autor: PixieGirl
Behind Blue Eyes
No one bites as hard on their anger
None of my pain and woe
Can show through
But my dreams they’re aren’t as empty
As my conscience seems to be
I have hours only lonely
My love is vengeance that’s never free
Nikdo se neutrhne tak moc
Ve svém hněvu
Žádná moje bolest a zármutek
Se nemůže ukázat
Ale moje sny
Ty nejsou tak prázdné
Jak se zdá být moje svědomí
Hodiny sám a sám
Moje láska je pomstychtivá
To se nikdy nezmění
Behind Blue Eyes, The Who
Tom věděl, že je to sen. Věděl to, protože to nemohla být pravda. Jak by mohl Bill doopravdy ležet pod ním a čekat na polibek v Tomově vlastní posteli? Takové věci se v Tomově životě prostě nestávaly. Takové štěstí neměl.
Ale teď tu Bill byl. Maličko se usmíval, netlačil na pilu, jen čekal, co přijde. Byl naprosto klidný, tak klidný, že uklidnil dokonce i Toma, a to ani nic nedělal. Tom to chtěl. Bože, tak moc to chtěl a Bill byl tak krásný…
„Tome, schovej se!“
Tomovo srdce tlouklo tak rychle, že ta hlasitá slova sotva slyšel, i když byla vyřčena asi metr od něj. Megan byla tak vyděšená, Tom to poznal z jejího pohledu. A jak by taky ne, když ji tenhle pitomec držel za zápěstí tak pevně, až si Tom říkal, jestli se nezlomí. Nadával jí… Tom taková slova nikdy předtím neslyšel, ale zdálo se, že jeho sestru uráží. Křičela na něj zpátky a nazývala ho „žárlivým zmrdem“.
Tomovy oči se rozšířily, když Megan uhodil. Dostala takovou ránu, že spadla na Tomovu postel. První reakcí desetiletého… počkat, nebylo mu už náhodou osmnáct?… bylo, že ji šel utěšit.
Ale ona mu řekla, aby se šel schovat…
~*~
I když se Tom do školy těšil, upřímně si myslel, že tím, že zůstal doma, udělal celému světu laskavost. Nebo aspoň celé škole. Cítil se naprosto příšerně a z nedostatku spánku po včerejší noci ho bolela hlava. Ale ať se snažil sebevíc, spánek se prostě nechtěl dostavit. Ani když se díval na nějakou telenovelu, jejíž děj ani nedokázal vnímat. Nudil se jako blázen, byl unavený jako sviňa a jeho nálada byla pohřbená pod kameny, kterými jeho matka obkládala lavičku s květinami.
Celkově se cítil hrozně.
„Moje minulost je plná temnoty… To bys nepochopil.“
„Já to chci pochopit. Pomoz mi to pochopit. Jsem tady pro tebe, nechci tě opustit.“
„Opustíš mě. Ztratím tě, když ti řeknu pravdu.“
„Ne, má lásko. Nemůžeš říct nic, co by mě mohlo odradit…“
Jo, správně, pomyslel si Tom a přepnul kanál. Ta blonďatá kočka s velkýma hnědýma očima by si nejspíš vzala toho nejhezčího kluka na světě s takzvanou temnou minulostí. Žili by šťastně až do smrti, měli by spoustu dětí, a i když by občas umřeli, vždycky by se odněkud vynořili a všechno by bylo zase v pořádku. Alespoň na týden.
Škoda, že to takhle nefungovalo i v reálném světě. Tom by dal cokoli za celých sedm dní, které byly normální. Zaprodal by duši za člověka, který by pochopil, odkud přišel, pořád by ho považoval za normálního člověka a neopustil by ho. Někoho kromě rodičů, komu by na něm záleželo, ať už s jeho minulostí, nebo bez ní.
Ozval se zvonek u dveří. Jeho zvuk byl v tichém domě tak hlasitý, že Toma donutil vyskočit z jeho tak pohodlné polohy vleže. Protřel si oči a přemýšlel, kdo to může být, když všichni měli být v práci nebo ve škole. Zívl a usoudil, že tenhle vetřelec je možná ideálním terčem pro jeho špatnou náladu, a tak se vydal ke dveřím, připravený vynadat tomu, kdo je na druhé straně.
Škoda, že nebyl připraven na to, že ten člověk čeká, až mu otevře.
„Neukázal ses ve škole.“
Tom otevřel ústa, aby odpověděl, ale žádná slova z něj nevypadla. Bill se netvářil naštvaně ani zklamaně. Ne, vypadal poněkud ustaraně. Kvůli čemu, to Tom nevěděl, ale hádal, že to má co dělat s tím, že ať už Tom vypadal jakkoli normálně nebo v pohodě, byl jedním z Gordonových pacientů. Takže si Bill možná myslel, že existuje alespoň malá šance, že si skutečně… ublíží.
Najednou Tomovi něco došlo. Billovy obavy musely mít ještě jeden důvod. V žádném případě by si nedal práci s tím, aby zjistil, kde Tom bydlí, jen proto, že…
Počkat…
„Jak víš, kde bydlím?“ Bylo první, co Tom dokázal říct. Ani si nevšiml husí kůže, kterou mu způsobil chladný podzimní vzduch.
