The Waiting Room 4.

autor: PixieGirl

Hero

And they say that
A hero could save us
I’m not gonna stand here and wait
I’ll hold onto the wings of the eagles
Watch as they all fly away

A oni říkají, že
nás může zachránit hrdina
Ale já nehodlám stát a vyčkávat
Zůstanu věrný křídlům orla
Abych viděl, jak všichni odlétají pryč

Hero, Chad Kroeger ft. Josey Scott

„Tome, prosím!“ Vykřikl Bill, když Tom zatlačil do dveří, aby je otevřel. „Omlouvám se, ano?“ Řekl, když konečně k dredaři doběhl. Tom se zastavil, povzdechl si a otočil se. Věděl, že je Bill nervózní, nejspíš proto, že v tu chvíli nevypadal zrovna vřele a přívětivě, ale zároveň byl Bill zjevně odhodlaný nenechat Toma jen tak odejít. „Překročil jsem hranici, co?“ Tom pokrčil rameny, a zároveň přikývl. „Hele, já vím, že jsem říkal, že jsem opatrný, ale upřímně, ani nevím, co jsem řekl. Myslím, no víš, je trochu těžké tě pochopit…“
„Tak proč se o to snažíš, co? Lituješ mě? Je to tak? Jsem jen chudej, osamělej kluk, kterej nemá žádný přátele. Ideální terč pro někoho, kdo se snaží vypadat dobře v očích učitelů,“ řekl Tom. Viděl v Billových očích zmatek a věděl, že si tohle nezaslouží. Ale chtěl se na někoho zlobit.

„Jen chci být tvůj kamarád,“ řekl Bill tiše. „Říkal jsi, že to je v pohodě.“
„Můžeš chtít být můj přítel, jak chceš, ale já si nejsem jistý, jestli opravdu chci… nějakého mít. Nebo jím být. Já… Bille, už osm let mi nikdo neřekl takovou hloupost a má to svůj důvod. A pak mi do života zničehonic vpadneš ty a čekáš…“ Tom se zhluboka nadechl. „Neumím být tak milý, jak by měl přítel být. Alespoň ne pořád. Jsem až moc naštvaný. Udělal bys sám sobě laskavost, kdybys prostě… přestal chodit do čekárny.“
Tom ve skutečnosti nechtěl, aby to Bill udělal. Od chvíle, kdy s ním Bill poprvé mluvil, začal mít pocit, že by terapie nemusela být tak marná. Někdy, třeba když četl texty nebo když se na něj Bill usmál, zapomněl, proč tam vůbec je. A to se za celou dobu, co chodil k doktoru Shownovi, nestalo, byť na jedinou vteřinu.

Ani jeden z chlapců chvíli nic neříkal. Dokonce sebou ani netrhli, když zazvonil zvonek. Jen se na sebe dívali, Tom těžce dýchal, Bill se tvářil, jako by se nic nestalo. Nakonec si černovlásek povzdechl a udělal krok ke školní budově.
„Nečekám, že mi budeš věřit a jen tak mávnutím proutku se staneš mým nejlepším přítelem. Ale očekávám, že dodržíš svůj slib. Ať už zatáhneš, nebo ne, sejdeme se po škole a budeme pracovat na té písničce. Takže na mě můžeš počkat tady, nebo můžeš jít domů a vrátit se ve tři, protože přesně v tolik končím. Rozumíš?“
„Bille…“
„Já vím, že jsi skvělej hudebník. A taky vím, že za to můžeme dostat dobrou známku. Jestli tohle má být celý naše přátelství, tak fajn. Nechci na tebe tlačit. Ale prosím tě, ve tři tu buď. Budeš natolik laskavý, že to uděláš, že?“
Tom neodpověděl, ale zdálo se, že Bill to bere jako ano. Přikývl a krátce Tomovi zamával, než se otočil a vrátil se dovnitř.
Tom si za celý svůj život nepřipadal tak hloupě.

