autor: PixieGirl
Can You Feel the Love Tonight
So many things to tell her
But how to make her see
The truth about my past (impossible)
She’d turn away from me
He’s holding back, he’s hiding
But what I can’t decide
Why won’t he be the king I know he is
The king I see inside
Tolik věcí, které jí musím říct.
Ale jak ji přimět, aby viděla
Pravdu o mé minulosti (nemožné)
Odvrátila by se ode mě
Drží se zpátky, skrývá se
Ale co, nemůžu se rozhodnout
Proč nechce být králem, o kterém vím, že je.
Králem, kterého vidím uvnitř
Can You Feel the Love Tonight ze Lvího krále
„Ahoj.“
Tom málem upustil učebnice, když za sebou uslyšel Billa. Pomalu se otočil a usmál se. „Ahoj.“
„Takže o tom nechceš mluvit?“
„O čem chceš mluvit?“
„Políbil jsi mě.“
„A ty jsi mi to oplácel.“
„To je pravda. Předpokládám, že víš proč.“
„Uh… No…“
„Líbání je pro tebe nové?“
„Ne, ale city jo.“
„Oh.“
Tom si byl naprosto vědom toho, že jeho hodina začne až za patnáct minut. Nikdy by ho nenapadlo, že první rozhovor po polibku může být takhle trapný. Ale nemohl Billovi vyčítat, že se chtěl otočit a utéct. Jediné, co tu bylo k vyčítání, byl jeho vlastní pomalý mozek. Celý víkend přemýšlel o svých citech a Billovi a stále nedospěl k žádnému závěru, co teď chce.
Bill se mu líbil, to bylo jisté. A černovlásek už se k němu přiblížil víc než kdokoli jiný za poslední roky. Tom mu skoro věřil.
Skoro.
„Promiň. Tohle… tohle všechno,“ řekl Tom a udělal rukou malý kroužek, „… je pro mě tak trochu nové. Nevím, co říkat… nevím, jak se chovat.“
Bill se maličko usmál. „Sejdeme se po škole?“
„Huh?“
„Prostě se sejdeme po škole. Tohle všechno,“ Bill opsal kruh, který Tom před chvílí udělal, „… pro mě zas tak nový není. Nech se mnou vést a budeš v pohodě. Slibuju.“ Když se Tom stále tvářil skepticky, povzdechl si a protočil očima. „Políbil jsi mě jako první. Musíš čelit následkům. Sejdeme se tady; doprovodím tě na kliniku. Platí?“
Tom zamrkal. „Jo, jasně.“
„Skvělý. Už musím jít; slíbil jsem kámošovi, že ho nechám opsat si úkol z matiky. Uvidíme se, ahoj.“
Tom si nebyl jistý, jestli odpověděl. Bill zmizel v rostoucím davu studentů a nechal tam Toma stát, nejspíš vypadal jako ztracené sedmileté dítě. Po několika vteřinách se probral z transu a zamířil do třídy na dějepis. Ale jak tam tak seděl a snažil se vnímat, jak profesor vypráví o starověkém Římu, nedokázal se ubránit tomu, aby se v duchu nevydal ven z místnosti k Billovi, který se nejspíš snažil zapamatovat si pravidla geometrie. Ach, jak roztomile musí vypadat s tužkou mezi zuby, když se tváří tak trochu zaujatě a tak trochu znuděně, a vlasy mu téměř zakrývají oči…
Profesor praštil knihou do tabule, čímž Toma hrubě probudil ze snění. Už se chtěl omluvit, když si uvědomil, že on není důvod, proč se pan Shultz zlobí. Povzdechl si a znovu upadl do říše divů, přičemž Julia Caesara úplně vytěsnil z hlavy.
~*~
„Bojíš se toho, co si budou myslet lidi?“
„To je mi úplně jedno.“
Bill nad Tomovou odpovědí povytáhl obočí. Blonďák jen pokrčil rameny a kopl do kamínku na zemi. Bill ho napodobil a pokračoval ve svých otázkách na Tomovy možné obavy a strachy.
„Bojíš se mého táty?“ Byla první otázka, na kterou Tom zareagoval jinak než znuděným pokrčením ramen nebo odpovědí pronesenou nuceně vyrovnaným hlasem. Podíval se Billovi zpříma do očí a lehce přikývl. „Proč?“
„Protože je to tvůj táta. A… já nevím. Je vážně dobrej, víš. Myslím tím, dobrej terapeut. Nechci, aby to se mnou taky vzdal.“
Okay, fakt, že byl Gordon tak dobrý, bylo hlavně a nejspíš proto, že byl Billův táta, ale stejně. Tom si nedokázal představit, že by musel znovu měnit lékaře. Protože ať už si to chtěl přiznat, nebo ne, těšilo ho, že ho někdo poslouchá.
„Jak to myslíš? Někdo se na tebe snad vykašlal?“ Zeptal se Bill poněkud zmateně.