„Nejsi neviditelný; jen jsem se musel trochu poptat. Můžu dál?“ Zeptal se Bill. Aniž by si to uvědomil, Tom se o kousek pohnul, aby Billa pustil dovnitř. Dech se mu zasekl v krku, když se černovlásek otřel o jeho paži. Druhý mladík si toho nejspíš nevšiml, jelikož si začal sundávat bundu a boty. „Tak proč jsi nešel do školy?“
„Nechtělo se mi.“
„Tak trochu jsi mě podrazil.“
„Promiň.“
„Wow, to fakt?“
„Pořád ten překvapený tón.“
Bill se zasmál, a pak se rozhlédl po domě. Byl mnohem větší než jeho vlastní, ale nezdálo se, že by se cítil tak nesvůj, jako se cítil Tom, když k Billovi přišel poprvé. Což nebylo překvapením vzhledem k tomu, že oba byli rozdílní jako den a noc. Tom byl vlastně překvapený, že Bill už není v jeho pokoji, nekontroluje mu šatník nebo nekomentuje plakáty, které má na stěnách.
Tom zavrtěl hlavou. Ať už byl jiný, nebo ne, Bill byl v cizím domě. Dokonce i on věděl, že je neslušné přijít, aniž by se nejdřív zeptal. Tom měl opravdu špatnou náladu.
„Víš, když už jsme přišli o ty dvě hodiny v hudebce, mohli bychom si ten čas vynahradit teď. Kde máš kytaru?“ Zeptal se najednou Bill.
„V pokoji. Dojdu pro ni…“
„Oh, v pohodě, můžeme pracovat tam.“
„Je tam nepořádek.“
„Proč myslíš, že jsem ti nedovolil nakouknout do mýho? Věř mi, ať je ve tvým pokoji jakýkoliv nepořádek, musela by v něm vybouchnout bomba, aby v něm byl takový nepořádek jako v mým. No tak, nemám na to celý den,“ řekl Bill.
Tom si tiše povzdechl a vedl Billa do svého pokoje. Přemýšlel, jestli druhý chlapec pochopil, že na tyhle věci vážně nemá náladu. Pokud ano, vypadalo to, že je mu to jedno. Tom doufal, že mu Bill hodlá zlepšit náladu, protože upřímně řečeno, tahle nálada byla na nic. Vážně byla.
„Moc návštěv asi nemáš, co?“ Zeptal se Bill, když uviděl Tomovy dveře. Byly polepené nejrůznějšími cedulemi, které lidem říkaly, ať jdou v podstatě do prdele. Tom místo odpovědi jen pokrčil rameny a otevřel dveře. Postel byla neustlaná a všechny učebnice se válely po podlaze spolu s oblečením, které měl včera na sobě. Billa to zřejmě nijak nepohoršilo, takže Tom hádal, že jeho vlastní pokoj je opravdu válečná zóna.
Když Tom ladil kytaru, nemluvili spolu. Nebylo to nepříjemné ticho, ale Tom se přesto přistihl, že doufá, že Bill začne konverzovat. Černovláskovo žvanění mohlo být přesně to, co Tom v tuto chvíli potřeboval, ale Bill byl příliš zaujatý prohlížením plakátů a obrázků na stěnách, než aby něco řekl.
Ironií bylo, že když to udělal, Tom si přál, aby se tak nestalo.
„Je hezká.“
Tom vzhlédl od kytary a srdce se mu prakticky zastavilo, když viděl, na co se Bill dívá. Byla to fotka Megan, jediná, kterou ve svém pokoji měl. Byla na dokonalém místě, protože se na ni nemusel dívat, když nechtěl, ale byla tam, kdykoli se na to cítil dost silný. A Bill ji našel, a teď si ji zvědavě prohlížel.
„Jo…“ řekl Tom tiše, hlas měl trochu drsný kvůli knedlíku v krku.
„Je ti trochu podobná… Máte stejný oči. To je tvoje sestra?“ Bill se zeptal.
„Jo, je.“
„Ehm… To je zvláštní, nikdy ses o ní nezmínil… předtím… Panebože…“
Bill se otočil na Toma a uviděl výraz v jeho tváři. Rychle si připlácl ruku na ústa a oči se mu rozšířily. Po deseti vteřinách to vypadalo, že se trochu vzpamatoval a ruku spustil. Pro tentokrát mu však slova došla.
„Nemůžu uvěřit, že to pořád dělám…“ řekl konečně Bill.
„Co pořád děláš?“ Zeptal se Tom zmateně.
„Já nevím, jen mi přijde, že kdykoli jsem s tebou, nedokážu držet jazyk za zuby. Vždyť je to směšný… Jen tak dál, Bille, prostě skvělý.“
„Nevěděl jsi to,“ byla Tomova téměř automatická odpověď. Něco v Bilových očích ho donutilo toho chlapce ujistit, že se na něj nezlobí za to, že se ho na to zeptal. To by udělal každý. A Bill to nemohl vědět…
Bill to nevěděl.