~*~

„Okay, takže jsem právě prožil nejnudnější hodinu biologie v dějinách. Mozek mi opakuje názvy různých druhů nebo virů, omlouvám se, jestli vypadám trochu mimo. Ale každopádně jdeme, táta přijde domů kolem sedmý,“ vybalil Bill, když si ještě strkal učebnice do školní tašky. Tom zvedl obočí, protože Bill jako by zapomněl na jejich malou výměnu slov, která se odehrála před několika hodinami. „Takže jsi zatáhl?“ Zeptal se Bill a podíval se do tašky, aby zkontroloval, jestli má všechno.
„Nevypadáš překvapeně, že mě vidíš…“ řekl Tom.
Bill vzhlédl. „Na co jsem se ptal?“
„Jo, chci říct, že jsem zatáhl. Tak trochu… Ale myslel jsem, že budeš překvapenější, když… jsem se choval trochu jako blbec,“ řekl Tom.
„To je fakt. Ale říkal jsem ti, že vypadáš jako milý člověk a milí lidé, když něco slíbí, jen tak z toho nevycouvají. Takže ne, nejsem překvapený; věděl jsem, že se objevíš. Můžeme?“

Tom jen tupě přikývl a následoval Billa. Z nějakého důvodu cítil, jak mu hoří tváře, a jen doufal, že to na něm není vidět. Když opouštěli školní dvůr a zamířili k Billovu domu, Bill stále mluvil o svém dni. Šli asi deset minut, když si Tom uvědomil, že mu něco chybí.
„Nevzal jsem si kytaru,“ řekl a zastavil se.
Bill se také zastavil a otočil se. „Oh, to je v pohodě. Můj táta jich má spoustu, můžeš si jednu půjčit.“
„Tvůj táta má kytary?“ Zeptal se Tom nevěřícně, když se znovu vydali na cestu.
„Co? To je tak těžký představit si terapeuta, jak hraje na Gibsonku?“
„Vlastně docela jo. Jakou hudbu hraje? Klasickou?“
„Oh ne!“ Zasmál se Bill. „Většinou rock. Nejradši má Aerosmith.“
„To si děláš srandu.“
„Nedělám. Mámu to někdy přivádí k šílenství. Já si myslím, že je to v pohodě. Hudba zaručuje, že doktora uvnitř sebe nechá na klinice a nebude se mě snažit donutit mluvit o mých vnitřních pocitech, kdykoli budu mít nějakou depku. To je vlastně to největší, co máme společného. Hudba,“ vysvětlil Bill.

Než došli k domu, zbytek mluvení obstaral většinou Bill. Jakmile se dostali dovnitř, černovlásek, zkontroloval, jestli je matka doma, a když se ujistil, že ona i jejich pes jsou pryč, řekl, že budou mít alespoň hodinu naprosté soukromí.
Když šel Bill najít nějakou kytaru, Tom se rozhlédl kolem sebe. Byl to pěkný dům, ne největší na světě, ale útulný. Jedna ze stěn obýváku byla plná obrázků a další zdobila docela štědrá sbírka DVD. Tom se chtěl podívat, jestli mají s Billem stejný vkus na filmy, když vtom jeho pozornost upoutal jeden obrázek. Byl na něm Bill s rodiči a seděl tátovi za krkem. Když se Tom podíval pozorněji, zjistil, že je pořízena před zámkem v Disneylandu. Všichni tři se usmívali, Bill nejvíc, a vypadali tak úžasně normálně.
V tu chvíli Tomovi došlo, že je vlastně u Billa doma. Nebylo to jen místo, kde Bill bydlel, byl to Billův domov. Bydleli tam i jeho rodiče, jeho pes a… byl tam i Tom. Aby se tak trochu učil. Nenechal se jen tak někým zatáhnout do nějakého mizerného bytu, aby si užil noc plnou zábavy; svobodně a dobrovolně přišel do Billova domu bez jakýchkoli postranních úmyslů. Ještě před týdnem by ho ani nenapadlo, že se tohle může stát.
Bylo to skoro děsivé, ale hlavně to v Tomovi vyvolalo něco, co už opravdu dlouho necítil.
Naději.

„Tady máš,“ Billův hlas zaplnil Tomovu mysl. Odvrátil oči od veselého obrázku a vzal si krásnou kytaru, kterou mu Bill podával. Jednou přejel přes všechny struny, aby se přesvědčil, že je nástroj správně naladěný, a pak se posadil vedle Billa na pohovku. „Tak mě napadlo, že by to mělo být spíš pomalý. A… procítěný, řekl bych. Víš, protože je to tak trochu choulostivý téma. Můžeme toho zkusit víc, a pak vybrat tu verzi, která se nám bude líbit nejvíc. Okay?“
„Jasně,“ řekl Tom a jeho prsty už hrály melodii. Bill přestal mluvit a jen poslouchal, jak Tom hraje. Bylo to opravdu náhodné, ale bylo to náhodné krásným způsobem a bylo to něco, co prostě vyšlo z Tomovy hlavy. Ani jeden si tu melodii nesnažil zapamatovat, protože ji opravdu hrál jen proto, aby dokázal, že hudba nespojuje jen Billa a jeho otce.
Tom nechal prsty hrát, ale obrátil pohled k Billovi. Druhý chlapec měl zavřené oči, jen se maličko usmíval a opíral se zády o měkké polštáře. Vypadal v tu chvíli tak krásně, že Toma stálo veškeré úsilí, aby se dokázal dál soustředit na hraní. Byl uvolněný, bezstarostný, a tak nevinný… Kdyby nevěděl, jak to je, řekl by, že se dívá na anděla.