„Tvůj táta tvrdí, že ne. Ale prostě mě po osmi letech nechal s cizím člověkem, takže nevím, co si mám myslet,“ odpověděl Tom.
„Osm let? Chodil jsi k terapeutovi osm let?“
„Co? Neříkal jsem ti to už před tím?“
„Ne.“
„Oh…“
Oba se zastavili. Bill se na Toma díval vytřeštěnýma očima, zatímco Tom se snažil vyhnout jeho pohledu. Teď teprve začnou ty nepříjemné otázky. Co je s tebou špatně, jsi psychopat, nepotřebuješ pomoc…?
„Co se ti stalo?“
Co se stalo mně? Tom zamrkal. Co se mu stalo? Nic. Byl tam, ne?
„Omlouvám se, jestli je to… tedy, samozřejmě, že je, ale… jestli si myslíš, že je to příliš osobní, ale má to všechno něco společnýho s tvojí sestrou?“ Zeptal se Bill.
Bill by klidně mohl jít v otcových stopách; to bylo zatraceně jisté. Tom cítil, jak mu všechna slova uvízla v krku, když přemýšlel o tom, jak moc by se měl Billovi svěřit. Zvlášť silný závan větru je oba donutil zachvět se, ale ani jeden z nich nenavrhl, aby pokračovali dál.
„Jo,“ připustil nakonec Tom.
Mezi chlapci zavládlo ticho, které narušovaly jen náhodné zvuky kolem nich. Tom zíral na své boty, a najednou se vůbec nedokázal Billovi podívat do očí. Slzy, které se mu draly do očí, klidně mohl svést na vítr, ale tak nějak věděl, že Bill jeho lež prokoukne. A tak se spokojil s tím, že se snažil zadržet slzy a předstíral, že mu na ničem nezáleží.
„Proč se mě tolik bojíš?“ Tom si nemohl pomoct a zvedl oči, když Bill vypálil svou nečekanou otázku. Otevřel ústa, aby protestoval, ale Bill ho předběhl: „Teda ne mě, ale víš… pustit si někoho blíž k tělu. A já se dostávám blízko, že jo? Políbil jsi mě, to je dost velký krok kupředu. A ty se teď bojíš, viď?“
Tom nenašel důvod se hádat. Lhaní nebylo zrovna jeho nejsilnější stránkou. Znovu otevřel ústa, aby něco řekl, ale jako vždycky byl ten upovídanější z nich dvou rychlejší.
„Jen abys věděl, tak trochu jsi mě dojal. Opravdu to pro mě hodně znamená, že se snažíš. Byl bych rád, kdyby to vyšlo. Takže se boj, čeho chceš, ale prosím, neboj se mě ani toho, co by se z toho mohlo vyklubat. Taky se snažím, víš. Snažím se tě nevystrašit, a proto se musím neustále okřikovat, abych se ani nehnul a nepolíbil tě, protože to je přesně to, co bych moc chtěl…“
Bylo to podobné jako v hodně filmech, které Tom sledoval se svou matkou. Právě tady a teď se rozhodl, že to nestojí jen „možná“ za to riziko, ale že to „určitě“ stojí za to riziko. A tak vykročil vpřed a dal Billovi to, co si nestačil přiznat, že chce i on sám. A věrný svému slovu se nestaral o to, co si ostatní budou myslet.
Skončilo to stejně rychle, jako to začalo, i když si oba přáli víc. Ale Bill se jen spokojeně usmál, roztržitě vzal Toma za ruku a došli zbytek cesty na kliniku. Než se rozloučili, nepromluvili, jako by oba věděli, že pro dnešek udělali už dost kroků k tomu, aby se sblížili. Chvíli stáli přede dveřmi a jen tak se na sebe dívali, Bill se usmíval a Tom… no… vypadal jako Tom. Po chvíli, která by komukoli jinému připadala jako věčnost, ale klukům jako pár vteřin, Tom věděl, že musí jít dovnitř. Lehce Billovi zamával a vyšel těch pár schodů ke dveřím. Otočil se právě ve chvíli, aby viděl, jak Bill otočil hlavu, aby se také ohlédl a věnoval mu opravdový a upřímně šťastný úsměv.
~*~
Ano, Tom se Gordona bál. Vlastně se bál tak moc, že opět odmítl mluvit. A přestože si Gordon myslel, že Tom začal litovat věcí, které mu posledně přiznal, Tom věděl, že by měl držet jazyk za zuby, přinejmenším dokud se nezbaví myšlenek na Billa.
Kdyby teď otevřel pusu, kdo ví, co by z ní mohlo vypadnout.
„Dobře, tak tedy…“ povzdechl si Gordon, když další otázka zůstala bez odpovědi. „Pojďme si promluvit o tvých rodičích, ano?“
„O mých rodičích?“ Tom byl vděčný za téma, o kterém mohl bezpečně mluvit, ale zároveň z něj byl zmatený.