„Jo, ale… Bože, promiň,“ řekl Bill.
„To je v pohodě.“
„Ne, to není,“ řekl Bill a sedl si vedle Toma na rozestlanou postel. „Víš, přišel jsem, protože jsem chtěl být dobrý přítel. Perfektní příležitost ukázat, že mi na tom záleží, a já ji promarnil. Teda jo, nevěděl jsem to, ale stejně! Co to je v tobě, že pokaždé, když jsem s tebou, se chovám jako naprostý blbec?“
„Naprostý blbec? Bille, o čem to sakra mluvíš? Jediný blbec v týhle místnosti jsem tu já a myslím, že to oba víme!“ Tom byl naprosto zmatený.
„Ne, ty jsi prostě sám sebou! A očividně sis prošel nějakým těžkým obdobím…“ mávl Bill rukou směrem k fotce, „… takže je to opravdu v pohodě. Ale já? Tome, já jsem vážně ukecanej, ale s tebou jako bych nedokázal svoji pusu zastavit dřív, než vysypu všechno, co si myslím. Teda, jediná věc, kterou jsem ještě neřekl, je, že…“
V tu chvíli se Bill kousl do jazyka, aby přestal mluvit. Věnoval mu úsměv, a pak odvrátil pohled, zavrtěl hlavou a stiskl v ruce peřinu.
Tom nevěděl proč, ale v tu chvíli jeho srdce začalo bít rychleji. Zjistil, že touží vědět, co Bill nechal nevyřčené. Ať už to bylo dobré, špatné nebo něco, co s tím vůbec nesouviselo, Tom to chtěl vědět. Protože to Billa trápilo.
A Toma z nějakého důvodu trápilo to, že něco trápí i Billa. Jeho bezproblémového Billa něco trápilo… Jak se to mohlo stát?
Počkat, počkat, počkat… Jeho Billa?
„Bille, to je v pohodě. Nelam si s tím hlavu.“
Nelam si s tím hlavu? Tomovi připadaly jeho myšlenky a činy čím dál podivnější. Kdyby to byl kdokoliv jiný, Tom by mu řekl, ať vypadne z jeho domu. Tohle bylo téma, o kterém osm let odmítal mluvit s profesionálem, a Bill by si s tím neměl lámat hlavu?
„A jsi všechno, jen ne blbec,“ pokračoval Tom ve svém projevu, který se vymykal jeho standardům. „Sakra, byl jsem na tebe fakt hnusnej, a tys přesto zjistil, kde bydlím, a přišel sem, abys mi… ukázal, že ti na mně záleží. Chci říct… Bille, vážně by sis měl sehnat slovník a podívat se, co znamená slovo blbec, protože jestli si myslíš, že jsi to ty, kdo je tady blbec, a ne já, tak ti teda řeknu, že jsi pěkný… idiot.“
Bill se podíval na Toma, kousl se do rtu a vypadal nejistě. Pak se mu podařilo maličko se usmát a sedl si do tureckého sedu na postel.
„No, teď už se rozhodně nechováš jako blbec,“ poznamenal.
„Užij si to, dokud můžeš.“
„Nebo bych se možná mohl postarat o to, aby to takhle zůstalo.“
„Možná.“
Bill sklopil pohled ke svým rukám. Jeho náhodná návštěva se opravdu zvrtla a Tomovi bylo jasné, že dnes na písničce pracovat nebudou. Ale když sledoval Billa, jak si hraje s prstýnkem na prstu, napadlo ho, že ta písnička možná není tak důležitá, aby si zkazil takovouhle chvíli.
Chvíli, kterou si Tom neměl užívat. Měl být vzteklý, smutný, jízlivý… Cokoli, jen ne… šťastný? Klidný?
„Bille?“
„Hmm?
„Myslíš… že bych mohl něco zkusit?“
„Napadá tě nějaká melodie?“ Zeptal se Bill a znovu obrátil oči k Tomovi. Jeho nevinnost Toma málem rozesmála a donutila ho zapomenout na svůj hloupý nápad.
Skoro.
„Ne, melodie ne… Je to… spíš… teorie.“
„Teorie? A jak ti s tím můžu pomoct?“
„No, víš… Je to, uh… Je to…“
Co to bylo? Teorie o tom, proč se Tom díky Billovi cítí tak dobře? Oh, bože!
„Víš co, prostě ti to ukážu.“
Tom si ani nestačil všimnout překvapeného výrazu v Billových očích, než ho políbil. Když si byl jistý, že ho Bill neodmítne, zavřel oči a otevřel ústa, téměř připravený křičet radostí, když Bill otevřel svá vlastní. Něco kovového se dotklo jeho jazyka a on si uvědomil, že Bill má v jazyku piercing. Donutilo ho to se do polibku usmát a položil ruce na Billova stehna. Cítil, jak mu Billova ruka jezdí po paži nahoru a dolů, a najednou prostě věděl, že tohle není ani pro jednoho z nich jen tak nějaký obyčejný polibek.
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