Tom zatáhl za jednu ze strun příliš silně a ta vydala nepříjemný zvuk. Bill otevřel oči a tázavě se na Toma podíval, jako by se ptal, jestli se něco děje.
„Promiň… jen jsem se zamyslel nad něčím jiným,“ řekl Tom.
„V pohodě. Jsi vážně dobrý. Oh, ale… pojďme se dát do práce,“ řekl Bill a posadil se. Tom se na něj stále jen díval, když sáhl do tašky a vytáhl sešit, na jehož obálce bylo napsáno ´Rozdělaná práce´. „Jsem si docela jistý, že jsem ten text napsal sem… Už zase zíráš.“
Tom zamrkal. Měl trochu zamlženou mysl a měl problém podívat se Billovi do očí. Odkašlal si a předstíral, že ladí kytaru, protože cítil, jak ho Bill propaluje pohledem. Nakonec si povzdechl a usoudil, že možná existuje důvod, proč ho Billova očividná krása tolik rozptyluje. „Máš přítelky… teda přítele?“ Zeptal se a pomyslel si, že zní jako idiot. Na takové věci se obvykle neptal, normálně by mu to bylo jedno. Ale tady nešlo jen o jednu noc.

„Ne. Před čtyřmi měsíci jsem mu dal kopačky,“ odpověděl Bill a zdálo se, že Tomovu otázku bere jen jako projev zvědavosti.
„Oh… Proč?“
„Prostě to byl blbec. Nenechával mi žádný prostor jen pro sebe. A chtěl, abych mu říkal všechno, co mám na srdci. Vždyť, sakra, ani rodičům neříkám všechno, co se mi honí hlavou. Proč by to měl vědět? A upřímně řečeno, myslím si, že lidé by měli mít svoje tajemství. Myšlenky, které nesdílejí. Nemá snad každý právo mít soukromí? A chci toho opravdu moc, když tohle chci mít i ve vztahu?“ Bill ukončil svou dlouhou odpověď povzdechem. „Byl to blbec,“ dodal a zopakoval svůj názor. „Je na nic, že se špatný vlastnosti lidí objeví, až když se do nich zamiluješ. Zajímalo by mě, jak by to mezi lidmi doopravdy fungovalo, kdyby každej musel být naprosto upřímnej. Představ si, co by lidi psali na své profily na seznamkách. Třeba: „Ahoj, jmenuju se Mike! Líbí se mi ženy s opravdu velkýma prsama, ale nehledám dlouhodobý vztah. Neřeknu ti to, ale po naší společné noci ti nezavolám, i když ti slíbím, že to udělám a budu tě ignorovat, i když jsi mi nechala zprávu, že: Jsem těhotná.“

Tom se zasmál. Na vteřinu se zarazil, ale pak z něj smích prostě vyšel ven, a najednou už ho vůbec nedokázal zastavit. Bill se začal smát taky, hlavně proto, že se smál Tom, a celé tři minuty se ani jeden z nich nedokázal přestat smát. Když se konečně uklidnili, pustili se do skutečné práce na písničce, jak měli původně v plánu. Ani Tom, ani Bill si nevšimli, jak blízko u sebe sedí.
„Bille?“ Ozval se Tom, když dali dohromady první verzi refrénu.
„Jo?“
„Já… omlouvám se za to, co se stalo ve škole. Nechtěl jsem se chovat jako idiot. Měl jsem prostě fakt špatnej den a…“
„Měl?“
„Co?“
„Měl jsi špatnej den? Teď už ho nemáš?“
Tom netušil, co na to říct. Takovou otázku opravdu nečekal a byl úplně bezradný, co na ni odpovědět.
„Myslím, že jsem se trochu rozveselil,“ odpověděl nakonec. Bill se široce usmál a zvedl ruku, aby Toma poplácal po koleni.
„To je dobře,“ řekl, aniž by si všiml Tomových zarudlých tváří. „Proč jsi vlastně měl špatnej den?“
„Ále, jen… jsem měl hlavu plnou myšlenek. Takže jsem byl protivnej,“ řekl Tom. Vlastně to nebyla úplně lež. Přemýšlel o spoustě věcí. Ale nebylo to množství myšlenek, kvůli čemu byl tak nepříjemný. Šlo spíš o to, na co myslel.
„Každopádně,“ pokračoval Tom ve své omluvě. „Omlouvám se. Budu se snažit být k tobě milý. Myslím, že si přinejmenším zasloužíš alespoň to.“
„Děkuju,“ řekl Bill a znělo to trochu překvapeně. Tom se mu vlastně ani nemohl divit. I on byl tím, co řekl, poněkud překvapený.
Ale to nic neměnilo na tom, že to byla pravda. Bill si opravdu zasloužil, aby na něj byl Tom milý.

