autor: TragicStateofAffairs
„Pane Trümpere, bohužel vám musím oznámit…“ začal Bill, ale Tom ho přerušil.
„KECY, BILLE!“ Zakřičel Tom.
„Pane Trümpere, prosím vás, uklidněte se!“ Přerušil ho Bill. „TEĎ, jak jsem říkal…“ začal, když si ho Tom prohlédl. „S lítostí vám musím oznámit, že se ve svých obviněních mýlíte…“ odmlčel se, když sledoval, jak Tom přemýšlí o tom, co právě řekl, a pozoroval, jak jeho tvář posmutněla a očima ho prosil, aby si srovnal myšlenky. „A myslím, že byste měl odejít…“ pokračoval Bill.
Tom se zhluboka nadechl. „Bille… já… nechci odejít…“ řekl poměrně klidně, vzhledem k celé situaci. „Chci odpovědi… chci tě poznat… proč to nechceš dovolit? Nerozumím tomu… neměl bys mi to vysvětlit?“
Billovy oči se zalily slzami. Štípaly ho a on zničil svou masku, když si jemně otřel místo pod očima. „Pane Trümpere, musím se vás znovu zeptat… půjdete?“ Zeptal se ho, když se mu k jeho zděšení zlomil hlas. Viděl, jak Tom nesouhlasně zavrtěl hlavou, a Bill se klidně postavil. „Jestli neodejdete… tak půjdu já…“ řekl, sebral tašku a kabát a zamířil ke dveřím, aniž by se ohlédl, protože kdyby znovu uviděl Tomovy prosebné oči, jeho odhodlání by ochablo, a to nechtěl.
Pokračoval chodbou a našel nechápavého Gustava opřeného o recepční pult a ustaraného Andrease za přepážkou. „Pane Kaulitzi…“ Andreas vstal.
Bill jim zamával. „Beru si volno, pánové. Prosím, zrušte mé schůzky, ozvu se…“ řekl a vyšel na ostré slunce, kvůli kterému zaklel. Sluneční brýle měl zahrabané v tašce a slzy vše jen zhoršovaly.
~*~
Když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil ustaraný Gustav, Tom se ušklíbl. Co mohl čekat? Doufal, že je to posmutnělý Bill a místo toho přišel jeho asistent.
Gustav si odkašlal. „Pan Kaulitz nám právě oznámil, že si bere volno. Předpokládám, že se na vaše soudní jednání, které bude příští týden, dostaví…“
Tom se postavil. „Děkuji vám. Vážím si vašeho času,“ řekl, aniž by věděl, co je vhodné říkat. Možná to nebylo vhodné, protože Gustavovo obočí vylétlo vzhůru, ale bylo mu to jedno. Bill byl pro něj dokonalé stvoření a on toužil po každém kousku z něj. Vyšel z kanceláře a ignoroval Andreasovy vytřeštěné oči. Vypadal trochu šokovaně – takhle si dnešní den rozhodně nepředstavoval. Nebyl si úplně jistý, co čekal – že se Bill ke všemu přizná a bude navždy jeho? Ne, to fakt ne. Čekal, že se něco stane, ale spíše něco podobného scénám z pohádkových knížek. Ale ne, že Bill takhle uteče. A kolik toho o tom ti dva z recepce věděli? Praštil hlavou o volant a teprve teď si uvědomil, že se mu povedlo dostat do svého auta. „Kurva…“ zasténal.
~*~
Bill nevěděl, co má dělat. Domů se mu nechtělo, tam by ho určitě viděla paní Gonzalesová. Byla by zvědavá a určitě by chtěla vědět, co dělá doma v pracovní době. Chvíli jen tak bezcílně jezdil po okolí, ale nemohl najít správné řešení. Udělal tedy něco, co ještě nikdy neudělal. Jel do svého obvyklého útočiště, do baru, JAKO MUŽ.
