte společného. Je to fyzikální zákon, že se protiklady přitahují. Takže se tě zeptám znovu: „Byli jste si blízcí?“
Tom tu otázku slyšel, ale byl příliš zaneprázdněný přemýšlením o něčem jiném, než aby odpověděl. Protiklady se přitahují… Bill nebyl vůbec jako on, a přesto ho začalo cosi hřát v žaludku pokaždé, když ho jen zahlédl. Mohla to být pravda? Tom o zamilovanosti vlastně nevěděl vůbec nic, nevěděl, jestli se to může stát takhle rychle. A pokud mohlo, opravdu se mu mohl začít líbit syn jeho cvokaře?
Oh bože, Tom si připadal jako Uma Thurman v tom *filmu, který milovala jeho matka…
„Tome?“
„Promiňte…“ zakroutil Tom hlavou. „Fajn, jo. Byli jsme si blízcí. No a?“
„Tak proč cítíš vinu za její smrt? Nechce se mi věřit, že s tím máš něco společného,“ řekl Gordon. Tom se kousl do rtu a odmítl se setkat s Godonovýma očima. „Tome…“
„Byla to moje vina!“ Vykřikl najednou Tom. „Byla to moje vina; byla by naživu, kdybych nebyl tak hloupej!“
„O čem to mluvíš?“
„Já… já jen… Byla to prostě moje chyba. To, že je mrtvá, je moje chyba.“
~*~
„Jsi tichý.“
„Vždycky jsem tichý.“
„Okay, jsi tišší než obvykle.“
„Mluvil jsi se mnou jen třikrát.“
„Fajn, jsi tišší než během těch třech rozhovorů, které jsme spolu vedli. Jsi teď spokojený?“
Tom pokrčil rameny a vidličkou šťouchl do jídla na talíři. Bill ho překvapil tím, že se objevil u jeho stolu, a aniž by ho požádal o svolení, posadil se, jako by to dělal běžně. Tom měl špatný den a netoužil po ničem jiném než zůstat sám se svými myšlenkami.
Přesto Billa nepožádal, aby odešel. Říkal, že ho nezná dost dobře na to, aby mu záleželo na jeho citech, a přesto mu nechtěl ublížit tím, že by ho od sebe odstrčil.
Život může být komplikovaný.
Protiklady se přitahují…
„Co se děje? Vypadáš, jako bys chtěl někoho zabít.“
Tom hned poznal, že Bill neví, co právě řekl, ani proč ho to rozrušilo. Ale ani to nezabránilo tomu, aby ho ta slova zasáhla jako nůž a donutila ho odejít od stolu, aniž by se obtěžoval odnést svůj napůl snědený oběd do koše. Bill měl oči dokořán, když sledoval, jak Tom běží pryč. Jeho výraz byl tak upřímně zmatený, že to Toma málem donutilo otočit se a sednout si zpátky, ale rozhodl se, že to neudělá, a odešel z jídelny.
Už byl skoro u východu ze školy, když uslyšel, jak za ním Bill volá: „Tome, počkej!“
*Jen tak pro zajímavost jsem dohledávala a jde asi nejspíše o film Prime, koho by zajímalo 😊
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