~*~

„Jsi připravený se se mnou dneska podělit o víc?“
„Ne, ani ne.“
Typické čtvrteční odpoledne, zpátky na klinice. Tom si hrál s gumičkou, kterou sebral z Gordonova stolu, a nechal se unášet myšlenkami pryč odsud do… no, tak trochu ironicky… Gordonova obýváku. Při skládání písničky se oba skutečně bavili a k velkému překvapení Tomových rodičů nepřišel domů mrzutý ani naštvaný.
Tom si říkal, že jeho máma vypadala, jako by chtěla Billa okamžitě obejmout.
„Víš, včera jsem mluvil s Martinem. Doktorem Shownem.“
„Jo?“
„On ti neřekl, proč mi dal tvůj případ, že?“ Zeptal se Gordon.
„Ne. Prostě zmizel.“
„Asi se nepletu, když řeknu, že tě to dost překvapilo,“ pokračoval Gordon v rozhovoru.
„Očividně,“ odpověděl Tom a snažil se soustředit na to, co doktor říká.
„On se tě nevzdal jen tak, víš? Opravdu chtěl, aby ti někdo pomohl, a tak si řekl, že je možná načase zkusit něco jiného. Zněl, jako by na tebe byl velmi pyšný, když jsem mu řekl, co všechno jsi mi už sdělil. Podle něj jsi se mnou ušel dlouhou cestu. Máš k tomu nějaký konkrétní důvod?“

Váš syn, skoro Tom řekl, ale naštěstí se včas kousl do jazyka. Spokojil se s tím, že pokrčil rameny a dál si hrál s gumičkou.
Gordon si povzdechl. „Okay, podívej. Vím, že jsi říkal, že se cítíš být zodpovědný za Meganinu smrt. Ale teď jsi přímo přede mnou. Můžu přísahat, že ať jsi byl jakkoli mladý, neseděl bys tady, kdybys skutečně udělal něco špatného. To určitě víš i ty sám. Upřímně řečeno, bylo by pro tebe vážně dobrý, kdyby ses aspoň pokusil zbavit pocitu viny. Vím, že to nepůjde hned, ale máš kolem sebe lidi, kteří jsou ochotní ti pomoci. Jen v sobě musíš najít sílu říct: ´Zvládnu to.´“
Tom o tom přemýšlel. Opravdu o tom přemýšlel. Přemýšlel o životě, který by mohl mít, kdyby trochu víc otevřel své srdce a zbavil se pocitu viny a člověka, kterého v něm zachytil.
„Jde o to, že… já nemůžu…“ Tom si zhluboka povzdechl. Zavřel oči a snažil se představit si, co by mohl mít, kdyby nechal Gordona, aby mu pomohl.
Přátele.
Skutečný život.
Billa…
„Nepovažuju se za dost dobrýho člověka na to, abych… víte… abych se snažil pomoct sám sobě. Cítil jsem vinu tak dlouho a… nikdy jsem si nemyslel, že si zasloužím žít bez ní.“

Řekl to se stále zavřenýma očima. Hledal vnitřní sílu, aby Gordonovi začal důvěřovat. Možná, jen možná, něco stálo za to riskovat. Protože poté, co v úterý odešel z Billova domu, si musel přiznat, že se do něj rozhodně začíná zamilovávat.
„Tak tedy… To je další věc, na které budeme pracovat. Jsem na tebe pyšný, Tome. Vedl sis dobře. Teď si můžeš odpočinout.“
Tom vypustil vzduch, který v sobě zadržoval, aniž by si to skutečně uvědomoval, a pro jednou se nemohl dočkat, až zítra půjde do školy.
V pátek měl hudebku.

original

autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)