„Ano,“ odpověděl Gordon, očividně šťastný, že se konečně dočkal nějaké odpovědi. „Jak vzali Meganinu smrt?“
„Nevím,“ řekl Tom a pokrčil rameny. „Předpokládám, že asi normálně jako rodiče, kterým zemřelo dítě.“
„Vzpomeň si, Tome,“ řekl Gordon. „Co se stalo potom, když to zjistili?“
~*~
Tom neslyšel, jak jeho rodiče zdola zavolali, že jsou doma. Stočil se do klubíčka v malé komůrce a bál se podívat malou škvírou mezi dveřmi. Nechtěl vědět, co na něj čeká za tímhle bezpečným místem, i když to přesně tušil. Bylo mu deset, nebyl hloupý.
Když slyšel matčin výkřik, skoro se mu ulevilo. Už nebyl sám. Ale také věděl, že jeho matka nejspíš nekřičí pro nic za nic.
„Oh můj bože, Megan, zlato, co se ti stalo…? Jorgu, zavolej záchranku!“
Záchranku? Takže Megan ještě nebyla mrtvá? Tom slyšel, jak táta říká slova jako „v bezvědomí“ a „resuscitace“, ale víc nepochytil. Něco vzadu v mysli mu říkalo, aby se držel stranou, aby byl zticha a rodiče se tak mohli soustředit na to, aby se postarali o Megan.
Protože ještě nebyla mrtvá…
~*~
„Já… já nevím…“ řekl Tom tiše. „Když jeli do nemocnice, ještě nebyla mrtvá.“
„Jeli tam? Ty jsi tam s nimi nebyl?“ Zeptal se Gordon.
„Až potom… pro mě táta přijel.“
„Nechali tě s chůvou?“
„Ne, schovával jsem se. Než jsem jim to řekl, ani nevěděli, že jsem byl doma, když se to stalo. Není to jejich vina. Byla zraněná…“ mluvil Tom skoro sám se sebou. Nikdy ho ani nenapadlo obviňovat rodiče, že ho nechali doma samotného; a rozhodně to neměl v plánu ani teď. Ne po tom všem, co pro něj udělali.
„Musel ses bát.“
„Možná. Už si nevzpomínám.“
„Jsi si jistý?“
„Jo.“
A byl si jistý. Vlastně si nepamatoval nic, co se stalo mezi tím, co přijela sanitka, a tím, kdy ho Jorg našel za oblečením. Možná to bylo proto, že se vlastně nic nestalo. Jen tam seděl s koleny přitisknutými k hrudi, a čekal. Všechno to bylo rozmazané, možná kvůli obrovskému strachu, což by ovšem znamenalo, že se skutečně bál, a to se mu za posledních osm let proměnilo v černou skvrnu v paměti.
„Dobře, Tome, chtěl bych, abys něco udělal. Může to svým způsobem vypadat trochu děsivě, ale dám ti na to týden. Chci, aby sis s rodiči promluvil o všem, co se stalo v den, kdy Megan zemřela,“ řekl Gordon.
„Cože? Proč?“ Zeptal se Tom.
„Protože vidím, že jsi to neudělal. Chci, abys jim ukázal, že se jim ohledně toho začínáš pomalu svěřovat. Věř mi, bude to dobré jak pro tebe, tak pro ně.“
Gordon měl pravdu, vypadalo to děsivě. Ale až doposud mu Gordon dával jen dobré rady a opravdu působil velmi důvěryhodně. A tak Tom s novým pocitem odvahy přikývl, čímž donutil Gordona k úsměvu.
Tom si nemohl nevšimnout, po kom Bill zdědil úsměv.
~*~
„Tome! Hádej co, hádej co, hádej co, hádej co!“ Bylo první, co Tom uslyšel, když vešel do dveří školy. Jestli ho někdo sledoval, musel se určitě hodně divit, jelikož se Tom místo protočení očí usmál.
„Co?“ Zeptal se Tom, když k němu Bill konečně došel.
„Máma s tátou zítra slaví devatenácté výročí, což znamená…“ řekl Bill a dal Tomovi čas, aby si to domyslel. Když Tom jen pozvedl obočí, Bill si dramaticky povzdechl a pokračoval: „… že půjdou na romantickou večeři. A to znamená…“ opět pauza, aby Tom prokázal svou inteligenci. A tentokrát se zdálo, že Tomovi je zcela jasné, co to znamená.
„Že máš dům pro sebe,“ dokončil větu za Billa.
„Přesně tak! Chceš přijít?“ Zachichotal se Bill, když se Tomovy oči rozšířily. „Pracovat na té písničce, hlupáčku!“
„Oh,“ zastyděl se trochu Tom. „No jo, jasně.“
„Skvělý! Kruci, musím jít,“ řekl Bill, když zazvonilo. „Ale víš,“ řekl a naklonil se blíž, aby je ostatní neslyšeli. „Když budeme pracovat rychle, zbude nám čas i na… jiné věci.“
A pak dal Tomovi velmi nečekaný polibek na rty, usmál se, otočil se a spěchal na svoji hodinu, která byla toho krásného úterního rána jeho první.
autor: PixieGirl
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