Vešel do baru, a aniž by barman vzhlédl, zakřičel: „Máme zavřeno!“ Možná ho přimělo vzhlédnout Billovo mlčení, nebo to, že se dveře neotevřely – Bill nevěděl. „Ah! To jsi ty…“ řekl barman a všiml si Billova očividně rozrušeného obličeje. „Sedni si,“ pokynul k barové stoličce před sebou.
Bill mu vyhověl. „Omlouvám se…“ zamumlal.
Barman se na něj soucitně usmál. „Každý, kdo sem přijde v tuhle hodinu a s tímhle obličejem, je zřejmě poněkud rozrušený. A teď. Co si dáš?“ Zeptal se a kývl k alkoholu za sebou.
„Nevím…“ zamumlal Bill. „Ty vždycky nejlíp víš, co si dám,“ řekl.
„Oprava. Vždycky vím, co chce tvoje alter ego…“ opáčil barman. „Takže se tě ptám znovu – co chceš TY?“ Zeptal se.
„Umm…“ bylo jediné, na co se Bill zmohl. Barman se usmál.
„David…“ řekl a nabídl mu ruku.
Bill se usmál a ruku mu stiskl. „Bill…“ řekl a maličko se usmál. „Je to zvláštní… chodím sem takovou dobu, a nikdy jsme spolu pořádně nemluvili. Už toho o mně tolik víš…“
David si povzdechl. „To vím. Patří to k mý práci. Člověk se toho hodně naučí. Takže, z tvýho obličeje a z toho, že jsi brečel, usuzuju, že v tom má prsty ten kluk…“
Bill našpulil rty a přikývl. „Jo…“ řekl.
„Tak… já ti něco připravím a ty mi to celé povyprávíš…“ nabídl mu David a Bill souhlasil.
Bill začal Davidovi všechno vyprávět, protože neměl nikoho jiného, s kým by si mohl promluvit, a kromě toho, barman už jeho tajemství znal…
~*~
O týden později
Tom seděl ve svém autě na parkovišti soudní budovy. Vyšňořil se, ne kvůli samotnému soudu, ale kvůli Billovi. Už to byl týden, týden, kdy se mu Bill neozval. Volal mu do kanceláře několikrát denně, k Andreasově velké nelibosti. Nakonec mu Andreas řekl, aby „přestal volat“ a že „neví, kdy se Bill vrátí“.
A tak Tom s těžkým srdcem vystoupil z auta, ujistil se, že ho zamkl, a zamířil dovnitř, jak mu říkaly jeho dokumenty. Prohledával chodbu a hledal Billa, jenže narazil na jinou tvář, a to Gustavovu. Gustav stál vedle nějakého muže, Gustavova tvář se rozzářila a muž i Gustav se přiblížili k Tomovi. Tom byl zmatený. Kde byl Bill? Prohlížel si dav a znovu ho hledal.
„Tome, tohle je Ronny Goldsmith. Byl k tomuto případu přidělen,“ řekl Gustav, když Ronny natáhl ruku.
Tom se musel tvářit, jako by měl ruku plnou soplů nebo něčeho podobného, jelikož to Ronnyho přimělo promluvit. „Pane Trümpere, mohu vás ujistit, že jste v dobrých rukou.“
Tom se zachmuřil. Čekal, že uvidí Billa, i když možná naposledy, a teď musí jednat s tímhle Ronnym Goldsmithem? Co se to proboha děje? „Kde je Bill?“ Zeptal se s vytřeštěnýma očima.
„Pane Trümpere, pan Kaulitz od případu odstoupil. A protože jsme spolu v minulosti byli partneři, požádal mě, abych ho zastoupil, je to tak trochu laskavost. Znovu vás ujišťuji, že jste v dobrých rukou. Tento případ vyhrajeme.“ Ronny se podíval na hodinky. „Za pár minut máme být v soudní síni. Posaďme se.“
Tom následoval muže do soudní síně. Omámeně se posadil. Otázkou stále zůstávalo, kde je Bill?
autor: TragicStateofAffairs
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
